O českém románu novodobém/I.

O českém románu novodobém Jan Hanuš Máchal
Předmluva	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Jan Hanuš Máchal
Zdroj:	MÁCHAL, Jan Hanuš. O českém románu novodobém. Praha : České lidové knihkupectví a antikvariát Josef Springer, 1902. s. 1–16. ] Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Úvod. — Počátky zábavné prosy české: román rytířský, povídka čarodějnická, poučná a cizokrajná. — Chateaubriandova Atala. — Pokus o povídku historickou. — Povídka rodinná s tendencí mravoučnou. F. B. Tomsa.

Žádný druh literární nebyl podroben tak pronikavým změnám, neprošel ve svém rozvoji tak rozmanitými formacemi jako román a s ním spřízněné druhy zábavné prosy. Jako samostatný druh slovesný vyrostl román v středověku na troskách eposu, jehož veršovaná forma znenáhla se uvolnila, rozplizla a přešla v pouhou prosu. Obsah zůstal týž a prosaická forma ukazuje mnohdy ještě zřejmé stopy původních veršův. Ale s rostoucí oblibou zábavné prosy nedostačovalo již pouhé převlékání starších epopejí v prosaické roucho, proto vzdělávány byly prosou rozmanité látky jiné, úplně neodvisle od veršovaných skladeb. Až do stol. XVIII. román vyvíjel se dosti zdlouhavě a jednotvárně; teprve toto století prosycené ideami reformními urychlilo jeho vývoj a dodalo mu váhy mezi ostatními druhy básnickými. Přece však pokládán byl ještě za jakýsi nižší, všedním potřebám člověka hovící druh poesie, který se nemůže postaviti po bok bohorodému eposu a vrcholu vší poesie — dramatu. Z té příčiny nazval také Schiller románopisce toliko „polobratrem“ básníkovým.

Za to v století XIX. stal se román nejmodernějším a nejpopulárnějším druhem literárním. Věštecká slova znamenitého kritika ruského Bělinského, která pronesl již roku 1847, se splnila: román a s ním spřízněná povídka stanuly v čele všech jiných druhů poesie, v nich se zavírá téměř všechna krásná literatura, tak že všecky jiné plody zdají se býti při nich čímsi výlučným a náhodným. Hodnota moderních literatur neoceňuje se ani podle lyriky, ani podle eposu, ba ani podle dramatické poesie, nýbrž hlavně podle románu. Čím výše stojí v některé literatuře román, tím větší jest její význam.

Moderní román soustředil v sobě také všechny přednosti ostatních druhů básnických. On neustrnul jen na pouhém zajímavém vypravování děje jako epopej, která mu vlastně dala život, nýbrž převzal od lyriky zobrazování nejjemnějších i nejsložitějších zachvěvů duše, myšlenek, citů, nálad, vášní a náruživostí, a naučil se od dramata vyvozovati z tohoto duševního zřídla děje a jevy vnější. Psychologická hloubka, výrazná charakteristika, přesná motivace, pravdivost a skutečnost, jež dříve jen od dramatu se požadovaly, přešly v podstatu a jádro románu.

Žádný druh poesie nejeví také tolik rozpínavé síly, nevchází v obecný majetek všech národů, jako právě román. Pravdu má zajisté německý románopisec Spielhagen, jenž poznamenal, že za naší doby nebyl žádný dobrý román složen, který by nebyl napsán pro celý svět. V tom ohledu má román veliký význam kulturní, neboť nás seznamuje s duševním prouděním celého světa vzdělaného, učí nás způsobem nejjednodušším znáti duševní hnutí a snažení nejrozmanitějších národů. H. Mielke nazývá proto román pionýrem kultury, který se snaží zákopy a hráze národnostních předsudků strhati, jas a přátelství v srdce národů vnésti, svorně a vespolně je k velikému dílu humanity spojití, pro něž konečně všichni národové vlastně na svět přišli.

Dotknu se nejdříve vývoje novodobého románu v literaturách evropských vůbec jakožto všeobecného rámce, do něhož možno výklady o českém románu vložiti. Učiním to co nejstručněji.

V dějinách literárních XIX. st. převládaly dva výrazné směry umělecké: romantism a realism; oba tyto směry obrážejí se sytě v románu.

Hnutí romantické mělo příčiny sociální i literární. V sociálním ohledu projevovalo se hlavně protestem proti stuhlým názorům, zvyklostem a řádům společenským, které tísnily a zdržovaly volný vývoj jednotlivce. Revoluce francouzská jest tohoto hnutí nejzřejmějším výrazem.

