Na vejminku/XII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XII.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 144–156.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1872
Licence: PD old 70

Co mám ještě vypravovat?

Opět se začal Franěk toulat ze statku, to věděli však na vlas, kam šel. Ale nebylo to pravda tak docela, jak si to myslili: že totiž šel na hřbitov. Šel ke hřbitovu se srdcem těžkým, jako tenkrát, když tam nesl dědečkovi míru. Nesl tam také čehosi míru, míru srdce svého — aby mu snad objednal hrob? Nikoliv. Aby je uložil v srdce nad všecky pely měkké a nad všecky květy líbezné.

A právě ta cesta byla těžká, jako by je tam šel pochovat. Jako pohádka to šumělo před ním, střelo se v mlhu i v jasno; srdce mu tlouklo radostnou předtuchou a ruka váhala — takť to bylo i bude až do skonání světa.

Když přišel ke hřbitovu, jako tenkrát postavil se před brdlínkovými vraty a díval se. A viděl velký rudý kříž a na něm plechového Krista, pak menší kříže, pak hroby bez křížů, některé zelené, některé kvetoucí, některé polozapadlé.

A bylo na tom hřbitově cosi velikého, nepochopeného, cosi, co nikdy nevyzkoumáme, cosi velikého jako moře, chladného jako ledy zimní. Ale tenkrát nevanula zima z toho, spíše kus jara jako by poletovalo po tom příbytku smrti.

Když stál u brdlínek, čekal. A všecko, nač čekal, mohlo vyjíti pouze z hrobníkova domku, v podobě Stázině.

Stáza vyšla jako tenkrát, ale jaká! To nebylo dečko, které hopká i přes hroby, jako ten ptáček, jako ten motýl. To byla dívka zamyšlená i kvetoucí, růže, která dovede zastaviti se na jediném keři, na něm se skvíti i zvadnouti. Šla s hlavou sklopenou a podobala se, jako by slzami svými zalívati chtěla hroby. A byla ona půvab neskonalý.

Franěk stokrát otvírával brdlínková vrata a dnes byl, jako by nevěděl, kterak se jimi vchází. Když myslil, že by ho Stáza mohla spatřiti, ucouvnul a jenom jako kradmo skrze brdlínka pohlížel. A viděl Stázu, která byla tatáž, s jakou se vodil po celém okolí, a která přece nebyla tatáž; vždyť mu bylo, jako by dnes ji viděl poprvé a jako by mluviti měl k ní poprvé.

Stáza usedla si na matčin hrob, a oko její upřelo se o plechového Krista na rudém kříži. Za chvíli šeptala více než zpívala „Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky“.

Ale nedozpívala. Cosi jako by jí bylo přeřízlo píseň na dví, druhá polovice zůstala nevyslovena.

A tu bylo Fraňkovi teskno; jako by měl doplakat, co Stáza nedozpívala. Jako by jí ubližoval mlčením.

Postavil se před brdlínka, aby ho mohla vidět.

„Stázo,“ pravil.

Stáza se vzchopila s hrobu a polo radostně, polo zamyšlena šla k brdlínkám.

„Vítám tě, Fraňku,“ řekla.

„Stázo, jestli bys mi chtěla otevřít,“ pravil Franěk.

Tu Stáza řekla jako v žertu: „Už jsi zapomněl k nám otvírat.“

„Nezapomněl,“ odpovídal Franěk, „ale nemám více práva, leč pokud ty mně dovolíš.“

„Máš otevřeno,“ řekla Stáza.

„Stázo, jdu tě žádat o ruku,“ řekl po malém zamlčení Franěk.

„Tu ji máš,“ povídala Stáza a podala mu ruku.

Jest třeba více? Jest třeba mnohých a různých zatáček, aby srdce mluvilo pravdu? Srdce těchto dětí neznala těch zatáček, mluvila takto, a proto mluvila vznešeně, velkolepě, tak slavnostně, že to bylo pravdou.

„Chci tě míti za ženu a nevěděl jsem, chcešli býti ženou mou, a to mne trápilo,“ povídal Franěk.

