Na záletech/Na záletech

Na záletech Matěj Anastasia Šimáček
	Na záletech	Práce

Údaje o textu
Titulek:	Na záletech
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 7–12. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přijde někdy bílé psaní,
psaní ne, jen slova pouhá,
ba to nejsou slova ani,
spíše sladkobolná touha,
která padne z nenadání
v podvečerní chvíli v hruď.

Bývá to, kdy do minula
vzpomínka mou duši svádí,
do dob, v kterých naděj plula
na růžových vlnách mládí
a kdy vzdorná síla kula
k boji proti křivdám zbraň.

„Přijď, ó, přijď a vrať se ke mně,
sama jsem a mně se stýská…“
tak to šeptá, loudí jemně,
duchovitě ruku stiská,
ovívá mne, stená temně,
steskem divým uchvací.

Znám, ó, znám ten hlas, v němž skrývá
jemná výčitka se v taji,
známý zrak se v oči dívá,
známé ruce rozpínají,
bledá žena zádumčivá
stojí tiše přede mnou.

Ne — to jenom přízrak její,
jenom výtvor fantasie.
Ale všechny čivy chvějí
ve mně se a srdce bije
stále rychlej’, bouřlivěji,
marno, marno, musím k ní!

Ostýchavě stisk’ jsem ruku
ženě svojí, s kterou žiji,
a již v bouřném srdce tluku
se skloněnou spěchám šijí,
v nitru hudbu zašlých zvuků,
k první svojí milence.

Není chrám to, v kterém bydlí,
nad portálem jehož v pýše
trůní genij zlatokřídlý,
není palác to, v němž sídlí,
jest to nízká chudá chýše,
kterou dosud obývá.

Cesta k ní již zarostla mi —
ach, ta léta rychle plynou!
Dojdu však k ní pěšinami,
jež se v tichých polích vinou,
nechť i šuškají si známí,
jak přes kámen klopýtám.

Stánku první lásky mojí,
zas tě vidím v blaha vzplání!
Tisíc vzpomínek se rojí,
ale touha po setkání
zvítězila s nimi v boji
a již přes práh žene mě.

Vkročím v jizbu — tiše zvedá
od stolu se moje milá,
krásná tvář je trochu bledá,
ale v oku jejím zbyla
ona záře, kterou hledá
jinde marně duše má.

Hluboce se dívá, dlouze —
čar snů zašlých v duši vstává,
srdce moje bouří v touze,
city dávné odpoutává,
jeden úsměv stačil pouze
a již jsme si v náručí.

Sladký stesk nás oba chvátí,
proudu omamných vln jeho
žhavé výkřiky se tratí
blaha dávno ztraceného,
jehož smutné trosky zlatí
záře světla mroucího.

„Jak se máš?“ — „Ó, děkuji ti“ —
začíná pak hovor známý,
všední závoj, pod nímž svítí
minulost však vzpomínkami,
jak se z průlin mraků třpytí
hvězdy v noci říjnové.

„Pamatuješ…?“ zajiskří to
vždycky z mraků. „Ano, ano…“
„Je mi časem toho líto…“
„Není tedy oplakáno — ?“
„Bylo to již sudbou vryto
v desku našich osudů.“

Těšíme se: „Tak to bývá —“
ale je to jenom pěna,
na dně doušek stesku zbývá
— „A co dělá tvoje žena?“
náhle se rtů tiše splývá
první mojí milence.

„Moje žena —? Och, ta zdráva,
trochu sice těžkopádná,
ale děti vychovává
pečlivá jak matka řádná,
a Bůh štědře požehnává —“
odpovídám konvenčně.

„Vidíš, vidíš — no, jsem ráda —“
tiše ona usmívá se,
stín však úsměv obepřádá,
stopa stesku chví se v hlase.
„Nebude snad z toho váda,
že’s šel ke mně?“ — zašeptá.

„Ó, má krásko!… moje žena
klidná je a moudrá paní,
ví, že v srdci zakotvena
stopa vždy je prvních vzplání,
a že duše okřídlená
vždy se musí vracet k nim.

A tak já se vracím skrytě
někdy k tobě nocí temnou. —
Podej mi své ruce, dítě,
pobuď k ránu v lásce se mnou,
požehnej mi, na úsvitě
až se vrátím v domov svůj!“

Sladké štěstí těchto chvílí!
Celou noc tak v obejmutí
víno z dávných let jsme pili
(bylo těžší, trpčí chuti),
teprv když den zasvit’ bílý,
vrátil jsem se k ženě své.

Srdce znaveno, tíž v hlavě,
nedýchaje věru ani,
zrak jsem klopil ostýchavě,
ale ona, vzorná paní,
přijala mne shovívavě:
— „Vybouřil’s se? — Pojď jen, pojď!“ —

Díky za ta slova v tísni,
vážná Próso, dobrá ženo.
Ale přátelé mí přísní,
zda i vámi odpuštěno
k první milence mé — Písni
bude těmto záletům? — —