Nález Ústavního soudu ČR o stížnosti Vladimíra Hučína

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
info
Údaje o textu
Titulek: Nález II. Ústavního soudu České republiky 243/05 ze dne 8. března 2006 o ústavní stížnosti Vladimíra Hučína
Autor: Ústavní soud ČR
Původní znění: II. ÚS 243/05
Zdroj: www.sv.cz
Licence: PD CZ
logo Wikipedie   Hlavní článek v české Wikipedii

II. ÚS 243/05

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Vladimíra Hučína, zastoupeného JUDr. Stanislavem Devátým, advokátem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 210/2004, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Ministra spravedlnosti, a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I.  Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 210/2004, se zrušuje.

II.  Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 26. 4. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvého stupně a byl zamítnut návrh stěžovatele, aby se rehabilitace vztahovala i na činy neuvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen „rehabilitační zákon), pokud jde o odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, č. j. 1 T 110/84-549, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, č. j. 4 Rt 21/90-8, ohledně trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 písm. b) tr. z. (ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 175/90 Sb.), trestného činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. a) - § 247 odst. 1 tr. z., a trestného činu poškozování cizí věci podle § 9 odst. 2 - § 257 odst. 1 a 2 písm. a) tr. z., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 210/2004, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona. Stěžovatel tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Z listin předložených stěžovatelem, z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. Rtn 14/93, a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 1 T 110/84, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, č. j. 1 T 110/84-549, uznán vinným ze spáchání trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle § 104 tr. z., pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a) tr. z., nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 písm. b) tr. z., krádeže podle § 247 odst. 1 tr. z., a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 a 2 tr. z. Těchto činů se měl dopustit tím, že natiskl a v Přerově rozšířil protisovětské letáky, vyjadřoval se před více osobami vulgárně o společenském a státním zřízení Československa, a slovně napadal a urážel členy Komunistické strany Československa a ostatních složek Národní fronty, opatřil si bez povolení 3 ks střelných zbraní a střelivo a vyrobil třaskavinu, zorganizoval a provedl vloupání do bytu k odcizení střelné zbraně, a vyrobil třaskavinu a zorganizoval s ní provedení výbuchu v domě osoby, která byla předtím vyslýchána jako svědek v trestním řízení proti němu před Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 3 T 54/77 (ve kterém byl uznán vinným z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. z.), a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku se zařazením do druhé nápravně výchovné skupiny, a trestu propadnutí věcí. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, č. j. 7 To 343/84-580, bylo jeho odvolání zamítnuto. Odvolací soud rozhodoval v senátu složeném z předsedkyně JUDr. L. S. a soudců JUDr. J. M. a JUDr. B. F..

Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, č. j. 4 Rt 21/90-8, byl prohlášen za zrušený rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, č. j. 1 T 110/84-549, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, ve výrocích, kterými byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle 
§ 104 tr. z., a pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a) tr. z., a v této části bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele, za trestné činy nedovolené ozbrojování podle § 185 odst. 1 písm. b) tr. z., krádeže podle § 247 odst. 1, a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z. mu byl stanoven trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců a trest propadnutí věcí.

Návrhem ze dne 13. 5. 1993 se stěžovatel domáhal, aby se rehabilitace vztahovala i na činy neuvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudní rehabilitaci), pokud jde o odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, č. j. 1 T 110/84-549, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, č. j. 4 Rt 21/90-8, ohledně trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 písm. b) tr. z. (ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 175/90 Sb.), trestného činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. a) - § 247 odst. 1 tr. z., a trestného činu poškozování cizí věci podle § 9 odst. 2 - § 257 odst. 1 a 2 písm. a) tr. z. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 1997, č. j. Rtn 14/93-97, bylo návrhu vyhověno, a výrok o přiměřeném trestu za tyto trestné činy z usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, č. j. 4 Rt 21/90-8, a trestní stíhání pro tyto trestné činy bylo zastaveno. Ke stížnosti okresního státního zástupce v Olomouci bylo usnesení soudu prvého stupně zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, č. j. 27 Rto 6/1997-81, kterým byl zároveň zamítnut návrh stěžovatele. O tomto usnesení rozhodoval senát Krajského soudu v Ostravě ve složení JUDr. Č. D., předseda, a soudci JUDr. J. S. a JUDr. J. W.. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, která byla zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 210/2004.

Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá, že o jeho odvolání rozhodoval v pozici předsedy senátu odvolacího soudu tentýž soudce (JUDr. Č. D.), který rozhodoval v pozici člena senátu o odvolání proti rozsudku, který byl předmětem rehabilitace. Tento soudce byl přitom v době prvého rozhodování členem předsednictva Socialistického svazu mládeže a stranické organizace Komunistické strany Československa při Krajském soudu v Ostravě. Proto jej nelze považovat za nestranného. Totožný soudce přitom rozhodoval usnesením ze dne 2. 7. 2003, č. j. 27 Rto 23/2002-154, i o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 5. 2001, č. j. Nt 1404/99-103, tedy ve věci obnovy řízení ohledně předmětného trestního stíhání. Těmito skutečnostmi se Nejvyšší soud nezabýval, přestože byly uvedeny v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, a jsou patrny i z trestních spisů. Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že mezi rehabilitovanými činy a zákonem nerehabilitovanými činy neexistuje žádná spojitost, a že jeho jednání nebylo motivováno obranou svého života nebo svobody při činnosti podléhající rehabilitaci. Podle něj bylo zcela legitimní, pokud si v souvislosti se svou odbojovou činností ke své obraně pořídil střelné zbraně. Poškozování vrat Antonína Mikeše přitom bylo motivováno snahou o upozornění ostatních občanů na jeho vztahy se Státní bezpečností. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje za účelovou a tvrdí, že mu bylo odepřeno právo na to, aby byla jeho věc projednána veřejně i u Nejvyššího soudu. Za neúnosné považuje to, že jeho rehabilitace trvá již téměř 15 let.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení.

Nejvyšší soud uvedl, že stížnost pro porušení zákona byla projednána necelé dva měsíce po jejím doručení a v souladu s § 274 věta poslední trestního řádu v neveřejném zasedání, přičemž jak stěžovateli tak Nejvyššímu státnímu zastupitelství byla dána možnost vyjádřit se ke stížnosti pro porušení zákona. Navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné, neboť podle něj nelze mít za to, že by jeho rozhodnutím mohla být porušena stěžovatelem namítaná ústavní práva.

Ministr spravedlnosti nadále vytkl nesprávné posouzení zjištěného skutkového stavu věci, což podrobněji rozvedl a uzavřel, že jednání stěžovatele bylo legitimní, přiměřené a přímo související s rehabilitovanými trestnými činy. Poukázal na obecně známou skutečnost, že odpůrci komunistického režimu byli fyzicky likvidováni za podstatně menší prohřešky, než byly činy, vytýkané stěžovateli.

Nejvyšší státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě nijak nereagovaly.

Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, vázán návrhem stěžovatele. Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho důvodu se Ústavní soud v posuzované věci nezabýval námitkami, vztahujícími se k průtahům řízení a k usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2003, č. j. 27 Rto 23/2002-154, rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 5. 2001, č. j. Nt 1404/99-103, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, č. j. 4 Rt 21/90-8, kterými rovněž mělo dojít k porušení zákona. Ve vztahu k těmto námitkám se totiž stěžovatel v mezích § 82 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), ničeho nedomáhal.

V části týkající se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. To bylo ostatně konstatováno již v usnesení ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. II. ÚS 36/99, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti stěžovatele směřující výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Podáním pozdější (tj. nynější) ústavní stížnosti se na tomto stavu nemohlo nic změnit.

Řízení o stížnosti pro porušení zákona, je řízením samostatným (srov. § 266 a násl. tr. ř.). Proto je rozhodnutí v něm učiněné, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 287/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35. N. 174. str. 331).

O stížnosti pro porušení zákona bylo v souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy rozhodnuto v neveřejném zasedání, neboť takový procesní postup zákon umožňuje. Ohledně obdobné námitky v jiné věci vydalo dne 28. 5. 2002 plénum Ústavního soudu stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS -st.-15/02, že je věcí úvahy Nejvyššího soudu, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat.