„Kdybys byl nepřišel pro mne, já přemýšlela, kde bude Bartoš kopati hrob. A už jsem měla místo: kdež jinde než tamhle.“ A ukázala k hrobu u maminky.

A prsa obou stahovala se pocitem jiným než před chvílí; pocit nenadálého blaha je schvátil, a blaho jest rovněž těžké, než mu uvyknem.

Vedli se za ruce a šli do domku, aby to pověděli Bartošovi, co řekli právě sobě.

„Chci míti Stázu za ženu a jdu o ni říci,“ pozdravil Franěk, když vešli.

Bartoš změřil Fraňka od hlavy k patě a pravil: „Dobrá. Stázo, poodejdi.“

Když Stáza vyšla, pravil Bartoš: „Víšli pak, Fraňku, že jest Stáza nemanželské dítě?“

„Ale přece dítě,“ odpovídal Franěk.

„Že ona neví, aniž já vím, aniž snad kdokoliv jiný, kdo jest otcem jejím?“

„Nutno to věděti?“ tázal se Franěk.

„Že budou lidé o tom mluvit a řeknou: „Vizte Fraňka Lojku, vede se se svou ženou!“ a jejímu původu se budou smáti.“

„Což je člověku něco do původu?“

„Každý myslí, že mu je do původu, a dle toho jedná.“

„A napraví to tím?“

„Nenapraví, ale jest jim proti vůli, že se to stalo tak.“

„A stvořenali proti vůli stvořitelově?“

„Nevím to; ale ty ji chceš za ženu, ty to musíš věděti.“

„Nevidím rozdílů mezi ní a jinými, a co vidím jest, že jest mi milejší nade všecky, nechť jest původ tam těch jakýkoli a jiný.“

„Dobře, zavolej ji.“

A Bartoš zavolal sám Stázu. „Přivedli jste se za ruce,“ pravil, „voďte se po celý život za ruce.“ A silák ten, jemuž nebylo rovno, při těch slovech byl měkký.

Potom pravil: „Našel jsem tě, milá Stázo, dlouho jsem tě měl, a nyní Franěk se o tebe hlásí; co dělat? Má k tobě větší právo nežli já; jest mladý a má tě rád.“

Na ta slova vrhla se Stáza Bartošovi na prsa a vyštkala tam veškeré štěstí svoje, vyplakala tam i díky své, že jí byl otcem, i bolest svou, že ho opustí.

„Ještě něco, Bartoši,“ pravil Franěk.

„Co pak?“

„Víte, že rodičové moji bydlí na statku a budou tam bydleti se mnou i na dál; na vejminku jest prázno. Nechtělli byste vy bydleti tam a býti nám, Stáze tuto, na blízku?“

Na ta slova opět změřil Bartoš Fraňka od hlavy až k patě a pravil: „Já na vejminku? Ne, milý hochu. Tady jsem pánem a vejminek neumím přijímat, ani bych neuměl za to děkovat. Možná, že bys mne tam měl rád. Avšak nemůžeme vědět; já bych nedovedl se každého dne koukat po tvých očích, mášli mne ještě rád. Stejskat? Mám tady velkou rodinu, posud se mně v ní nezastesklo. Snad mne tady bude třeba. Až opět někde některý uteče z vejminku a nebude vědět kam, přijde k Bartošovi. A co by tu dělal, kdyby mne tu nebylo?“

Franěk se zamlčel; bylo patrno, že se domnívá, kterak mu Bartoš křivdí.

„Nehorši se, hochu,“ pravil Bartoš. „Možná, že k vám časem přijdu, abych uviděl, kterak se chováš k otci. Na tom dej důkaz, že umíš i jako hospodář býti synem — to teprva dokázat musíš. Nic neslibuj. I tvůj bratr sliboval, a byl by otce o rozum připravil. Vám synkům nevěřím, proto že otcové vaši činí se závislými na vás. To jediné, co mi slíbíš — pozveš mne na svatbu.“

Bylo vše tak určité, co Bartoš povídal, že Franěk ani slovem neodpovídal.

„O mne se nestarej,“ povídal dále; „nyní Stáza budiž tvou nejmilejší starostí.“ Na to políbil Stázu a políbil Fraňka, a tím námluvy se skončily.

