Nový rok (Tyl)/V.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 184–197. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve skrovné sednici na Františku bylo všecko v největším pořádku. Chudoba ovšem nedala se ukryti; chatrné, mnoholeté nářadí nedalo se arci leskem ebenového dřeva pokryti, a hliněné na polici nádobí nedalo se ovšem jako drahokové do sklené skříně vkouzliti; ale při všem nedostatku a při vší nouzi panovalo zde dnes jakési líbezné pohodlí. Všecko bylo pěkně uklizeno, všecko stálo v okojemném rozměru, a z plechových kamínek rozlévalo se kolem tak lahodné teplo, že se vešlému přes práh zdálo, jakoby v dech prvního jarního dne vcházel.

Stůl, poněkud viklavý, byl upevněn a pokryt. Jediný a poslední ubrus, pozůstatek časů lepších, bělal se na něm jako stříbrotkaný čaloun na oltáři, kdežto se konati měla slavnost nejradostnější.

Na ubrusu pyšnilo se pět toufarových šálečků, každý skoro jiné formy. Okolo nich otáčela se Bětuška, snažíc se dosti chatrné a z třetího dílu vypůjčené náčiní v ouhledný pořádek uvesti.

„Zaplať Pán Bůh“ seděl u starého, zpotřebováním již jen drnkavého, ale proto předce dobře naladěného klavíru a — fantasoval. Chvilkami sběhly divé poskoky a běhy v tichounký nápěv, a z úst chudého kapelního mistra vykluzovala těmi dobami polohlasá slova oblíbené písně.

V tom se pootevřely soukenými okrajky obité dvéře, a otvorem prolezla ženská hlava — mistrný kousek z nizozemské školy malířské. Vlastně to byl veliký, křídlatý čepec na hlavě domácí paní, velitelky a panovnice starověkého domku, jenžto bývalého kapelního mistra ukrýval.

Starý přestal fantasovati. Byloť mu, jakoby ho v líbezném teploučku jarního slunce náhle byl někdo ledovými rampouchy posypal. I vzchopil se, a začal nohama šramotit, jakoby chtěl poklonu za poklonou sekati. Také Bětunka hnula se od atolu a tonouc v nesnázích, začala domácí vladařku jaksi pomateně vítati.

Tato ale proklouzla zatím ze dveří a neodpovídajíc na vítání, ohlížela se po sednici, střílela kočičíma očima po kamínkách a po stole, několikkráte si šňupla, potom si klepla na pikslu a hleděla bystře na dívku.

Byla to malá, hubená postava, vráskovitých tváří, špičaté brady, zažloutlého nosu a lesknavých očí. V celé bytosti její byl vyznačen ráz potměšilé přirozenosti, jejíž pohled nedá v srdci upřímném důvěře vzniknouti, a kteráž, byť i úsměv okazovala, v útrobách předce kyselost a hořkost ukrývá.

„Aj, k vám se přistěhoval veselý nový rok, jak pozoruji!“ začala konečně pronikavým hlasem slova ze sebe nutkati, jakoby po nepříteli jedovatými šípy házela. „Teplounko — vyfintěno — kafíčko — prostřeno — pět šálečků — hostina — starý pán při muzice — to se musím přiznati, takový nový rok si nechám líbiti.“

„Zaplať Pán Bůh!“ řekl srdečný hudebník. „Máte pravdu, milá paní! dobře nám nový rok začíná, a dá-li nebe, také se tak skončí.“

„Žádný by si to více nepřál nežli já, to mi můžete věřiti,“ řekla stará s jedovatým názvukem. „Alespoň bych o své nepřišla.“

„O to nemějte starosti, vážená paní domácí!“ promluvila nyní Bětunka. „Že jsme vašimi dlužníky, vězí nám tak hluboko v paměti, že na to jediným odpůldnem nezapomenem, kdežto poslední obětovati musíme, chtíce několik dobrých přátel a příznivců otcových uctíti.“

„Je-li možná! Má tedy pan otec přátele a příznivce? Vida, vida! toť jsem ani nevěděla. Nu, proč pak se tedy jako přátelé a příznivci neokáží? Proč pak mu nepomohou? Proč pak za něj alespoň činži nezaplatí?“

