České besedy/Moje přání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
< České besedy(přesměrováno z Moje přání)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Moje přání
Podtitulek: Deklamovánka
Autor: František Jaromír Rubeš
Zdroj: České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 93–102. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Neračte se pranic strachovati,
Pánové a drahé milostenky,
Že snad budu povídati,
Co se rozmarince zdává,
Na růvku když utěšenky
Opuštěné postonává.
Mně dnes kyne jiné bůže!
Mně se jiné sny dnes zdají,
An se kol mne usmívají
Lilie a rajské růže.

Mám vám, okraso mé vlasti,
Dokazovat onu pravdu svatou,
Že je láska číší zlatou,
Naplněnou nejsladší všech slastí?
Mám věc dokázanou dokazovat,
Slunce světýlečkem osvěcovat,
Léčit, koho pranic nebolí?
Nikoli!
Dobré se i dobrým pokazí;
Příliš mnoho důkazů
Bývá pravdě na zkázu;
Když se jich moc nachází,
Pak pro samé důkazy —
Veleslavné shromáždění —
Samou pravdu ani vidět není;
A to by se mohlo, moji zlatí,
S naší pravdou také snadno státi.

Nebo, mám snad rokovati,
Polka-li či valčík hezčejší?
Toby bylo: mudrovati,
Jaké očka krásnější —
Jestli modré nebo černé?
Oboje jsou — někdy věrné,
Oboje jsou krásnější.

A předc máme, moji zlatí,
O něčem dnes rokovati!
Kam jít honem pro myšlénky?
Odkud vzíti
Krásné kvítí
Pro vás, drahé milostenky?
Mám se pustit v cizí kraje,
Do pustiny jíti z ráje? —
Nejdu, nejdu v cizí kraj,
Zde mé kvítí, zde můj ráj!
V lůně vlastenského kraje,
Kde se Česká ústa usmívají,
Srdce láskou k vlasti plápolají,
Kde mi hudba poklid v srdce hraje,
Kde mě blaží nelíčený ples,
Kde je potud ještě milé dnes,
Slavné matky, drahé krásenky,
Růže, růžinky a sedmikrásky,
Pěstitelky dobra, krásy, lásky —
Krásné, nejkrásnější myšlénky!

Ach, já pro nebe
Zapomínám na sebe!
Líčit kvítka krásných rájů
Může jen syn rajských krajů —
Takž tu na půl cestě musím státi,
Před mnou krásný, ale cizí svět!
Mám se s těžkým srdcem dále bráti?
Mám se vrátit ještě s těžším zpět?
Mám svým citům tón a barvu dáti,
Na které se žádný netěší?
Mám své srdce nechat plápolati,
Nechat pláti a se strachovati,
Že se proti vám snad prohřeší?
Mám k vám poslat dítko mdlé a chudé,
Nevěda, zdaž vítané vám bude?
Plamen srdce mraky mysli nerozšeří,
Pro mou touhu obraznost je vrátká;
Slovům mým snad žádný neuvěří,
Pro můj cit jsou slova míra krátká.

Ano, kdybych dneškem byl,
To by se byl předce někdo
Aspoň trochu na mne těšil,
A já bych se tady jistě
Příchodem svým neprohřešil;
Někomu by předc můj vchod
Přišel vhod.
Mohl bych zde jenom tiše státi,
Žíti s vámi dál a dál,
A předc bych se, moji zlatí,
Zábavným a milým stal;
Vy byste mě, moji milí,
Zábavným a milým učinili.
Žil bych arci jenom krátce,
Pouť svou skončil ještě dnes;
Za to ale žil bych sladce,
Veledrahé, mezi vámi,
Růžemi a růžinkami,
Za mnou by šel dnešní ples!
Kdyby pak se doby nové
Přes můj růvek v život hnaly,
Pak by na mne andílkové
Jasnoocí zpomínali;
Pro památku mou by mělo
Mnohé svaté srdéčko,
Jenž by teď se před mnou chvělo,
Nějaké předc místečko;
A ten, jenž byl z lásky ráje
Vypovězen v pusté kraje,
Stál by oslonený září
V mnohém lásky kalendáři.

Kdybych libou hudbou byl,
Kadrilkou neb valčíkem,
Polkou nebo kvapíkem:
Pak by slova moje čisté
Našly jistě
Ku každému srdýčku
Nejrovnější cestičku.
Blaze, přeblaze bych žil,
Kdybych aspoň polkou byl!
Pak by snad předc k vůli mně
Někdo mile nožkou kročil,
Pak by se dle noty mé
Aspoň někdo trochu točil, —
Předc by někdo tancoval
Takovou, jakou bych hrál.
Každým hnutím žití svého
Dobré dušinky bych bavil,
V srdci plesu milostného
Triumf činů svojich slavil;
Kdo dřív o mne málo dbal,
Dušinku by pro mne dal. —
Pak by si mě krásenky
Na fortepiánu hrály,
City mé a myšlénky
S potěšením študovaly,
Ba i drahé stařenky
By mne rády poslouchaly;
S blaženými bych jen žil —
Kdybych libou hudbou byl!

