Nedosažený honorář

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nedosažený honorář
Autor: Gabriela Preissová
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. S. 54–56. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Potkáváme na svých životních stezkách lidi, na které tak snadno nezapomínáme. Jedni mají v moci naši sympatii, aniž možno k ní přidati úctu; druzí stojí v naší paměti na podstavci úcty, snad i obdivu, ale sympatii i důvěru u nás přeskočili (nejspíše svou přílišnou dokonalostí) — a nejšťastnější ze všech získali si naší lásky i úcty zároveň.

Pak nás míjejí jiní chodci, za kterými jsme se bezděčně museli ohlédnouti, ne-li zastaviti se s nimi, ač první jejich pohled a slovo stáhlo nám něco v prsou odporem vědomým či nevědomým. Upamatujeme se teprve na ten nepříjemný pocit prvního setkání tehdy, když již jsme zaplatili zlou pokutu za tuto nešťastnou známosť, které v čas jsme se neuhnuli s cesty. A konečně kmitá se nám na naší cestě druh chodců, pro něž ku podivu nepocítili jsme nic, ba ani jsme si jich nepovšimli. Jsou tak nenapadni, jak nenápadný a nepovšimnutý zůstává jeden strom v alejové naší procházce. Nevidíme na něm nikdy květů ani ptačího hnízda, ani housenek — a přece plni alejovou řadu do počtu a houštky; snad je to nějaký topolek, ale možná, že to není topolek; nám na tom nezáleží.

V loni navštívil mě takový nepovšimnutý známý a ujišťoval mě, že ho dobře znám, že je odsud, a že se jmenuje Plejt… Přišel, abych mu napsala nějaký list, a vykládá mi s trochou rozpačitosti:

„No vijou, slyšel jsem, jak oni dovedou všechno napsat… A když už se tak někdy potkáváme, proto jsem si už jako ze známosti troufal…“

„Mileráda vám napíšu, co si jen přejete“ — řekla jsem, prohlížejíc si v pohybech ještě dosti čiperného starocha, kterého jsem opravdu již někde viděla. „Ale což nemáte doma nikoho, kdo umí psát? Nemáte žádných dětí či vnuků?“

„I mám“ — pokývl douda. „Mám u sebe třináctiletého chlapce po nejmladší dceři, která předloním mi zemřela. Ten nechce nic jiného, než že půjde do havírny. Ale já mu nedám. Ať raději se vyučí zedníkem nebo tesařem. To je nejlepší řemeslo… Já byl také tesařem a vždycky se mi při tom dobře vedlo. Za tesaře přimlouvá se jejich patron svatý Jozífek…“

Douda ukázal ve skrovném úsměvu svoje dlouhé žluté, ale dosud ku podivu zachovalé zuby. Patrně rád si zažertoval. Jeho vybledlé hnědé oči posud švihaly v rozmluvě radostí ze života.

„Kolik pak je mu asi let?“ hádala jsem v duchu. Na ohnuté šíji a řídkých podajných šedinách hlavy přeletělo jich jistě již šedesát pět, ale z těch živých, třeba že již vybledlých a trochu uslzených zraků, pak z karmínového nádechu vrásčitých tváří mohlo by se počítat méně…

„Ten váš vnouček neumí psát?“ pokryla jsem svoji hádanku novou otázkou.

„Jak pak by neuměl!“ zčerstva odvětil douda. „Chodí už do páté třídy a je do učení jako střelka… Ale abych to tak v pravdě pověděl, takový cvrček nemusí o všem vědět… Já také umím trochu číst a psát — ale vijou (douda se rozhlédl po komnatce a pak snížil hlas do zvláštní důvěry), já bych to každému nesvěřil — a pak je to tak něco, co se potřebuje šikovně sestavit… Já — to jim musím napřed říci — zadarmo to nechci… Já na nějakou tu diškreci nebudu koukat…“

Překvapena podívala jsem se na svého známého pozorněji. Opravdu — zdál se dobrák, dobře živený — a vůbec vypadal v tu chvíli jak může vypadat uznalý člověk… Jeho boty byly z brusu novy, kostkovaný oblek připadal z dobrého sukna, řetízek z pravého stříbra a hedvábný uzel pod krkem na čisté oxfordové košili — a nade všecko tuhý nový klobouk, tvrdily víru, že tento člověk může být bezpečně uznalý.

