Moravská orlice/1883/říjen/26. říjen/str. 1/Řeč poslance dp. Ig. Wurma

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Řeč poslance dp. Ig. Wurma
Podtitulek: v 16. sezení sněmu moravského dne 16. října 1883
Autor: Ignát Wurm
Zdroj: Moravská orlice, ročník XXI (XXI), číslo 246. S. 1–2. Dostupné online.
Vydáno: Brno, 26. října 1883
Licence: PD old 70
Řeč poslance dp. Ig. Wurma
v 16. sezení sněmu moravského dne 16. října 1883.

Slavný sněme! Vyznávám, že kdykolivěk jsem za předešlých zasedání hlasu svého odepíral předloze zákona o upravení zdravotnictví, bylo mně vždy jaksi nevolno. Vyznávám že dnešního dne nenabyl jsem většího přesvědčení o potřebě a důležitosti zákona toho, jakož jsme pronikuut byl z dřívějších zasedání, když jsem zákonu tomuto hlasu odpíral.

Že jsem pro zákon tento nehlasoval, druhdy toho hlavní příčina byla, že jsem se právem obával, že břemena, která dřívější osnovy zákona o zdravotnictví ukládaly, příliš tížiti budou poplatníky naše a zvláště to mne nutilo proti zákonu tomu stavěti se, že v té míře, jak uvalena by byla břemena na poplatníky, nebylo dáváno právo jim, ve volbě lékařů súčastniti se. Všechny tyto obavy v jisté míře nyní odpadly; ačkoli nepopírám námitek, které se strany této (pravé) pronešeny byly, ač souhlasím s obavami, které zejmena p. posl. Jestřábek právě pronesl ve příčině zákona toho; přece vidím se nucena lámati oštěp za zákon tento a sice se stanoviska křesťanského, se stanoviska toho, které mně kněžské povolání ukládá.

Pamětliva jsouc vzájemnosti a něžných pásek, jimižto Bůh, Tvůrce všeho míra spojil duši s tělem, aby dle obrazu Jeho učiněn byl člověk, nepřestává církev tělo svých příslušníkův svátostninami čili sakramentáliemi odůstojňovati, hluboce je uctívajíc. O úctě této zaznamenal dr. Skočkopole ve příručné knížce o bohosloví takto (čte):

„Vážnost křesťanská k tělu lidskému převyšuje vážnosť obecně lidskou a zakládá se vážnost tato u víře ve vtělení Syna Božího ve vykoupení člověka a posvěcení také těla jeho skrze smrť Páně a svaté svátosti, kterýmiž tělo křesťanské povýšeno jest za chrám Ducha svatého a nástroj, kterýmž milost Boží vykonává skutky bohumilé.“

Jsouce tedy křesťany, musíme v nemocích spravovati se pravidlem, jež zaznamenáno jest v písmě svatém (a sice v Knize Ekklesiast. 38.), kdež stojí (čte): „Cti lékaře pro potřebu, neboť jeho i léky, jimiž léčí, stvořil Hospodin, umění lékařské povyšuje hlavy jeho. Ze země stvořil Bůh léky a člověk rozumný nepohrdá jimi.“

Proto také svatý Augustin, když ve vysokém stáří svém bolestí stížen byl a nemocen ležel, obeslal lékaře a dal se léčiti, aby i v této příčině osvědčil se býti pravým a vzorným křesťanem.

Péče o zdraví jest dle katechismu povinností křesťana v té míře, že kdo by zdraví svého nedbal aneb ochuravěv, vyléčiti se nedal, by se prohřešil proti pátému přikázání samovraždstvím, ovšem jemnějším a zdlouhavějším.

Avšak i ten, který lékaře rozumného na radu nepovolává, nýbrž raději pověrami hojí a pověrečných lidí poslouchá, by se prohřešil proti přikázání Božímu a sice proti přikázání prvnímu, kteréž veškerou pověrečnost rozhodně zapovídá.

