Náš román

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Náš román
Autor: František Ladislav Polák
Zdroj: ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 130–133. Dostupné online.
Licence: PD old 140

I.[editovat]

Zašel jsem tam, kde hudba hrála,
a v kole hlučný vířil ples,
by mozek se mi pozatřásl,
a duch zanícen výš se vznes.

Než slabém lampy při kmitu,
když dohořívá k ránu, —
šel myšlenky jsem nasbírat
nového do románu.

Kolem mne pestrý dívek kruh
myšlenky plané, lživé,
tu stih mne tvého oka šíp:
já uzřel „slovo“ živé.

Myšlenky se mně rozběhly,
cítil jsem v srdci ránu,
a vrh se tobě ku nohoum:
„pojď, dívko, do románu.“

II.[editovat]

Tak jest a bude věčně věků,
že proti lásce není léků.
Jeť příliš příkrý srdce svah, —
střemhlav se v propast kloní;
že, než se člověk naděje,
s ním musí skočit do ní.

III.[editovat]

Tak krásna jsi, jak hvězda na nebesku,
jak lilje něžná s růží v objetí;
půvabná, jarní den jak v ranním lesku,
jak noc rozkošná v luzném podletí.

Posílám vzdechy k hvězdě na oblaky,
když růží osvěžen jsem z mdloby vstal;
k té ranní zoři obracím své zraky,
když umdlen — celou noc jsem proplakal.

IV.[editovat]

Jsem tak, jak jsem — jak čas mne stvořil;
upřímný, prostý, někdy drzý;
jsem rád, že jsem, leč často přece
ten boží svět mne pozamrzí.

A zastesknu si po tom kraji,
kam někdy duše zaletí;
rozepnu křídla, abych skojil
v tvém, drahá, touhu objetí.

V.[editovat]

Tys jasný den, já tmavá noc;
tys dennice, já bouřný mrak,
však přece hromy nevládnu,
ni blesky metám, jak tvůj zrak.
Bůh svědek! kde a kdy tě potkám,
ty hromovládkyně krásná!
že blesk mi zrovna do srdce
udeří z čista jasna.

VI.[editovat]

Co jen ti lidé všechno vědí,
že prý se rádi máme;
my si to ještě neřekli,
a už se dlouho známe.

A než si ještě řekneme,
že tak se rádi máme,
tu lidé nás již rozvedou —
že víc se neshledáme.

VII.[editovat]

Ty klečela jsi u oltáře
zhřížena v knížky modlící
tak krásná, zbožně uzardělá —
myslil jsem, že jsi světicí.

Já poklekl; jsem hříšník velký,
bych, svatá, před tebou se kál;
tys zvedla zrak, a z černých očí
se na mne — šotek pousmál.

VIII.[editovat]

Tvé srdce měkké — útlounké,
a něžné je a tklivé;
já v prsouch skrýval železných
i srdce ocelivé.

A to tvé měkké srdečko
o moje zavadilo,
a srdce pevné z ocele
ve dví se rozlomilo.

To jsou tak v lásce protivy,
nač o tom ještě šířit slov,
že měl jsem srdce z ocele — —
čím tvrdší, tím dřív pukne kov.