Národu národní kulturu/Viktor Dyk

Národu národní kulturu
Dr. Stanislav Bukovský	Viktor Dyk	Karel kardinál Kašpar

Údaje o textu
Titulek:	Národu národní kulturu
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	Národní listy, roč. 76. č. 353. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 12. 1936
Licence:	PD old 70
Odpověď vybrané osobnosti na anketní otázku od redakce Národních listů (využit starší článek, protože V. Dyk byl v té době již po smrti).
Související články ve Wikipedii: Manifest českých spisovatelů (1917)

V roce 1917 šli spisovatelé před politikou. Byl to krásný čin. Ale ani z nejkrásnějšího činu nelze týti do nekonečna. Tehdy bylo více odvahy u spisovatelů. Nechci tvrdit, že by jí dnes vůbec nebylo; nechci také říci, že by většinu politiků tvořili lidé pevní a stateční. Role se nepřevrátily ještě zcela, ale počínají se převraceti a nedojde-li k nějaké neočekávané změně, mohou se docela převrátit. Spisovatelé počínají se prostě opožďovati.

Půvab revolučních frází vyprchal dříve u politiků, zatím co u spisovatelů za změněného z veliké části ducha poklesla odvaha říci jasně a pevně svůj názor a přemnozí spisovatelé buď mlčí, buď se uhýbají. V politice ztratila určitá prázdná hesla daleko dříve přítažlivost, než v literatuře.

Zatím co mladí talmi-geniové se zálibou dívají se na svůj tribut splašené době, zatím co bezduchá nebo ničemná kritika metodicky mrzačí duchy, zatím co v měšťáckých listech měšťáčkové a měšťačky nadšeně tancují před komunistickým teletem, zatím co literatura prožívá dobu ponížení a stává se namnoze nástrojem germanofilské propagandy, čím dále tím neostýchavěji provozované, je ponecháno hrstce politiků, aby ve chvílích velkých nebezpečí, o kterých všichni tito pomocníci rozvratu nemají ponětí nebo mají příliš jasné ponětí, provedli státní loď vším možným úskalím.

A to je poslední slovo mé tryzny: je třeba, aby český spisovatel stal se bojovníkem za ideál, kterým byl roku 1917. Je třeba, aby ti, kteří pasivně dosud přihlíželi k rejdům pochybných individuí, našli svou energii a pevnost. Především však musí pracovati k obrození národního ducha. Nemůže býti sporu o socialismus a „měšťáctví“; jsou to dnes slůvka, která mají zakrýti pravou podstatu věci. Socialisté i nesocialisté jsou nuceni dospěti k dohodě a na dlouho — nemá-li dojít k státní a národní katastrofě — musí jít spolu. Vždyť jsou už tu krkavci, kteří nedočkavě čekají na příští spor. Buďto dohoda Čechů s Čechy nebo diktát národnostních menšin. Toť je jasná formule.

— — Naše literatura stojí před dvojí možností: buďto bude míti pochopení pro dramatičnost chvíle, kdy věc národní a státní je v sázce a najde v sobě sílu a nadšení jara 1917. Nedá se předejít a zahanbit lidem, jemuž měla by být vůdcem, ale který povede ji. Anebo dá se předejít, dá se zahanbit, bude pokračovat tu v přímém koketování s rozvratem, tu v politice pštrosa, který strká hlavu do písku nechtěje nic viděti, co by vidět bylo nepříjemného. Bude pokračovat v pohodlné politice neexponování se, při níž není risika, poněvadž zapálivše svíčku Pánubohu i čertu, máme odůvodněny nároky být s obou stran blahovolně posuzováni, nejsme ohroženi ani perfidními útoky, ani soustavným umlčováním. Ale pak budou věci se vyvíjet dále, jak se počaly vyvíjet. Dědictví máje 1917 bude promarněno. A čeští spisovatelé budou lidmi, kteří ve veliké chvíli se oddělili od národa a proto se národ od nich oddálí na vždycky.

(Ze stati „Tryzna“. „Lumír“ 1923.)