Nový rok (Tyl)/VI.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 197–225. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rusovlasý veršotepec seděl ale dlouho samojediný u stolu, a káva — ta liběpáchnoucí, milohřivá, černoskvělá, ušlechtilá tekutina vystydla skoro ve všech ostatnich šálečkách. Kdož medle mohl líti do sebe zeměrozenou lahůdku, an srdce rajskou rozkoši přetékalo? — Tuť bylo vyptávání, ruky tisknutí, objímání, pláče a smíchu, a mezi tím zaznívalo neustále: Zaplať Pán Bůh! — a svítily se dvě spanilé dívčí oči.

Janovský se přeháněl po skrovné sednici; v prsou jeho vlnila se rozkoš z podivného shledání; nevědělť ale, jakými slovy jí průchod na denní světlo opatřiti; červenal se tedy, skláněl hlavu a pomlaskoval prsty, rukou v povětří máchaje.

Jediný Novotný hleděl v této bouři rozvlněných citů chladnou rovnováhu podržeti; vždyť byl kritik svého řemesla a musel každé cuknutí srdečních žil do zvláštních přihrádek rozložiti! Ostatně vězelo v něm i při vší básnické schopnosti cosi všem radostem odporného, z nejjemnějších pocitů šašly tropícího; protož míchal a srkal samojediný kávu svou, mermomocí vše hnutí v sobě zalívaje.

Konečně ale trvalo mu to tuze dlouho, co musel vedle proudu obecného plesu seděti. I zachtělo se mu s ním také plynouti.

„Lidičky!“ ozval se tedy, všechny přítomné po řadě probíhaje, „teď zaplať Pán Bůh, že jste se shledali; mohli byste si již ale usednouti a pravidelné kroky radostem svým vyměřiti, aby vám i jiní neméně poctiví lidé postačili. Naše rozkošná hospodyňka musí beztoho vychladlý obsah těchto hrnéčků ohřívati — mezi tím časem mohl bys nám, Johanýsku, pověděti, jak se ti vedlo, když jsi přítomnému, velmi ctihodnému a nyní se-radujícímu hudebnímu mistru upláchl. Čtu mu to beztoho na očích, že by již rád věděl, co tě všecko potkalo, nežli vás novoroční noc a sklenice punče k novému životu a k pěnivé číši blaha svedly.“

„Ano, ano, to chci věděti!“ zaradoval se starec. „Zaplať Pán Bůh, to nám musíš povědít, milý synu. Sedni si! Dělej, moje poupátko! Pospěš si, dceruško, abysi nic nepřeslechla.“

A dívka nedala se napomínati. V panenských ňádrech jí to hrálo, jakoby tam nejoutlejší andílkové dováděli: vidělať radost otcovu, nalezla bratra, na něhož byl starec s bolestným rozčilením zpomínal — i shledala v něm muže, jímžto se všude co blízko připoutaným pochlubiti mohla.

Vesele praskal oheň v kamínkách, černoskvělý mok pražených zrnek začal se opět kouřiti, a kolem stolu sedělo pět osob, s radostí na tváři, s radostí v těle.

„Zaplať Pán Bůh — zaplať Pán Bůh!“ rozprávěl starec, oči své s nábožnou vděčností pozvedaje. „Tolik blahosti jedním dnem nezasloužil jsem za všechny trampoty života svého. Nu, povídej, povídej, synu můj, jak se ti vedlo?“

„Inu,“ řekl komik, hebce pečený suchar do kávy lámaje, „vedlo se mi, jakož to na světě obyčejno bývá, kde slunce svítí a hrom bije, kde se noc za dnem honí. Že mi bylo teskno, když jsem časně ráno do vozu lezl, kterýž mě na vždy od tebe zavezti měl, to ti netřeba připomínati. Stisknul jsem se do kouta, a sklonil hlavu na prsa. Teď se probudí — teď bude čísti lístek můj — a snad se zarmoutí — myslil jsem —“

„Ba zarmoutil se velice,“ dosvědčil starec, v myšlénkách do minulých časů zalétaje. „Pohnulo to srdcem mým v nejnižších hlubinách. Plakal jsem, a plakal jsem dvojnásobně, věda, proč mě byl dobrý syn opustil.“

„Já plakal také, a noví pěstounové moji nechali mě plakati. Jenom když jsem chvilkami oči pozvedl, pozoroval jsem, že na mne soucitně pohlížejí. Nech ho, ať se vypláče! to mu odlehčí na srdci, pravila tělnatá ředitelka v truhle uzavřených herců k své manželské polovici. Však on přestane, až jen slunce vyjde. — A dobrá žena měla pravdu. Slunce vyšlo, krajina se rozjasnila, a duch můj, protrhav černá osidla zármutku, prodral se k jasné utěšenosti. Bylo to dvé dobrých lidí, můj starý vládce nad ohebnými panáčky se svou věrnou společnicí; a jich ochotní, dobromyslní poddaní zdáli se mi býti náhle nalezenými soudruhy dětinských her, o nichžto mi jen temné a chudé zpomínky na mysli tanuly. Brzy byl jsem mezi těmito němými umělci jako doma. Já vím, že byste se mi nevěřivě vysmáli, kdybych vám měl vypravovati, jaké rozprávky jsem s nimi míval. Jak žalostně postýskal jsem si doktoru Faustovi, když mi opuštěný pěstoun napadl, a já nemohl vyběhnouti a podívati se, jestli se laskavě na mne usmívá!“

„Zaplať Pán Bůh!“ řekl starec pološeptem a tiskl komikovi ruka.

„A jakých radostí nadělalo mi to mrštné, rychlonohé pimprle! — já bych se byl naň celý den díval, když mi v rukou očima točilo a hubou klapalo. To nebylo pouhé točeni a klapání; to byla řeč přítele k příteli. Jemu jsem povídal, kdykoli mě co hnětlo, on zvěděl o všech mých tajnostech, a přitom jsem se těšil tím vědomím, že je nikomu nevyzradí. K vůli jemnému hlasu mému bylo mi jednohlasým usnesením ředitele i ředitelky uloženo, abych za princezny a zamilované holky rozmluvy měl; i šlo to, dokud se pimprle na prknech nevyskytlo; sotva jsem ale toho diblíka botičkama klapati zaslechl nebo kotrmelce metati uviděl, bylo konec vší mé pozornosti, a místo: Ach můj nejmilejší rytíři, já tě miluji! — dal jsem princezce říci: Dej pozor, pimprle, ať si neroztlučeš nos! — Můj starý principál vrtěl arci hlavou, kdykoli jsem něco takového k velikému obveselení slavného posluchačstva prohodil; nevěděl ale, co počíti, abych se podobných omylů vystříhal. Jakž by mu bylo napadlo, že by tichý, skoro nemluvný kluk zalíbení nacházel v pohyblivém, žertyrodivém panáčku? A předce tomu jinak nebylo. Jak mile mě s ním o samotě nechali, již tančil, dováděl, hopkoval, točil se a mlel klapavou hubou, jakoby do něho lidská duše byla vjela. Prsty moje hrály ve výšce s dráty a hedbávnými šňůrkami, jako nejuměleji vymyšlený stroj, a z úst mu sršela slova, jakobych byl vlastně všechny vtipy rozpustilého pimprlete vymyslil. V takových okamženích byl jsem celý jiný člověk, anebo celý jiný kluk —“