„To učiníme sami — i bez přátel, jako jsme posud činili; mějte ještě jenom malé strpení — tyto poslední časy na nás bolestně dolehly.“

„Ah, daremné výmluvy! kdo platit chce, nalezne vždycky pomoci — a zvláště kdo má příznivce a přátele! Ale však já vidím té věci na dno! Budou to přátelé — he, he! — takové. ptáčky známe, kteří se u mladých děvčat kávou častovati dávají.“

„Paní domácí!“

„Prosím vás, panenko! nechte kabonění čela, nechte hněvu! Mně dáte lidi znát! Je-li kdo vás přítel, jsem to já — a můj syn; chcete-li koho častovat, měli jste prostřít pro mne a pro mého syna. Čili myslíte, že se budu na to vaše hospodářství se suchou hubou dívati? I to by mi ještě scházelo!“

Po těch slovech uchopila se dubové židlice a pohodlně ji ke stolu přistavivši, celou svou šířkou se na ní umístila.

V tom se zaklepalo na dvéře, a dříve ještě nežli se ve skrovné sedničce ze rtů Bětuščiných polohlasé: Vejděte! rozlehlo, vstoupili přes práh všickni tři přátelé umělci. Veselý rozmar seděl na tváři žáka Apellesova, jakýsi tajný a sladkobolný úsměv houpal se okolo rtů miláčka veselé Musy — a rozplývání-se v blahém, ale němém pocitu přeskakovalo z přiklopujících-se očí sladce sténavého básníka. Na všech třech jevilo se víno jiným způsobem. Přitom nebylo však ani za vlas na nich pozorovati, že by se byli snad přílišně bohu sladkých hroznů klaněli; ostré novoroční povětří bylo jich plameny poněkud vyhasilo.

„Šťastný nový rok!“ ozval se nejvíce rozčilený Janovský, a přitočiv se i se svým širokošosým kabátem k dívce růžově se zardívající, chopil ji za ruku. „Sobě ho nepotřebujem přáti, neboť je-li co věřit znamením a tajnému tušení, musí se nám po celý příští rok dobře vésti.“

„Já vám to přeji z celého srdce,“ řekla Bětuška s lehkým, panenským pousmáním. „Přála bych ale, abyste měli toho lepši jistotu nežli pouhé znamení. Ta se dají rozličně vyložiti!“

„Šťastný nový rok!“ promluvil komik, podávaje ruku starému kapelnímu mistrovi, a oči jeho spočinuly zpytavě na tváři jeho. „Všeliký nelibozvuk trampot a starosti budiž zapuzen, a sladká harmonie zemského blaha ozývej se okolo vás!“

„Zaplať Pán Bůh!“ řekl starý s bolnosladkým pousmáním. „Trochu harmonie okolo mne by arci neškodilo; ve mně je jí dost, ale ta nic nevynáší.“

„Šťastný nový rok!“ ozval se také rusovlasý veršotepec a lhostejně pokročiv, podal ruku staré domácí vladařce.

„Ó — ó!“ vyrazila dračice jektavě ze sebe, a líbezné červánky radosti rozlily se jí po tvářích, po nichžto vkročením hostů jakási kyselost se byla rozložila. „Mnoho cti pro mne od tak vzácných pánů,“ doložila i neopominula asi pětkrát se uklonit.

„Vzácní jsme, to je pravda,“ řekl zase básník; „já alespoň nebyl již asi osm let v tiché svatyni těchto stěn.“

„Jak?“ obrátili se teď po něm všichni přítomní. — „Ty jsi tady známý?“ ptal se jeden. „Co pak jsi tu dělával?“ prohodil druhý.

„Já míval potěšení se synáčkem tuhle té ušlechtilé paničky do školy aneb ještě radši za školu chodit,“ prohlásil se mladík. „Byli to spanilí dnové panické nevázanosti!“

„I ty můj Bože!“ sepnul nyní starý domácí drak ruce. „Kam pak jsem dala oči, že jsem mladého pána hned nepoznala! Ale ovšem! Pán se hezky změnil —“

„To mě těší; panička se také hezky změnila — tak líbezně kvetoucí —“

„Ó — ó!“ vrtěla stará krkem, „pořád ještě stejný dovádílek. To vám býval pokušitel, panno Bětuško, ale půl života mého Ferdáčka. No, ten bude mít radost, až mu povím, že jste tady.“

Nezastavně jela jí huba; pověsilať se na rusohlávka jako hladová pijavka. Janovský ale vedl zatím hovor s rozkošnou Bětuškou, Musa dramatická bavila se s Musou hudební.