Revoluce uchvátila také literaturu, Vypověděn boj dosavadním pravidlům zastaralé poetiky lžiklassické, a vztyčen prapor volnosti ve tvorbě poetické. Literární hnutí romantické bylo ovšem z počátku dosti neurčité a projevovalo se hlavně tím, že básníci odvrhli směle suchá pravidla, která ovládala uměleckou tvorbu, a dělali opak toho, co byli dělali klassikové. Ale vlivem několika vynikajících básníků německých, anglických a francouzských směr tento určitěji se vyhránil a slavil triumfální vjezd do všech literatur evropských. U jednotlivých národů nabyl zvláštního zabarvení ve shodě s jejich národní individualitou. Z počátku měl ráz dosti optimistický, později v létech 1830—40 stal se pessimistickým a revolučním.

První stopy romantického románu nalézáme již na konci XVIII. st. Znamenitý román „Nová Heloïsa“ Jeana Jaquesa Rousseaua, rozkošná idylka „Paul a Virginie“ Saint-Pierra a Goethův světoznámý román „Die Leiden des jungen Werther“ obsahují již podstatné živly, jimiž je proniknut romantický román XIX. st.: zvláštní zřetel k vnitřnímu životu jednotlivce, vypjatý subjektivism, zvýšená citovost, nádherné líčení krás a scenerie přírodní, barvitá a zvučná mluva. Potom paní de Staël a Chateaubriand způsobili další přeměnu v rozvoji románu v duchu romantickém. Chateaubriandovy romány jsou výrazem nadšené touhy po emancipaci jednotlivce v ohledu náboženském a mravním. Básník staví se na odpor rationalismu XVIII. st. a vrací se ke křesťanství, jmenovitě ke katolicismu. V ohledu formálním byl Chateaubriand tvůrce nové poetické prosy, plné síly a lahody. Dokonalým románem rázu romantického jest již Senancourův „Obermann“ (1804).

V Němcích, kde byla půda romantismu rozhodně příznivější než jinde, dospěl romantický román znamenité výše v pracích Jeana Paula Richtera, Tiecka, Novalisa a j.

V ovzduší romantismu zrodily se některé nové formy románu, které nabyly evropského významu. Byl to předně román historický, jehož geniálním tvůrcem byl Walter Scott. Z jeho románů vanulo zvláštní kouzlo, které uchvacovalo a rozechvívalo současníky. Ve všech literaturách vyskytli se spisovatelé, kteří ho následovali. V Anglicku samém kráčeli mnozí spisovatelé ve stopách svého krajana, ale jedině Američan Cooper se mu vyrovnal. Ve Francii dostalo se historickému románu více romantického zabarvení, jak ukazují znamenité jinak romány Viktora Huga, Alfreda de Vigny a Alex. Dumasa. V Německu pod pérem romantiků uzrál však větším dílem v plod romantických výmyslův a vzdálil se od své reální půdy; jedinou snad výjimku činí historické romány Vilibalda Alexisa. Také u ostatních národův evropských, jmenovitě slovanských, historický román vzoru Scottova nabyl domovského práva.

Nadaná a duchaplná spisovatelka francouzská George Sandová stvořila nové formy románu romantického: román sociálně-revoluční a vesnický. V prvé epoše své činnosti hlásala nadšeně emancipaci svého pohlaví a vypověděla směle boj všemu, co tísní a potlačuje svobodu lidského citu. S celou silou svého dráždivého temperamentu ujímala se práv ženy, svobody jejího citu, žádajíc pro ni tutéž volnost a rovnost, jakou si osobili muži. Později rozšířila svůj horizont na rozmanité otázky sociální a náboženské, propagujíc je s touž smělostí a bezohledností. Vliv socialistův francouzských Saint-Simona, Fouriera, Proudona a náboženských horlitelů jako patera Lamennaisa jest v románech jejích zřetelný. Posléze začala zobrazovati venkovský život a kresliti půvabné obrazy z přírody, kde žila. Sociálně-revoluční román jejího rázu našel své další vzdělavatele v Eugenu Suovi, Viktoru Hugovi, Karlu Gutzkovu, hraběnce Hahn-Hahnové, Friedrichu Spielhagenovi, a uveden byl znenáhla do všech literatur. Také román vesnický všeobecně se rozšířil.

Od romantismu, jaký byl v létech čtyřicátých, byl jen skok k realismu. Působily tu zase hlavně příčiny sociální. Revoluční epocha let čtyřicátých nezůstala bez vlivu na přeměnu názorův uměleckých. Poznalo se, jak ruský kritik Skabičevskij pěkně vykládá, „že nestačí pouze vnější reformy, nýbrž třeba přepracovati společenské poměry v základech jejich. A tak počala analysa všech základů společenského i individuálního života, filosoficko-vědecká analysa, o níž XVIII. století ani se nezdálo. Vznikla řada osudných otázek, jako byly: dětská — o vychování zdravého a silného pokolení, rodinná — o založení rodiny na základech lásky a důvěry místo dřívějšího strachu a násilí; ženská — o osvobození žen z občanského a majetkového bezpráví; nade všemi pak otázkami stála otázka o zveličení blahobytu národního.“ Žádáno také od umění, aby se účastnilo společné práce věku, upozorňujíc na tyto a podobné otázky života. Volný rámec románu hodil se nejlépe pro tento úkol zobrazovati a analysovati skutečný život; odtud jeho dominující postavení vedle ostatních druhů slovesných.