„Fuit in nobis, to se rozumí!“ prohodil kritický veršotepec, do třetího šálku cukr dávaje. „Bylyť to doby svatého zanícení, věštitelové a předchůdcové příštího umělectví. Rozumíme! Jen dále!“

V takovém okamžení mohlo okolo mne hřmíti, já bych to byl neslyšel — a tak se také stalo, že mě jednou starý i stará přepadli, an jsem prováděl z brusu novou scenu mezi věrným služebníkem prostopášného Dona Juana, mým drahým pimprlátkem, a mezi rohatým hostem z planoucího pekla, kterýž by byl rád hříšného rozpustilce odnesl. Já se přitom notně zapotil, nežli se mi povedlo, hloupě taškářského čerta obulíkovat, an se tu náhle za mnou hlasité: „Dobrá, dobrá, Johanýsku!“ ozvalo. Byla to pochvala samého principála, kterýž mě byl se svou družkou manželských i uměleckých radostí a žalostí poslouchal.

Někdo z vás nebude snad věřiti, že by tichý, od přirozenosti trochu ostýchavý hoch nějaké schopnosti k provádění veselých a žertovných kousků, anebo kratčeji, ke komice míti mohl; ale já vás mohu ujistit, že se meze oboru hereckého dle stavu duše vždycky neřídí, a že nejeden herec dlouhá leta v nejistotě a na omylu vězí, k jakým rolím by se nejlépe hodil, a věci hraje, kteréž nikdy vyvésti nemůže. Pouhá náklonnost a zalíbení nepostačí k uměleckému vyvedení úlohy, a pouhou chutí dá se mnohý na nepravé cesty louditi. Nejpatrnější důkaz toho míváte na hrách hostinských. Tu se pouštívají lidé od nejprvnějších divadel do věcí, kteréž doma dle svého postavení a úsudku ředitelstva nikdy do rukou nedostanou, a k nimžto se vlastně také nikdy nehodí. Takž naopak máte zase herce, kteří právě takové charaktery nejlépe utváří, jimžto dle přirozených duševních vlastností svých ani za mák se nepodobají.

Já od té chvíle stal jsem se výhradním panovníkem v oboru komiky, samovládcem a pánem našeho pimprlete, jehož frašky obstárlého principala beztoho již trochu obtěžovaly. Teď nám ale scházel hlásek pro zamilované princezky. Principálka rozpouštěla se nejraději v starých treperendách, a byla rozkošná jakož opuštěná žena toulavého pimprlete, nebo vadivá hospodská. Principalův jícen nehodil se také k milostnému vzdychání, zvláště an teď nejmenší, ačkoli ne nejnepatrnější mezi vycpanými umělci, klapavý pimprle, hlásek jako panenka měl. I byli jsme nějaký čas v nesnázi, jako když direktoru velkého divadla první zpěvačka upláchne. Ale takový nešťastník si může k žurnalům pro útěchu dojíti, a může ve své nesnázi do všech úhlů světa lákavé pozvání a zlatolesklé sliby poslati. a ze všech úhlů světa sletí a shrne se mu zpěvaček, že může předce aspoň jednu z nich vybrati — třebas by jí ztrátu cele nenahradil. Kde jsme si měli ale my pomocnic nabrati? — pozorujete, ze pravím my? — i pravím to právem, neboť jsem byl od starého ředitele i manželské polovice jeho za tvora považován, kteréhož jim samo nebe seslalo, aby velikou část péče o dokonalý stav celé společnosti a všech představení na svá bedra převzal; — kde jsme tedy měli někoho nalezti, kterýž by nám byl z nouze pomohl? A vyživiti jsme předce někoho mohli; živnost se dařila. Příjmy nebyly sice veliké; poněvadž jsme ale svým členům ještě menší gaže platili, tedy nám vždycky něco zbývalo. — Časopisy nemohly pomoci; ale náhoda nebo osudové byli příznivější. — Jednoho dne přijeli jsme do malého městečka —“

„Jak mu říkali?“ tázal se Novotný, lhostejně z tobolky olůvko vytáhnuv, jakoby si něco zapsati chtěl. „Jméno musím věděti, aby se nezdálo, že jsem z nečistých pramenů čerpal, až budu jednou tvůj nekrolog psáti.“

„Postav tam jen hodně velké N a několik puntíků,“ odpověděl komik, „chceš-li mermomocí smrtí mou k spisovatelské slávě přijíti. Na jménu onoho hnízda teď nezáleží, ale spíše na tom, co se v něm vylíhlo. I bylo to roztomilé městečko, anebo spíše několik pořadí nízkých domečků, obehnaných zelenými sady, a sestavených tak, že se u prostřed nich něco nacházelo, co podobu rohatého náměstí mělo. Na tomto prostoru byla právě komedie na provaze, když jsme do hospody zajeli. Komedie, komedianti, turecký buben — to byly samé věci, kteří mě tajným kouzlem, jakousi uměleckou sympatií k sobě lákaly. Potkávaliť jsme jich arci dosti zhusta na věčné pouti spolku našeho: ale vždy bylo něco při nich, co mě novou vnadou vábilo — a to byla osoba rozkošného bajacy. I nemeškal jsem tedy také tenkráte a vyběhnuv na náměstí, vedral jsem se v nejprvnější řadu shromážděné mládeže.

Zkušenost je matka moudrosti, a protož mi to i tenkráte pomohlo, že jsem se byl přečasto na ty krkolomné kousky v potu tváři cestujících umělců díval. Já si vyhlídl nyní místečko, z něhož mi ani jedno mrsknutí nohou ujíti nemohlo. Právě se točil na provaze principal, když jsem zvědavé zraky na vše strany rozesílati počínal. Byl to dlouhý, vyzáblý, osmahlý chlapík s náramnými kníry, a bílé široké pantalony šlohaly mu okolo kostnatých nohou, jako napolo svinuté plachty okolo dvou stežní. A jak tu stál, s tím náramným obuchem v rukou, kterýž ho měl v rovnováze udržeti — anebo skákal, nohy a roztahoval, potom obuch odhodil a jako smysly pominulý po nataženém provaze kozelce metal: to všecko bylo strašlivodivé podívání, a dobromyslní diváci nemohli se dost vynadivit, jak to pouhý člověk, bez pomoci šotka, vyvesti může.

Já však neupínal zraky s takovou zvědavostí na něho, jako spíše na malého bajacu, kterýž se po svém principalu na zemi pitvořil, jakoby to nejtěžší a nejnebezpečnější kousky vyváděl. Ale všecko to byl jsem již desetkráte viděl, a můj pimprle vyváděl kousky takové také. Já byl s oblíbenou figurou podobných uměleckých spolků nespokojen. Rád bych byl na ni zkřikl: Tak to dělej — a tak! — najednou ale upoutala se moje pozorlivost na nový úkaz, a zůstala na něm také vězeti.

