Na moři (Maupassant)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na moři
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: En mer
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 75–82. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Nedávno bylo lze čísti v novinách následující zprávu:

„Píše se nám z Boulogne-sur-Mer ze dne 22. ledna: Strašlivé neštěstí ve zděšení uvedlo zdejší námořnické obyvatelstvo, již tak těžce zkoušené ode dvou let. Rybářská lodice, řízená patronem Javelem, vracejíc se do přístavu, vržena byla při západním pobřeží na skalní útes a roztříštila se v příboji vln.

Přes úsilí ochranného člunu a zákopníků, přivolaných poplašnými raketami, zahynuli čtyři lodníci a jeden plavčík. Nepohoda trvá dále a obávati se jest nových katastrof.“

Kdo byl asi onen patron Javel? Byl to bratr jednorukého Javela?

Je-li ubohý ten muž, smetený v proud a utonulý snad pod troskami vlastní zdrcené lodice týmž, který tane mi na mysli, pak svědkem byl před osmnácti lety jiné události, hrůzné a prosté, jak všecky jsou tyto bědné námořní tragedie.

Javel starší byl tehdáž majitelem rybářské lodice.

Bárka tato byla výbornou loveckou lodicí, pevnou a silnou s tvrdým kýlem, jenž vzdoroval každému počasí. Stále poháněna bouřnými vlnami jako plovoucí korek, stále bičována drsnými a solí prosycenými větry průplavu lamancheského, plachty rozpjaté, neunavně zápasila s mořem, po boku vláčíc velikou síť, která nořila se v hlubiny oceánu a sbírala při skalách i v písku svůj plen — ploské ustřice, hladké ryby, těžké raky s křivými klepety a humry s hrotitými kníry.

Zavanul-li svěží větřík a hladina oceanu mírně se zvlnila, bárka vydávala se na lov. Síť její připevněna byla na dlouhé a silné dřevěné tyči kované železem a spouštěla se pomocí dvou lan svinutých kol natáček na obou koncích plavidla. A lodice, kloníc se pro větrném a vodním proudu, vlekla s sebou přístroj ten, jenž drancoval a pustošil dno mořské.

Javel měl na palubě mladšího svého bratra, čtyři lodníky a plavčíka. Kdysi vyplul z Boulogne za pěkné jasné pohody, aby na širém moři rozestřel síť.

Brzo však zvedl se vítr a náhle přikvačivší orkán přinutil bárku hledati útulek. Dorazila k pobřeží anglickému, ale vzedmuté moře bilo o strmé výspy a valilo se na břehy, že marným byl pokus vniknouti v úžinu přístavní. Lodice vrátila se zpět na širé moře a dorazila zpět na pobřeží francouzské. Bouře trvala dále a nemožnou činila plavbu mimo zděné hráze, obklopujíc pěnou, lomozem a nebezpečím průchod v rejdu.

Bárka znova pustila se zpět, zmítána po hřbetech vln, smýkána a protřásána smrští vod, leč statná stále, uvyklá bouřlivému počasí, jež mnohdy celé dny drželo ji v bludném zápasu mezi oběma blízkými pevninami, aniž mohla dosíci jedné neb druhé z nich.

Konečně se vichřice ztišila právě tak, jako se na širém oceánu vyskytla, a jakkoli vlny posud byly vysoké, velel patron, aby byla vyhozena síť.

Velký rumpál přisunut byl k okraji paluby a dva muži v předu a dva muži v zadu počali rozvinovati a natáčeti lana, na nichž připevněna byla síťová pleť. Tato dotekla se posléze dna, leč v zápětí mohutná vlna svážila lodici, Javel mladší, který nacházel se v popředí a řídil spouštění sítě, zapotácel se a ruka jeho octla se mezi provazem, na okamžik povoleným nárazem vlny, a dřevem, po kterém smykal se dolů. Namáhal se zoufale, snaže se druhou rukou nadzvednouti lano, ale síť vězela již u dna a napjatý provaz nijakž se nepoddával.