Realistický román touto změnou názorů na umění vzbuzený téměř současně objevil se v různých končinách Evropy, a to ne snad jen vlivem mezinárodním, nýbrž z podmínek daných prostředím a poměry domácími.

Nejsnáze ujímal se v Anglii, neboť odpovídá národnímu duchu Angličanů tíhnoucích k reálnému pojímání skutečnosti. Romantism anglický obsahoval již četné prvky realistické, jak ukazují spisy Byronovy, Scottovy, Bulwerovy. Dickensem označen je vlastní přechod od romantismu k realismu, jejž Thackerey a Georg Eliotová (Mary Evansová) vyvrcholili. Realism anglických románopisců má jednu význačnou vlastnost, kterou se podobá realismu ruskému, totiž živel mravní a ethický. Realisté angličtí ve smyslu hesla „Umění pro život“ chtěli zobrazováním skutečnosti sloužiti životu, zejména mravnosti.

Ve Francii přechod od romantismu k realismu tvoří Stendhal svými psychologickými a Balzac analytickými romány. Nejtypičtějším představitelem realistického románu francouzského jest Gustav Flaubert, autor velebeného románu „Madame Bovary“. Po něm rozvětvil se román francouzský typu realistického v několik odnoží, v nichž brzy ta, brzy ona stránka obsahová nebo formová více byla sesílena. Uvedu nejrázovitější formule. Román naturalistický nebo experimentální, který pojímá a vyšetřuje člověka se stanoviska věd přírodních; představitelem jeho jest E. Zola a jeho škola. Román impressionistický, který klade hlavní váhu na to, aby při vší reálnosti obsahu umělecký a smyslový dojem zachycen byl co nejplněji novým, smělým a barevným výrazem; představiteli jeho jsou bratří Goncourtové. Román psychologický, mikroskopicky analysující duševní stavy a vzdělávaný s neobyčejným uměním od Bourgeta, Maupassanta a j. Realism francouzský, pokud je repraesentován Flaubertem, Zolou a j., rozlišuje se od anglického a ruského po přednosti tím, že není v něm mravního ani náboženského principu; jest to realism indifferentní. Teprve vlivem realistu ruských pojat byl také živel mravní v román francouzský a zákopníkem tohoto směru jest zvláště Eduard Rod.

Neobyčejně hluboce zapustil své kořeny realism na Rusi, což si zase vykládáme z přirozené náklonnosti ruského člověka k seriosnímu přemýšlení o životě a a jeho úkolech. Hojné prvky realistické v literatuře ruské překvapují již za vlády pseudoklassicismu a romantismu, a přední romantik ruský Puškin byl zároveň v detailech znamenitý realista, tak že někteří kritikové počátek realistické literatury ruské odvozují přímo od Puškina. Ale teprve Gogol tvoří přímý přechod od romantismu k realismu, který nejvyššího rozvoje dospěl v Dostojevském, Turgeněvu, Gončarovu a Tolstém. Podstatným znakem realismu ruského jsou živly mravní a náboženské, které tvoří ideový podklad všech významnějších realistických románů ruských.

Příkladem velikých románopisců anglických, francouzských a ruských vešel realistický román také do ostatních literatur a našel tu více méně svérázné a samostatné vzdělavatele, zvláště v Dánsku, Švédsku a Německu.

Realismem není literární rozvoj XIX. st. úplně vyčerpán. Všudy ozvala se v posledních létech reakce proti realismu, vlastně naturalismu, který přestal konečně býti uměním a chtěl býti vědou. O literatuře ponaturalistické pronáší Gustav Lanson toto pozoruhodné mínění: „Naturalism více neexistuje: nenahrazuje ho dosud nic. Každý jde svou cestou, zavádí novoty, napodobí podle vnitřního temperamentu neb své přítomné náklonnosti… Z reakce proti naturalismu zdají se lidé prchati před skutečnostmi dovršenými, před myšlenkami vymezenými, a vidíme na všech stranách vyrůstati symboly temné, neurčité, a obávám se, že často symboly jalové.“ Na otázku, co vyjde ze všeho toho, co vře a se připravuje pod hesly dekadence, symbolismu, psychismu a j., odpovídá: „Na příště je konec naturalismu, jako před čtyřiceti lety romantismu, před šedesáti lety klassicismu: to, co se zrodí, bude musit být naturalismem rozšířeným, tím že se opětně dosadí jisté prvky romantické a obzvláště klassické.“ Tedy jakási synthesa všech tří vynikajících směrů uměleckých: klassicismu, romantismu a realismu?