Najednou zavznělo v uších malířových z rozprávky staré domácí vladařky: „On se po ní fantí“ — a bledolící jinoch vypravil ze sebe: „A co tomu říká Bětunka?“

Byly to vlastně zlomky potají vedené rozmluvy, jen že trochu hlasitě vypadly.

Leknutím byl by Janovský skoro láhev sladkého punče upustil, kterouž právě ze zadní kapsy vytahoval. — Kdo se to fantí? — a co říká Bětunka? — On bytě byl sám rád něco z úst jejích uslyšel, tak hluboce padl za ten krátký čas od včerejší půlnoci až do dnešního odpůldne v její krásné oko, a touto sladkou studní rajské rozkoše až do bezedna panenského srdce, z jehož milostných tenat více vyváznouti nemohl. A tu zaslechl něco o fantění! —

„A co tomu říká Bětunka?“

„I toť si můžete pomysliti, co mladé děvče říká. Upejpá se, jakoby písničce nerozuměla; zatím ale myslí: Jen se ptáčku třepetej, však ty mi neulítneš; moje tvářičky jsou dobré lákadlo.“

Rusovlasec hleděl na ni, napořád si brejle urovnávaje; potom se dal do smíchu.

„Je to pravda?“ ptal se Janovský, od čela až pod krk plamenem krve zalitý, a v ruce mu chrastily cukrem sypané suchary, ježto žárlivostí drmolil.

„Nač se ptáte?“ prohodila dívka s nevinným úsměchem.

„Je tu řeč o někom, jenžto prý se po vás fantí.“

„Neposlouchejte, co lidská ústa žvatlají, a přesvědčte se vlastníma očima,“ prohodila na to dívka trochu pohoršeně, ačkoliv nelibý tento svůj pocit líbeznou usmívkou zahaliti chtěla. — „Ostatně, myslíte-liž, že je to tak nemožné, aby se někdo za mnou, jak se vám praviti zlíbilo, fantil?“

„To ne!“ zkřikl zapálený mladík, toužebně hlavu svou k ní nakloniv, „to je věc přirozená, vám se musí celý svět kořiti, pod vaší vládou muselo by veškeré pohlaví naše rádo sladké okovy nositi —“

„Ne, ne, pěkně děkuji! Nejsem žádná tyranka, abych okolo sebe otroky vídala!“ zavrtěla dívka svou rozkošnou hlavinkou. „Mimo to, jak můžete tolik moci nepatrné dívce připisovati, kterouž teprva po druhé vidíte a ve všem všudy asi čtvrt hodiny znáte?“

„Pravá krása dojme v prvním okamžiku tak neodolatelnou silou, že účinek na věčné časy v srdci uvízne a dalšího vyšetřování nepotřebuje.“

„Rozkládejte své krasovědné zásady před ušima, kteréž rády lichotivé pochlebování poslouchají; my zde na Františku nestaráme se o krásu, ani o to, co se o ní soudí. My jsme rádi, když milí hosté naši řeknou, že umíme trochu dobré kávy uvařit. Chcete-li vy, pane, okusiti, jak daleko jsem já v tom umění dospěla, račte se honem posadit —“

S těmi slovy učinila před ním lehýnkou poklonu a vzavši z kamínek čistý polévaný hrneček se smetanou, poukázala ke stolu.

První krok její projel jako elektrická jiskra vyschlým tělem domácí vladařky. Byloť to znamení k dávno čekané šarvátce jejích klapavých dásní se šťávou z pálených zrníček. I otočila se jako na drátku, pátrajíc očima lesknavýma, kde by pro svou hubenou postavu nějaké sedadlo postihla. Přitom to z ní zvučelo, jako z dřevěné klapačky: „Ah — panna Bětuška je hotova — kafíčko na stole — líbezná vůně — račme se posadit!“ Nemohouci ale mezi nečetným nábytkem zbytečného sedadla vypátrati, skočila jako mrštná kočka ke stolu a rozložila se na dubovou židli, na nížto se měl nedbale rozmarný veršotepec posadit, ničeho ti nevšímajíc, že ostatní v jakési nesnázi na ni i na sebe pohlížejí.