Bolestí schvácen jal se plavec volati o pomoc. Vše se sběhlo. Bratr jeho opustil kormidlo. Vrhli se k lanu, usilujíce vyprostiti z pod téhož úd, jejž rozdíralo — ale marně. „Nezbývá než provaz přeříznouti,“ pravil jeden z lodníků a vytáhl z kapsy své široký nůž, jenž dvěma rázy mohl zachrániti ruku mladšího Javela.

Leč přeříznouti provaz znamenalo ztrátu sítě a tato síť stála peníze, mnoho peněz — patnáct set franků a náležela staršímu Javelovi, který lpěl na svém majetku.

Tento vykřikl úzkostlivě: „Ne, neřezej, počkej, obrátím loď proti větru!“ A odkvapiv ke kormidlu, zatáhl kolo na celý otoč.

Lodice obracela se jen stěží, srážena sítí, jež zdržovala její pohyb, a krom toho mocí unášena vlnami a větrem.

Zuby zaťaty a zraky zjeveny, klesl Javel mladší na kolena, ale nehlesl jediným slovem. Bratr jeho přichvátal zpět, stále obávaje se lodníkova nože. „Počkej, počkej, neřezej, vyhodíme kotvu!“

Vyhozena byla kotva, spuštěn celý řetěz, načež plavci jali se točiti hřídelemi, aby svinuli lana sítě. Konečně provazy se poddaly a stísněné a v plátěném rukávě zkrvavené rámě bylo uvolněno.

Podobalo se, jako by mladší Javel byl ztupěl v blbce.

Byla mu svlečena kamizola a zříti bylo věc hroznou, zdrceninu masa, z níž srkotem prýštila krev, jako by hnána pumpou. Mladý muž pohledl na svoji ruku a zamumlal: „K ďasu!“

Pak, když proud stékal na palubě v louži, zvolal jeden z námořníků:

„Vykrvácí, nutno mu podvázati žíly!“

Sehnán byl tlustý hnědý a dehtem prosáklý motouz, ovinut kol paže nad ramenem a vší silou utažen. Proud krve znenáhla se mírnil, až ustal posléze úplně.

Javel mladší povstal, rámě maje k boku svislé. Chopil je druhou rukou, nadzdvedl, obrátil a zakýval jím. Vše bylo rozdrceno, kosti přelámány a pouze svaly udržovaly pohromadě tento cár jeho těla. Podíval se naň pohledem smutným a zasmušilým. Po té usedl na svinutou plachtu a soudruzi radili mu, aby stále smáčel ránu, by zabránilo se zánětu.

Vedle něho postavena byla konev a ob chvíli pohroužil do ní sklenici a svlažoval zohavené svoje rámě úzkým praménkem čerstvé čisté vody.

„Snad bude ti lépe dole,“ pravil mu jeho bratr. Sešel v podpalubí, ale již v půlhodině objevil se opět nahoře, neboť mu bylo krušno o samotě. A pak miloval volný vzduch. Posadil se zase na svinutou plachtu a dále poléval své rámě.

Lov byl dobrý. Ploské ryby s bílým pobřiším ležely vůkol něho a svíjely se ve smrtelných křečích; díval se na ně, aniž ustal ve smáčení zedrané své ruky.

Když blížila se bárka k Boulogne, rozpoutal se nově vichr a lodice opětně vržena byla na vysoké vlny, smykajíc a otřásajíc zraněným ubožákem.

Nadešla noc a děsná nepohoda potrvala až do ranního zábřesku. S východem slunce zříti bylo znova břehy anglické, ježto však moře méně bylo bouřlivé, obrátila se bárka s rozpjatými plachtami zpět ku Francii.

K večeru mladší Javel svolal své soudruhy a ukázal jim černé skvrny, odporné to příznaky hniloby na zraněném údu, v němž neměl více vlády.

Plavci podívali se a pronesli své náhledy.

„Mohla by to býti snět,“ mínil jeden.

„Slanou vodu na to,“ volil druhý.