*

Literatura česká ve vývoji evropského románu nehrála dosud ani vynikající aneb vůdčí úlohy, ani nevytvořila sama ze sebe své zvláštní formule románu, domácí a svérázné, nýbrž hleděla se přimknouti k obecnému toku románové literatury světové. Některé vlny jeho osvojila si dokonale, jiné jen mlsala a chutnala. Tato jemná vnímavost pro cizí proudy prospěla jí tím, že téměř všecky významnější druhy moderního románu jsou u nás zastoupeny, ale způsobila také, že některé důležité formace románu, na př. román realistický, byly záhy zatlačeny směry novými, z jiných poměrů literárních vzniklými, dříve než se mohly u nás dokonale udomácniti, vkořeniti a zralejší plody vydati. Tato těkavost vkusu a módy jest hlavní příčinou, že formule domácího románu českého dosud se hledá.

V cyklu svých přednášek nemohu podati celistvé dějiny českého románu v XIX. století — to by vyžadovalo mnohem více času — nýbrž toliko vybrané partie z jeho vývoje. Slova „román“ užívám ve smyslu co nejširším, neboť rozdělení zábavné prosy v román, novellu, povídku a p. nelze provésti přesně.

* * *

První kroky novočeské prosy zábavné byly velmi těžké a nejisté. Kdežto v starší literatuře naší zastoupeny byly všecky rázovitější směry románové tvorby evropské, počínajíc románem byzantsko-řeckým, až do posledního záblesku rytířské romantiky středověké, velebeného „Amadisa“, písemnictví naše od st. XVII. přestalo míti napořád podíl v rozvoji románu; rozmanité jeho druhy, jako nasládlý román pastýřský, herojsko-galantní, filosoficko-politický, rodinný a jiné ještě výhonky románu v XVIII. st., nedotkly se ani letem současné literatury české. Teprve na sklonku XVIII. st. projevuje se uvědomělá snaha buditi lásku k české knize prostředkem četby zábavné a navazovati přerušený styk s románem evropským.

V české expedici V. M. Kramériusa našla zábavná kniha česká první pohostinský útulek. Kramérius spojiv se s některými spisovateli českými, jako Prokopem Šedivým, Janem Rulíkem, Ant. Borovým, Jos. Zimou, začal milovníkům českého čtení opatřovati a vydávati povídky a románky, mnohdy s reklamními přímětky, jako: „pěkná a velmi kratochvilná historie, při kteréž žádný neusne“, nebo „kratochvilné čtení v zimě i v letě, když se člověku nejvíce stejská“.

V literaturách evropských v XVIII. st. román po dlouhém bloudění dospěl na bezpečnější a schůdnější cestu, přiblíživ se značně životu skutečnému. Na půdě anglické vyrostl román občanský či rodinný. Světoznámé romány Richardsona, Fieldinga, Goldsmitha a Sheridana zvěstovaly východ nového směru románopisectví, jehož oborem měl býti život skutečný, umělecky zobrazený. Ve Francouzsku Le Sage, Pierre Marivaux, abbé Prévost vypravovali přirozeně a pravdivě skutečné příběhy života a kreslili nepokrytě mravy současné společnosti. Reformní spisovatelé jako Voltaire, Diderot a Nicolas Restif tlumočili ve svých románech sociální, politické a filosofické názory své doby. Potom vystoupili již románopisci nám známí: J. J. Rousseau, Saint-Pierre, Goethe, Chateaubriand a j. Ale uvedené novější proudy románopisectví evropského nedotkly se péra prvních belletristů novočeských. Oni prostě upírali zraky na to, co jim bylo nejblíže; byla to literatura německá, v níž tehdy nejpopulárnějším druhem výpravné prosy byl román rytířský. Byl sice již dříve rozšířen v Anglii, kdež Horace Walpole a paní Radcliffová dráždili jím fantasii čtenářův, ale němečtí spisovatelé přidali mu zvláštní barvitosti a příchuti. K. Cramer vytvořil z něho rytířsko-loupežnický román, oplývající řvavou a přemrštěnou romantikou a zvučící bombastickou mluvou. K. J. Spiess přimísil mu ještě silnou dávku zjevů strašidelných a vzrušujících, které rozechvívaly nervy a rvaly srdce. Vedle rytířův a loupežníkův udomácnil v něm strašidla, duchy a kouzelníky; aby čtenáře dojal, užíval hodně drastických prostředků: zločinů, vražd, krve. Výtvory jeho hrůzostrašné romantiky přelévaly se proudem do češtiny. Prokop Šedivý, Jan Hýbl a jiní ještě spisovatelé sytili jimi naše čtenáře. Jen zřídka překládány byly rytířské povídky solidnějších spisovatelů německých, jako J. L. Wächtra a paní Naubertové.

