Na prachu

Údaje o textu
Titulek:	Na prachu
Podtitulek:	Skutečná, ač neobyčejná událosť
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 151–180. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Obzor 1883
Licence:	PD old 70

Na horské vysočině podle Studnického kostelíčka rozevírá se dálný rozhled po Jihlavském kraji; spatřuješ na obzoru četné vrchy tmavomodré jakoby v nepřetržitý kruh spojené, po vlnité krajině rozložené lesy smrkové, nad nimiž lehká pára krouží, a mezi nimi bělají se budovy ba jednotlivé, ba ve vesničku shluknuté, a tu štíhlá vížka zvoničky se zakmitne, tam lesklá báně kostelní. Jdeš-li neb jedeš-li tím krajem za tichého rána svátečního, když slunce nad zarosenými pastvinami, nad úlehlemi obilnými, nad borovinkami po pahorkách roztroušenými postupuje, pestré květy na loukách jako brčal zelených ozařuje a pojednou se zachytí na lesklém kříži kostelním, až se ta zlatá záře sveze jako šlehnutí blesku od pahorku k pahorku: zrovna ti připadá, jakoby ti přímo byla zamířila až do srdce, zvláště když v tom čistém vonném vzduchu vážné zvuky zvonů se rozléhají, vyzývajíce k pobožnosti. Tenkráte zajisté pohrouží se mysl tvá ve vroucnou modlitbu, z níž tě ani stonásobné švitoření skřivánků tak brzo nevybere.

Přece je ten rodný kraj nejmilejší; kdybys i tisíckráte pěknějších v cizině spatřoval, nevzpomeneš žádného s tou vřelou něžnou touhou jako kraje domorodého. Vídávám ty louky se zelenati, ty hory temnati, vídám slunce nad nimi vystupovati i za tmavých nocí zimních, když sníh vysoko údolí i hory kryje, a mním, že ten paprsek sluneční, jejž jsem často vídala zachycovati se na lesklých báních kostelních, zase přímo se béře až do hlubin duše mé; pak jest mi tak milo, tak volno, jakobych opět kráčela ve svitu slunečním od pahorku k pahorku, jakobych viděla kolem sebe postavy těch dobrých přímých vesničanův ubírajících se k slovu Páně, jakobych slyšela se všech stran upřímné: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ A já z plna srdce odvětuji: „Až na věky. Amen.“

Údolí za údolím, vrch po vrchu, kostelík po kostelíčku, i každá jednotlivá budova staví se mi živě před oči; tu pohovořím s tím tu s oním, jak jsem za let dávno minulých činívala; i mnohá vzpomínka se ohlašuje, ale ponejvíce se nyní k těm jasným šťastným vzpomínkám druží i tichý smutek, neboť přemnozí již pod drnem odpočívají, kteří tenkráte tak vlídně i vesele se mnou hovořívali. Nevím, proč mi dnes více ještě než jindy na mysli tane značnější budova, kterou též možno s vrchu Studnického spatřiti, budova velká s červenou vížkou zámeckou i se stařečkem obyvatelem, který již nyní také trávy již nešlape.

Byl to stařec dobrodušný, přímý, trochu neodvážlivý, řekněme zpříma bázlivý, ač k oněm mužům patřil, kteří šmahem nazýváni bývali právem i neprávem karabáčníky; byl totiž panským úředníkem. O karabáči v celé zámecké budově však ani stopy nebylo, a zastrčil-li kdy kočí Ondřej bič do pouzdra na kozlíku, stalo se to méně pro postrach běloušů, než více pro parádu, aby kamarádi v blízkém městečku viděli, že i on žezla vozkovského nepostrádá, a že mu na ně žena před každým výročním svátkem, ba i před posvícením špetečku hedbávných nitek nově přivázala, aby mu bič hodně praskal, když pána ku správě nebo ku mši sv. poveze. Ale ani tenkráte Ondřej biče necuchal; bělouši „šli sami od sebe“, a dorážely-li na ně mouchy za velkého parna tuze nehorázně, a některý ten bělouš se zastavil, aby zadní nohou tu chamraď posetřásal, tu Ondřej otěže povolil, ťukl nimi běloušovi o hřbet a káravým hlasem pravíval: „No no, co pak to děláš? O jednu mouchu není tak zle, ani o dvě, ani o více, vždyť jedeme ku správě, kdy pak bychom se tam dostali?“

A správce obyčejně z pozadí širokonohého kočárku konejšivě se ozýval: „Jenom ty koně nežeň, jenom je necuchej, vždyť máme čas!“

A mívali věru času dosti, i tenkráte by nebyli zmeškali, kdyby o hodinu později byli přijeli; velmožného pana vrchního přes to přece ještě v loži zastali. Ale správce rád posečkal; měl vždycky času dosť. Tak bylo i s účty. Nebude-li dnes, bude zítra, vždyť nehoří!