„Tak jen mi napovězte obsah dopisu, který mám vám napsat… Na koho pak to bude?“

A k této otázce napadl mi náhle ještě podivný, mně samé teď nevysvětlitelný dodatek: „Nebyl jste kostelníkem, staroušku?“

„I toto — jakživ ne…“ douda zavrtěl hlavou. „Jen vždycky tesařem jsem byl a tak trochu jsem při tom sedlačil… Moje nebožka měla domek s třemi kousky polí a několik kousků jsme si pak ještě přihospodařili. Mám to všechno dodnes, ale pole jsem propachtoval… Teď mě to zlobí, že jsem ten pacht na tolik let podepsal, kdybych to držel sám, přece to jen více nese, a v domě je veseleji. Vijou, já mám ještě dost síly v sobě, že ji mnohý mladý tolik v sobě nemá. Zdravíčko, zaplať Pánbůh, mi slouží…“

Staroch zase vycenil své zachovalé zuby a já řekla jen tak, aby se něco povědělo: „To je nade všecko… Ale teď si už konečně sedněte a povězte mi, komu a jak to mám napsat… Papíru a inkoustu vidíte, je u nás dost…“

„To se nechá myslit“ — odvětil můj host, sedaje si mně naproti. „A hezký to tu mají“ — pokračoval s úsměvem se rozhlížeje a z toho zase zadíval se na své boty. „No, abych to tak všechno vysvětlil — já mám posud dvě živé děti, syna a dceru…“ počal vyprávěti. „Syn je v Rakousích vrátným veliké fabriky — pěkně se mu vede. Má třicet rýnských měsíčně, byt, palivo a světlo… Já nepřirovnávaje, že je to syn, chtěl bych s ním s tím mým majetkem hned měnit… No — ani s dcerou nemohu si naříkat. Vdala se za panského poklasného, teď jsou na panství v Čechách. Té dceři jako bych jich prosil, aby to psaní napsali. Adresa je: Marie Šohájková v Zlaté Lhotě, poslední pošta tamtéž. Třeba napsat na kabelku, že je to v Čechách…“

Vzala jsem obálku a mlčky napsala jsem udanou adresu; pak jsem si uchystala aršík a znovu namočila péro…

„Byl bych rád, aby to tak sestavili, aby o tom psaní dala dcera sama povědomosť bratrovi, totiž mému synu, abych mu nemusel psát zvlášť. Tohle psaní půjde na recepis, abych byl jist, že ho tam v Čechách dostali… A vijou, když už jim to mám tak svěřit, já mám úmysl (douda se dovedl zaruměnit v tváři jak mladík) proměnit svůj stav. Takhle je to smutný život. Člověka nemá kdo obsloužit, ani mu uvařit, připadá si už tak na světě jako prst a odstrkaný ode všeho — prosím jich, kdyby tohle všechno dceři vyložili, aby mi ten krok nezazlívala. Napíšou, že ten sirotek po nebožce nejmladší dceři také se bude lépe mít, že mu na učení Nany ušije pěkné prádlo — vijou, moje nastávající se jmenuje Nany…“

Představila jsem si v duchu takovou objemnou Nany (či byla vytáhlá, hubená?) s dobromyslnou vrásčitou tváří, s malým motáčkem, hladkých, prokvetalých vlasů, jak v domku dělá vzorný pořádek, šije vnukovi-sirotkovi výbavu do učení a je šťastná, že na konec svého života jmenuje se paní Plejtovou…

„Já vám dobře rozumím —“ řekla jsem, hledíc mimo doudovu tvář, rozmýšlela jsem se chvilenku a pak počala na blánku črtati vážným a jaksi neobyčejně tenkým písmem následující řádky:

„Moje drahá, dobrá dceruško!

Starému ovdovělému člověku vede se velmi smutně na světě. Děti mu odejdou za svým osudem, přimknou se v dáli ku svému vyvolenému druhu nebo družce, a starý otec zůstane opuštěn, osamocen jak v širém poli kůl…“

„To by byl úvod“ — děla jsem, předčítajíc první čtyry řádky. „Jak pak s tím souhlasíte?“

„Ach, můj panečku — zrovna jsem si to tak myslil — oni to člověku zrovna ze srdce berou.“ Douda si vzdychl a hlas se mu zachvěl. Pod tím dojmem počala jsem psáti dále: „Tak se stane jeho vlastní domov cizinou — pouští. Jakživ se v ní neozve blahopřejný hlas; cizí člověk láskou nepromluví, láskou neposlouží… Žádný teplý dech nezavane k osiřelé duši, a ona si jen stýská, tiše pláče…“

Když jsem to zase přečtla, staroch dojat pokyvoval hlavou; ale na konec nesměle se ozval:

„Prosím jich, kdo že jako pláče?“

„No — to je obrazně řečeno, že vaše duše si skrytě stýská — pláče…“ „V tomto žalostném rozhledu naskytla se mi pomoc, které ve svém strádání se chytám jako tonoucí stébla — črtala jsem dále — naskytlo se mi dobré, rozumné srdce, které svou osamělou životní stezku sloučiti chce s mojí, aby se nám to lehčeji a šťastněji šlo na konci této pozemské pouti. Povím to zkrátka: Hodlám se podruhé oženiti a doufám, že Ty milá, dobrá moje dceruško, i můj syn, kterému prosím Tě úmysl můj ihned oznam — mi toho nebudete zazlívati. Potřebuji obsluhy, potřebuji pořádku, potřebuji kousek oddanosti a milého přátelského slova kolem sebe, to všechno hodlám nalézti v mojí příští ženě, která se zove Anna. A vy, drahé děti, v ní bohdá naleznete druhou dobrou, svědomitou matku, i ten náš sirotek, můj vnuk, pečlivou ruku, která mu již nyní chce šít do učňovské výbavy řádné prádlo…“