Po překladech následovaly pokusy o samostatné vzdělání povídek rytířských. Podle starší povídky o Fortunatovi vytvořil nejmenovaný spisovatel dosti poutavý románek „Zdeněk ze Zásmuku aneb Rytíři v Blanickém vrchu zavření“ (1799), který se velice líbil a častěji byl otiskován. Jiný pokus o českou povídku rytířskou připisuje se Janu Nejedlému „Plzeňští rytíři aneb Odplata udatnosti“ (1799), neladná slátanina živlů historických, rytířských a strašidelných. Více se zavděčil současným čtenářům našim Prokop Šedivý, vzdělav podle Hájkovy kroniky „České Amazonky, aneb Děvčí boj v Čechách pod zprávou rekyně Vlasty“ (1792). Rytířský román zůstal u nás dlouho v oblibě; o jeho rozšíření horlivě se staral později syn Kramériusův, Václav Rodomil, který takové příběhy pro lid překládal a upravoval.

Jiný druh zábavné prosy v literatuře německé rozšířený byly povídky čarodějnické (Contes des fées). Původní vlastí jejich byla Francie, kdež jich užíváno hlavně jako rámce, do něhož byla vkládána mravná naučení a poučné příběhy pro urozenou mládež. Vnikly záhy do literatury české a V. M. Kramérius horlivě je vydával, jak ukazují „Básně o čarodějnicích“ (1794), upravené podle „Contes des fées“ francouzské spisovatelky hrab. d’Aulnoy, a „Čarodějnice Megéra aneb Okouzlený zámek Pana z Jednorožec“ (1795), vzdělaná podle německé veselohry F. Hafnera. Nejmenovaný spisovatel český napsal samostatnou povídku tohoto druhu „Rybrcol na Krkonoškých horách, nebo Zakletý a vysvobozený princ“ (1794), k níž užil vhodně prostonárodní pohádky o třech zlatých vlasech Děda-Vševěda a domácích pověstí o Rybrcoulovi, ale celek znechutil čarodějnickou fantastikou podle nevkusu své doby. Zároveň s čarodějnickými povídkami vešly v oblibu fantastické povídky orientální a arabské (Contes Arabes), jež také Kramérius uváděl v belletrii naši.

Překvapuje téměř, jak strašidelná romantika a povídky čarodějnické v osvíceném století XVIII. mohly najíti takový odbyt u čtenářův, ale vysvětlení je na snadě. Na konci XVIII. st. v protivě k suchému rationalismu doby předchozí začal se šířiti spiritism a mystika, vyrojili se četní zaklínači duchův a magnetiséři, kteří i v nejvyšších vrstvách společenských nabývali víry. Dobrodruhové jako Cagliostro a St. Germain jsou nejznámější jejich typy. Duchové tragedií Shakespearových, Goethův „Faust“ a Schillerův román „Geisterseher“, podporovali tuto víru v zjevy nadpřirozené, tajemné. U lidu, jenž tonul ještě v bahně pověrčivosti, nacházelo čtení takového spiritistického a strašidelného obsahu zvláštní oblibu.

Brzy vyskytli se však spisovatelé, kteří potírali pověry a strašidla, vydávajíce knížky proti čarodějnictví k poučení lidu. Spisy německého spisovatele Karla z Eckarthausen „Odkryté tajnosti čarodějnických kunštů“, „Rozličné povídačky k poučení a k obveselení“, „Porušená práva člověčenství“ převáděny byly do češtiny. K témuž cíli směřoval také V. Flammenberg, jehož komplikovaná povídka „Zaklínač duchů“ přeložena byla česky (1799). Později to byl Jan Hýbl, jenž se staral o vydávání drobných povídek poučných pro lid, jež ukládal ve sbírce „Rozmanitosti“ (1816—1822). Hlavním zdrojem byly mu A. G. Meisznerovy „Kriminalgeschichten“, jež po česku v Rozmanitostech vydával. Proti pověrám a strašidlům směřuje také sbírka jeho „Poučné a kratochvilné historie o strašidlech“, kterou věnoval v žertovné dedikaci „všem na rozum uhozeným, vysoce pověrčivým babičkám“.