Ale kdo ví, jestli by si byl při požáru pospíšil. —

V pondělí přicházeli někteří známí ho navštívit; tenkráte by se snad počítáním nezabýval! V úterý se rozsívalo; ve středu přišli pokrývači, a musilo se záhy vyšetřovati, která čásť střechy se má obnoviti, aby ji za včas před novým rokem postavil „do projektu“; ve čtvrtek se za takovým namaháním dostavila dna, usedl tedy na židli a četl noviny; v pátek došel pan farář Chroustovský na taroky; v sobotu vydával píci dobytku a obrok potahu; v neděli došel nějaký pilný rozkaz velmožného pána; a takhle do kolečka uváženo, času mu na ten účet skutečně nezbylo, až někdy velmožný pán se nadurdil a učinil rámus. Pak se bavil správce v pondělí s přátely, v úterý zaň dohlížel při setí poklasný, ve středu poslal drába s pokrývači střechy prohlížet, ve čtvrtek se ozývala dna, četl; v pátek hrál s panem farářem Chroustovským v taroky (snad ho nepošle zpět, když takový kus cesty k němu váží k přátelské zábavě!), v sobotu, aby mohl účet dopsati, povolal všecky, šafáře totiž, poklasného i drába, a vespolně jim svěřil klíče od zásob, aby ten zatrolený nekonečný účet velmožnému pánu v neděli mohl předložiti. Bylo jen o ten rámus! Ale ať se snažil jak snažil, někdy nebyl účet dokončen, a v neděli byl rámus přec, a to tím spůsobem, že jej někdy z nenadání v sobotu — právě kdy chtěl ukončiti účty — navštívil Krasonický myslivec, a již aby se ta dobrá vůle udržela, která po léta mezi nimi trvala, ubohý správce musil chtěj nechtěj kde kterou možnou i nemožnou příhodu loveckou vyslechnouti. Co jen chudák při takovém vypravování úzkostí smrtelných zastal!

Myslivec nad obyčej živě vyprávěl, a pokaždé, když o nějaké nevinné oběti lovecké surovosti a krvelačnosti vyprávěti započal, chopil se ze starého zvyku své pušky, o pilíř mezi okny opřené, namířil pevně na správce a vzkřikl: „Tak jsem namířil!“ nebo: „Přiloživ pušku rázem kohoutek jsem spustil a —“ bác — klepl kohoutek o želízko, správce sesínal, oči pevně přivřel, zvolal: „Pomoz mi Pán Bůh!“ a chvěl se na celém tele jako osikový list.

Myslivec v plném proudu vypravování úleku starého přítele ani nespozoroval, leda když u výkladu svém nějakou otázku učinil a žáden mu neodpovídal, teprv upřeněji pohlédl na správce a zvolal: „Jsem já starý chlap přec jen notný hlupák! Vím, jaký strašpytel jste, a pokaždé vás dolekám. Ale což jsem vám již stokráte neřekl, že k vám nikdy s nabitou puškou nechodím? Vypálím ji vždy jen na zdař Bůh než pod váš krov vstoupím.“

„Vždyť já nejsem bojácný,“ omlouval se správce, „ale za neštěstí nikdo nemůže. Jak pak kdybyste přec jednou náboj v pušce zapomněl? —“

„Tak by to přec ještě neštěstím nebylo,“ dokládá val myslivec; „v tu stranu svého revíru střílívám jen ptačím brokem, na koroptve, nejvýš na veverky, vidíte —“

Myslivec sahal po brokovnici.

„Jen nechte, jen nechte —“ odmítal správce.

„Podívejte se tuhle,“ pokračoval myslivec šmátraje rukou za uchem a po šíji dolů, „tuť ještě trčí pět broků zaječích; dejte ruku sem, můžete je ohmatat; těch pět mi ranhojič nemohl vyříznouti, když jsem jednou celou ránu při honu dostal pod kůži. A bylo to jaké neštěstí, co? Taková hračka?“

Správce, posud bledý jako stěna, přimhuřoval oči a netvářil se právě vesele. Myslivec mu podával pušku.

„Tak nate, přesvědčte se sám, že není nabita!“

Správce hrozně zastenal, pohlédl prosebně k myslivcovi a ukázal ku dveřím.