Principal totiž uvedl nyní do kola malé děvče. Bylo to přepodivné zjevení. Komu jednou na oči přišlo, tomu nevyšlo více z paměti. Ta strakatá, portičkami lemovaná suknička, ten červený, cetkami vyšívaný živůtek — to outlé, ohebné tílko — to černé plamenné oko u prostřed na smrt bledých a spanilých tváří — jakési tajemné, po vši bytosti její rozprostřené kouzlo, ježto praviti se zdálo: „Pohleďte na mne a politujte mne!“ — všecko spojovalo se u ní v tak podivný, ale dojímavý obraz, že mou celou duši naplnil. Já nehleděl na to, jak se na zemi kroutila, kozelce dělala, po rukou chodila — já neviděl nic z jejího umění: jenom postava její vtiskala se v duši mou, a surové s ni nakládání principala — jeho klení a pošťuchování.

Dávno seděl jsem již u svých rodičů. Matka byla mezi tím dobrou svačinu objednala. Mně ale nechtělo ani sousto chutnati. Já viděl pořád ještě to tmavé oko mladé kejklířky. Matka chtěla vědět, co mi schází. Já jí pověděl, co jsem byl spatřil. Mluvil jsem o holce jako o zaklené princezně. Stará direktorka kývala hlavou. Já vyšel potom na dvůr. Tam stálo ubohé děvče pod kůlnou u vozu, na němžto chatrný kejklířův nábytek se nacházel — a slze jí kapaly po tvářích.

„Co je ti, má ubohá?“ — Ona zavrtěla tiše hlavou. — „Co je ti?“ ptal jsem se ještě jednou, vybrav ten nejjemnější hlas, který jsem jen nalezti mohl.

„Mám hlad!“ řekla ona, ale tak potichu, že jsem jí sotva porozuměl.

„Hlad?“ — Mne to projelo jako nožem. — „Co pak ti nedal otec nic jíst?“

„Otec? já nemám žádného otce.“

„Ten velký hubený muž?“

„To není můj otec.“

„Ale předce o tebe pečuje.“

„On mě živí, a neškaredí se, když dovedu, čemu mě učí: dnes ale nechtělo se mi nic dařiti.“

„Neplač, neplač, ubohá!“ řekl jsem, pojav ji za ruku, „a počkej tady; já ti něco přinesu.“ S těmi slovy běžel jsem k matce a pověděl jí, co se mi bylo stalo.

V několika okamženích stál jsem opět pod kůlnou, v ruce drže talíř se zbytky naší svačiny.

Naše seznámení mohlo by se vám zdáti velmi prosaické — ale já pro svou osobu nalezal v něm tenkráte mnoho básnického. Jáť viděl jen její oko — to veliké, černé oko, jež ke mně se stydlavou vděčností pozvedla; já viděl jen ty bledé tváře, po nichžto lehýnký červánek přelétal; já viděl jen to radostné pohnutí její, že se někdo vyskytnul, kterýž srdečného účastenství s ní zjevoval.

Ona jedla — já držel talíř; tak jsme stáli proti sobě, a já bych byl tak stál až do soudného dne. V tom se ale za námi strašlivé klení ozvalo. Byl to pan principal, kterýž ani svým očím věřiti nechtěl, vida svou nezvedenou žačku, ana si bez starosti hoví, majíc trpkou pokutu snášeti. — ‚Půjdeš do vozu?‘ poroučel jí svým chraplavým jícnem i napřáhl přitom karabáč, jímžto bezpochyby učení svému většího důrazu dodával. Dívka ale neuposlechla, nýbrž hbitě se otočivši, za mne se schovala. Pan principal měl velikou chuť svůj karabáč okolo mého tílka otočiti — to jsem mu viděl na nose, a kdo ví, co by se bylo k ustrnutí mých ubohých oudů stalo, kdyby v tom okamžení jako varovné volání anděla strážce hlas matky mé, respektive paní ředitelky ve vší důstojnosti nebyl zazvučel. A ten zvučel hezky, když si dala paní komandantka našeho strakatého spolku na práci! V tom ohledu byla to k pravé umělecké dokonalosti přivedla. Chřtán její mohl hrčeti, syčeti, bručeti, fičeti, hřmíti a sípati — a všecko to od jemného piana až k pronikavému fortissimu; jenom pro mladé, zamilované princezky nemohla již tonu v tomto svém přirozeném nástroji nalezti — a to byla arci věc, které jsme nejbolestněji pohřešovali.

Abych ale povídku svou vedle zavádivého příkladu anglických povídkářů na dlouhé sáhy nerozpředl, oznámím v krátkosti, že principal kejklířů a naše ředitelka z dávnoletých uměleckých poutí svých staří známí byli, že se brzo smluvili, a že nám divotvorec na provaze dívku přepustil, kteráž prý mu jen žluč dělala a diváky odháněla.

A tak se rozmnožil kočující umělecký sbor náš s utěšenou nadějí, že jsme konečně nalezli representantku pro zamilované princezky. To bylo tajné tušení moje, hned jak mi duchaplné oči naší Hedviky ponejprv zasvítily; to byla hlavní myšlénka mého starého a manželské polovice jeho, jak mile jim oběma podivné děvče na oči přišlo. Já to poznal dle jich obapolného na sebe mrkání. Mimo to si můj starý s obzvláštní oblibou své našedivělé kníry natíral, když si Hedviku blíže prohlídnul a pak ji na znamení své milosti pohladil.

‚Především ale musíme vědět, co bude Hedvika svému novému životu říkat,‘ prohlásila se ředitelka — ‚a jestli jsme místo zajíce kočku v pytli nekoupili.‘ — Ubohé děvče nemělo ale ani zdání o tom, co to je komedie s panáčky! Byloť arci o tom slýchalo a na cestách s bývalým principalem bylo se nejednou přihodilo, že vrazili na místa, jichžto krasochutně vybroušení obyvatelé i se svými bosými rodinami své groše mezi křiklavé kejkly na provaze a mezi tichá umělecká představení in theatro cum pimprle rozděliti měli: ale ubohá Hedvika nesměla nikdy ani krokem do šenkovny páchnouti, v jejížto některém koutě tureckým bubnem vyhlášený Horia a Gloska své loupežnické kousky prováděl. Onať musila vždy jako strážný pes na voze nebo vlastně na truhle seděti, v nížto celé bohatství principalovo spočívalo. To nám vypravovala tak skroušeně, jakoby to bylo jinak ani býti nemohlo.

‚Uvidíme, co řekne, až nás uhlídá!‘ prohodil náš ředitel s libostným úsměchem. Myslil totiž na první produkcí; aby se pak o tom co nejdříve přesvědčil, ustanovil dáti hned druhý den jedno z nejskvostnějších představení a sice ve prospěch domácí chudiny, aby mu pan představený obce žádné obtížnosti nedělal, chtěje třeba namítati, že by osadníci tolikeré vydání za dvoje umělecké pochoutky hned po sobě nesnesli.

