Neznámý druh

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Neznámý druh
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: Lui?
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 21–31.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Příteli milý, že nemůžeš si vysvětliti? Já vykládám si dobře! Domníváš se, že pomátl jsem se na rozumu? Snad poněkud, ale ne z příčiny, jaké se domýšlíš!

Ano — ožením se skutečně!

A přece náhledy a názory mé nikterak se nezměnily. Pokládám zákonné svazky za zpozdilost. Přesvědčen jsem, že osm z desíti manželů nosí parohy. A jiného nezasluhují za hloupost, že spoutali svůj život, vzdali se neodvislé lásky, jediné veselé a dobré věci na světě a křídla ustřihli fantasii, jež bez přestání pudí nás od ženy k ženě. Ne více nežli kdykoli jindy cítím se schopným milovat ženu toliko jedinou, poněvadž vždycky milovat budu příliš všecky ženy ostatní. Přál bych si míti tisíc paží, tisíc rtů a tisíc… tělesných sil, abych přivinouti k sobě mohl současně celou legii rozkošných a nepatrných těchto bytostí.

A přece se ožením!

Podotknouti musím, že jedva znám budoucí svoji ženu. Viděl jsem ji pouze čtyři- nebo pětkráte. Nemíním, že by se mi nelíbila, a to postačí mně k účelu, za jakým vstoupit hodlám v manželství. Je malá, rusovlasá a buclatá. Později zatoužím opět vroucně po ženě velké, černovlasé a štíhlé.

Není bohata a pochází toliko z rodiny zámožné. Je mladá dívka bez zvlášť zřejmých cností a vad, jíž podobných hojnosť vyskytuje se v prostém měšťanstvu.

Říká se o ní:

„Slečna Lajolle-ova je hezká.“

Příště se řekne:

„Je velmi hezká, paní Raymonová.“

Náleží konečně do počtu tak zvaných dívek počestných, z nichž „některou za ženu mít naplňuje nás štěstím“… až do chvíle, kdy zpozorujeme, že přednost dáváme právě všem ostatním ženám před onou, již byli jsme si zvolili.

Proč tedy se žením, tážeš se?

Sotva odvažuju se svěřit tobě s podobně neuvěřitelným důvodem, jenž vede mě k nesmyslnému tomuto kroku.

Žením se, abych nebyl sám!

Nevím, jak vyjádřil bych se, aby mi bylo porozuměno. Polituješ mě a pohrdneš mnou zároveň — tak duševní můj stav je bídný!

Nechci déle v noci bývat sám. Chci u sebe a při sobě cítit živou bytost, jež může hovořit a promluvit, byť i cokoli. Chci, abych přerušit mohl spánek její náhle otázkou, abych zaslechl hlas, obývaným věděl svůj příbytek, blízko sebe cítil bdělou duši a myslící rozum, abych po boku svém, rozžehnuv svíci, spatřil lidskou tvář… poněvadž… poněvadž… váhám k hanbě té se přiznati… poněvadž bojím se — sám!

Oh nerozumíš mi posavad!

Nepojímá mě bázeň před nebezpečím nějakým. Kdyby zloděj či lupič na mne se vpáčil, zabil bych jej bez nejmenšího záchvěvu. Nepojímá mě bázeň před nebožtíky, jelikož přesvědčen jsem o úplném rozrušení každého tvora, jenž smrtí schází s tohoto světa. Avšak… ano… nu, bojím se sama sebe… bojím se strachu — strachu před záchvaty svého ducha, jenž třeští vlastním smyslem strachu před oním trnoucím pocitem nepochopitelné hrůzy!

Můžeš-li, směj se!

Hluboko děs ten kotví v mém nitru, aniž jakkoli lze jej uchlácholiti a utišiti. Mám strach před stěnami, před nábytkem a před každým vůkol sebe předmětem, jenž oživuje se pro mě jakýms životem zvířecím. A především strach mám před zjeveným zmatkem své myšlénky a svého rozumu, jenž vzrušen prchá a rozptyluje se tajemnou a nepostihlou úzkostí.

Cítím nejprve neurčitý nepokoj, jenž vkrádá se mi do duše a po těle přebíhá mi studeným mrazem. Rozhlížím se kol sebe. Nic! A dychtivě po něčem zatoužím. Po čem? Po čemsi pochopitelném. Neboť bojím se jedině proto, že nechápu svůj strach.