„I pro mne,“ na to myslivec, „tak ji postavíme ven; ale, milý kmotře, co je pravda, vy jste přec jen divný člověk. Každého komára se leká i té prázdné pušky toť!“

Myslivec hřmotným krokem odešel na síň a hodil tam pušku do kouta. Navrátiv se usedl opět proti správci a započal jinou historku.

Vykládal, jak mu loni přestupovalo srnčí z Dulešovského panství do revíru pastvu, a on nikterak je dohlídati nemohl, až jednou pod večer se vracel s prázdnou puškou na plecích, a tu cosi zašustí v křoví, on že náhle uhnul proti větru — psa s sebou tenkráte neměl — a pozoruje. Vskutku, srna jak by vymaloval vysmekne se z houští na palouk, nastavuje slechy, ohlíží se, větří a potom ubezpečena, že žádná zrada nehrozí, sehne hlavu a pase se. Ale takový starý ferina jak on, ví sobě rady. Polehku, polehounku spustí pušku k zemi, ukroutí si odhodlaně knoflík od kabátu nasype prachu, a než bys vyřkl jedna — dvě — myslivec k objasnění situace byl již zase maně sáhnul po správcově holi, takhle v čerstvosti namíří, pušku pevně k tváři přiloží a — bác! srna se krví zalévá.

Správce opět se chvěje jako list, hned prosebně ruce spíná, hned na dvéře ukazuje.

„Ale člověče, vždyť to již není puška,“ diví se myslivec, „vždyť je to vaše vlastní hůl, o té přece víte, že ji nabiti nemohu!“

„Přestaňte, přestaňte s takovouhle věcí, s tím není žádná hra. Když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí.“

„Ano, až bude nabita,“ zlobí se myslivec, „hloupějšího přísloví jsem jaktěživ neslyšel. S vámi je také vyražení! Zahrajem’ si tedy v karty, když jiná neplatí.“

Pan kmotr zavolal paní správcovou z kuchyně, usedli ku kartám, a správce pomalu se od strachu zotavoval. Taková a podobná zábava se opakovala, kdykoliv kmotr myslivec na zámeček zavítal.

A takto byl stálý klopot s prací a účty, jen že se, jak samo sebou vysvítá, práce střídávaly; po zasetí housenky ve štěpnici se obíraly, zemčata se sázela, pak hlavatice, zase povřísla se chystala ke žním, seno se seklo, žně započaly, dožínky se přibraly, otava se sekla, řepy se klidily, zemčata kopala, mrva vozila, opět se selo, mlátilo, až i dřevo se sváželo, a skrze tyto růžencové kuličky jako pevná niť provlékaly se nezbytné, nekonečné účty.

Ale i hlavních událostí i slavných dožili se několikráte do roka obyvatelé osamotnělého zámečku. Hostina velká bývala vždy s nimi spojena. Předně páně správcův svátek, pak ovčí střih (ovčinec byl přistaven k zámečku), dožinky, svátek paní správcové, posvícení, zabijačka a ostatky; pravé tedy zase do té sedmerky jako dní do týdnu.

A vše ve stejném pořádku rok do roka, tytéž pečeně, tatáž pečiva jak právě roční doba je vynášela: telecí kýty ku jmeninám správcovým, ku „střihu“ smažená kuřata s chřestem, k dožínkám pečená kuřata a křepelky, ku svátku paní správcové koroptve s mladým zelím, na posvícení husy, o zabíjačce, jak samo sebou se rozumí, vepřová s kysaným zelím, klobásy a jaterničky, a o ostatcích všeho možného: telecí kýta, kapouni, uzená kýta a mnohdy ještě i zajíc. Na pečivo z mouky paní správcová tak přísné váhy nekladla; říkávala, že toho si obyčejně více jen paničky všímají, a ty že pomluví vždycky, nechť je takové nebo makové, dobré nebo špatné, proto napekla ku všem hostinám obyčejně pečiva povždy stejného druhu.

To tedy bývaly hlavní události na červeném zámečku, pokaždé již čtrnácte dní dříve označované důkladným smýčením, drhnutím a líčením; ale jednou přihodilo se na zámečku něco mimořádného, neslýchaného, udalosť nejhlavnější v celém živobytí páně správcově, tak neobyčejná, podivuhodná, že jej konečně i přiměla oblíbené přísloví „Když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí“ poněkud pozměniti. A jak zcela obyčejným spůsobem tato úhlavní příhoda započala!

Až ku podivu prostě a obyčejně. Bylo v čas pokročilého již podzimu, kdy se palivo svážívalo do panské zálohy, když tu Ondřej kočí za večerní doby se ohlašoval, že přijel z městečka.