„Odpusťte, že se na to ptám“ — obrátila jsem se k doudovi tichoučkému jak oukropek — „ale snad bych měla se zmíniti, jaké postavení dosud zajímala vaše vyvolená a nemá-li snad nějaké sebe menší jměníčko? Víte, děti by to snad rády věděly.“

„To nemá, to nemá — je chudinka chudobná,“ ozval se chvějným hlasem douda… „Je u nich několikero dětí, celá ta rodina bydlí teď u mne v nájmu na druhé straně. Otec je dohazovačem, všecko tak dohazuje: svatby, prodeje stavení, dobytka, obilí — kde se co dá — a matka zase dohazuje služebnou čeleď… Ale prosím jich, nynějšího času taková živnost také nejde…“

„A pak jsou již snad tuze staří?“ optala jsem se.

„Ba, už jsou také při letech… A Nany chudák, nejstarší z děvčat, chodí do šití… A to vijou, že si jen sotva na sebe ten hadříček vydělá… Ona chudinka nouzi nezapírá — ale srdce má jako máslo…“

Připsala jsem tedy: „Osoba, kterou si chci vzíti, je sice chudičká, ale srdce má zlaté. A to je nejvzácnější vlastnosť na zjevu lidském, já ani nic jiného nehledal… Drahá dceruško a drahý synu, volám k vám oběma, odpište mi jen brzy, abych věděl, že mi přejete všecko dobré, že jste s mým úmyslem srozuměni a pošlete k Bohu z upřímného srdce modlitbičku za nové štěstí mého života, aby popřál Pánbůh do něho sluníčka, jako jej někdy dopřeje bílému zimnímu dni…“

„Kdy pak byste tak rádi slavili sňatek?“ tázala jsem se.

„Brzy, prosím jich, brzy, aby se to odbylo jen ve vší jednoduchosti a bez lidských řečí,“ douda odvětil vážně. „Myslím si, že takhle za měsíc, do svaté Anny, by to mohlo být všechno spraveno. Nany mi to také tak nadhodila. Děti — jako moje dcera a syn — asi sotva by na svatbu přišli, bude to také jen tak bez tabule a beze všeho; jen tak v tichosti časně ráno do kostela…“

Dopsala jsem tyto řádky: „Jednoduchý sňatek míním odbyti jen tichou cestou do kostela asi za měsíc a ani se neodvažuju vás, drahé děti, k tomu dni zváti. Přijeďte, kdy chcete, do mojí náruči a do náruči Vaší druhé věrné, dobré a z celého srdce Vás jistě milující matky.

Zůstávám Váš věrný otec

Plejt.“

Připsala jsem k podpisu „František “ — když jsem všecko ještě jednou přečetši se dověděla křestné jméno doudy, pak list zalepila a povstavši, vložila jej doudovi do rukou. Napadlo mi, abych řekla, jak se říkává slušně při podobné příležitosti: „Přeji vám štěstí…“

Douda mi dvakrát velmi srdečně poděkoval, potom se trochu odvrátil a po chvilince položil na stolek bělavý hezký dvacetník, tak se na mne zasmál vyraženým orlíčkem… „Z toho si nechám udělati závěsku, do zlaté obrubky jej dám zasadit —“ kmitlo se mi příjemně hlavou a vypadala jsem asi velmi dojata, když starý ženich s úsměvem dvacetník klada na stůl, řekl trochu zmateně:

„Tu si, prosím jich, vezmou za to psaní — aby z toho také něco měli. Zadarmo, víme, ani kuřátko nehrabe…“

Už byl dobrý staroch u samých dveří, když ještě mě napadla jediná, poslední zvědavá otázka.

„Prosím vás, ještě byste mi snad mohl říci, kolik asi je let té vaší nevěstě?“

Douda si kvapně dvakráte pohladil nos a pak se ozval zcela po tichu: „Už jí jde pomalu na devatenáctý…“

„Na devatenáctý?!… Počkejte!… Dejte sem to psaní! Já jsem něco zapomněla!“ zvolala jsem jako na lesy — a když jsem list šťastně dostala do rukou, hodila ho třesoucí ruka na půl přetržený do kamen…

„Promiňte, dědečku“ — omlouvala jsem se v nesnázích — „ale v naší době musí mít spisovatelé jisté zásady — a v tomhle článečku — a třeba to byl jen malý list — — nebylo žádné morálky ani ethické myšlénky — ba bylo to všecko tak hrozně nemožné…“

Douda díval se na mne udiveně, smutně, mlčky sebral a zase schoval si svůj dvacetník do kapsy…

Teď za doudou, potkáme-li se tak náhodou, již se ohlížím a vzpomínám si na ten uniklý honorář…

Vyprávělo se mi onehdy, že posud je vdovcem a bude prý se stěhovat k dceři do Čech.

Bylo mi nějak potěšeně při tom u srdce, že to byla o něm tak jednoduchá zpráva, a že v ní nebylo nic zvláštního…