Mému starému právě na tom nezáleželo, hrál-li jednou pro chudé, nebo pro sebe. On měl vždy nějaký tolárek v záloze, a tu se jednalo o věc nemálo důležitou, o zkoušení Hedviky. Činily se tedy znamenité přípravy. Já musil pustit celou společnost na čerstvé povětří, vyklepat obleky, prohlednout každou portičku, spravit každou dírku. Hedvika stála přitom vedle mne, nemohouci pochopiti, k čemu tolik panáčků s sebou vozíme. Otázky její nebyly sice veliké, ale tím patrněji četlo se jí na očích, že neví, co se děje a co se bude dít. A když jsem jí některou princezku do roky vložil, nevěděla, co s ní počíti. Poněkud se zarazila, pak se podívala na mne, zas na loutku, a dala se do smíchu.

Vlastně bych měl některému básníku do nejzajímavějších barev sáhnouti, an se o Hedvičin obraz pokouším. Celá její bytost dojímala mne jako tajným kouzlem. Brzoť se mi zdála býti zaklenou pannou na skleněném vrchu, o nížto mi báchorky ještě z nejoutlejších časů v uších zaznívaly; brzy opět viděl jsem v ní outlou vodní žínku, kteráž tenounkou stříbrnou síť svou roztáčí, aby ulovila mladého rybáka. Ostatně byla zase tak prostinká, tak nemluvná, tak obmezených vědomostí — a předce tak jemného srdce, tak hlubokých citů —“

„Rozumíme, rozumíme!“ ozval se mezi to rusovlasý pěstitel kritiky, a zakýval velmi moudře hlavou. „Nějaký patisk Göthovy Mignony.“

„I bodejž do vás, vy vrtohlaví, dlouhonosí čuchálkové, ježto se nafukujete, jakobyste byli povoláni všecko dle svých krátkých loktů měřiti!“ vyjel si naň komik. „Vy nemůžete ničeho zažiti, abyste pánovitě, jako s přejedeným žaludkem nezasténali: ‚Ach, ty milý Bože! to jsme tu již měli!‘ A pozorujete-li jenom jednu stejnou nitku na sukni dvou osob, již nemůže žádná z nich míti něco zvláštního — žádná z nich nemůže býti samorostlá, původní. Vy si počínáte někdy právě tak povážlivě, jakobychme my nezasvěcenci v mysteriích kritiky moudře se tvářili; chtíce dokazovati, že kritiku po kritice opisujete, poněvadž se v nich všude několik: aneb, ale a poněvadž nachází! I dejte si svatý pokoj. Nešťárejte — ale požívejte!“

„Teď ale nechme krasovědecké rozepře,“ otočil komik řeč svou zase do tonu povídavého, „sice zabloudíme do labyrintu, z něhož se nevypleteme, leda by nový rok sestárnul. Podívejme se raději hned na komedii, anebo pohledněme na Hedviku, jak se na komedii dívá. Stálo to věru za to, na dívku pohledět. Sedělať v první řadě dřevěných židlí, ale na pouhé podlaze, a sice zrovna u zdi, toho si nevšímajíc, jestli ji kdo ušlápnul nebo ne, jenom na to hledíc, aby se nikdo před ní nepostavil a podívání na hra jí nezastínil. V celé bytosti její zdál se díti všeobecný převrat; jakoby se jí nikdy nevídaný, ale dávno tušený svět otvíral, hořely oči její, rděly se tváře, chvěla se ústa. Všecko majíc za skutečnou pravdu, lpěla na ději s veškerou duší; ale sladkojemné usmání hrálo jí okolo rtů, když zamilovaná princezna milostně vzdychala, a trudomyslná vážnost ležela jí na tváři, když můj pimprle své veselé kousky prováděl. A dávno bylo již po hře, slavné auditorium bylo se již skoro vytratilo: Hedvika ale seděla ještě ve svém koutku, jakoby na mysli dále hrála, anebo se v jezero viděných výjevů ještě jednou ponořovala. My na ni hleděli škulinami našeho uměleckého chrámečku, jehožto stěny z malovaného plátna sestávaly.

A když pak do svatyně tohoto chrámečku vstoupila, když ony prince, loupežníky, princezky a jiné tajnaplné podoby nyní pokojně na hřebících viseti viděla, ty tajnaplné podoby, ježto byly veškerou duši její tak nevýslovně pobouřily! Ony tu visely nyní tak svorně a tiše, jakoby se jakživy nebyly ani pohnuly. I brala je do ruky a potahovala šňůrky a drátky jejich, a mluvila s nimi, a vedla téměř celý hovor, jako ho byla právě zaslechla. Radostně otvírali oči i hubu oba představení píďových umělců, a od té chvíle vstoupila Hedvika přikynutím dvou zkušených hlav co nový člen ve spolek řídících sil našeho ústavu.

Jakási bujarost mladistvá vešla přijetím podivného děvčete nejen v naši rodinu, ale i v představení naše. Já ovšem zabýval se s ní nejvíce, a rodiče to trpěli, jiného zisku z přijatého cizího děvčete nehledajíce, leda aby u večer hezky jemným hlasem své princezky odříkávala. Já ji učil čísti a psáti, neboť neznala ani písmeny; ale duch její byl jako přeourodná, jenom ladem ležící a na semeno čekající půda; cokoli do něho padlo, vyklíčilo se a vyrazilo do květu s čarodějnou rychlostí.“

„Aha!“ prohodil Novotný, dle obyčeje svého brejle pošoupnuv a potom poloudlaní po ústech si přešoustnuv, v jichžto nitru dvě řady dobrých zubů chrupavý suchar drtily. — „Aha! Mignona se vylupuje; Silvana se vysvléká, z polodivé kejklířky vzejde duchaplná umělkyně.“

„Ale tys k nevystání!“ rozhněval se Janovský, kterýž povídavého komika proto pozorně poslouchal, že Bětunka pozornýma očima na něm utkvívala. „Nech si důvtipných interpretací, až o ně kdo státi bude; my zde jsme přirození, bezprostřední posluchači, a nechceme si dáti kazit pochoutku vybíravou kritikou. — Povídej, povídej, Johanýsku, a nehleď na to, co tady opeřený pysk ledabylo prohodí.“

Ale komik takto vybídnutý nezačal hned mluviti. V pohyblivé tahy tváře jeho umístila se náhle jakási jemnotrudná vážnost, kteráž mu na chvíli ústa zavřela. Potom si oddechnul, a lehce dlaní přes čelo přeletěv, jakoby náhle vrásky s něho setříti chtěl, začal jemněji nežli dříve vypravovati:

„Já bych si musil nyní péro od nejcitelnějšího novelisty a nejbystřejšího pozorovatele vypůjčiti, kdybych měl stav duší našich dobře vylíčiti — to jest: kdybych měl sebe a Hedvika vykresliti, jak jsme pozvolna k sobě se klonili, jak se jarobujné větve naší mladosti pomalu splítaly, až i v jedinou, květů plnou korunu splynuly.