Pan správce tenkráte seděl u teplých kamen v staré lenošce, psík Filax si mu byl ulehl k nohám tiskna chytrou hlavu na střapaté nohy v před natažené. Pan správce vyslechnuv Ondřejovo ohlášení zase jej propouštěl: „Tak tedy vypřáhni, obstarej koně a běž také k večeři.“

„Slušně prosím, ještě pěkné poručení od pana pojezdného, tu je ještě cedule na půltřetí čtvrti jetelího semena, bude prý se z jara na „Otřísku“ zasévati, tak prý je pan pojezdný hnedle nyní posílá, aby mu na skladě nějak nestuchlo.“

„Rozáro!“ volal pan správce, „rozžehni kahánek, zanesete spolu to semeno na komoru. To jest Ondřej je ponese, a ty mu posvítíš.“

A opět šukal Ondřej po kapsách a pravil: „A slušně prosím, ještě jednu ceduli vezu, a sice na pytel střelného prachu —“

„I co pravíš?“ vzkřikl správce. „Co že pravíš! Stře — střel — střelného prachu?“

„Ano, slušně prosím, pytel střelného prachu na skály za Hrádkem.“

„I pane ukřižovaný!“ bědoval správce, „snad ti ho nedali s sebou?“

„Bodejť že dali, je dole na voze.“

V tom vstupovala Rozára s kahánkem. Správce jako pitomý zakřikl na ni: „Zhasneš!“

Rozára stála jako zkamenělá vytřeštivši zrak na pána.

„Pro Kristovy rány,“ svíjel se správce v lenošce, „zhasni pak to světlo a běž, leť na chodbu, do stáje — pozhasínej všude. — Ženo,“ volal na správcovou, „sfoukni v kuchyni světlo, a postav tuhle tu svíci hnedle do lucerny! Ó Bože, oni jsou pomatení! Žáden se nehne, žáden nepřispěje, a pytel, plničký pytel na dvoře!“ Tak volal úzkostlivě správce a zalomil rukama. „A svatá boží Trojice,“ dodával mroucím hlasem, „já s místa nemohu, mně schvátil strach nohy. Oh! Co počíti! Co počíti?!“

Ondřej nejdříve se vzpamatoval; mysle, že se pána nějaká „fantas“ chytá, či že si džbánkem hluboko přihnul, chtěl jej uchlácholiti a co nejochotněji přisliboval: „Neráčejí si starosť připouštět, vše půjde v pořádku, všecka světla pozhasínáme, jen co mi Rozára posvítí k vozu, abych to semeno a ten pr—“

„Ó svatá panno Barboro, patronko umírajících, rač nás vzíti v svatou ochranu!“ počal se změněným hlasem modliti správce.

Nyní začala i správcová hlasně štkáti, neb si chudera rady nevěděla: teprve na hlasné zavolání mužovo byla do světnice přiběhla a netušila ani, oč běží. Ondřej a Rozára ustrašeně hleděli na panstvo. Konečně se správcová, když manžel posud ve strnuti trval, obrátila zase k Ondřeji.

„Ondřejíčku,“ započala lichotivým hlasem, „rozpomeň se, že jsem z lásky křesťanské děti vaše ke křtu svatému nosívala, za to mi pověz upřímně, co se s pánem stalo, cos přivezl, cos vyřizoval, že se pán tak dolekal?“

Ondřejovi pohnutím až slza ukápla; plačtivým hlasem paní odvětil: „Až mne mráz obešel, milosťpaňmaminko, když jste tak pohnutlivě ke mně promluvila. Jak pak bych kdy všech dobrodiní zapomněl, já — jak je Bůh nade mnou — zlý člověk nejsem, a vždyť já rád povím, jak co bylo. Přijel jsem před chvílí z městečka — však račte věděť, že jsem tam vezl do zálohy sáhu tvrdého dřeva, nebyly právě plné štípy, ale on mi hajný Raclavský povídal, že —“

„Ondřejíčku,“ připomínala paní, „jen pověz, cos dovezl. Nějaký snad přípis z vrchnostenství?“

„I to to, jen dvě cedule. Jednu na půltřetí čtvrti jetelího semena, druhou na pytel střelného prachu na ty skály —“

„Pán Bůh zaplať, že jsem se toho domakala,“ oddechla si paní z hloubi duše. „A přivezl’s jej s sebou?“

„Přivezl.“

„Ondřeji,“ rozkazovala, „běž rychle dolů a pozhasínej všechna všudy světla; jak se čirý plamen prachu jen trochu přiblíží, prach se chytí, vybuchne a mohl by nás i s celým zámečkem do povětří vyhoditi.“

„I Panno Maria!“ zhrozila se Rozára, „a já chtěla Ondřejovi s kahancem svítiť!“ Táhlé odfouknutí dosvědčovalo, že aspoň plamen v kahanci dokonal.

