Na záletech/Památce Mickiewiczově

Na záletech Matěj Anastasia Šimáček
Pod řemeny	Památce Mickiewiczově	Českým dělníkům na pomezí

Údaje o textu
Titulek:	Památce Mickiewiczově
Podtitulek:	(1893)
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 41–43. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Za naši i vaši volnost!“

(Heslo na praporech polských v bojích za svobodu.)

„Kde jen v Evropě jest útisk svobody a boj za ni, tam je boj za Otčinu, a za ten boj všichni se bíti jsou povinni…“

Adam Mickiewicz.

Ke jménu Polska pojí se pojem nejen volnosti a rovnosti, nýbrž obětování se za volnost a rovnost obecnou.

Týž.

V Tvém srdci zlíbaném rtem Svobody
cit lásky svaté k ujařmeným planul,
Tvé slovo zvon, jímž budil’s národy,
jež v poutech dlely, a z Tvé lýry vanul
hlas mocný: Chvíle spásy udeří,
jas zaplane, jenž Otcům v duši tanul,
a vzhoří den, dnes jest již zášeří!

„Stůj Polska vždy, kde za svobodu seč,
všech volnost cíl buď našich srdcí vzňatých,
ó bratři, nespouštějme z ruky meč,
my rytíři jsme svobody všech jatých.
Píď dokud nadvládí má jedinou,
v krev šlehej plamen myšlének nám svatých,
kdož v poutech, jednou nechť jsou rodinou.“

Dnes ještě tak Tvá hlásá mohyla,
jak v hněvu mluvil’s plamennými slovy.
I těm, jež krev Tvé vlasti zbrotila,
chtěl’s žlučí svou jen pálit pout jich kovy,
— tou žlučí, vssatou ze slz Otčiny —
by nad násilí pohřbeného rovy
byl volný Slovanů rod jediný.

Ty’s v pravdě legitimní Slávy syn,
v němž proti poutům hněv vždy jitřit musí,
by pozved’ hlas a rozplamenil čin,
kde strach a záští volnost lidu dusí,
by srdce vrh’, kde ujařmených boj,
práv lidských deska kde se tříští v kusy
a v poroby se hází kalný zdroj.

Však zmlklo slovo Tvé, Tvůj svatý prach
tam vedle králů na Wawelu leží.
A z Otčiny Tvé „Ticho!“ volá strach,
stín — zrada na svobodě — za ním běží,
za: „Volnost všech!“ tam heslem: „Prospěch můj!“
že národ hrdinů jen poznáš stěží.
Ó, Adame, kdo zvedne odkaz Tvůj?!

Z Tvé vlasti čiší nebratrství chlad,
jež stlačiti nám šíji nezdráhá se.
Již nezřít prapor dědiců Tvých vlát,
kde hvězdou vůdčí Volnost všem! plá v jase.
Tvá víra fantom vnukům, slovo pýr!
mas nepozvedá Polska k bratrů spáse,
kde Moc je, klečí polský bohatýr
— — — — — — — — — — —

Však v chudý lid, ten tápající v tmách,
již jiskrou padla Tvoje víra vřelá,
Tvůj obraz jasní se mu v výšinách,
z tmy mrákot zvolna zvedá svoje čela,
rozbřesklé doby jímá proud a vzruch,
v ní zvučí též Tvá píseň nedoznělá
a z příští červánků Tvůj svítí duch.

Až z chat a dílen lid Tvůj zvedne hlas,
Tvé slovo po Tvé i mé vlasti vzplane.
Bratrství národů v ten vzejde čas,
syn Ojczyzny, kde volnost úpí, stane,
kde velmož klečel, štít on nastaví
a bude heslo na praporu vtkané:
Všem svoboda, a hrob buď bezpráví!