Naše budoucnost

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Naše budoucnost
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: Národní listy, roč. 78, č. 354. str. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 25. 12. 1938
Licence: PD old 70

Máme se z letošních vánoc radovat? Jsou to pro nás vánoce opravdu radostné? Zajisté, že řekneme nikoliv. Z těchto vánoc se nemůžeme dobře radovat.

Přicházejí k nám však oddané a krásné tváře našich dětí. Nebylo ješté ve světě dětí, které by se netěšily na vánoce a na Jezulátko — ať už šlo o jakékoliv vyznání. Teď k nám přicházejí naše děti a prosí nás, abychom jim zbudovali jejich lepší příští. Nevím, kdo může odolat pohledu těchto vroucných očí a žádosti těchto vroucných srdcí. Pro celý národ je nyní povinností co nejzbožněji mysleti na budoucnost. Minulost byla pro nás povždy tragická, i když byla chvílemi slavná. Přítomnost a minulost nedávná byla pro nás řetězem důvěry i zklamání, tedy také ve svém důsledku obrazem dvacetiletého bloudění mezi pseudodemokratickým a humanistickým mythem a reálními potřebami naší země a našeho lidu. Na každé bloudění každý národ doplatí krutě. Náš národ na své dvacetileté bloudění doplatil hůře než na Bílé hoře, než za všech svých vítězství i porážek za dlouhých tisíc let. Jsou u nás mnozí, kteří stále a stále si to nedovedou uvědomit. Svět a politika evropská se žene mimo jejich mosty a oni nedovedou pochopit, opakuji, nedovedou pochopit, že se mnoho a mnoho změnilo. Nezapírám, že jsou mezi nimi lidé opravdoví a čestní. Ale na jejich zaslepenost nemůže přece doplácet celý národ a náš nový stát. Nepopírám, že by mnozí z nich při dobrém a přátelském rozhovoru uznali tíhu situace ve které nyní jsme. Je hrozná škoda, že tak mnozí z nich podléhají našeptavačům, ať už z pražské ulice, ať už z Anglie. Takovými silami nedovedeme svůj stát do budoucnosti lepší, již si všichni přejeme do nového roku 1939.

Stát a národ je mužně připraven snésti všecky rány osudu. Naše zeměpisné položení nám neukládalo v dějinách nic více nic méně, než ustavičné utrpení, věčný heroismus a bezhraničné udatenství. Každé jiné učení ubíralo nám na síle, na národní odolnosti, na mužnosti.

Přes to náš národ dokázal ve své tisícileté existenci tolik životné síly, že ho nezdolaly všecky hrůzy dějinných pohrom. Byly časy, kdy stál v této zemi jako větrem a mrazy ošlehaný strom, z něhož sotva měly vypučet nové haluze, nové větve. A přece vypučely, rozkvetly. Rozkvetly kulturou, organisací, hospodářstvím i politickým důvtipem. Národ tak vitální jako je náš může být každému sousedu spíše přijatelnější a sobě i jemu prospěšnější, než jakýkoliv národ rozvrácený hamižnou a nemorální ideologií.

Svatý Václav, patron a kníže této země, ze všech světců nám nejdražší, byl z prvních geniálních politiků, kteří si uvědomili, že smír s mocným sousedem, smír čestný a důstojný, je pro národ lepší a významnější, než beznadějné a zničující války.

Proto se dnes celý národ vrací k úctě ke svatému Václavu, k jeho tradici nejen národní, ale i zahraničně-politické. Nebudeme zajisté se stavěti do řady žebráků nebo lidí, kteří si nejsou vědomi svého důstojenství. Chceme říci jenom jasně toto:

Vzývajíce Boha a vzpomínajíce na Jezulátko, chceme v těchto vánočních dnech přáti národu svému, aby stál k sobě ve všech řadách a ve všech šicích, aby se navzájem neopouštěl, aby nikdy nezapomněl, že jest zemí neodvislé křesťanské kultury, že jest zemí svatého Václava. Těm, kdož to pochopí, přejeme šťastné vánoce a lepší nový rok 1939.