Byltě to rozkošně pokojný život, který jsme tenkráte jako svobodná, kočující rodina nějakého pronárodu vedli. Na budoucnost a na změnu stavu našeho nebylo hrubě pomyšlení; ale osud byl dle nesklonitelné vůle své jinak uzavřel a poslal nám v osobě na mizinu přišlého divadelního ředitele svého zástupce a dělníka. Našli jsme ho na cestě. Leželť vedle cesty na drnu, maje nad hlavou zelený baldachýn husté lípy prostřený, a pod hlavou malý tlumok se svou celou majetností strčený. Bylo to v letě, za oněch časů, když prosaickým lidem ouroda a žně — hereckým společnostem ale krupobití a nouze nastávají. Jesti to překrásný čas k přehlížení snopů, jetele a sena, ale velmi truchlivý k prodávání lístků na komedii. Leto je vlastně prubírna vší herecké náklonnosti; kdo několik těch žitoplodných měsíců u věčně prázdném divadle, při prázdné kapse, škaredé tváři hospodského, mezi denním hromaděním dluhů, u věčném slibování jistého splacení, v roztrhaných botách, posledních nankynových nohavicích a sedřeném fráčku s ouzkýma rukávama jenom jednou předrží: ten přestál rigorosum z ohledu nesklonitelné chuti své k svatému umění, anebo je takový bídák v lidské společnosti, že mu již všechny dvéře před nosem zavřeli — a že mu na dalekém světě nic jiného nezbývá, nežli brána chrámu Thalie.

Podobné časy, jakož drahé vydání sedmera hubených krav Putifarových, uchvátily také společnost milého Řezníčka, to jest: muže, kterého jsme vedle cesty na drně nalezli. Dlouho byl se bránil zuby nehty proti všem náběhům nedostatku, proti rozmarům hladu i nahoty — dokud co bylo, hledal křesťanské duše se židovským svědomím a židovské pomocníky s křesťanskými ctnostmi, a vypůjčoval si, zastavoval, prodával; když mu to již ale tuze dlouho trvalo a on se místo ředitele spolku svého jenom pouhým krmitelem jeho stal, a místo zdařilého provádění her šťastné jen dělání nových dluhů na starosti míti musel: tu se ho začala filosofie chytati. — ‚Máš-li se již pořád starati a jen starati,‘ — začal velmi moudře sám k sobě mluviti — ‚k čemu se staráš o tolik hrdel, o tolik jícnů? Starej ty se sám o sebe!‘ — A ta filosofie začala se mu pozvolna líbiti. Uložil, kde co ještě bylo a z čeho sám pro sebe něco vytěžiti mohl, a chystal se hlavní kousek filosofie své vyvesti.

Jednou pozdě večer — bylo to právě přede dnem, když měl týdní gáže vypláceti — vracel se domů z přívětivé hospůdky. Sklenice piva v hlavě, jasné hvězdičky na nebi, teplounký větýrek okolo tváří, vůkol a vůkol tak básnicky lahodno: celá duše jeho byla měkounká.

‚Zejtra bude pěkné jitro, ani mráčku na nebi — to by se to jechalo!‘ pravil sám k sobě, srdečně si povzdychnuv. ‚Nu, jak se Pánu Bohu líbí. Uvidíme, co nám do zejtřka napadne.‘

A když se na druhý den časně ráno probudil — a bylo tuze časně, neboť v zahradách pod jeho okny počínaly sotva pěnkavy cvrkati a vzdálenější stromoví rozplývalo se ještě v nejistých černých nákresech: tu vystrčil filosofický ředitel hlavu z okna, ohlednul se na vše strany, a shledal opět, že by se to dobře jechalo. A v tomto svém shledání začal se rychle oblékati, vzal zbytky slávy své naplněný tlumok na záda, sešel po prstech se schodů, potichu dvéře u domu otevřel, a jal se na to v pravdě zkoušeti, zdali by se to dobře jechalo. A hle, jechal takto od dvou hodin z rána jako podle šňůrky až k samému večeru! Tu mu počala filosofie raditi, že by neškodilo zemdleným nohoum popřáti malého odpočinku — tak jsme ho nalezli vedle cesty na drnu, mnoho mil od opuštěného chrámu Thaliina a služebníků jeho.

Již ani nevím, jak se to stalo — ale večer seděl s námi pátý člověk u večeře.

Byl to nový pomocník a společník otce a principala mého — byl to bývalý samostatný ředitel Řezníček.

Sotva že se byl z vazeb jedněch starostí vymknul, začal již jinými mozek svůj naplňovati — a konečný výsledek toho byl, že jsme spolu velké papírové opony lepili, barvy třeli a potom nové dekorace malovali. Srdce mé bylo plno očekávání.

Mezitím se vytasil s malou veselohrou, vypsal role pro mne a pro Hedviku — a ve čtrnácti dnech měli jsme první produkci. To byl můj druhý kročej k chrámu věčně mladé Thalie. Z panáčkového divadla dostal jsem se na prkna, kteráž představují svět a celou jeho mizerii.

Mně se dařili nejlépe srdeční anebo přihlouplí kluci, Hedvice slušely nejlépe cituplné milovnice, a mezi náma stával Řezníček jako rozsochatá, stará jabloň mezi outlými polními zvonky, a hrával zatvrzelé otce nebo zamilované plesnivce. A takto provozovali jsme střídavě dlouhý čas komedie s vycpanými panáčky a zvláštní hry se živými umělci, majíce na zřeteli rozmanité obecenstvo, a Apollo i Merkur požehnávali naše snažení. Najednou ale uzdálo se pánovitému osudu jinou komedii s námi zahráti. Nelíbiloť se mu, že jsme až posud samé veselohry dávali — jednou chtěl také plačtivou činohru viděti.

Plný zvláštního, bručivého a mumlavého rozmaru byl totiž otec principal jednoho večera k nevýslovnému potěšení hubu otvírajících diváků čerta představoval, kterýž Fausta odnáší — a druhý den ráno ležel studený na prkně. Mrtvice byla přetrhla nit všech jeho dalších vítězství na poli dramatického umění, a v životě nás všech ostatních stal se nenadálý převrat. Vdova byla bez útěchy, já s Hedvikou jsme srdečně plakali a bývalý ředitel chodil s novými zámysly. Bylť se přesvědčil, že je mnohem snadněji vyživiti společnost nejvycvičenějších panáků, nežli houf sebe neumělejších komediantů, sběhnul s výsosti přání svého a dávných záměrů svých, a byl by rád ouplné vlády nad našimi princeznami a celým jejich komonstvem dosáhl. To byla první distance, z nížto začal na ovdovělou principalku ohnivými kulemi házeti. Tato, lítostí a starostí sklíčena, začala brzo kapitulovati a podala svou dobrovolností zámyslům posavadního pomocníka tolik pokrmu, že se mu záhy skromné přání, býti vladařem vycpaných umělců, opět znechutilo. Býti pánem znova herecké společnosti a místo grošů přijímati dvacetníky, zdálo se mu najednou zase prospěšnější — a to byla druhá distance, z nížto hnal outokem na pevnost se podávající.