Vážnější byly pokusy seznámiti čtenářstvo naše s některými poučnými romány francouzskými, které nebyly sice tehdy již novinkami, přece však po celé téměř Evropě byly rozšířeny. Světoznámý román Fénelonův „Příběhové Télemacha, syna Ulyssova“, upravil benediktin sázavský Jos. Javůrek (1796—7)% Florianův historický román „Numa Pompilius“ přeložil Jan Nejedlý (1808) jazykem správným, jadrným a plynným. V. R. Kramérius vydal „Příhody princezky z Pontje“ (1813) od paní M. A. de Gomes, která ve Francii první opřela se čarodějnickým a orientálním povídkám.

Kramériusovi, jenž chtěl získati co nejvíce příznivců české knize, neušel ještě jiný druh četby všeobecně oblíbené. Byly to Robinsonady, jež Angličan De Foe poprvé uvedl v literaturu. S Robinsonadami vešly v oblibu také povídky líčící příběhy cizokrajné, jako „Maran a Onyra, amerikánský příběh“ (1791), „Ferdinand a Kalista, španělská historie“ (1799) od Aug. Vulpiusa, „Alonzo a Kora, amerikánský příběh“ (1800) a p.

Největším činem v oboru zábavné prosy na poč. XIX. st. jest však Jungmannův překlad Chateaubriandovy „Ataly“ (1805). Jungmann, jenž se snažil ze všech sil, aby překlenul propast zející mezi úhorem zanedbaného písemnictví našeho a bohatou úrodou literatur cizích, podal našim čtenářům četbu svrchovaně moderní, která měla všudy ohromný úspěch i pro svou originální ideu křesťanskou i pro nádherné přednosti stilistické a umělecké. „Myslím,“ praví Jungmann v předmluvě, „že chvalné spisu tohoto po celém světě křesťanském přijetí, živý, jakýmsi milostným zármutkem promíšený cit a to sličné pustého a jako původního světa vymalování, kterým, zdá mi se, nemálo vděku přidal skladatel spisu svému — mne dosti vymluvena učiní pp. vlastencům mým, že tím neposledním kvítkem literatury francouzské naši českou zahrádku okrásiti jsem neostýchal se.“ Jungmann chtě vystihnouti svěží, barvitou a obraznou řeč francouzského originálu, byl nucen rozmnožovati běžný materiál slovní řeči české novými výrazy, jež vážil hlavně ze staršího písemnictví, uváděje v oběh slova starší, kromě toho tvořil si slova nová a přebíral vhodné výrazy i z jiných jazyků slovanských, čímž přispěl ku vzdělání vyšší a ušlechtilejší prosy české.

Z domácích prací nejzajímavější jest pokus o román historický, asi v tom duchu, jak jej pojímal v literatuře německé L. Wächter ve svých „Sagen der Vorzeit“. Jest to skladba Jos. Lindy „Záře nad pohanstvem, nebo Václav a Boleslav. Vyobrazení z dávnověkosti vlastenské“ (1818). Děj jest prostý. Líčí se tu boj křesťanství s pohanstvím v Čechách. Zástupcem křesťanství jest kníže Václav, nadšený pravou křesťanskou láskou, spravedlivý, zbožný, smířlivý a poeticky snivý. Pohanství zastupuje divoký, hrdý a smělý Boleslav. Vida, jak s křesťanstvím i cizozemci v Čechách nabývají vrchu, jak jimi se porušuje národnost a samostatnost česká, zanevře na bratra Václava, a podnícen byv věštbou pohanského kněze, odhodlá se bratra zavražditi a zachrániti hynoucí pohanství. Bratrovraždou v Boleslavi a pokáním vrahovým končí se děj. Rozpor mezi oběma zástupci světla a tmy líčen je dosti zajímavě, postup děje jest slušně motivován, povahy osob, zvláště Václava, Boleslava a Drahomíry pojaty jsou originálně, některé scény vynikají dramatickou živostí. Spisovatel snažil se vystihnouti i kolorit místní a dobový. Popisům mravů, zvyklostí pohanských Čechů, jejich názorům náboženským, bájím a písním, národním slavnostem a obřadům věnováno až příliš mnoho místa na újmu vlastního děje. Mluva je květnatá, obrazná, často strojená a umělkovaná. Epický sloh Ossianův, ruské „Slovo o pluku Igorově“ a „Die Gründung Prags“ od Brentana zanechaly v ní zřetelné stopy. Celý obraz ozářen je onou snivou romantikou, kterou Herder vytvořil o minulosti slovanské. Ve vývoji zábavné prosy zůstane Lindova skladba tím památna, že byla dlouho vzorem pro naše belletristy, kteří vzdělávali historickou povídku českou. Nejzřejměji to ukazuje „Oběť, povídka z dávnověkosti české“ (1824) od Vác. Novotného, jejíž ráz Sabina charakterisuje takto: „Sloh tu tak zamotaný, tolik květů tu naházeno a tolik obrazů, že se nelze k povídce ani propracovati. Zdá se, že tu znamenitý talent ubředl v labyrintu tropův, vyplésti se z něho nemoha. A přece se jeví v povídce této neobyčejná fantasie, až příliš někdy potřeštěná a v přepodivných skupeních obrazových si libující. Oběť Novotného jest unicum svého druhu v belletristické literatuře české, pravé metaforické monstrum.“ Ač jinak Sabina správně vystihl zvláštní ráz této povídky, přece neprávem vyhlašuje ji za unicum v literatuře naší, neboť jest to rodná sestra Lindovy „Záře“.