Mluvím — strach mám před svým hlasem. Chodím — strach mám před neznámým za dveřmi, pod záslonou, ve skříni a pod postelí. A vím přec, že nikdež nic není. Prudce se obracím, poněvadž strach mám před tím, co nachází se za mnou, ač ničeho tam býti nemůže a jakkoli toho jsem si vědom. Chvěju se a cítím, jak rozčilení moje roste. A zamykám se ve své jizbě a zahrabávám se do svého lůžka a skrývám se pod peřiny a krčím a choulím se v klubko, zoufale zavírám oči a tak zůstávám dlouho a dlouho s myšlénkou, že rozžatá svíce hoří na nočním mém stolku a že třeba ji zhasiti — neodvažuju se…

Není to hrůzné takto strádati utkvělou ideou?

Druhdy nezakoušel jsem podobného nic ani zdaleka. Vracel jsem se domů klidně. Odcházel a přicházel jsem, aniž rušilo by něco mír mé duše. Kdyby kdo byl mi řekl, jak nesmyslná a děsná choroba z nepochopitelného strachu někdy mne se zmocní, srdečně býval bych se zasmál. Potmě otevíral jsem dveře a s bezpečím, pomalu odstrojoval jsem se, aniž zastrkoval jsem závory, a v noci nevstával jsem nikdy, abych přesvědčoval se, zda veškery vchody jizby mé pevně jsou zamčeny.

Počalo to loni a spůsobem podivným.

Bylo to na podzim, kteréhos sychravého večera. Když po obědě hospodyně moje se vzdálila, přemítal jsem, co měl bych počíti. Nějakou chvíli volně semotam přecházel jsem svým pokojem. Cítil jsem se umdleným na těle, sklíčeným na mysli, neschopným práce, ba ani pouhé jen četby. Drobný déšť skrápěl okenní tabule. Byl jsem smuten a všecek proniknut zvláštní onou bezděčnou truchlostí, jež nutká k pláči a budí žádost po hovoru s kýmkoli, aby s duše sňata byla trudná tíha.

Cítil jsem se osamělým. Příbytek můj zdál se mi prázdným jak nikdy před tím. Obklopovala mě samota nekonečná a srdcervoucí. Co počíti? Usedl jsem. Leč nervosní netrpělivost proběhla mi nohama. Opět jsem vstal a dále jal se přecházet od stěny k stěně. Měl jsem nepochybně také trochu horečky, neboť ruce mé, jež složeny jsem držel na zádech, jakž stává se často při volné procházce, jedna ve druhé mě pálily a znamenal jsem to zjevně. Pak náhle mrazivý záchvěv provanul mi údy. Mínil jsem, že zvenčí chlad dere se do světnice a na paměť mi přišlo rozdělat oheň. Zatopil jsem v krbu, tehdy poprve v zimě. A usedl jsem znova a upjatě zadíval se do šlehajícího plamene. Záhy však nemožnost na tomže vytrvati místě opět vypudila mě z pohodlného křesla a cítil jsem, že musím vyjíti z domu, osvěžiti se pohybem a nalézti si ke společnosti některého přítele.

Opustil jsem svůj byt. Zastavil jsem se u tří soudruhů, ale nezastihl z nich nikoho. Pak zamířil jsem na boulevard, doufaje sehnat známého kohos na promenadě.

Všade bylo neveselo. Mokré chodníky leskly se v záři světel. Vlhká mlha, prosycená jemnou mžinou, jež zimavě zaléhá v tělo, halila ulice a temnila hořáky plynových lamp.

Krokem jen bral jsem se dál a tesknil zamyšleně v duchu:

„Nikoho, s kým porozprávět, naprosto nikoho!“

Několikráte prohledl jsem kavárny od Madeleine až k předměstí Poissonnière. Lidé zasmušilí, zamlkle sedící u stolů a jako by ani k soustu ani k doušku nedostávalo se jim sil.

Tak bloudil jsem dlouho, až k půlnoci opět dal jsem se na cestu k domovu. Byl jsem kliden, ale velmi unaven. Domovník můj, jenž ulehá před jedenáctou, proti obyčeji svému otevřel mi bez prodlení.