Pan správce oddechnul si v lenošce, pomalu nabýval zase rozvahy i trochu klidu; arciť jen tolik, co bojácnému člověku možno nabyti, dokud ví, že pytel prachu na voze leží a každé chvíle se kol vozu nějaká lucerna kmitne, ba pasákova, ba šafářova neb jakákoli jiná.

„Kam pak my jen s tím prachem, kam pak s ním!“ zabědoval správce. „Dáme-li jej do sklepa, může se nejdříve přihoditi neštěstí, co chvíle tam jiný vstoupí, ba šafářka s mlékem, zase do příhrady si přichází čeleď pro zemáky, tu pro řepu se chodí, tu pro zelí —“

„Již vím, kam jej dáme,“ řekla správcová; „na horní komoru; jsou tam jen ty veliké buňary s řepkovým olejem, chomouty panských koni, opratě, řetězy, zákolníky, motyky a podobné náčiní; tam může býť.“

„Pravdu máš, ženo,“ přisvědčoval radostně správce. „Vezmi svíčku tu se stola a odemkni komoru, až ji odemkneš postav svíčku pro lepší jistotu do lucerny, a pak zase tuhle na stůl; otevř dvéře na chodbu, a tak se Ondřej s prachem nějak u těch otevřených dveří komory došmátrá.“

„Ale jak Ondřej nyní za tmy na dvoře rozezná, ve kterém pytlu je semeno a ve kterém prach?“ starala se Rozára.

Správce těžce povzdechnul a zamyslil se.

„Toť jsou věci, toť rozeznám na první hmat,“ jistil Ondřej. „Abych nerozeznal jetelí semeno od střelného prachu!“

„Již jen pospěš!“ napomenul správce.

Kromě správce všichni ze světnice odešli. Správcová vzala svíci a klíče od horní komory, Rozára šla světla pozhasínat do kuchyně a na chodbu, Ondřej zhasínal po stájích. Kdykolvěk jedno světélko dole uhaslo, pokaždé ulevující povzdech z prsou páně správcových se vynořil. Nebohý pán se byl totiž přivlékl k oknu a z prvního poschodí dolů pozoroval. Nyní se vrátila správcová, vložila svíci do lucerny a postavila na stůl; po chvíli kdosi brkal po schodech vzhůru.

„Jseš ty to, Ondřeji?“

„Slušně prosím, jsem.“

„Neseš ten prach?“

„Slušně prosím, nenesu.“

Což jdeš z prázdna?“

„I ne, nesu to semeno.“

„Snad jsi se nezmýlil?“

„I to to. Semeno jsem postavil do zadní košiny, prach ležel ve přední.“

„Tak jen jdi.“

„Slušně prosím, kam?“

„Neměli bychom semeno zatím postaviti do naší komory,“ ptala se správcová, „aby již dříve donesl ten prach?“

„Ba arciť,“ mínil správce. „A nechť je zatím tady postaví do světnice.“

Ondřej vcházel s pytlem na pleci.

„Slušně prosím, kam pak s ním?“

„Kamkoliv, i třeba tuhle vedle kamen.“

A Ondřej na naznačené místo pytel ukládal.

„Slyšíš,“ pravil správce, „ten pytel s tím prachem rovnou cestou poneseš na horní komoru, však se tam nějak domakáš; ale dej pozor, stojí tam ty buňary s řepkovým olejem, ať přes některý nezapackáš. Jak tam vkročíš, dej se v pravo, buňary stojí po levé straně.“

„Mně připadá,“ ozvala se správcová, „že ty buňary stojí na pravé straně pod okénkem —“

„Ani pomyšlení,“ na to správce, „vždyť jsem tam včera byl se šafářem pro nové postraňky; v levo stojí.“

„No tak jdi s Pánem Bohem,“ pokynula správcová. Ondřej přijda s prachem chytal se v úzké chodbě od stěny ku stěně až se doplížil schodků.

„Již jsem na schodkách!“ volal vítězně nazpět.

„Jen pozoruj,“ připomínala paní, „abys nějaký pochop nevzal se schodků dolů.“

„Ale kde!“

Na ta slova následovala těžká rána, rachot střepův, a pak hrobové ticho. „I Bože na výsosti! Což pak tohle zase bude?“ zabědovala správcová.