Jenom z místa určeného zapuzený mládenec zůstal pokojný a popošoupnuv brejle, hezky zostra se na smělou dobyvatelku cizích sedadel podíval. Potom ji ťuknul po zadu prstem do ramena.

„Nechtěla byste, vážená paničko, ještě jednou na nožky se vzchopiti — a abychme všickni jako růžový věnec okolo oltáře přátelství seděli — milého Ferdáčka mezi nás přivesti? Tím teprva hodila byste květu a všehochuti do omáčky naší rozmluvy. Já se touhou rozplývám, abych ho zase jednou spatřil — a na tvářích všech přítomných čtu stejnou žádost, abyste pro tu milostnou větvičku domu svého odešla.“

„Oh — oh — mnoho pochvaly — nezasloužené pochvaly,“ šklebila se domácí, na polo se vzchopivši; „nevím ale — můj Ferdáček nebude doma.“

„Je — je doma,“ ujišťoval ji rusovlasec jistotou neomylného kritika, a zvednuv ji ze židle, vedl ji pod páží ke dveřím. „Prvé šel někdo po síni — to byl krok mého drahého přítele. Račte se jen za ním podívati!“

S těmi slovy ji vystrčil ze dveří a zastrčil za ní závorku.

„I vyhnal jsem ducha nesváru,“ obrátil se potom k ostatním — „nyní hodujte a veselte se v pokoji a bázni Boží — a hleďte, aby vám káva nevystydla.“

Ve tváři všech přítomných střídalo se světlo a stín v podivných podobách. Jednak bylo všem podivno, že Novotný ještě pro sedmou a k tomu omrzelou, protivnou, nezvanou osobu posílal, jednak se opět všickni divili, že starou domácí vládkyni tak neobyčejným způsobem z pokoje vypravil.

„Ale co pak tropíš, Václave!“ jal se nyní komik mluviti, z dlouhé a, jak se zdálo, důležité rozprávky s otcem Bětuščiným vytržen. „Myslíš tu míti právo roztahovati se, jako v žurnále činíš, když ti ubohý herec do klepet upadne?“

„Dnes je nový rok,“ řekl rusovlasec — „a já jsem zdárný vnuk moudré báby, kteráž se mi ctí svou dokládala, že se jí vždycky vedlo celý rok, jak první jeho den ztrávila. Já musím dnes několik hloupých kousků vyvesti!“

„K tomu jsi nemusel na nový rok čekati!“ prohodil Janovský, mysle, že ho vtipným proutkem švihnul.

„To vím,“ odpověděl básník, lhostejně si brejle postrkávaje. „Ale já se ti nechtěl do řemesla plést. Já to mám rád, když každý něčím zvláštním vyniká.“

„Ale u všech všudy!“ ozval se zase komik — „co pak jsme tady, abychme vaše nechutné žerty poslouchali?“

„To nejsme, kamaráde Johanýsku!“ řekl rusovlasec, s pamětihodnou chladností z vrchního kabátu se loupaje. „K tomu cíli a konci chodíme do divadla — zvláště když se rodí frašky.“

„K tomu již netřeba, tuším, chodit do divadla,“ prohodil zase komik; „nebo jak vidím, pletou se nám do toho lidé i —“

„— v příbytku starého, poctivého kapelního mistra,“ doložil básník.

„Lidé, kteréž bychme na prknech vyhvízdali —“

„Bravo, bravo!“ dal se Janovský do tleskání. „První scenu improvisujete dobře.“

„Zaplať Pán Bůh!“ usmíval se dobrosrdečný starec. „Mládí může zadovádět — mládí je šťastné.“

Bětunka si hleděla stolu, kávy, smetany a šálků; jenom chvilkami zabloudila očka její pod polosklopenýma brvami na veselé zápasníky.

V tom začala na dveřích klika rachotit.