„Jiný nájemník,“ mínil jsem u sebe, „přišel nejspíše právě přede mnou.“

Odcházím-li, vždycky zamykám dveře své na dva západy. Shledal jsem zámek na jednu pouze spoušť a nezvyklost ta poněkud mě překvapila. Leč v zápětí napadlo mi, že večer snad dodány mi byly nahoru listy.

Vstoupil jsem. V krbu hořelo posavad a plamen matně osvěcoval i jizbu. Vzal jsem svíčku, abych rozžžal ji na ohni, když z nenadání, pohlednuv před sebe, spatřil jsem kohos sedícího v křesle a zády ke mně, hřejícího si nohy.

Nezalekl jsem se — oh, nikoli — ani v nejmenším. Domněnka velmi pravděpodobná probleskla mi duchem — že kterýs přítel můj přišel mě navštívit. Domovník, jejž zpravil jsem o svém odchodu, vyřídil, že záhy budu zpět, a půjčil druhý klíč. A všecky okolnosti návratu mého rázem zatanuly mi na paměti: neprodleně otevřené dveře domovní a na jeden toliko západ zamčené dveře mého příbytku…

Přítel můj, jenž čekal na mě, patrně usnul u krbu. Přikročil jsem, abych jej vzbudil. Viděl jsem jej zřetelně: jedna paže jeho klesle visela vpravo dolů, nohy jeho přeloženy byly jedna přes druhou a hlava jeho, nachýlena poněkud k levé straně, zřejmě poukazovala na spánek.

„Kdož asi to?“ zvědavě mihlo se mi hlavou.

Vztáhl jsem ruku, abych zaklepal mu na rameno a — narazil jsem na lenoch sedadla. Přede mnou nebylo již nikoho a křeslo bylo prázdno!

Jaký děs, mocnosti nebeské!

Nejprv zavrávoral jsem, jako by náhle bylo zjevilo se mi hrozivé nebezpečí. Pak otočil jsem se, kohos cítě za sebou a v zápětí neodolatelné podlehnuv nutnosti, opět zrak vytřeštil jsem na křeslo. A strnul jsem s dechem zduseným a tak zjeven hrůzou, že myšlénky jsem neměl a blízek byl jsem omdlení.

Jsem však mužem chladné krve a ihned vrátila se mi opět rozvaha.

„Hallucinace, toť vše!“ doložil jsem u sebe.

A přemítat jal jsem se o podivném tomto úkazu za zvýšené činnosti duševní.

Měl jsem hallucinaci — to nepopíratelná byla skutečnost. Duch můj zůstal stále jasným a pracoval pravidelně a logicky. Pokud mozku se týkalo, nijakého nenaskytlo se tudíž poruchu. Klamal se toliko zrak a zmýlil i moji myšlénku. Oči měly vidění, jedno z oněch vidění, jež naivním lidem vnukají víru v zázraky. Nahodilý přelud nervů, optický blud — více nic a leda snad trocha jen žaludeční obtíže.

Rozžžal jsem svíci. Schýliv se k ohni, postřehl jsem, že se chvěju, a vzpřímil jsem se rázem, jako by kdo ze zadu byl se mne dotkl.

Kliden potud jsem nebyl, o tom nebylo pochyby.

Semotam přešel jsem několik kroků, nahlas promluvil nějaké slovo a tlumeně zanotoval některý popěvek.

Pak zamkl jsem dveře své jizby na dvě spoušti a poněkud cítil jsem se s pokojem — nikdo nemohl alespoň dovnitř.

Na to jsem usedl a dlouho o příhodě jsem rozjímal. Posléz ulehl jsem a shasl světlo.

Po několik minut vše bylo dobře a tiše dost, ležel jsem na znaku. Pak přišlo mi, abych rozhlédl se po světnici a obrátil jsem se na bok.

V krbu sotva již hořely dvě či tři štěpiny, jichž skrovný plamen právě ozařoval jen nohy křesla — a mněl jsem, že opět shledl jsem sedícího v něm muže.

Chvatně rozškrtl jsem sirku — mýlil jsem se, neboť dál neviděl jsem nic.

Vstal jsem nicméně a odsunul jsem křeslo za postel.