V krátkém čase zrostla z komedie panáčkové — anebo vlastně z peněz, jež pečlivému nebožtíku a šetřivé polovici jeho tyto komedie vynesly — nová společnost herecká pod firmou pana Zvolinského. Staré jméno své ostýchal se z rozličných lechtivých příčin novému podnikání v čelo postavit.

Mně přišla tato změna vhod. Bylo mi skoro dvacet let a od nějakého času tlačily mne úzké meze stavu mého bolestně. Duch můj začal poletovati a rád by se byl jinou cestou postil, než kterou vycpaní mužíkové kráčeli. I připadl mi v nové společnosti okres komika — a já byl šťastný i nešťastný. Šťastný, že jsem náhle na cestě stál, kteráž mě k tušenému cíli vedla — nešťastný, že jsem byl od Hedviky odtržen. Neboť co měl šašek s něžnou milovnicí dělati?

Jeť to vůbec nesmysl, když se mladý herec láskou obírá, a já bych v tom způsobu každému naděje plnému žáku usměvavé Thalie nebo uslzené Melpomeny krvavě psanou výstrahu dal, aby se Eviných dcer chránili. Já poznal nejednoho mladíka, kterýž pro celý život zakrněl, celé své příští do větru hodil, že své srdce na dívku upnul — a zvláště byla-li též herečka. Rozkoše lásky bývají obyčejně pro obě strany sladký jed, jímžto veškerou mysl svou otupí. Tu je denní spolu pobývání, škádlení z třetí strany, muka žárlivosti, maření drahého času, přírůstek starosti, uváznutí v dluzích — vším tím hoří duše u věčném zanícení, potom najednou ochabuje, až docela splaskne a k útěše — plná sklenice kyne.

Mladý herec u malé společnosti je skoro vždy nešťastný, když na lásku pomyslí; což teprve komik — když mu sentimentální milovnice v srdci vízne? Kdo pohyblivý život kočujících umělců nezná, nemůže k této věci ani míry nalezti. Já byl dobrák — srdce mé bylo tehdáž jako průchod pro celý svět; já ho tenkráte ještě neuměl devaterým zámkem zamknouti; ale při vši své dobrotě snášel jsem předce pekelné trápení, kdykoliv první milovník, žvavý větroplach, na Hedviku zamilovaným očkem hodil anebo dle úlohy své ruku okolo ní otočil.

V takových okamženích proklínal jsem všechnu komiku, vzdalující mě od milovaného děvčete; já proklínal prchlého direktora, kterýž mne z tichosti panáčkové komedie vytrhnul, já proklínal vše, cokoli nohou na divadlo kročilo, a potom jsem se dal z většího dílu do pláče.

Hedvika o tom arci ani slova nevěděla. Ona stála čistá a nevinná u prostřed kolotajících se okolo ní vášní; onať byla osnována z látky outlejší nežli je hrubá země, a protož se jí také lidské náruživosti nedotkly. Já to věděl — já pevně věřil, že se mi srdce její žádnými pletichami, ouskoky a ouklady neodtrhne: a předce jsem byl pořád na mučírně, sotva že se lesk oka jejího ode mne odvrátil. Já byl strašně zamilovaný šprymista.

Najednou se vpletl do toho rozmarný osud. Nová firma nebyla Řezníčkovi nic platna; i za novým štítem nacházeli ho věřitelové z bývalých časů. Pokud mohl, uplácel, jiným upíral — bylo to mrzuté před ouřady se blýskání, stará jeho společnice se mrzela, ušetřený kapitálek se tenčil, nastaly rozepře a vády — a nežli jsme se nadáli, vyšel si milý pan ředitel jednou časně ráno zase na procházku, s ranečkem na zádech — a více nepřišel.

Nyní se to sběhlo všecko na bývalou principálku mého pimprlete. Ta umívala ovšem s vycpanými panáky se otáčeti, s hospodským smlouvati, zvědavé diváky na komedii pobízeti: ale proti nabroušeným a vybroušeným nápadům samohybných komediantů nemohla vystačiti. K tomu to bylo u prostřed palčivého leta — lidem se vidělo býti mnohem příjemnější zasednouti si po horkém dnu do stínu k plnému žbánku, nebo prohlížeti louky a pole, nežli se dáti zabedniti v nízký taneční sál, kterýž pro ty časy chrámem uměleckým slul. Měli jsme hubené výdělky. Stará pěstounka moje byla v zoufalství a já jí nemohl pomoci. Já nenáviděl celou tu komediantskou čeládku, a byl bych se nejraději s Hedvikou v samotu amerických pralesů zahrabal. A předce bylo srdce mé čarovným poutem ke hře a k umění připnuto! Já si nemohl pomysliti, jak bych bez divadla živ býti mohl.

V tom se vyskytl pomocník — obstárlý herec, jemuž ostatní podivínů přezdívali. On s nimi totiž neobcoval, nevycházel, nepil, nepomlouval, nereptal, nedlužil se, neutrácel. Byltě živ sám pro sebe, konaje svou povinnost, maje sám v sobě náhradu za všelikou ztrátu společenských rozkoší mezi soudruhy — maje hojnou odměnu v úctě celého obecenstva. Ten se nám postavil teď najednou za rádce, ujal se netušenou obezřetností osamotnělé ředitelské společnice — a v krátkém čase vyjeli jsme — on, Hedvika, já, mladý začátečník a naše stará — takto jsme vyjeli z poslední štace na blízký panský zámek, a provozovali od těch časů jen malé hříčky před skrovným ale vybraným obecenstvem. Ostatní společnost, jsouci propuštěna, rozjela se do všech úhlů světa.

Bylo to veselé živobytí, to stálé putování z místa na místo. Slatina, náš nový ředitel — my ho tak nazývali, proto že nás byl původně k tomu způsobu života přivedl — Slatina byl dávno oblíbenou myšlénku svou ve skutek uvedl a hleděl nám dloubou řadu co nejpříjemnějších dnů vykouzlit. Sám vydobyl, vyprosil, vyběhal všude dovolení ke hře, sám propůjčil k tomu cíli učiněnou sbírku drobných divadel, sám pečoval o pohodlné přístřeší a staral se o nevinnou zábavu. Byliť jsme jedna rodina, jedno srdce.

Jediný já snad nestál jsem na pravém místě. Nemohlť jsem přemoci jakousi neustálou bázeň, kteráž mě pokaždé popadla, sotva že jsem Hedviku s očí pustil, a nevýslovnou touhou puzen, abych jí mohl býti pořád po boku, dral jsem se o role — milovníků.“

Rusovlasý veršotepec byl dlouho mlčel, pilně prolévaje krk horkým punčem, kterýž byla Bětunka mezi vypravováním chutně upravila; nyní se dal ale rozpustile do hlasitého chechtotu.