„Piano!“ zkřikl rusovlasec hlasem polodušeným, rukama na vše strany kývaje. „Piano! První znamení! Opona se vyhrnuje!“

Na klice to začalo silněji rachotit — potom šramotit a bubnovat. Starý „Zaplať Pán Bůh“ měl tvář plnou nesnází, hleděl s jednoho na drahého, chtěl ke dveřím, opět se zastavil — a stál tu živý obraz směšné rozpačitosti. Bětunka hleděla prosebnýma očima s hosta na hosta, v těch ale začala se dovádivost nyní teprva ze všech konců ozývati. Zvláště v Novotném hrálo celé hejno diblíků. On se skrčil, točil na patě, podepřel obě ruce do boků, a smál se potají, až mu tváře krví nabíhaly.

„No? — co pak je to?“ ozval se venku hvízdavý hlas domácího draka.

„Zavřené dvéře!“ odpovídal Novotný, vyhledav nejtenší fistuli, a přikradl se hezky blízko až ke prahu.

„Ale k čemu zavřené? — co to znamená?“

„To znamená: Nestrkej nos, kde se pro něj nekadí. Rozumíte, nejlaskavější?“

„Ne, takovým žertům nerozumím!“ ozvala se opět vyloučená domácí vladařka, a podle třesavého hlasu bylo na ní i skrze dvéře poznati, že se jako ťopka čepejří.

„I vždyť to nejsou žádné žerty, moje nejlaskavější!“ odpovídal jí Novotný skrze dírku zámku. „Svou neskončenou láskou k vašemu Ferdáčkovi — tou tajemnou sympatií našich srdcí se vám dokládám, že to nejsou žádné žerty.“

„Nechte vy mého Ferdáčka na pokoji — vy nestydatý šibale — vy lehkovážný nesmyslníku — a otevřte; nebo vám ty dvéře roztluku!“ Přitom začala nemilosrdně na mnoholetá prkna bubnovat.

Bětunka hleděla plna nesnází s hosta na hosta i chystala se již přistoupili ke dveřím, aby dotíravé ženě otevřela; ale rozvětřený rusovlasec postavil se jí do cesty, obě ruce proti ní roztáhnuv.

„Hleďte si vy svých hrnéčků,“ promluvil k ní přitom tak hlasitě, že to žena za dveřmi slyšeti musela; „nebo, jak vidím, je to kapitální kafíčko, a rád bych již plný šálek nalezl, až tady svou scenu s jedovatou saní odbudu.“

„Panno Bětunko!“ kvičela nyní baba za prahem. „Slyšíte? Já řku — abyste otevřela! Nedopalte mě! — Slyšíte? —Zejtra mi zaplatíte činži — já vás naučím spolky mít s takovými rozpustilci — bodejž do toho! Já vám povím, co to je, dělat si blázna z domácích pánů!“

Přitom udeřila ještě tak silně pěstí do dveří, že se celé zatřásly, a hned na to bylo ji slyšeti, jak napořád přezdívkami okolo sebe metajíc, do svého příbytku se žejbruje.

„Opona padá — konec komedie — alespoň prvního jednání!“ prohodil Novotný, ucho ke dveřím skláněje. Potom se vzchopil a přistoupil ke stolu. — „A nyní začněme v bázni Boží do jiného tonu zpívati. Dělejte, lidičky, dělejte — ať si usedneme!“ mluvil, jakoby zde sám domácí byl a hostinu dával. „Jste již v pořádku?“

Tato otázka týkala se komika a starého hudebníka; protož i při ní oči jeho s jednoho na druhého poskakovaly. Starec mu dobře nerozuměl; přítel Johanýsek věděl arci, kam slova jeho bijí; ale nemohl nic odpověděti.

„Jak vidím,“ začal tedy zase rusovlasec, jako z uzdy všeho rozmyslu a povážení utrhlý, dále mluviti — „nemáš ani v skutečném životě pražádné schopnosti k vážným rolím a pohnutlivým scenám — náš milý novoroční přítel neví bez tebe, jak do toho — dovol tedy, abych zde buď napovědu anebo třetí osobu zastal, abychme se svým plačtivým dramatem brzo ku konci doběhli.“

„Co hodláš počíti?“ ptal se ho přítel komik nemoha se vnitřního pohnutí docela zmocniti.