Pak shasl jsem znova a snažil se usnouti. Nezcela po pěti minutách spatřil jsem v polosnu, ale určitě jako ve skutečnosti tutéž půlnoční scénu. Zjeveně jsem se vytřeštil a rozsvítiv, sedět zůstal jsem na lůžku, aniž odvažoval se ke spaní.

Přes to dvakráte na několik vteřin přemohla mě dřímota a dvakráte znova spatřil jsem tutéž věc.

Mínil jsem, že pokouší se o mne šílenost.

Když svítal den, pocítil jsem úlevu, lehl jsem si a klidně spal jsem až do poledne.

Bylo po všem, úplně po všem! Měl jsem horečku či trapný sen — což vím? Ostatně byl jsem nemocen, ale sobě sám přicházel jsem velice hloupě.

Toho dne nezvykle byl jsem dobrého rozmaru. Obědval jsem v hostinci, pak šel jsem do divadla a konečně zpět dal jsem se k domovu.

Leč tou měrou, jak blížil jsem se svému bytu, divný jímal mě nepokoj. Strach měl jsem, že opět spatřím — jeho! Ne strach před ním, ani strach před jeho přítomností, v niž nikterak jsem nevěřil, ale strach měl jsem před novým přeludem svého zraku, strach před hallucinací a strach před hrůzou, jaká by se mne opět zmocnila.

Hodinu semotam přecházel jsem chodníkem, pak nakonec byl jsem si příliš zpozdilým a vešel jsem. Vzhůru po schodech, ač kráčel jsem pomalu, všecek jsem se upachtil, že několikráte nucen jsem byl zastaviti se k oddechu. Pak deset minut nejméně zůstal jsem ještě před svými dveřmi, až posléz, náhle zmuživ se celou silou své vůle, vsunul jsem klíč do zámku. Nohou rozstrčiv pootevřené dvéře, chvatně s rozžatou svíčkou vrazil jsem do světnice a prvý zděšený pohled svůj vrhl jsem na křeslo u krbu.

Nespatřil jsem nic — ah!

Jaké ulehčení! Jaká radost! Jaké utěšení!

Čile několikráte přešel jsem jizbou sem a tam. Leč klidným jsem se necítil a každý okamžik prudce jsem se obracel a z každého kouta stín budil ve mně nepokoj.

Spal jsem špatně, stále ze sna procítaje potuchlým jakýms hlukem, ale nespatřil jsem ho — nikoli — bylo po všem!

Od onoho dne bojím se v noci býti sám. Tuším přelud ten kolem a kolem sebe. Podruhé opět se mi nezjevil — nikoli — a což víc ostatně, nevěřím-li ven a vím-li, že není to nic!

Avšak překáží a vadí mi trapně, jelikož myslím naň stále: jedna paže klesle visela v pravo dolů a hlava nachýlena byla poněkud k levé straně, jako by spal…

Ha, dosti, pro Bůh, již dost, víc nechci na to vzpomínati!

Odkud však toto pokušení? Proč tato neústupnost?… Nohy přeloženy byly jedna přes druhou blízko plamene!

Jsem posedlý — až k šílenosti to — a přece tomu tak! Posedlý — kým? Ano, jím, pouze jím! Kdo je tento on? Vím dobře, že není ho a že není to nic! Existuje toliko v mé myšlénce, v mé bázni a v mé úzkosti!… Ha, dosti, dost!

Ano, nechť mudruju a nechť troufám si sebe víc, s to nejsem déle býti doma samoten, poněvadž — on — on je tady se mnou. Nespatřím ho již, vím to, neukáže se již a je po všem navždy, ale proto je zde přece — v mé hlavě. Zůstává neviditelným a to závadou není, aby nebyl vůkol mne. Je za dveřmi, v zamčené skříni, pod postelí, v každém temném koutě a v každém neprohledném stínu. Otevru-li dveře, odemknu-li skříň, se světlem podívám-li se pod postel a ozářím-li kouty a stíny, již ho tam není, ale pak vždycky cítím jej za sebou. Obracím se, jist zároveň a přesvědčen, že nespatřím ho ani tenkrát ani kdy vůbec příště a také nebývá již ani za mnou…

Pošetilo, ale kruto — a co mohu já proti tomu?

Kdybychom však byli dva, cítím — ano, bezpečně cítím, že by ho již nebylo — neboť je zde proto jen, že jsem sám — proto jen, že jsem sám a sám…