„A co by bylo,“ pravil správce s podivuhodnou resignací, „co by bylo jiného, než že zapackal a rozbil buňar s řepkovým olejem. Lépe že buňar vzal za své, než aby se nám všem bylo nějaké neštěstí přihodilo.“ Pak přistoupil k otevřeným dveřím a volal: „Ondřeji, kde jsi?“

„Slušně prosím, v komoře,“ ozýval se Ondřejův hlas nesměle.

„Roztloukl’s buňar?“

„Roztloukl.“

„A co je s prachem?“

„O ten neráčejí měť žádnou starost, tomu se nic nestalo!“

„Kde pak je?“

„Stojí na bečce se sádrou.“

„Jakpak’s jej tam po tmě vysadil?“

„Poníženě prosím, když jsem brkl —“

„Pojď raději sem,“ vybízel správce, „takovýmhle spůsobem bych si plíce potrhal.“

Posud totiž veden rozhovor tím spůsobem, že správce křičel do otevřené chodby, a Ondřej přes celou chodbu z komory odpovídal.

„Ale,“ uvažoval Ondřej, „jak uděláme s komorou?“

„Což o to,“ volal správce na chodbu, „nech jen tak, na zamčení bychom si posvítiti musili, a pro ten prach nemůžeme. — Ostatně se ztratiti nic nemůže; kdož pak by tam lezl, když tam stojí pytel prachu?“

Ondřej pádným krokem sestupoval se schodkův a vkročil skroušeně do světnice. Zůstal hned podle dveří státi.

„Pojď pak blíže,“ vybízel správce od kamen, „a vypravuj, jak se to přihodilo.“

Nesměle postupoval kočí a měl oči k podlaze jakoby přiklížené. Konečně promluvil: „Poníženě prosím, tentokráte zase měla milosťpaňmaminka pravdu. Ty buňary v levo nestojí —“

„Nechť stojí kde stojí, na tom již nesejde. Ale kterak se stalo, žes ten prach tak šťastně zachytil?“

„Slušně prosím, já ho nezachytil, on se mnou hňupl o zem, ale když jsem ucítil olej pod sebou, již jsem věděl oč běží a vzpomněl jsem si hnedle, kde co stojí. Já řku, u buňarů stojí bečka se sádrou, tam musíš nyní rychle vyšinouti pytel s prachem, aby se nezatopil. Vyskočil jsem na rovné nohy a pytel jsem na bečku vysadil.“

„No jen když to takhle dopadlo,“ přichvaloval si správce, „běž s Pánem Bohem!“

A Ondřej ještě dokládal: „Kdybych nebyl dal tak pevnou smečku okolo zádrhu, zajisté by se byl ten prach vysypal, když na zem kecl; ale já již, poníženě prosím, ty pány v městečku znám, že se s ledabylou prací spokojí, já řku: taková neplatí, když co udělám, nechť je to pořádné, zaklesl jsem provázek ještě jednou a konečně jsem zádrh otočil ještě svým provazem; na ten je spoleh, ten tak snadno nepovolí, on mi jej Bartoňků kmotr, provazník Hroutil, schválně jednou stočil, když jsem si mu stěžoval, že —“

Náhlý výkřik správcové výklad Ondřejův přerušil. Správce sebou trhl a mrzutě se ptal: „Co pak se zase stalo?“

„I popatř na Filaxa!“ hrozila se paní. Filax v nejveselejším rozmaru po světnici se proháněl, vrčel, poskakoval, náhle ustal, zastavil se, hlavu přihnul až ku předním nohám, krátce zaštěknul, zase vyskočil a rejdil znovu.

„Nuž co,“ mínil správce, „hraje si.“

„Ale ten olej, kdy pak já jen takové skvrny s podlahy odstraním, ty nás budou do nejdelší smrti zlobiti. To abys zrovna celý náklad mazné hlíny z cihelen dal přivézti; jiným ty skvrny nikdy nevytáhnem’.“

A teprv si všímali vespolek těch strašných nesčíslných skvrn po žluťounké podlaze; bylo jich nasypaných drobných i hrubých, těch drobných od Filaxe, který nic zlého netuše na chodbu byl vyběhl, odtud pudem slídivosti zalákán do komory zabočil a tolik oleje na svých střapatých nožkách do světnice přinesl, že úlekem paní ruce spráskla, a Rozára, přibravši se nyní opět do pokoje, hlasně bědovati počala; hrubé vydatné skvrny pocházely od Ondřejových bot, jimiž se prve v komoře v oleji brodil. Kdo jak živ poznal ohromný rozdíl mezi podešví městské botky, lehce a úpravně šité, a podstatnou, rozložitou, venkoncem cvoky a důkladnou podkovkou opatřenou podešví venkovské boty, zvláště pak boty „do bláta“ již zvláště šité, pochopí zděšení správcové, zejména připomenu-li, že správcových žádných dětí neměli, a že byt již za tou příčinou býval v přesné čistotě držán.