Přinesena tedy slaná voda a vylita na ránu.

Zraněný zesinal, zaskřípěl zuby, trhnul sebou, ale nevypustil hlesu.

Po té, když bolest poněkud byla polevila, obrátil se ku svému bratru a pravil: „Půjč mi nůž.“ Bratr podal mu nůž.

„Podrž mi ruku rovně ve vzduchu a zatáhni.“

Stalo se jak žádal.

Pak jal se sám řezati. Řezal zvolna, s rozmyslem ořezával poslední šlachy čepelí ostrou jak břitva a brzy zůstal pouze kostnatý pahýl. Z hrudi ozval se mu hluboký vzdech a zamumlal: „Co jiného zbývalo… Mrzák!“

Zdálo se, že se mu polehčilo, volně si oddechl a znova počal líti na zkomolený úd vodu.

Noc byla opětně bouřlivá a nebylo možno přistáti ke břehu.

Když šeřil se den, Javel mladší vzal oddělené svoje rámě a dlouho je prohlížel. Hniloba se jevila. Soudruhové rovněž přišli se na ně podívat, podávali si je z ruky do ruky, ohmatávali a obraceli je a čichali k němu.

Bratr jeho pravil: „Musíme to hodit do moře!“

Leč Javel mladší se popudil: „Oh ne, oh ne, nikdy. Nesvolím k tomu! Náleží mně, či ne? Vždyť je to moje ruka.“

Chopil se jí a stiskl ji mezi koleny.

„Proto bude hnít stejně!“ podotkl starší bratr. Zraněnému hlavou se mihla myšlénka. Zdržela-li se bárka déle na moři, nakládaly se k uchování ryby do soudku se solí — i tázal se:

„Mohl bych ji dáti snad do slané vody?“

„Pravda, pravda…“ shodovali se ostatní.

Takž vyprázdněn byl jeden soudek, plný již ryb ulovených minulého dne a dolů až ke dnu složena byla ruka. Na ni nasypána sůl, načež znova jedna po druhé navrch narovnány byly opět ryby.

Jeden z lodníků prohodil šprýmem: „Jenom abychom neprodali to tak na trhu!“

A všickni dali se do smíchu vyjímaje oba bratry.

Vítr stále vál prudce. S plachtami svinutými lodice kroužila kol Boulogne až do zítří k desáté hodině dopolední. Zraněný nepřetržitě vymýval si ránu vodou. Ob chvíli se zvedl a přešel po palubě od jednoho konce ke druhému.

Bratr jeho, který řídil kormidlo, sledoval jej pohledem a potřásal hlavou.

Konečně veplula loď do přístavu.

Lékař ohledal ránu a prohlásil stav její za uspokojivý. Přiložil hojivý obvazek a nařídil klid. Leč Javel nemínil ulehnouti, aniž vzal by si svoji ruku, spěšně vrátil se do přístavu, a vyhledal soudek, jejž byl si naznačil křížkem.

Vyprázdněn byl před ním a chopil se paže své, svraštělé, chladné a dosti zachovalé. Zavinul ji do ubrousku, jejž k účelu tomu si byl přinesl s sebou, a odebral se domů.

Žena a děti jeho dlouho prohlížely si tento otcův pahýl, ohmatávaly jej a odstraňovaly zrnka soli, jejž zůstala vězeti za nehty; pak posláno bylo pro truhláře, který vzal míru na malou rakvičku.

Nazítří veškero mužstvo bárky súčastnilo se pohřbu odříznuté paže. Oba bratří, jeden po boku druhého, představovali truchlící pozůstalé. Farní kostelník nesl rakvičku s rukou v náručí.

Javel mladší zanechal námořské plavby. Obdržel malý úřad v přístavě a když později rozhovořil se o svém neštěstí, svěřoval se polohlasem svému posluchači: „Kdyby bratr byl býval chtěl přeříznouti lano a obětovati síť, mohl jsem ruku svoji míti ještě dnes. Byl však příliš opatrným na své jmění!“