Na vlně 57 metrů/Na vlně 57 metrů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Na vlně 57 metrů
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence: PD old 70

Lodní zvon nákladního parníku Colon odbíjí půlnoc.

Na palubě se ozývají kroky lodníků – výměna hlídek. Na místa lodních důstojníků, kormidelníka a radiotelegrafisty nastupují noví, krátkým odpočinkem zotavení muži.

Loď pluje zvolna – nachází se v nebezpečném pásmu. Je válka! Mořské úžiny jsou plné záludných min, všichni na Colonu vědí, že plují válečným pásmem na vlastní nebezpečí a přes důtklivé varování.

Dveře radiotelegrafní stanice na nejvyšším místě paluby Colonu se otvírají, vstupuje mladý muž:

„Tak hybaj na kutě, Sonny! Co nového? Volal už Ben z Magdaleny?“

Tázaný znaveně vstává od přístrojů. „Ne, ale máš to připravené na vlně 57 metrů. A teď si laskavě převezmi službu, já jdu spát! Dobrou noc.“

Radiotelegrafista Sam Petkins zůstává v kabině sám.

Pohodlně usedá k přístrojům, zapaluje si lulku a levicí uvádí v činnost přijímací aparát. Tydá – tatady – tydadadá – pískají v tichu Morseovy značky. Některým pozorně naslouchá: nic zvláštního… v okruhu nejméně čtyř set kilometrů žádná loď. Pak přitáhne mikrofon k sobě a otočí vypínačem. Vysílačka je zapojena.

„Haló, haló, tady parník Colon na vlně 57 metrů,“ naklání se Sam k mikrofonu, „volám parník Magdalenu, haló! Slyšíte mě? Vysílejte – přepínám na příjem!“

Jistý hmat, vysílačka zmlkne a obratem je uveden v činnost přijímač. V tlampači se ozývá zprvu hvízdot, pak nějaké brumlání. Sam vylaďuje zvuk:

„Haló, Colon? Tady Magdalena, u aparátu Ben Funk – tak co, jak jsi se Same vyspinkal? Jaké máte počasí? Tady to za moc nestojí. Prší celý den. Když jsme spolu před týdnem seděli ve Funchalu, bylo nám líp, co říkáš? Přepínám na příjem!“

Sam se usmívá a uvádí v činnost vysílačku Colonu:

„Haló, haló, Magdalénko – tady Colon. Tak jsem právě spočítal, jak jsme už dnes daleko od sebe. Osm set čtyřicet kilometrů! Tak co, dohrajeme naši partii? Dnes jsem na tahu já. Dávej pozor! Můj tah je e3 na d5, figura: kůň. Je přesně 1.15 – v 1.30 voláš ty mne a hlásíš svůj tah! Rozuměl?“

Tak si dva kamarádi, kteří spolu prošli kursem námořní telegrafie a slouží na lodích jedné společnosti, krátí čas noční služby. Aniž by tím zanedbávali své povinnosti; spojovací příjem je stále zapojen.

Zatímco prostorem se každou čtvrthodinu nese nový šachový tah a Magdalena pluje rychle a bezpečně Atlantikem, Colon postupuje jen zvolna válečným pásmem. Tři muži na přídi bedlivě pozorují hladinu.

„Haló, haló – Magdalena? Tady Colon! Můj tah a4 – ještě tři tahy, broučku, a máš to prohrané!“

„Haló, Colon – o láhev oranžády, že to třemi tahy nebude! Same, haló, Same – plujete už blokádou? Přepínám!“

„Zde Colon – tak to jsi, Bene, uhodl! Tři hoši na přídi si mohou vykoukat oči, ale žád…“

Radiotelegrafista Magdaleny napjatě poslouchá… co to bylo?

V tlampači se ozval tlumený úder, Samův hlas umlkl! V další vteřině ztichla i nosná vlna vysílačky Colonu. Ben rychle zapíná svůj přístroj, zatímco jeho pravice tiskne tlačítko poplašného elektrického zvonku. Vzápětí přibíhá do vysílací kabiny Magdaleny několik důstojníků a po několika vteřinách i kapitán!

„Co se děje?“

„Hovořil jsem s Colonem, najednou rána a… Ticho! Pozor!“ Ben sklání hlavu k tlampači.

„Haló, haló, Magdalena? Tady Colon, slyšíš mě, Bene? Byl jsem přerušen. Buď tak laskav a napiš si do svého palubního deníku: Dne 12. prosince, ve 4.07 najel Colon na minu! Slyšel jsi výbuch? Máme v levém boku díru, že by jí prošel párek slonů! Vysílal jsem SOS, ale nemá to smysl. Nejbližší loď je vzdálena 396 kilometrů. Ale ty si s tím nelam hlavu, Bene, jsi trochu z ruky, abys nám mohl poslat tu vaši starou rachotinu na pomoc. Dohrajeme partii! Můj tah je b7, střelec – a v příštím tahu máš, kamarádíčku, slíbený mat! Tak, Magdaleno, děravý Colon přepíná na příjem!“

Muži shromáždění v telegrafní kabině Magdaleny vyslechli bez dechu zprávu z Colonu. Sotvaže Sam skončil, zapojil Ben svou stanici:

„Haló, Colon! Zde Magdalena. Mluv teď rozumně! Je vážné nebezpečí? Je u mne kapitán Murie a důstojníci! Co pro vás můžeme udělat? Rychle odpověz, přepínám na příjem!“

Hlas z dálky odpovídá: „Magdalena? Tady ještě Colon, ale už ho může tvůj starý škrtnout ze seznamu lodí naší společnosti! Proč chceš, abych mluvil vážně? Voda sahá až po palubu. Kapitán lítá po můstku a honí hochy do záchranných člunů! Máš štěstí! Tuhle partii jsi, kamaráde, prohrál, ale tu láhev oranžády si vypiješ asi sám. Řekni svůj tah, a mohu-li ti radit, pospěš si! Právě se Colon zabořil přídí do vody! Pospěš, přepínám!“

Ben rozechvěle odpovídá do mikrofonu: „Proboha, člověče, nač ještě čekáš? Jdi ihned do člunu! Je to rozkaz kapitána Murieho! Tady máš ten tah e3 X d4. Ale mysli teď na sebe, a ne na šachy, Same! Slyšíš?! Přepínám!“

„Haló, Colon! Bene, řekni svému starému, že mi nemá co poroučet! Můj kapitán stojí ještě na velitelském můstku a já se dřív nehnu, dokud on mi neřekne! Na to jsou předpisy, ne? A teď poslyš, Bene, můj tah je h6 a to je – mat! Jsi vyřízen, Bene, a já také. Kamaráde, ještě… voda se mi dere do kabiny… vyřiď pozdrav mé sestře Betty. Voda sahá už ke stolu… počkej, vylezu na stůl. Bene, je zle… Bene, sbohem, kamaráde.“

Ticho, mrazivé ticho. Ještě lehký šum v tlampači a pak – nic… Ben přímo drtí stojan mikrofonu v pěsti, staví se do pozoru a sevřeným hrdlem s námahou říká do vysílačky:

„Zde Magdalena – volám Colon! Sbohem, můj kamaráde Same!“ Přítomní důstojníci s chvějícími prsty u štítků svých čepic vzdávají čest tomu, kdo v moři dohrál svou poslední partii! Vlny vyslané z Magdaleny přelétly rychlostí světla místo, kde se ještě před několika vteřinami potápěl Colon…