„Náš Johanýsek — milovníky!“ blebtal jazykem přečasto ovlaženým brejle si urovnávaje, aby se naň dobře podíval. „Ó vy nesmrtelní dramatikové, ježto jste mu v tomto jeho milovnictví snad do rukou padli, neobrátili jste se v hrobě bradou dolů, abyste ty stvůry neviděli?“

„Jestli se mrtví obraceli, nevím,“ odpověděl komik, tenounkou nit veršotepcova vtipu dále veda; „že se ale živí otáčeli, když jsem co milovník rukama v povětří šermoval nebo jako Meluzina skuhral, na to se dobře pamatuji. Já to cítil sám, že svévolně na planýř vybíhám; ale já myslil, že jinak nemohu, že jsem jako v čarodějném kole přikován.

Při tom všem užil jsem předce od našich posluchačů velikého shovění. Čas po čase musel jsem předce komickou roli hráti, a to je vždy poněkud se mnou smířilo. Nelibost, kteréž při mém milovnictví zakusili, brali jako nádavkem. Konečně ale měl jsem předce jakož obět rozhněvané Thalie padnouti.

Byli jsme v roztomilém zámečku. Panstvo bylo na cestách. Pan správce nám dovolil v pěkném sále sestaviti několik španělských stěn, zastříti je několika kusy malovaných pláten, a mezi tím provozovati komedii. Posluchačů bylo několik lavic. Vypasení a hubení ještě karabáčníci, jejich milostpaničky a urozené dcerušky, několik mladých hejsků z hlavního města, které si byl správcův syn na ferie přivedl, duchovní pastýř, kantor, sládek a mlynář s rozličnými přívěsky — to bylo naše auditorium; ale tehdáž kritické, nebo vlastně rozpustilé, po dlouhé polední tabuli rozhoupané auditorium. Všemu se vysmáli. Hejskové z města činili začátek a ostatní sekundovali. Jedině Hedviky ušetřili, ano zasýpali ji tím hlučnější pochvalou, čím více nás posměchem vyprovázeli.

Já se třásl hněvem. Slatina se usmíval. Jalové křiky jalových nedouků se ho nikdy nedotkly. Ale já se třásl hněvem.

‚Podívej se na toho dudka, jak očima kroutí!‘ prohodil domácí panáček cele hlasitě, a ten kroutivý dudek padal na mne. Já byl ten dudek, já, kterýžto jsem právě myslil, že dělám dnes věci své nejlépe.

‚Jeť se jen čemu divit, jak ta roztomilá beruška vedlé takového hastroše státi může!‘ ozval se na to jiný.

Ten hastroš byl jsem já, ta roztomilá beruška moje Hedvika. Já bych mu byl s chutí jedna vymáznul, že by ji byl s sebou až do hlavního města odnesl. To všecko bylo ale jen pouhé preludium k rozkošem, kteréž teprva na mne čekaly.

Sotva bylo po hře, tu se rozevřely ze sálu naše plátěné postranice a houfem vrazili do svatyně našich uměleckých tajností panáčkové z města. Syn správcův přede všemi napřed — a rovnou cestou k Hedvice. Obsypali ji co nestydatě mlsní brouci něžnou květinu; začali žertovati — a náčelník jejich osmělil se vzíti ji za ruku, zdráhavou k sobě přivinouti — a již již natahoval krk, aby ji políbil.

Ve mně se přetrhla všechna povážlivost. Hlava mi šla kolem, před očima mi tancovalo tisíc mžitek, ruka se mi pozvedla, jakobych si byl na pravé rameno plamenný meč upnul — a sletěla opět a s hlasitým plácnutím zasáhla tvář a půl hlavy domácího panáčka.

Stalo se; já mu byl nestydaté referáty a nevčasné mlsání jedním penízem zaplatil.

Co se potom dělo — ten hluk a zmatek, zděšení našich lidí, zbouření hostů, lamentace naší staré, prosby Slatinovy — to všecko nemohu z vlastního pozorování popsati. Jat byl, v pravdě řečeno, bez smyslů. Byloť to po prvé v životě mém, co jsem prudkou vášní uchvácen takového násilí se dopustil. Bylť jsem ale také v tak zimničném zanícení, že mne všecko míjelo, co bylo následkem té prosaické — facky.

Teprva ráno, když začalo Boží slunéčko jakýmsi mřížovaným oknem na mne hleděti, poznal jsem, že sedím — uvězněn.

Slunéčko zlaté na modré obloze, kolem hrání stromového listí, ptačí zpěv — a já za mřížemi, na mou věru, milý Novotný, takové postaveni bych ti jedenkráte přál, pak by měly tvoje verše alespoň nějakého základu a podstaty.“

„Odi profanum vulgus!“ prohodil veršotepec punčem rozehřátý, poloblaženě dlouhými kadeřemi si zahrávaje. „Ty se nech doma se svou moudrostí, co se týče kritického rozbírání. Tys také jeden z oněch slepých a hluchých, kteří nemohouce sami v sobě míru na básníka nalezti, ve své obmezenosti již hned se domýšlejí, že božstvím nadchnutý pěvec plody své v povětří lapá, povětřím napájí a do povětří zase posílá.“

„Jednoho znám — ten je lapá v punči,“ řekl komik, „punčem je napájí, ale místo co by je měl v punči také utopiti, posílá je do světa, na pevnou zem, do kněhkupeckých skladů k jistému práchnivění.“

„Moudře jsi to znamenal,“ zakýval rusovlasec hlavou — „a kdybys stál na prknech, snad bysi byl jednou zasloužený applaus utržil. Tam ale musíš rukama i nohama pracovat, nežli se co ozve, co by se jen zdálečí nějakému potlesku podobalo.“

„Zaplať Pán Bůh!“ zamumlal starý kapelník s hlavou sklopenou — a pro tu chvíli byla to jeho slova poslední, neboť v tom okamžení pevně usnul. Teplá světnice, vřelá káva, páchnoucí punč a neobyčejné pohnutí mysli byly jej přemohly, že musil přírodě daň zaplatit.

„Odpusťte, pánové!“ prosila Bětunka, slabost otcovu pozorujíc. „Jesti toho dnes tuze mnoho na muže obstárlého a dávno bez radosti společenských živoucího.“

„Nechte ho pokojně spáti,“ řekl Novotný, „a nekazte radost našemu panu Johanesovi. Jesti to sladké, veliké vědomí, darem a nadáním ducha svého — člověka ukonejšiti.“

„Protos ty tak blaženě vědom velikosti své!“ doložil komik. „Ty víš dobře, jak lehounko se při tvých verších usne. Věru, mohly by se z nich universální pilulky pro spaní dělati.“

„Kdybych věděl, že bysi byl při dělání a prodávání mým pomocníkem — proč ne? Ale bez dryáčníka nedá se taková živnost začíti.“

„Dáte li pak trochu pokoje?“ ozval se nyní Janovský, chtěje otcovým usnutím nastalé přestávky bezpochyby k něčemu jinému použiti, nežli k pouhému slov maření. Lesknoucí se oko jeho a zapálené tváře na to aspoň okazovaly. — „Náš starý papá utopil se ve snách, kteréž mu dozajista nejmilejší podoby na oči uvádějí. On požívá nyní nového života, a neděkoval by vám hrubě, kdybyste ho z kvetoucích rájů jeho vytrhli.“