Tak bylo jednoduché, tak bylo prosté, co si chtěli říci a co si řekli, a přece než došlo k těmto slovům, musili prostonati milou nemoc záhad a pochybností — nechodíť pravá láska cestami jinými.

A nyní nastaly oběma vycházky nejpůvabnější. Vedli se za ruce a chodili navštívit ty meze, ty keře, místa, kde dětská jejich srdce před časy tloukla s křepelkami. Navštívili ty svoje kapličky, v nichž co děti konali pobožnosti s skřivánkem — všecko bylo totéž a všecko bylo jiné. Na každé mezi více zeleně, více lesku, ve vzduchu zdálo se jim více zpěvu, každý skřivan byl vroucnější, každý hlásek byl dojemnější.

Vše bylo teď jiné, ale vše zdálo se míti teprva nyní pravou podstatu, již nikdo nepozná, kdo na věci nedívá se okem ozářeným láskou. I Stáza byla jiná, i Franěk byl jiný. Když jeden na druhého se podívali, zahleděli se do sebe, jako by to, co viděli, bylo nevyčerpatelné, věčné. Zahleděli se do sebe, a v oku leskla se záře radosti věčné nejkrásnějším paprskem, v oku leskla se pravda vroucnosti věčné nejkrásnější slzou. Každý z nich byl jiný, každý z nich byl okřídlený, ač obletoval toliko jeden druhého, každý z nich byl jako velebnější a myšlenky jich byly jako modlitbami.

Láska Stázina nebyla ani o poznání méně vroucí, méně pravdivou, méně svatou proto, že byla dítě nemanželské. Nemáť boží dech tak úzké názory jako my lidé. Jen srdce pravé; a ten boží dech se neptá, jakého jest původu. Bůh syn byl dítě nemanželské, a boží láska nestyděla se za to, boží láska přijala ho za syna svého — jenom my lidé stydíme se malicherně za původ, a přece nás všech původ není z jiného pramene, než z té věčné lásky, z níž každé zrnko klíčí; kdo to zrnko hodil, na čí rozkaz vzklíčilo — co nám je do toho?

Co mám ještě vypravovat?

O třetí hodině odpolední šel po bišické návsi kostelník Vaněk s velkým klíčem v ruce, směrem ku kapli.

Ti, kdož stáli u oken a viděli ho, neptali se, zdali hoří anebli kdo zemřel. Věděli, proč v tuto hodinu jde ku kapli, a jenom to pověděli jeden druhému: „Tak už to bude.“

A tu vycházeli před statky a vidouce u ostatních statků sousedy, popocházeli až v prostřed návsi, pozdravujíce se tím, co řekli doma: „Tak už to bude!“

Všichni byli oděni svátečně, i tvář jejich byla sváteční, celá vesnice byla sváteční. Na návsi uprostřed byly postaveny máje s vlajícími fábory, byla z nich jako ulice, a ta táhla se od Lojků až ku kapli. I stavení byla zahalena chvojí, radovala se jako o veliký svátek.

Tenkrát opět chodil Véna s košíkem v ruce, měl v košíku rosolku a naléval a dával připíjet, komu se chtělo. Tenkrát byl v rozmaru, jako když sám má se ženit, naléval velmi zbystra a neustále pobízel: „Na jejich zdraví, sousedé!“

„Jak pak uvítáš novou hospodyni, Véno?“ ptali se ho.

„Dobře ji uvítám,“ mluvil Véna, „a sice řeknu takhle: „Dej vám pánbůh tolik maličkých, abych to nosil po návsi, jako tuty flašky. Tak ji uvítám. A proto pijte, sousedé.“

„A kolik toho počítáš?“ smáli se sousedé.

„Nevím, až kolik vypijete,“ pravil Véna a pobízel stále.

Jako by byl jeho vlastní sňatek, taký byl Véna. A nic by mu nebylo strpčilo veselý rozmar, jenom jedna otázka souseda Kmocha, Baruščina otce, ho rozmrzela. „Na kolika vozích přiveze si Stáza svůj podíl?“ ptal se Kmoch přihlouplým úsměškem.