Avšak čas a pilná snaha vše přemohou i tolik skvrn řepkového oleje roznosených z komory po chodbě, po světnici i po schodech prvního patra, neboť až dole na dvoře teprve, v dobře „rozchoděném“ blátě olejová stopa Ondřejových bot naprosto zanikla; a když pokrmiv bělouše povděčně do svého bytu vkročil, nemohl již ani udivené ženě dosvědčiti, jakých skvrn milosťpaňmamince byl — nechtějíc — na podlaze spůsobil. Tou dobou ještě klečelo dvé osob u správců při kamnech u škopíka s vlažnou vodou, v němž jindy tak veselý Filax nevesele vyzpěvoval, neboť jej mocí pod vodu tiskli; třetí osoba přichoulená na nízkém sedátku mlčky podávala ba mýdlo, ba utěrák. Klečící byly správcová a Rozára, schoulená postava byl správce přikrčený na pytli s jetelím semenem.

Když Rozára Filaxa do bílé plachty zaobaleného do svého lůžka v kuchyni odnášela, aby tam v peřinách dříve „obeschl“, pravil správce k manželce: „Jaktěživ jsem ještě tak pohodlně neseděl jako na tom semenu, zrovna jako na nejhebčích poduškách; pytel není doplněn, sedí se tu nížeji a pohodlněji jako na lenošce.

„Když se ti tak dobře sedí, nevstávej,“ přimlouvala správcová, „odpočiň si po tom úleku.“

A správce si odpočinul. A na zýtří zase se mu se semena povstati nechtělo, když si na ně po snídaní usedl, aby Filaxovi nožky prohlédl, zdali mu je ženské včera dobře mýdlem opraly. — Zase tedy připomenula správcová: „Tak tedy seď, jen seď, i tomu semenu zde u teplých kamen bude zdrávo, a vše jedno, stojí-li tu nebo tam.“

A tak se stalo, že pytel se semenem stal se nejoblíbenějším sedadlem správcovým i ve čtvrtek, kdy jej dna dobírala, i když přátelé návštěvou přišli, když nad účty přemýšlel, když s Filaxem pohrával i když pilné rozkazy velmožného pána čítal, ba i tenkráte, kdy kmotr Krasonický lovecké příhody vykládal; tenkráte se jenom nahnul trochu v pravo, a vyčnívající čásť kachlových kamen jej tak dalece zastiňovala, že zrakům jeho myslivec s namířenou puškou unikl. Bývalo mu jako pštrosu, když před pronásledovateli hlavu do keříku ukryje; mníval se bezpečným, a to mu dostačovalo. Již za takovou příčinou stávalo se mu sedadlo z jetelího semene co den milejším a povděčně naslouchal, když manželka, měli-li podlahu drhnouti, Rozáru napomínala, aby pytel se semenem právě na totéž místo zase postavila a raději kouteček u kamen nejdříve udrhla, by si pán zase brzo na oblíbeném místě mohl usednouti.

„Ale milá ženo,“ říkával někdy správce, „budu já to sedátko těžce pohřešovati, až se bude z jara na „Otřísku“ zasévati!“

„Nebude tak zle,“ chlácholívala paní, „postavíme sem jiný pytel neplný, třeba s pilinami, právě zvýší tohoto, aby se ti zase dobře sedalo.“

„To nebude jetelí semeno.“

„A konečně i toho lze dostati, do jara ještě dlouho.“

Ale čas ubíhá; počalo slunce hřáti, ledy táti a co nevidět niva za nivou v přirozených obrysech se objevovala. Promoklou půdu ještě nelze zorati, ale starostlivý hospodář rozumně si práci rozděluje. Na skalách „za Hrádkem“ čiré kamenisko; proč by kamenníci neměli nyní nastříleti zavčas balvanů? Budou se klásti v panském dojníku žulové žlaby. Tu a takovou věc buď velmožný pán, buď pojezdný v městečku uvážili a místo pokrývačů, tesařů, sklenářů atd. přišli jednou z čista jasna ve středu ráno kamenníci. Byli tu a žádali v slušnosti pana správce o nějakou čásť střelného prachu.