V letech dvacátých živeni byli čtenáři naši hlavně překlady rodinných románů v duchu sentimentálním a s tendencí mravoučnou. Z francouzské literatury zabloudila k nám povídka „Obležení Rošelské“ (1820) od hrab. de Genlis, která si libovala velebiti zbožnost, ale ne tu pravou a srdečnou, nýbrž strojenou a umělkovanou. Překladateli Janu V. Štěpánovi zamlouvala se zejména mravoučná tendence tohoto příběhu, jak v předmluvě vykládá: „Zalíbil se mi nemálo z mnohého ohledu. Není z počtu spisů, majících za jediný výhradně účel, by libě čtenáři zjednaly vyražení a vábnou na čas bavily rozkoší mysl. Tuto na každé téměř stránce čísti mravné rozejmutí neb ponavržení, které nynější mládež, zvlášť v městech, bez užitku špiní a trhá.“

Nejvíce se překládalo z literatury německé. Nejdříve přišel na řadu Aug. Lafontaine, který svými slzorodými romány uměl příjemně drážditi fantasii a působiti na cit čtenářů, tak že byl u vrstev čtenářů měšťanských dlouho oblíben. Nelze mu upříti obratnost vypravovatelskou, ale ježto více psal, než tvůrčí jeho síla dovolovala, brzy svou fantasii vyčerpal. Rodinné a sociální vztahy byly hlavním předmětem jeho skladeb, v nichž pod rouškou nevinnosti a mravnosti zobrazoval často sceny dosti pikantní. Do rukou českých čtenářů dostaly se drobnější jeho povídky „Láska a vděčnost“ (přel. J. V. Hübner r. 1821), „Mocnost svědomí“ (př. F. Lehký), „Nalezení ostrova Madéry“ (př. Hübner r. 1822) a delší historický román „Romulus, první král Římský“ (př. J. M. Ludvík r. 1826).

Po Lafontainovi následoval Clauren (Karel Heun), který proslul novellami ze života rodinného, jež vzdělával ve vkusu rokokovém a v nichž smyslnost, pod pláštěm naivnosti se skrývající, ještě zřejměji se ohlašuje než u Lafontaina, tak že protivníci jeho směru nazývali je „Taschenbordellchen“. Obecenstvo však jeho výlevy sentimentálních a strojených citů téměř hltalo, a trvalo to dosti dlouho, než se jimi přesytilo. Do literatury české razil mu cestu F. B. Tomsa, který od r. 1826—30 vydal 10 dílků jeho povídek. Vybíral si z něho jen to, co se mu zdálo mravně nezávadné. „Proto jsem si umínil,“ praví v úvodě, „z nejlepších nejlepší vybrati, v nichžto by srdce i duch outlého pohlaví občerstvení nalezl; a vystříhám se pilně všeho, co z cizonářečních podobných spisu zábavného obsahu přívětivou obálkou, ano lehkou růžovou rouškou jen napolo zakryté prozírá, smyslnost dráždí, stud a mravopočestnost, onen nejvyšší poklad mladictva, sladkým jedem napájí a nevinnost poznenáhlu podkopává.“

Jakého rázu byly tyto povídky Claurenovy, jež Tomsa čtenářům našim předkládal, ukáži aspoň na jednom příkladě. K nejoblíbenějším patřila novella „Mimili“. Hrdinka její jest spanilé děvče Švýcarské, zázračná to směs nevinnosti a vzdělanosti; ona dovede jmenovati všecky alpské květiny po latinsku, zná všecky básníky tamní, mluví jako městská dáma a ve své naivnosti líbá vášnivě cizince, s kterým se sotva poznala, a sedá mu na klín. Vzdělavatel český při své pečlivosti, aby nepropustil nic neslušného, nemohl se přece vyzouti úplně z ovzduší svého originálu a ponechal mnohé črty, jež od Claurena úmyslně jen k podráždění smyslnosti byly vymyšleny. S jakousi faunovsky utajenou rozkoší líčí se krátká sukně spanilé Mimily, pod níž konec mnohonásobně vyšitých podvazků míhajících se po nožkách krásně urostlých viděti bylo; rovněž se zvláštní rozkošnickou choutkou děje se zmínka o smělém větérku, který vzedmul širokou její sukýnku a odhalil před průvodčím její růžové kolínko. Takových narážek, v nichž se tají raráškové smyslnosti, dráždíce fantasii čtenářovu, vyskytuje se tu celá řada. Jevištěm celé této milostné idylky jsou Alpy, které spisovatel do podrobná líčí, ale nejsou to Alpy skutečné, nýbrž spisovatelem uměle vysněné. Pocukrovaná dikce s hojnými slovy zdrobnělými a ozdobnými epithety rozplizuje se téměř na jazyku mluvících osob. Strojenost, nepřirozenost a nasládlý sentimentalism Claurenův nepůsobily zajisté prospěšně na vkus našich čtenářů, kromě toho někteří čeští spisovatelé oblíbili si tuto nezdravou manýru, až později Havlíček byl nucen z literatury naší ji vymrskati.