K námitce, že o věci stěžovatele rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Č. D., je třeba uvést, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektu, oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky (viz sp. zn. III. ÚS 124/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 2. U. 4. str. 203). Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě uvedený podnět nebyl součástí spisu, tak se o této námitce Nejvyšší soud ani nedozvěděl. Ústavní soud přitom shledává tuto námitku zjevně neopodstatněnou, neboť JUDr. Č. D. nebyl členem senátu, který rozhodoval o odvolání stěžovatele a dalších osob proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, č. j. 1 T 110/84-549. Pokud tedy JUDr. Č. D. rozhodoval jako předseda senátu v rehabilitační věci stěžovatele nebyl z důvodu angažovanosti v původní věci z rozhodování vyloučen. Na tom nic nemění skutečnost, že JUDr. Č. D. byl členem senátu Krajského soudu v Ostravě, který po právní moci rozhodnutí ve věci samé rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Přerově o zabrání věci. Rovněž tak nemůže být důvodem pro vyloučení stěžovatelem ryze obecně namítaná tehdejší angažovanost JUDr. Č. D. v Komunistické straně Československa.

V nálezu, sp. zn. II. ÚS 187/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 21. N. 40. str. 353), Ústavní soud zdůraznil, že je v rehabilitačních věcech nutné brát v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli a v úvodních ustanoveních. S ohledem na to je zapotřebí rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, neboť na rozdíl od majetkových restitucí nemůže takový výklad vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Tento závazný právní názor Ústavního soudu sice byl revidován stanoviskem, sp. zn. Pl. ÚS-st.-14/01, avšak jen tím, že byl odmítnut rozšiřující výklad pojmu „trest“, a možnost aplikace § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu na situace, na které dopadá zákon o soudní rehabilitaci, byla shledána nepřípustnou. Zásadní pohled na rehabilitační řízení změněn nebyl.

Usnesením napadeným ústavní stížností rozhodoval Nejvyšší soud o stížnosti ministra spravedlnosti, který shledal porušení zákona v postupu Krajského soudu v Ostravě, který dospěl k závěru, že návrh stěžovatele na postup podle § 22a rehabilitačního zákona zamítl. Ministr spravedlnosti mimo jiné uvedl, že krajský soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu a otázku přímé souvislosti mezi činy podléhajícími rehabilitaci podle § 2 odst. 1 rehabilitačního zákona a činy, na které se rehabilitace podle tohoto zákona nevztahuje, posoudil způsobem neodpovídajícím smyslu zákona především ustanovení § 22a citovaného zákona.

Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě, že mezi činy, pro které byl stěžovatel uznán vinným, a které podléhají ze zákona rehabilitaci, a dalšími činy, pro které byl stěžovatel odsouzen, neexistuje přímá souvislost. Tento svůj závěr Nejvyšší soud podrobně rozebral ve vztahu k jednotlivým skutkům. Zejména přitom poukázal na tvrzení stěžovatele, že zbraně získal a držel pro případ, že by se byl nucen bránit proti útoku Státní bezpečnosti nebo Lidových milicí, z jejichž strany se cítil ohrožen, a dále na časové a skutkové okolnosti případu. Takto dovodil, že samotným stěžovatelem popsaná činnost, kvalifikovaná jako trestné činy krádeže, poškozování cizí věci a nedovolené ozbrojování, nemohla souviset s trestnými činy hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele a pobuřování, pro které byl rehabilitován.

Ústavní soud se v této souvislosti proto zaměřil v projednávané věci na posouzení otázky, zda Nejvyšším soudem zvolená interpretace daného ustanovení neporušuje základní práva a svobody stěžovatele.

Ustanovení § 22a odst. 1 písm. a) rehabilitačního zákona pojednávající o „přímé souvislosti“ není ustanovením jasným, jednoznačným, neboť pojem „přímo souvisí“ není zákonem nikterak vymezen a definován. Je třeba proto dovodit jeho obsah ze smyslu a účelu rehabilitačního zákona, jakož i reflexí jiných relevantních právních předpisů. Vzhledem k neurčitosti a nejasnosti pojmu „přímo souvisí“, je tedy nutné přistoupit k metodě teleologického výkladu.