„To nemáme také v oumyslu!“ zvolal komik, a zvolna od stolu povstav, chopil se židle své a odnesl ji blíže ke kamnům. „Nechme starého papínka v čarovném kole zlatých snů, a sami si usedněm do půl kola tuhle okolo věrného, lahodného přítele. — vulgo nazvaného kamna. Pojďte, rozkošná Bětunko!“ mluvil dále, a přistavil židlici její vedle své — „a povězte mi něco ze života svého, nebo našeho tatínka. Své příběhy nebudu nyní vypravovati — onyť mohou jenom našeho starého pána zajímati, a pro ty otevře někdy jindy uši své. Co ale jej potkalo, co jej pod tuto střecha přivedlo, to by zajalo nás všechny, a kdyby to chtělo z vašich úst splynouti, nemohli bychme při sladší hudbě radostný svátek nového roku stráviti.“

„Ahá — rozumíte?“ prohodil veršotepec, od stolu se ani nehýbaje. — „Z něho vylézá ještě kousek bývalého milovníka, t. j. divadelního hrdiny. Já bych nebyl v stavu něco tak pěkného z úst vypraviti, a kdybych vaší milostnosti sebe menší poklonku učiniti měl.“

„Jen toho víc, jen víc!“ řekl komik. „Dneska jsi ve svém zvířecím humoru; to se několika dvorných posuňků jako od vycvičeného medvěda dočkáme. — Je vám to roztomilá hrst nehlazeného pacholátka, když má jazyk punčem umytý,“ mluvil dále k Bětunce, „lízavý jako na řetězu pes a hladký jako naježený ježek.“

„Ale tak pak držte již jednou jazyk za zuby!“ rozhorlil se Janovský; nutil se ale co možná tichým hlasem mluviti, aby starého nezbudil. „Chcete li rozumy své nabrušovati — postav ty se na prkna, a ty si vlez do časopisu. Tady ale není místa k vašim pošetilým šarvátkám.“

„Pro Boha vás prosím, rozkošná Bětunko!“ řekl komik — „již honem sedněte a začněte svou píseň, ať se zvukové její co smířenlivé zaříkání okolo nás vznášejí. — Řekněte mi na př. něco o své matince. Otec vám bezpochyby pověděl, že jsem neměl štěstí, býti jejím miláčkem — nu, Bůh napraviž mladou nerozumnost! — později jsem často na ni zpomínal, a nejkrásnějším dnem života svého byl bych si rád nějakou zprávu o ní koupil. — Ale, co vidím? Dotknul jsem se struny bolestné? Odpusťte svému polobratru upřímnou otázku; já se nenadál, že je památka na zemřelou ve vás jestě tak živoucí.“

„Na zemřelou?“ ptala se dívka hlasem tichým, a oko její spočinulo na něm s podivným výrazem. — „Kdož ví, je-li zemřelá.“

„Matka vaše?“ podivil se polobratr její. „Tedy na živě? Není možná!“

Ale dívka mu nedávala odpovědi. Mlčky pokývla jen hlavou — a dvě velké slzy zaleskly se jí co ranní rosa na bohatých řasách.

„A vzdálena od svého dobrého manžela — a své skvostné dcery?“

„Co se tomu divíte? — je to u divadla první případ? — Anebo jste o takovém manželství ještě neslyšel? — Já vám to mohu směle povědít a bez uzardění do očí vám hleděti — neboť my jsme bez viny a tiché jest naše svědomí. Já matku ani neznala.“

„Ani neznala?“ podivil se dívčí polobratr znovu. „Ale jakž pak je to možná? Jakým během se to událo?“

„Dosti nepřirozeným arci,“ odpovídala dívka, „co se týče manželských a mateřských povinností, ale přirozeným mezi obyčejným lidem divadelním. Ubohý otec nedal mi sice o tom jisté zprávy, neboť jakž by byl mohl o vině matčině s dítětem mluviti? — ale délkou času proklouzlo mu předce mnohé slovo, a co on zamlčel, vyzradila škádlivá zlomyslnost a stojazyká pomlouvačnost, tak že jsem konečně dosti jasného obrazu o té smutné věci nabyla.“

„Neostýchejte se před námi,“ prosil komik, „ježto víže pouto svatého přátelství, a můžete-li jinak, odhrňte rouška s tohoto obrazu.“

„Milý pane!“ zdráhala se dívka s prosebným pohledem. „Ušetřte mě —“

„Řekl jsem, můžete-li,“ omlouval se komik. „Jinak nechci pro všechnu blaženost našeho shledání, aby se vašemu srdci snad nějaká bolest učinila.“

„Kdybysi neměl patero smyslů svých do všech úhlů světa roztroušeno,“ prohodil rusovlasý kritik, pohodlně se na židli houpaje a palce sepnutých na břiše rukou okolo sebe otáčeje, „kdybysi na místo nešťastných nápadů, ochromělých vtipů a jiných podobných neřestí trochu zdravého soudu ze své lebky vytáhnouti usiloval: nemořil bysi pannu daremným vyptáváním, a věděl bysi na první pohled, že milostná matička její panu manželu svému utekla.“

„Milý příteli!“ ozval se komik vážněji, a rychle povstav, přistoupil nevrle k Novotnému, „nezapomínej, co a před kým své nešetrnosti vykládáš.“

Tento ale pozvedl hlava a hezky dlouho jej okem svým měřil. Oči se mu leskly po horkém nápoji.

„Co to napadá tvou moudrost?“ zeptal se ho konečně. „Je pravda nešetrností? — a jsem já nešetrnější, nežli ty, jenžto jsi z vlastních úst přítomné panny slyšeti chtěl, co mně ze rtů vyběhlo? A pozbyla tím panna milostnosti své? Ztratil se lesk její spanilosti? Opadal květ její líbeznosti? — že byla matka její tuze mladá, a otec její tuze starý, a že se mladé zpěvačce mladý amoroso více zalíbil? In punčo veritas! Bětunka je proto předce zářící hvězda a kvetoucí růže, a kdyby ji bylo deset krkavčích matek opustilo. — Neměj mi za zlé, libodechý květe, sluneční paprsku dívčí krásy!“ mluvil dále, a opustiv s těžkou hlavou sedadlo své, ohlížel se po svém svrchním kabátě, „ale na mně leží kletba, že musím pravdu mluviti.“

„Jaké to děláš hlouposti?“ ozval se nyní Janovský, a stáhnuv obočí, střílel po něm hněvivýma očima. „Přišel jsi sem, abys snad kalil proud čistých rozkoší?“

„In punčo veritas!“ jektal Novotný, kabát oblékaje. „Proto vám dělám místo, abyste se mohli v tom proudu hodně vybrodit. Já mám své vlastní rozkoše, a když se začne ve mně chuť po nich rozléhat, uteku, aby se mi jiní do nich nepletli.“

S těmi slovy bral se ke dveřím, ačkoliv se zdálo, že ho nohy stranou odnášeti chtěly.

„Nechte ho, nechte ho!“ kynul komik ostatním. „Tak je vždycky, když se mu začne mozek pařiti. Však on nalezne cestu, na kterou ho pudí duch.“