Moje zpověď

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Moje zpověď
Autor: Jaroslav Hašek
Zdroj: Google Books
Vydáno: HAŠEK, Jaroslav. Humoresky. Praha: Nakladatelství Fragment, 2009. s. 38. [red 1]
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Socialistická strana československého lidu pracujícího

28. říjen v řadě fejetonů pokouší se mne zostudit před celou českou veřejností. Uznávám, že vše, co píše o mně, zakládá se na pravdě. Jsem nejen takový bídák a ničema, jak mne popisuje 28. říjen, nýbrž i mnohem horší zpustlík.

Pokusím se proto dát 28. říjnu podrobný materiál k jeho výpadům, kterýž materiál budiž mou upřímnou zpovědí před celou českou veřejností.

Tedy. Zpovídám se Bohu všemohoucímu i vám, pane poslanče Modráčku i Hudče, že jsem:

Již svým narozením způsobil velkou nepříjemnost své matce, která nespala kolik dní a nocí.

Ve věku tří měsíců že jsem zakousl svou kojnou, což mělo dohru před senátem trestního soudu v Praze, kde moje matka za mé nepříjemnosti byla odsouzena na tři měsíce pro nedbalý dozor nad dítětem.

Byl jsem v té době již tak zvrhlý, že jsem se k soudu vůbec nedostavil, abych promluvil jediné slovo ve prospěch své ubohé matky.

Naopak, rostl jsem vesele dál a jevil jsem zvířecí pudy.

V šesti měsících snědl jsem svého staršího bratra a ukradl jsem mu svaté obrázky z rakvičky, které jsem schoval ke služce do postele. Byla vyhnána pro krádež a odsouzena pro okradení mrtvoly na deset let do těžkého žaláře, kde zemřela násilnou smrtí při rvačce s druhými trestanci na každodenní procházce.

Její ženich se oběsil a zanechal po sobě šest nemanželských dítek, z nichž později několik sourozenců vyniklo jako hoteloví mezinárodní zloději a jeden se stal prelátem u premonstrátů a ten poslední, nejstarší, píše do 28. října.

Když mně byl rok, nebylo ani jedné kočky v Praze, které bych byl nevypíchal oči nebo neusekl ocas.

Když jsem šel se svou vychovatelkou na procházku, vyhýbali se mně všichni psi již zdaleka. Vychovatelka však se mnou dlouho nechodila, neboť když mně bylo osmnáct měsíců, odvedl jsem ji do kasáren na Karlově náměstí, kde jsem ji za dva balíčky tabáku dal vpospas vojákům.

Vychovatelka nepřežila té hanby, dala se přejet u Veleslavína osobním vlakem, který se na té překážce vyšinul z kolejí, přičemž zahynulo osmnáct lidí a dvanáct bylo těžce raněno, mezi zabitými byl obchodník s ptáky. Všechny klece byly zničeny a z ptáků se zachránil řízením božím jen modráček (Cyanecula suesica), ptáček ze skupiny hudců, barvy navrchu šedohnědé, nad ocáskem světlejší, na hrdle a hrudi má však peří modré, uprostřed s polem bílým neb rzivorudým. Bříško jest bílé. Domovem jest modráček v Čechách, objevuje se, ač nikoliv hojně, na vlhkých místech křovím porostlých. Živí se červy a hmyzem, jež lapaje, pohybuje ocáskem. Jsa ošetřován v kleci, krotne záhy a horlivě zpívá. (Viz Ottův slovník naučný, sedmnáctý díl, str. 494, heslo modráček – Modřín.)

Ve třech letech nebylo zvrhlejšího hocha v celé Praze. V tomto útlém věku udržoval jsem milostný poměr s manželkou jedné vysoce postavené osobnosti, kteráž aféra byla by rozvířila celou Prahu i venkov, kdyby se dostala do veřejnosti.

Ve věku čtyř let utekl jsem z domova, poněvadž jsem rozbil své sestře Máně hlavu šicím strojem. Při útěku zmocnil jsem se doma několika tisíců zlatých, které jsem prohýřil v páté čtvrti se zloději.

Když mně došly peníze, živil jsem se žebrotou a kapesními krádežemi, vydávaje se za syna knížete Thuna (tenkrát byl ještě hrabětem).

Byl jsem dopaden a dán do polepšovny v Libni, kterou jsem podpálil. V ohni zahynuli všichni učitelé, které jsem uzamkl zvenčí v pokojích.

Nastaly opět smutné doby. Hladov plížil jsem se ve věku pěti let ulicemi Prahy a kradl housky u pekařů a jablka u hokynářek. Situaci jsem si však znamenitě polepšil, když jsem se vloupal do chránu u svatého Tomáše, odkud jsem ukradl zlatý kalich. Kalich jsem prodal jednomu židovi v páté čtvrti za zlatku, a když jsem peníze prohýřil v jistém domě v Umrlčí uličce, chodil jsem žida vydírat, vyhrožuje mu udáním. Tahal jsem z něho zlatku za zlatkou, až konečně se šel udat na policii, aby to měl lacinější.

Byl jsem nucen zmizet z Prahy a odebral jsem se do Polné, a má-li být ná zpověď upřímnou a úplnou, prohlašuji veřejně: Tu holku v Polné nezabil Hilsner, ale já! Udělal jsem to za tři zlaté.

Jest úplně přirozené, že jsem byl potom v Polné nemožným, i šel jsem pěšky do Vídně, kam jsem dorazil ve věku šesti let, a nemaje prostředků na dráhu do Prahy, byl jsem nucen vyloupit banku na Herrenstraße, zardousiv předtím z opratrnosti čtyři hlídače, jednoho po druhém.

Byl to opravdu jeden z mých ošklivých skutků, které se dají těžko omluvit, ale když si pomyslíte, že jsem toužil po domově, abych uviděl opět po dlouhé době své ustarané rodiče…

Ale nač být sentimentálním. Do Prahy jsem potom dojel šťastně, vylákav předtím jednu starší paní na plošinu. Vytrhl jsem jí kabelku a sestrčil v plné jízdě. Když se po ní sháněli, řekl jsem, že ta paní na minulé stanici vystoupila a že všechny pozdravuje.

Své rodiče jsem však naživu nezastal. Otec se oběsil asi dva měsíce předtím z hoře nad mou zvrhlostí a moje matička skočila z Karlova mostu, a když ji zachraňovali, převrhla loďku se zachránci, kteří se také utopili.

Rostl jsem jako kůl v plotě, poněvadž jsem otrávil celou rodinu svého ubohého strýce, abych se mohl zmocnit jeho spořitelní knížky, ve kterých jsem padělal cifry, abych dostal víc…

Vážená redakce 28. října!

Péro mně vypovídá službu. Chtěl bych psát ještě víc a vyzpovídat se až do konce. Proud upřímných slzí pokání kalí mně však zrak. Pláču, hořce pláču nad svým mládím i nad svou minulostí a upřímně se těším na pokračování v 28. říjnu. Jest to i bude doplněk k mé zpovědi.

A aby bylo mé pokání před celým českým národem úplnější, prosím, abyste mne přijali za člena vaší strany pokrokových socialistů.

Slibuji, že dobrým chováním dokážu se hoden vaší důvěry.

Prosím, abyste mně sdělili, kdy a kde mám zaplatit první příspěvek vaší straně.

Prozatím tedy na shledanou!

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Podle Haškovy bibliografie vyšel tento článek ve Večerním Českém slově 13, 1921, č. 22, 28/1.