Na skalisku v moři/Smrť

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Smrť
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 54–58. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Rychle míjel den za dnem. Naši opuštěnci pouštěli se z jedné práce do druhé. Tu robili rozličné nářadí; tu lovili ryby a sbírali mlže. Jindy opět plouli na „Praze“ pro vejce a skalní holuby.

Na jedné vycházce daroval John několika chyceným holubům život a zřídil jim na „Britanii“ holubník. Ptáci přivykli si brzy novému obydlí. Každého jitra pouštěl je John na moře, večer zase zavíral je do holubníku. Holubi rychle se množili, tak nebylo třeba na „Čechách“ jich loviti. —

John mohl býti úplně spokojeným kdyby pán jeho býval veselým. Avšak lord upadal často do trudných myšlének, z nichž nemohlo jej nic vyrušiti. Práce se vzdaloval. Tím častěji sedával ve pracovně, horlivě do denníku zapisuje. Na čem pracoval, toho John zvěděti nemohl, neboť lord denník svůj pečlivě uzamykal. Jedinou jeho zábavou byla jízda na ostrůvek „Čechy“. Poslední dobou nebrával Johna s sebou. Sám dojel na ostrov a tu pak usedl do besídky, již byli zde postavili, a zahloubal se do trudných myšlének. —

„Johne,“ pravil lord jednoho jitra, „pojedu na ostrůvek.“

„Mám vás doprovodit?“ tázal se John, s bolestí pohlížeje na bledou tvář lordovu a na vyhaslé oko.

„Nikoli,“ odmítal lord. „Buď zde s Bohem!“

A křečovitě stiskl ruku Johnovu.

Rychlým krokem spěchal pak ku přístavu. Za nedlouho byl na širém moři. Dlouho pohlížel John za ním. Až když uzřel, že „Praha“ stanula u ostrůvku, odebral se do kajuty, aby zde pracoval. Než dílo se mu nějak nedařilo. Na prsou tísnilo ho, jako by kámen tam spočíval. Myšlénky jeho dlely stále u lorda. Odloživ začatou síť, odebral se do pracovny. Tu uzřel na stolku popsaný list papíru. Naplněn hroznou touhou, uchopil list papíru a jal se čísti.

Milý Johne! Drahý příteli!

Odpusť, že spůsobím ti činem svým zármutek; avšak nemohu jinak jednati. Život stal se mi nesnesitelným břemenem; stále mne cosi nabádá, abych učinil tomu konec. Ano, jedině smrť vysvobodí mne ze trapného toho stavu. Modli se za mne, ty věrný druhu můj! Za všechnu tvou lásku dejž ti nebe své požehnání. Já mohu ti jen malé odměny poskytnouti. Bližší najdeš v mém denníku. S Bohem na vždy!

James Watterford.

John dočetl a skácel se k zemi.

Otevřeným oknem zavál svěží větřík a vrhl se na tenký list papíru, jenž z rukou Johnových byl vypadl. Vynesl jej k oknu a pohroužil do vln.

Po delší době probudil se John ze mrákot. Nabyv smyslů, vzpomněl si na lorda. Ohlížel se po listu. Toho ale zde nebylo. Prudce odtrhl víko psacího stolu a třesoucí se rukou vyňal denník lordův. Ten byl pln podivných vět. John seznal, že pána jeho zmocňovala se časem šílenosť! Poslední strana pokryta byla čerstvým písmem. I zde loučil se lord se svým sluhou a sděloval mu, že učinil ho dědicem veškerého jmění, jež i s ostatními klenoty na ostrůvku zakopal, aby tak zůstaly jistými před nepovolanou rusou. Na poslední straně pak označeno blíže místo, kde skvosty ukryty.

Z očí Johnových vyhrkly slzy.

Pak vyřítil se na palubu a pohlížel na ostrůvek. Neviděl tam ničeho. Jen vor nejasně se mu jevil. Jak litoval, že dalekohled nalézá se na prámu! Tím by snad byl pána svého shlédl.

Hlava se mu žalem div nerozkočila. On tu stojí, zatím co pán jeho ve hrozném snad trápení umírá. Co by za to dal, kdyby měl zde jen malý člunek!

Tu projela mu hlavou spasná myšlénka. Jako šílený strhl se sebe oděv a přivázal si okolo beder lano, k němuž připevnil malý prázdný soudek. Sešoupnuv se po žebříku na skalisko, vrhl se do vln. Jsa dobrým plavcem a udržován soudkem na povrchu, dostal se, ovšem že značně vysílen, na „Čechy“.

První jeho cesta byla ku prámu. Než tu nebylo nikoho. Spěchal tedy k besídce. Uvnitř seděl lord, opřen jsa o stěnu.

S tlukoucím srdcem a téměř bez dechu vrazil John do besídky. Poněvadž střecha vrhala stín, neviděl sluha do tváře svého pána. Třesa se nedočkavostí, přistoupil k lordovi, uchopil jej za ruku a —

„Můj drahý pane, co jste to učinil?“

S těmi slovy zapotácel se John, div že neklesl.

Ano, lord byl mrtev. Tělo opíralo se bezvládně o stěnu, vychladlá pravice držela revolver; z čela řinul se úzký pruh krve.

Bolesť Johnova byla nezměrná. Jako šílený svíjel se po zemi. Hned zase vyskočil a líbal ruce drahé mrtvoly, volaje úpěnlivým hlasem, aby lord na něho pohlédnul. Než — v těle lordově nedlel již duch; byla to pouhá hmota bez života.

Slunce obrátilo se k západu, když John trochu se upokojil. S voru vzal motyku a tou vykopal ve tvrdé půdě nehlubokou jámu. Uloživ umyté tělo do bedny, s voru přinesené, požehnal mrtvolu svatým křížem a odevzdal ji zemi. Naházel pak nízký růvek, na němž vztýčil dvě dřeva, křížem přeložená.

S rozervanou myslí opustil „Čechy“.