Kdybych drahou vlastí byl,
Pak by naše Praha milá
Moje byla!
Pak bych i v kabátku sprostém
Vítaným byl všude hostem.
O jak bych tu šťastně žil,
Kdybych drahou vlastí byl!
Nejkrásnější ručinky
By se za mne modlívaly,
Nejkrásnější dušinky
By mě vroucně milovaly;
Jinochové statní, čilí
By jen mnou a pro mne žili,
Mnou by šťastný osud vládl,
Místo stárnutí bych mládl,
Soků neměl se co bát,
Jinoch sám by milku drahou
Vyučoval, jakou snahou
Mne by měla milovat!
Krásněj by se v světě celém
Jasným čelem nehonosil,
Jako kdoby v srdci vřelém
Mne a věrné moje nosil;
Sladce by se pro mne umíralo,
O mé blaho rádo pečovalo,
Na mé zdraví by se tancovalo;
A u prostřed krásotinek,
Jakých nyní kol mne vínek,
V blahém vytržení stoje
Moh’ bych říci: Vy jste všecky moje!

Kdybych láskou k vlasti byl,
Pak byste mi dojista již z dáli
Srdéčka svá podávali,
A tu stoje mezi vámi
Stál bych, jako dobrý známý,
S nímžto obcování blahé,
Jehož každé slovo drahé.
Kéž bych láskou k vlasti byl!
V srdéčkách bych bydlel nejkrásnějších,
Z oček bych se díval nejjasnějších,
Nejčistějším ohněm plápolal;
Slavní činové by mnou se děli,
Básníci by o mně písně pěli,
Jméno mé svět s úctou jmenoval,
Mnou by dostávaly svaté ctnosti
Milorajské barvitosti;
V svatý voj bych syny dostavoval,
Umírajícím smrt oslazoval,
Milostenky sváděl v ples;
Pak bych tuto radost často míval,
Že bych se jen na své ze svých díval —
Blaho, jaké cítím dnes!

Kdybych krásotinkou byl,
Jasné očka by mne přivítaly,
Všickni by se na mne usmívali,
Vítězství by bylo mé,
Než bych vešel do boje;
Pak by ostrá kritika
Neděsila řečníka.
Krásenky by místo poslouchání
Šatu mého módu mustrovaly;
Za to by zas naši páni
Na pochvalu študovali.
Moh’ bych mluvit, co bych chtěl,
Kreditu bych ve všem měl;
Ze všech stran bych slyšel chvály.
Že mám zlaté myšlénky;
Z přátelstva by krásenky
Sestřince své zatleskaly;
Pánům — slavná společnosti,
Řeč má, byť i kyselá,
By se z pouhé zdvořilosti
velmi líbit musela.
Kdybych krásotinkou byl,
Tu by se mi panáčků zbor dvořil,
Ve mne doufal, přede mnou se kořil,
Život svůj mi v obět dal.
V moci své bych srdce jejich měl,
Jako míčem bych si nimi hrál,
A tak bych je očkoval,
Na jakou bych víru chtěl;
Pak by mnohý mému lhání věřil,
Jenž mé pravdy a nedůvěrou měřil.
Kdybych krásotinkou byl,
Pak bych jednal, myslil, žil —
K čemu ale hledat dýl
Malované konvalinky?
Pak bych právě tak jen žil,
Jako naše krásotinky!
Kdo by mi chtěl srdce dát,
Lásku svou mi v obět klásti,
Musel by se láskou k vlasti,
Láskou k matce vykázat;
Kdo si nechce máti oblíbiti,
Může si též dceru oškliviti!
Kdyby Český mládeneček
Řečí jinou
Nežli milou materčinou
Přišel prosit o taneček;
Kdyby sebe krásněj prosil,
Ruce líbal, slzy rosil,
Sebe krásnější byl chlapíček:
Předc by dostal na tom místě,
Ne-li košík, aspoň jistě
Roztomilý košíček.
Jenom krásotinkou být —
Věděl bych jak blaze žít!

Dneškem nejsem, ani hudbou blahou,
Nejsem krásenkou, ni vlastí drahou,
Nejsem lásky k vlasti sladkou snahou —
A předc cítím blahodatné slasti!
Jsemť já synem šťastné vlasti;
Také můj jest nelíčený ples,
Také jsem tady dnes!
Mne též nese hudba k blaženosti,
Krásenkám jsem věrným přítelem
A pak drahé společnosti
Nelíceným ctitelem! —