Při interpretaci uvedeného ustanovení ve spojení s projednávanou věcí proto Ústavní soud v duchu teleologického výkladu vzal zejména v úvahu smysl a účel rehabilitačního zákona a morální motiv, který vedl zákonodárce k jeho vydání. Smyslem a účelem rehabilitačního zákona je nepochybně náprava, resp. zmírnění křivd páchaných v období nesvobody, a to formou právní a morální rehabilitace těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány. Za smysl a účel tohoto zákona lze považovat úsilí o dosažení rehabilitace co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli, byli pronásledováni, perzekuováni. V tomto kontextu lze odkázat též na smysl zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, který mimo jiné uvádí, že komunistický režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, perzekuoval občany nebo jim hrozil perzekucí a odpor proti tomuto režimu považuje za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.

Naplnění pojmu „přímo souvisí“ je tedy na místě v duchu teleologického výkladu posuzovat souhrnně se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci, ale též v souvislosti se smyslem zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, s Preambulí Listiny základních práv a svobod („pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány“ ) a Preambulí Všeobecné deklarací lidských práv a svobod („vědomí toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu, že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku“).

Ve stejném duchu, jakým Ústavní soud uvažuje v rámci teleologického výkladu, lze uvažovat též v dimenzi výkladu historického. Tedy z hlediska zřejmého úmyslu zákonodárce, za který lze považovat zejména úsilí o dosažení rehabilitace co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu trpěly, byly pronásledovány a perzekuovány.

Požadavek „přímé souvislosti“ v § 22a odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci je proto na místě vykládat z výše uvedených důvodů (s ohledem na smysl a účel rehabilitace) extenzivně. Smyslem tohoto ustanovení je dát co největší možnost odstranění křivd způsobených komunistickým režimem a vyloučit, aby nedocházelo k rehabilitaci ohledně těch skutků, které evidentně nesouvisely s podstatou a charakterem jednání, na které se zákon o rehabilitaci vztahuje. Tím bylo zejména zamýšleno, aby za skutky, které nebyly motivovány odporem proti komunistickému režimu a nebyly výrazem tohoto odporu (nesouvisely s ním), nebyly odsouzené osoby rehabilitovány, neboť takováto rehabilitace by šla již nad rámec smyslu a účelu zákona o soudní rehabilitaci.

Otázku, zda je v předmětné věci dána „přímá souvislost“, tzn. otázku, zda je obsah tohoto pojmu naplněn v konkrétní projednávané věci, je třeba zvažovat s ohledem na specifické okolnosti případu stěžovatele z hlediska charakteru vztahu posuzovaných skutků v tom smyslu, zda i činy neuvedené v § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, za které byl uložen stěžovateli úhrnný trest, ve spojení s činy, na které se rehabilitace podle § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci vztahuje, též souvisely s odporem a s činností stěžovatele proti komunistickému režimu.

Stěžovatele lze považovat za účastníka aktivního odporu proti komunistickému totalitnímu systému a osoba stěžovatele byla obecně dlouhodobě perzekuována v době trvání totalitního režimu. Činy, pro které byl pak odsouzen a nebyl následně rehabilitován, lze považovat za související s jeho odporem a činností zaměřenou proti komunistickému režimu (v tomto kontextu je třeba poukázat na povahu a stupeň represí, které komunistický režim používal proti svým odpůrcům), stejně jako činy stěžovatele v projednávané věci, na které se rehabilitace vztahuje dle § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. V řízení vedeném proti stěžovateli před rokem 1989 se navíc jednalo o řízení se silným politickým podtextem, který evidentně ovlivňoval jeho průběh a omezoval jeho objektivnost.

Ústavní soud proto v duchu extenzivního výkladu zkoumal, zda byl v případě stěžovatele naplněn pojem „přímo souvisí“ v širším smyslu, a došel k závěru, že obsah tohoto pojmu naplněn byl („společným jmenovatelem“ zkoumaných činů byla v dané souvislosti ta skutečnost, že skutky souvisely s odporem a činností stěžovatele proti komunistickému režimu), a že v důsledku interpretace daného ustanovení Nejvyšším soudem ČR nebylo možné naplnit ratio legis zákona o soudní rehabilitaci v dané věci.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto bylo ústavní stížnosti v části, týkající se usnesení Nejvyššího soudu, a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) vyhověno. V části, týkající se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, byla ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona zamítnuta, a to podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona.

Od ústního jednání bylo v souladu s § 44 odst. 2 zákona upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci, a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. března 2006