Návrat do vlasti z Budína

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Návrat do vlasti z Budína
Podtitulek: (Mit. str. 18.)
Autor: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj: VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 173–176. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Alois Vinařický
Licence překlad: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Lycidas

Řekni mi, Batte milý, kde jsi outlé pásl beránky,
Že jsme u nás tebe již tak dávno nevídali, od té
Chvíle, tuším, cvrčivou co kobylka provázeti hudbu
A vzrostlé osení žloutnouti počínalo ke žním,
Když si tady ploské hnal stádo na pastvinu tučnou?

Battus

Prostranné luhy, ó Lycide, schodili jsme Dunajské,
Úrodné kraje na dobytek i na žíto a víno.
Tam jsem i město viděl, osadou založíno Slovenskou,
Vůkolní površí plodnou je posázeno révou,
(Město samé nazváno Budín); než tam roku délší
Zdál se mi den jediný, a taká mne zajímala touha
Po spatření své vlasti, jaká tě po Fillidě ondy,
Když prvním plamenem se zanítilo srdce, že ke své
Dívce milé i v dešti a bouři jsi jíti neváhal.

Lycidas

Aj co za příčinu, Batte milý, do Budína se bráti
Tobě bylo? vždyť máš vlastní zde palouky a háje
Houštinaté; zde ptáky na lep, zde chytávati můžeš
Na vnadu volně ryby, a do léčí zvěř rohonosnou.
Tvé skoty se zde pasou; zde tvá kůzlátka potoční
S matkami ohryzují vrboví; tady rouno nesoucí
Stádo si pastvu hledá; švarná zde chaloupka tě vítá,
Kdež tebe ke sněžným Galatéa přitiskala ňádrům.

Battus

Odchodu mého do vlasti cizí byl příčina Tityr,
Tityr onen, co našich pastýřů hvězdatě jasná,
Všecko jemuž děkujem pohodlí; onť podpora bývá
Nám a pomoc, kdykoliv na příkré stráně a vršky
Vystupujem, a za rychlonohou pouštíme se laňkou;
On mne také povolav z bytu otcovského, ze Sávy
Temných píti toků mi velel; jmena mého milovný
Obmejšlí jediné, jak bych k lepšímu se dostal
Štěstí, a stateček hojnější sobě vyzískal,
Kdež po luzích tučných má stáda by blouditi volně
A zkvětlým jetelem svou mohla ukájeti žádost,
A kde by zlosti dravých se vlků nemusívala báti.

Lycidas

Jak se ti vedlo pořád, nám, líbo-li tobě, povídej,
Batte milý, neboť ans v neznámé té zemi meškal,
My dvakráte tady jsme svlékli z ranna beránky.

Battus

Jak mile jsem dorazil a vešel řečeného do města,
Tityr hostinsky mne přivítal a píšťalu ladnou
Dal mi darem, co na ní Melibej své lásky želíval
Strasti, že jím pohrdavši Amyntě se oddala Nisa.
Jí kolikrátekoliv jen pyskem dotkl se Tityr,
Již bysi byl Satyry spolu hráť a skákati uzřel,
A Driady spatřil s nimi tance zaváděti křepké,
A motavou blížiť se nohou zmoklého Siléna.
Než kdykoliv jsem já na ni pískal, oněmělo náhle
Všecko to, ačkolivěk mne našinci nazývali mistrem
Na tresť pastýrskou. Tak vábná jest jeho hudba!
On ale předce neustává mé chváliti písně,
Nad vlastní je cení, a Menalkovi často poroučí
Pánu, o němž se praví, že bohat, jako sám nebe vládce,
I spolu pány jiné, zlatohlav jež a šarlat odívá,
Náchylné mi činí, a jeví mi přízeň ochotnou.

Lycidas

Teď mi také v paměť připadá, co mi ondy povídal
Dlouhovlasý Damoet, že prýs tam básněmi pěkných
Získal sobě rolí u řeky (na jejíž jmeno já se
Tázati nezpomenul; neb v té věci o jmeno málo
Dbám), a že tvůj dobytek pro trávy a píce přehojnost
Tam tako tloustne, plná vemenať nohy ledva že nésti
Postačují; a že již množství tam pošlo volečků,
An příliš mnoho jim předkládali píce honáci.

Battus

Ach, co slyšel jsi, povídka byla; anobrž moje písně
Právě vymohly tolik, co mohou jalové mhly a blesky.
Tityr sám se mrzí, jeho práce že ostala marná.
A vše zlatého Menalky sliby připodobňuje k listí
Osykovému, nebo k moři poklidnému po bouři.
Neb kdy všecko se již mu zdálo za jisto, jakýsi
Moeris tajně pořád rozdával kůzlata tučná,
Tamto syrečky, a sem česaná zase jabka zanášel,
Dvé zde holoubátek, čerstvého tu zásobu mléka,
Tam jahody, hřiby obětoval, až pak těmi dárky
Zásluhu mou v niveč obrátil, a Menalkovo družstvo
Na stranu svou přivodil; co zatím syrový já sprosták
Více hleděl na bezouhonné mravy, nežli na vlastní
Zisk a svou pohodu. Tak prý svou dal se Menalkas
Přemluviti družinou; neboť on každému věřívá
Všecko, a mní, že cizí rada lepší, než jeho vlastní. —
K otcovskému pročež nábytku se opět ubírám,
K chyžce dědů skrovné se vracím, kdež máti milovná
Nemluvňátko slabé sladkým mne kojívala mlékem.

Lycidas

Buď tedy náš, v podolí obvyklém s námi obývej,
V roztomilé dědině. Viz povědomé tady louky,
Viz, jak tam zelené se pnou až k obloze háje,
Viz, košatý ten buk, jak příjemné stele chládky,
A zde potok s jemným šumotem se skály hrčící,
K spánku ponouká; tu stromoví se ptactvem ozývá
Švítořivým; tady mříže po trávě se váleti hebké
Stádo mladých oveček, bezpečně i kůzlata outlá.
Tvá Galatéa syté podojí pak ještě ovečky,
An budeš ustálým již v posteli hověti oudům,
A s čela pot setrouc věncem tvé skráně okrášlí.
Zde stádečka pasem, co milí jsme ti bývali tehdáž.
Když ruka tvá větví nedosáhala ještě. I dárky
Jsou hotové: Mopsus varhánky, tobolku ti Thyrsis
Dá, Korydon kapalín, před parnem jenž tě ochrání;
Já pak pokropené běločerně kozlátko ti chystám.

Battus

Vraťte se mé teď ovečky domů, a hledejte po hájích
Doupata povědomá; tady známým živte se chrastím.
Tak Lycidas mi radí. Ty cizí již na věky země,
Dobře se měj; já více, by sám Tityr mne pobízel,
Nespustím se, čehož bohové zde mi přáli milostní.