S připomínkou na prach i nezbytný host, strach totiž, se dostavil. Správce se stal nepokojným, pokašlával, přešlapoval, ohlížel se po manželce, co ona as o té věci myslí. Kdyby tu byla bývala, byl by ji poslal do komory, aby jim prachu oddělila — ale paní tu nebylo; sešla prý do mlýna, babička prý se tam náhle rozstonala, a mlynářka vědouc, že paní povždy nějaké léčivé koření doma chová, dala žádati o pomoc. Poněvadž paní nevěděla, co se vlastně babičce mlynářovic přihodilo, navázala všelikterakého koření do šátku a šla se sama do mlýna přesvědčit, co by vlastně babičce scházelo.

Kdo v osadě blíže červeného zámečku jen trochu jest obeznalý, dobře ví, že mlýn je vystaven na veliké nádržce skoro půl hodiny cesty pod vysokým vrchem zámeckým; nebyla proto čáka, že by se správcová tak záhy vrátila; trval tedy správce na rozpacích, až konečně se usnesl, že učiní tak, jak činíval, když pilné účty sepsati měl pro pána velkomožného: povolal je všechny, šafáře totiž, drába i poklasného a odevzdal jim klíče od komory; jej napadla dna, vzal noviny do rukou. Avšak nečetl, byl velmi znepokojován myšlénkou, že by se při odměřování tak nebezpečné látky přece snad nějaké neštěstí –. Povolal je tedy zpět a rozkázal, by se kamenníkům vydal pytel celý, aby si „na Hrádku“ podle navrtání skalisk sami oddělili, mnoho-li třeba; a by se nějaké plýtvání nebo něco podobného nepřihodilo, určil poklasného, aby je tam doprovodil. To byla zajisté šťastná myšlénka, tak šťastná, že pro tu chvíli správce i na dnu zapomněl, po odchodu kamenníků na oblíbené sedátko usedl, spokojeně se usmíval a Filaxa hladil.

Již tak dosti dlouhou dobu seděl, když Filax pojednou vyskočil a rázně zaštěkal. Pozvolný krok blížil se dveřím; nesmělé zaklepání, a ve dveřích neočekávaně objevila se tvář poklasného. Správce se rozmrzel.

„Co pak od nich odbíháte? Vždyť jsem řekl, abyste u nich zůstal jako tento — dohlídkou.“

„Poníženě prosím, oni dohlídky nepotřebují, poněvadž ještě nepracují; a ten pytel zase přináším.“

„Cože?“ škubl sebou správce u kamen. „Kam jste dal pytel?“

„Poníženě prosím, tady stojí u dveří.“

„Taková neopatrnosť,“ horlil správce. „Jak pak kdyby takhle někdo s hořící dýmkou — Což jsem vám všem nekázal, než jste do komory odešli, co se vše může přihoditi?“

„I neráčejí se starati, vždyť se nic nepřihodí; v tom pytli není žádný prach.“

„A co by v něm bylo?“ jako vytřeštěný zvolal správce.

„Poníženě prosím, je v něm jetelí semeno.“

„Blázníte!“ vzkřikl správce. „To nemůže býť!“

„Ráčejí se přesvědčiti,“ vyzýval poklasný a přinášel pytel až po sama kamna.

Správce po boku nahlížel v pytel a uzřev jetelí semeno udiveně pravil: „A kde pak by mohl býť ten prach, vždyť na celé komoře jiného pytle nebylo?“

„Ba právě!“ na to poklasný.

„Snad se pan pojezdný tehda na podzim nezmýlil a nedal nám sem ve dvou pytlech jetelího semena?“

„Tohle myslím sotva; je obezřetný pán, ale nejspíše, že bude ten prach tuhle v tom pytli, na kterém ráčejí seděti.“

Což bývalo strnutí správcovo, když Krásonický myslivec o loveckých příhodách vykládal, proti strnutí, jež jej nyní obestřelo!

Na štěstí, že babičce ve mlýně ulevilo, a právě správcová se vrátila. Tentokráte měla s manželem větší práci nežli s babičkou! Ale kdož by se také nepolekal, když celou zimu sedá u plápolajícího ohně na pytli střelného prachu! Darmo přimlouvala žena, darmo připomínal poklasný: „Neráčejí se lekať, vždyť v kamnech nehoří!“ Správce obešla vskutku mdloba. —

A ten slota myslivec — pěkný to kmotr — myslíte, že jej politoval, když se o tom dozvěděl? To, to, leda se mu vysmál, a když zas své oblíbené zabijácké kousky vypravoval, a správce mu připomenul, aby pušku nebo vlastně již hůl odložil a raději na staré přísloví pomýšlel, že „když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí“: tak ta šelma nabíjená pokaždé dodal: „A pytel prachu u kamen se nechytí, když Pán Bůh zabrání!“