„Dovol!“ zakýval naň Novotný pravicí, a pak se obrátil k starému. — „Nežli si docela usedneme, vysoce vážený soudruhu novoroční noci, podal bych vám rád sladidla, aby vám temně se lesknoucí šťáva z pražených zrnek ještě jednou tak dobře chutnala.“

„Zaplať Pán Bůh!“

„Nebojte se, že vám vystydne — nebuduť marnými řečmi plýtvati, alebrž v krátkosti se vás táži: neměl jste jednou synáčka? — nemusel to býti kmínek z vlastních beder — jen když to byl milý, dobrý, třeba nalezený synáček!“

„Co pak se to se mnou děje?“ ptal se dětinský starec, oběma rukama si po knoflících u kabátu sahaje a prsty podivně kroutě; při tom se točily oči jeho s Novotného na dceru, potom sklouzly na komika a opět na rusovlasého vyptavače — a zaleskly se dvěma velikými slzami. Hlas jeho se chvěl — a okolo úst mu něco hrálo, o čem bylo těžko rozhodnouti, zdali to úsměv nebo pláč. — „Bětunko — zlaté dítě! co pak ten pán myslí? Povídala jsi mu něco?“

„Ne, ne — starý otče!“ odpovídal Novotný místo dívky. „Z malinových rtů spanilé vaší dcerušky — proto se nemusíte zardívati, rozkošeplodný andílku! — od panny Bětunky nedostal jsem žádné zprávy; znám ale romantické příhody našeho Johanýska, přítomného komika, a vím, že co nečesaný, rozcuchaný, oškubaný pacholík milosrdenstvím jistého kapelního mistra otcovského domu našel, a nemilosrdenstvím jisté kapelní mistrové ho zase ztratil.“

„Bětunko!“ šeptal starec, jako u vyjevení s jednoho na druhého pohlédaje a třesoucíma-se rukama po dívce sahaje. „Víš li pak, co jsem ti povídal? Spím-li pak — anebo se mi začíná dlouhý sen vyjevovati?“

„Mezi nadějí a bázní upnul pak oči na komika, i chtěl mluviti, ale rtové jeho se jen pohybovali, ani zvuku nevypouštějíce, a v očích stály mu dvě velké slzy.

Avšak i v oblíbeném žáku veselé Musy děly se věci, jenž nijak v obor citů nepatřily, jakovéž obyčejně v divácích a posluchačích zbuzoval. Srdce jeho pracovalo hlasitým klepotem a veškerá duše jeho byla splynula v naději na jediný příští okamžik.

„Neklame-li mě jakýsi tajný, jako po dlouhých letech ze dřímoty probuzený hlas,“ — jal se mluviti — „nejsem-li hračkou marného tušení, povstalého ve mně dnes v noci vaší podobou, vaším chováním —“

„— a ztratil-li jste vy, novoroční příteli náš,“ přiváděl rusovlasec obratným jazykem řeč ku konci — „kluka ve vsi, kdežto byla cestující Musa pimprlátek plátěný chrám svůj rozbila —“

„Ztratil, ztratil, zaplať Pán Bůh!“ vyjektal mezi to starec.

„— tedy jste ho zase našel v přítomném, od oněch časů již povyrostlém člověku. Roztáhněte ruce a padněte si na prsa — sice nám káva vystydne!“

I chtěl ještě podobnými, žertovnými slovy ohlušit pohnutí, ježto v něm bezděky se ozývalo, kdyžto nyní starý kapelní mistr a mladý komik s hlasitým vykřiknutím sobě do náručí klesli, nic jiného slyšeti nedávajíce, nežli opětované: „Zaplať Pán Bůh!“ a: „Drahý otče!“ Chtěl pohnutí své žertem zahnati: ale žert nechtěl s jazyku, nechtěl ze rtů — a vázl mu ve chřtánu. Honem posadil se ke stolu, a skloniv hlavu nízko až k samému šálku, aby nebylo vidět, že mu za brejlema něco mokvá, začal honem kávu svou míchati.

„Při sám Bůh!“ šeptal mezi tím, „Podivné shledání — ale fiat! — jen když je veselé shledání. Nový rok počíná dobře.“