Že církev skutečně pověrčivosť na nejvýš nenávidí, vysvítá z nejedné homilie svatého Jana zlatoústého a kdo zná dějiny církve aneb dějiny lékařství, přisvědčí mi tvrdícímu, že již v 11. století biskup Agobord proti kouzlům a zejmena proti pověrečnému mastičkářství svého věku horlil.

Hned na počátku, jakmile církev křesťanská vznikala brala v obor své činnosti zdravotnictví a starala se o neduživce stavivši pro ně špitály, jakož pro chudé chudobince a jiné opatrovny zakládala. Přečetné vdovy a panny, hlasem církve k tomu pohnuty, uvazovaly se, jako nyní milosrdné sestry, v ošetřování nemocných zvlášť chudých, čehož v pohanském světu tehdáž známo nebylo.

Stary Cato ku př., jehožto přímou a přísnou povahu dějepiscové chválami vynášejí, nezdrahal se své nemocné otroky dáti vynášeti k branám chrámu Aeskulapova, aby Bůh tento sám je vyléčil, jinými slovy, on je nechával bídně zahynouti. Lékaři cvičeni byli u starých pohanů výlučně pro boháče; pro chudinu nestávalo žádného veřejného opatření lékařského. Teprve spatřujíc v takových opuštěných neduživcích samého Christa dle slov Jeho: „Co jste jednomu z nejmenších těchto učinili, mně jste učinili,“ ujímalo se jich nejsnažněji a prohlásilo laskavé a milosrdné ošetřování nemocných a jim prokázanou službu za skutek Bohu velmi milý a vysoce záslužný a protož vidíme, kterak všady, kde se ujalo křesťanství, ihned se stavěly nemocnice, lazarety, vznikaly řády, kteří si ošetřováni nemocných za úkol života vytknuly, a jakéž až posavád vidíme v Alžbětinkách, milosrdných sestrách a bratřích. Slovem pánové, kde křesťanství pouštělo kořeny své, tam ihned organisováno zdravotnictví, a lékařské umění procházelo ke cti a stávalo se potřebou i pro chudinu.

Tak povstali ve východní církvi tak zvaní Paraboláni, kteří odvahou a křesťanským duchem opásáni se neštítili ani nákazy ani morové rány. Těmto východníkům podobají se poněkud tak zvaní „fratelli“ v Italii. A i papežům dlužno vydati svědectví, že nejen sami nemocnice a chorobince v Římě zakládali, nýbrž i missionářům ubírajícím se do dalekých končin za povinnost kladli, aby zakládáním špitálů o neduživce se starali. Tak víme, že papež Řehoř IV. sv. Ausgarovi, kterýž v zemi polabských Slovanův křesťanství šířil, přikazoval, aby pro slovanský lid ten nejen školy a chrámy ve jméně jeho, nýbrž také nemocnice budoval. Všeobecně známo jest, jak působili Jezovité v Paraguay a jak se Františkáni v Bosně chovali, jež tamnější lid „otcami“ nazývá, proto že nejen duše ale i těla lidu bosenského a hercegovského a sice bez ohledu na náboženství léčili. Dokládám dále, že kapucinský missionář otec Tomáš, jenž dne 5 února 1840 v Damašku zavražděn byl, vlákán byl do domu bohatého žida Davida Harariho pod záminkou, aby syna jeho štěpoval. Tedy i kapucín tento zamlouval ze Damascenským uměním lékařským.

Dále uvádím, že sv. Vasil, biskup v Cäsarei kapadocijské, vystavěl velkolepou nemocnici, kteráž ve 4. století osmým divem světa nazývána byla a v níž nejen chudí pocestní laskavě přijati a častováni, nýbrž i domácí chorobci bedlivé měli lékaře a ošetřovatele, taktéž bez ohledu na víru a náboženství.

