Moderní básníci francouzští/Chvála písaře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Chvála písaře
Autor: André de Guerne (jako Vicomte de Guerne)
Zdroj: Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 202–204.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Kons Hoptou, poslyš mne! Jeť člověk málo stálý,
však tento zde můj syn je hoden vzácné chvály,
           hned stane v zamyšlení,
jak poutník staví se na cestu v půli dráhy,
co bylo, přemítá, zrak v žití kloní svahy
           a svou smrt chystá v bdění.

Od chvíle zrození je v lidu vyvolený
a šťastný v středu všech je písař spokojený,
           dlaň jeho nezná hrubé práce,
on skříží kolena a sedě v stínu školy
svých mistrů, soupeřů poslouchá na hlaholy,
           jež zní mu v sluch tak sladce.

Neb otrok pode jhem je voják od mladosti,
zbroj celá železná mu láme v těle kosti,
           prs jeho k zemi sklání hrdý,
veš hryže lebku mu a přilbice ji drtí,
krev nohy rumění a obojek jej škrtí,
           břich jemu hlodá řemen tvrdý.

Toul s šípy, černý chléb, zkažená voda v měchu,
ty ohnou jako luk mu páteř, bez oddechu
           když v Khetas na pochod se dává,
a barbar divoký když v cestu jemu vběhne,
on couvne bez síly a zívne si a lehne,
           v hromadě mrtvých dokonává.

A kovář v potu zlém se nad svou výheň chýlí,
na rukách mozolných má kůži krokodilí,
           pec žhoucí krmí stále;
a zedník vysoko zavěšen v provazišti
se točí ve větru, jenž úzkou klec mu tříští,
           na hrotu věže okázalé.

A rolník svěřuje vzkypřené černé hlíně
svou naděj lepších žní, nesloží ruce v klíně
           a juž tu žravé ptactvo polí,
a žeň je v myšlenkách a plat je vybájený,
když krále sběratel se zjeví ozbrojený
           za jeho zády holí.

A každý nádenník jen vlastní bídu živí,
své stádo zbloudilé dál pastýř honí v nivy,
           je močály kol hledá hbitě,
na Nilu převozník v loď stoupá, ven z ní spěje,
a ptáčník, jitřenka než na nebi se skvěje,
           své darmo stáhne sítě.

Však písař, synu můj, ten v příbytku svém tiše
mír pije s lahodou, jímž vnitřní sláva dýše,
           má radost ve pohledu
a hrotem třtiny své on palety jen tkne se,
a značky modré juž a rudé, žluté nese
           na papyrus ctných dědů.

Jeť písař rozumný jak včela pracovitá,
on bdí, a pel a med mu jeho práce skytá,
           med z písem vonný sbírá,
dle svého rozmaru on rhytmů sadem bloudí
a sám se opíjí a vůni v duchy loudí
           a kouzlu srdce otevírá.

Ten život blažený, jenž v poklidu se ztrácí,
ctný, dlouhý, svobodný ve umění a v práci,
           Khons Hoptou, tobě kyne stále
a snad i přijde den, na čelo tvé i tváře,
jež věda ozáří, že sluneční jak záře
           se schýlí pohled krále.