Překladatel Claurenových povídek, Frant. Bohumil Tomsa (1783—1857), patřil v letech dvacátých a třicátých k nejpilnějším spisovatelům našim. Počet všech jeho prací blíží se ke dvěma stům. Větším dílem to byly překlady z němčiny, jimiž obohacoval písemnictví naše, a při tom převládaly zase spisy obsahu mravoučného, jak byly v oblibě v literatuře německé. Vedle Claurena překládal povídky Em. Scaevoly, hrab. z Loebenu, J. N. Vogla, Amalie Schoppe, Krummachera, Hoffmanna, Nieritze a j. Z francouzské literatury převedl k nám napínavý román A. Dumasa „Tři mušketýři“.

Samostatné práce Tomsovy mají pečet ovzduší, z něhož si vybíral předlohy k překladům. „Jaré Fialky“ (1823) a „Romantické povídky“ (1825) jsou snůškou drobnějších jeho povídek obsahu rozmanitého. Nalezneme v nich vzdělané pověsti místní, přepracované pohádky východní, povídky rytířské, legendy i dosti realisticky líčené obrazy ze života. Případné naučení mravné jakož i nábožné reflexe o vítězství ctnosti a potrestání nepravosti ozývají se při každé příležitosti. Frasovitá a nasladlá mluva ukazuje zřejmě na německé vzory. V posledních dvou delších pracích „Svatava a Vojmil“ (1831) a „Viz keř, dcero má, a doufej!“ (1832) zabočil Tomsa na dráhu historických povídek, které se začaly v literatuře české nejvíce ujímati, ale vzdělával je ještě v manýře starších historií rytířských, jen s vynecháním živlů nadpřirozených a strašidelných.

Takové byly v podstatě začátky zábavné prosy české. Snaha poskytovati čtenářům zásobu poutavé a zábavné četby jest tu patrná, ale síly byly slabé. Nedostatek jemnějšího vkusu, povrchní znalost literatur cizích a vlastní tvůrčí nedostatečnost vadily našim belletristům nejvíce. Literatura německá, která sama tehdy v oboru románovém značně pokulhávala za jinými, byla přední jejich zásobnicí, z níž vybírali si předlohy a vzory. Z francouzské literatury překládaly se jen věci starší, dávno zvetšelé, Atalu Chateaubriandovu vyjímajíc. Z počátku, dokud běželo jen o to, pořizovati prostému lidu zábavné knížky ku čtení, produkce tato ještě postačovala, neboť byla v jádře svém lidová a lidovým názorům přiměřená. Ale když vlastenci chtěli působiti i na vrstvy vzdělanější, pociťován trpce nedostatek lepších a vkusnějších knih zábavných. Vyslovil to nejráznější syn Jungmannův, Josef Josefovič, jenž r. 1824 psal Kollárovi: „Velmi nám zábavných spisů třeba, nebo naše vyšší publicum, míním všeliké slečinky a jonáky studující, pro zábavu v českém nic nenacházejí; a jen pro zábavu čítajíce německých kněh se chytati musejí. Tuším, že v našich časech nejlépe by se překládání neb skládání dobrých románů dařilo, nebo odbyt mají, čtou se všude a rády, a což my jiného žádáme, než aby se české knihy četly? Scott, Schiller, Goethe, Jean Paul, z těch by se brati dalo, obzvláště z prvního, ale básníř musí básníře překládat. Myslil jsem, aby se více vlastenců sestoupilo.“ Mladý Jungmann chopil se tohoto úkolu s neobyčejným zápalem a podařilo se mu založiti jakýsi spolek tehdejších spisovatelů, kteří byli ochotni opatřovati českému obecenstvu zábavnou četbu. Praktickým výsledkem jeho nadšené snahy bylo však jen přeložení spisů německého románopisce Van der Velde.

Zatím přihlásili se k belletrii obratnější a nadanější spisovatelé, jichž úsilím povznesla se u nás nejdříve povídka a román s látkou historickou.