Na to se Véna rozvzteklil: „Ani tolik těch vozů nemáte, abyste na nich mohl odvézti jedinou její dobrou vlastnost. Vy potřebujete vtipkovat!? Co víte vy, sedláci, o tom, čeho třeba k svatbě? Vy své dcery prodáváte na trhu — kdo víc přidá: „Korec, dva korce! Deset korců, dvacet korců,“ to jsou vaše dcery, a vy se budete posmívat? Kdo nejvíc hodí, s tím je u vás vůle boží. A pak jdete na vejminek, když jste vykonali tak velikánskou moudrost. A kolik vozů by váš vejminek odvezlo? Na trakaři vás odvezu všecky i s vaším podílem.“

Tu byl Véna velice rozhorlen, že ani nevěděl, kdy má ustati u svém výkladu, ačkoliv musíme doložiti, že všichni sousedé tu prostořekou otázku Kmochovu odsoudili.

„Taková nebude,“ pokračoval Véna, „aby otec z vejminku musil se toulati po trzích, jako žebrák, proto že by ho pod střechou umučili; aneb aby vejminkář, než ona vkročí do domu, musil dělat poslední vůli, proto že potom už nikdy nebude míti všech pět pohromadě. A na ty vlastnosti musí míti Stáza mnoho vozů, než se všecky zlehka unesou.“

Snad by byl Véna ještě dlouho vykládal, kdyby postup událostí nebyl přehlušil účinky prostořekosti Kmochovy.

Od hřbitova, kam Franěk si byl jel pro nevěstu, koňmo přicválal svatební host a povídal, že už jdou; že na hrobech Stáziny matky a Fraňkova dědečka starý Bartoš spojil jich ruce a že pravil: „Vaše láska vyrostla z hrobu; ať všecky hroby přetrvá!“

Při tom začal Vaněk zvoniti v kapli a za vsí již se ozývaly zvuky houslí známých houslařů, k nimž připojili se hudebníci celého okolí.

Sousedé na návsi sestoupili se v tu zeleň, která tvořila aleji až ke kapli, a očekávali mladého ženicha a nevěstu. Jenom Kmoch se byl odtud odstranil.

Musím to zde vytknouti v dobrou stránku bišických sousedů, že s upřímností čekali na mladý párek. Byltě Franěk tím, jak zachoval se ku svému otci, tak důtklivě usadil se v jejich vážnosti, že ničím nemohla býti zviklána. To nesmíme sice tajiti, že jim všem bylo jaksi proti mysli, že sobě bral za ženu nemanželského sirotka, neboť v té věci nebyl ani jediný z nich lepším, a každý sám u sebe pravil: já bych to byl neudělal. Ale že to udělal Franěk, smířili se s ním, a že to byla Stáza, smířili se i s ní.

Šel tedy návsí průvod, jaký v Bišicích neviděli; světili svátek, jehož ani jediný by se byl ještě před krátkým časem nenadal, že může ještě vzejíti z Lojkova statku. Z celého vůkolí sešli a sjeli se známí — slaviliť nejen sňatek Fraňkův, ale slavili také uzdravení starého Lojky, který po tolik let byl mezi nimi bloudil bez domova i beze smyslů.

Co mám ještě vypravovat?

Vedle kůlny do obou komor přistěhovaly se opět ty dávné pověsti a balady, které byly odtud po tolik let vyhostěny, a dvůr Lojkův zalesknul se opět jako tvář šťastného posluchače.

Chcemeli se tam na chvíli podívat, můžeme. Statek jest opět každému otevřen; kalounkářova rodina, pláteník jsou tam jako doma, drotaři přicházejí na nocleh, hudebníci často si tam zajdou, a za nimi přijdou z vesnice posluchači a posluchačky.

Opět v těch komorách večer poslouchá Franěk a vodí tam Stázu — jak dobří tu známí, kamkoliv se podívají.