Dalším důkazem, jak církev o nemocné a neduživé se starala, jest i to, že první arcibiskup pražský slavný Arnošt z Pardubic vystavěl ze svých prostředků 3 špitály, jeden v Českém Brodě, jeden v Příbrami a jeden v Kladsku. Když pak za časů Řehoře VII. začaly se zakládati vysoké školy a již dvě university zkvétaly, jedna v Paříži pro filosofii a bohosloví, a druhá v Bologni pro právo občanské i církevní, tuto opět byl benediktin věhlasný Konstantin z Monte Cassina, kterýž v Salerně stolici pro lékařství zarazil a sám umění lékařskému ovšem v míře tehdáž možné vyučoval. Lékaři nejen z Řecka a z Říma nýbrž i arabští spěchali do škol salernských, aby se zdokonalili ve vědě lékařské, kterouž zde pěstovali v 11. století téměř výhradně benediktini, mezi nimiž i opat montecassinský Desiderius, nápotomní papež Viktor III. se nacházel.

Ze Salerna přenesena věda lékařská na vysoké školy v Neapoli, kdež roku 1313 pytvání mrtvol lidských čili anatomie začala, jež jest základem pravého umění lékařského, do něhož se Arabům jinak znalcům léčivých bylin nikterak nechtělo, jelikož všechny nemoce za nehody neodvratným osudem na člověka poslané měli. Z Italie rozšířilo se umění lékařské nyní o pytvání mrtvol se opírajíc do Francie, kde v městě Montpellieru znamenitá škola lékařská byla. Vše to se dálo pod dozorem a záštitou církve křesťanské, kteráž i tělesných potřeb lidských vždy mateřsky dbala.

Dokud universit a vysokých škol nebylo a dokud na nich lékaři cvičeni nebyli, vždy se biskupové, řeholníci, mniši i kněží umění tomu věnovali a neduživé léčiti se neostýchali.

Biskup Nemesis, velikán ve všech vědách a uměních, Albertus Magnus, arcibiskup Canterburský, Theodor, opat Svatodenisský, Hugo, opat Gerbert, jenž pozdějí povýšen byl na stolec papežský pod jmenem Sylvestra II., a nesčetná řada mnichů provozovali lékařství a chorým a nemocným s láskou křesťanskou uleviti se snažili. Pánové, naznačil jsem Vám tuto příčiny, které vedly mne k tomu, abych za zákon tento se přimlouval a myslím tedy, že snadno pochopíte, proč já neostýchám se pro něj hlasovati.

Nechtěje se šířiti o důležitosti a potřebě zákona tohoto, připomenu krátce:

Pánové, kdo zná poměry zejmena ve Valašsku — kde mně bylo hledati zdraví, když jsem stížen byl neduhem prsním — ten zajisté ustrne, že až dotud pomoci lékařské v tak skromné míře se poskytovalo ubohému tomu lidu.

Pánové, ono se to ku příkladu považuje za jakési rekovství, když žena na Valašsku anebo v horských krajinách u Friewaldu jdoucí na dříví aneb, jak se říká, na roští, nebo na houby, vrací se domů s dítětem v klíně, jež porodila tam bez pomoci báby aneb lékaře.

Avšak považte, pánové, kolik dítek na zmar přichází, proto, že v krajinách těch nedostává se základův zdravotnictví. Než nebudu zde vyličovati, co beztoho v důvodech a dokladech obsaženo, o němž ve sněmovně této s dostatek namluveno letos i dříve. Jest na bíledni, že úpravou zdravotnictví se dá každoročně mnoho životův lidských na Moravě zachovati a proto milerád propůjčím hlasu svého zákonu tomuto, byťbych přesvědčen byl, že mnoho let uplyne, než zákon tento v život lidu vnikne, než se v obcích našich ujme a žádoucí ovoce přinášeti začne.

Budu hlasovati pro předlohu tuto znaje výrok Franklinův: „Ve zdraví blaho člověka!“ (Bravo! Výborně!)