A chcemeli, podíváme se k Lojkovům někdy z rána, když se čeládka připravuje do polí. Starý Lojka s dýmkou v ústech prochází se po dvoře, prohlíží nářadí a čeládka pozdravuje. „Dej pánbůh dobrýtro, pantáto!“

Starý Lojka děkuje: „Tak, tak, tak, děti!“

„Půjdeme dnes na pole za luka, pantáto?“

„Ptali jste se mladého? Kam ten řekne, tam půjdete.“

„Pravil, abychom se ptali vás.“

„Inu, inu. Tedy za luka. Ale vždycky ptejte se mladého.“

„Tamhle přichází.“

A tu přichází Franěk. „Co myslíš, aby šli za luka?“

A Franěk ví tolik příčin, že se musí jíti za luka a nikam jinam, že jest starý Lojka všecek samý úsměv, jak dobře to dovedl nařídit.

„Inu, inu,“ dokládá, „toť se ví, tedy za luka.“

Pak přijde Stázička, jak ji všichni ve statku nazývají, a praví, aby šli k snídani. Starý Lojka béře ji za bradu a hledí do jiskrných očí. „Dobré dítě, dobré dítě,“ povídá. Pak pustí bradu a vezme ji za ruku: „Od dneška za rok už nebudeš sama pro mne chodit, Stázičko.“

„Proč bych nechodila, tatínku?“

„Nu, choď si, ale s vnoučetem na ruce.“

Na to Stázička se zapýří a myslí si plna blažené předtuchy: „Od dneška za rok!“

Anebo tam vejděme za rok, přede žněmi. Ženci opět staví se tu na prvním místě, a mezi nimi prochází se starý Lojka s dýmkou v ústech.

„Přicházím od mladého pantáty,“ praví ten náčelní mezi nimi, „abyste prý z nás vybíral si sám, pantáto, že prý už nás znáte; a já také myslím, že to nejlepší.“

„Inu, inu,“ povídá starý Lojka, „jak pak bychom se neznali za tolik let!“

A na to vybírá si podle chuti a jak se mu který zdá.

„Letos budeme míti veselé žně, pantáto,“ povídají ženci.

„Letos? To si myslím! A což, až vám začne Stázička kolo! Taková selka ještě nebyla tu na statku, jako je Stázička.“

„Hodná to selka, pantáto. Tu přišla s námi letos Ančka — víte, pantáto, nu, jediná chyba její, že neví, jak přišla na svět. A jaké ženské jsou, nechtěli ji mezi sebou trpět. „Což pak ona za něco může?“ pravila ta vaše Stázička. „Zvíře neodženeme, když k nám se tulí — což jest Ančka horší než zvíře?“ A jak víte, pantáto, vzala ji k sobě za chůvu k tomu vašemu hezkému vnoučeti.“

„Inu, inu,“ usmívá se starý Lojka.

Ale celý statek býval zrovna na nohou, když tam za čas přicházel návštěvou hrobař Bartoš. „U mrtvých se mi už stýská,“ povídal, „a když se mají živí rádi, to já si rád k nim zajdu. Nu, a vy se máte rádi?“

A tu ho div na rukou nenosili, totiž kdyby ho byli unesli. A proto, že ho nemohli unést, věsili se na něho, i Franěk, i Stáza, i to malé klouče, které vzala Stáza od Aničky, aby se jím pochlubila.

„Což pak jsem proto silák,“ říkal Bartoš, „abych vás musil od sebe odstrkovat?“ A tak jako žertem jimi postrčil, aby přece se jich sprostil. Ale nejhůř bylo, když se chystal k odchodu. Tu k nim přibyl i starý Lojka a všichni ho drželi, aby ještě zůstal. A tu Bartoš hrobař časem dělával, jako by je od sebe odháněl, jako by je setřásal. A musíme říci, že se mu to povedlo málo kdy — byltě to jediný případ, kde silák Bartoš podlehl. Franěk, Stáza, Lojka a malý hošík ho přemohli, a někdy k tomu stačil hošík sám.

„Inu, inu,“ smál se starý Lojka, a když pak večer přišli hudebníci, byla ve statku ta nejkrásnější idyla.

Dlouho tu idylu hledali, dlouho za ní bloudili, ale našli ji. A ta končí jako započala: „Odpočiňte v pokoji…“