Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam/XI. Význam mistra Jana Husa

Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam Arnošt Caha
X. Odsouzení mistra Jana Husa a jeho smrt	XI. Význam mistra Jana Husa	Slovníček

Údaje o textu
Titulek:	XI. Význam mistra Jana Husa
Autor:	Arnošt Caha
Zdroj:	CAHA, Arnošt. Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam. Brno : vlastním nákladem, 1919. s. 57–61. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

Národ český nezalekl se hrozeb a trestů, kterými mu vyhrožoval sněm kostnický, nezřekne-li se kacířského učení Husova. Svědectvím toho je list 452 pánů českých a moravských, kteří 2. září 1415 ohradili se důrazně proti upálení Husovu a věznění Jeronýmovu. Když pak dne 30. května 1416 upálen byl i mistr Jeronym, vypověděli Čechové poslušnost církvi římské. A když Řím vyhlásil proti nim kříž jako kdysi proti pohanům a Turkům, dovedli „boží bojovníci“, nadšení pro zákon boží, jak jej hlásal mistr Jan, mnohokrát poraziti nepřehledná vojska křižácká. Když Řím po dlouhé válce poznal, že českých kacířů poraziti nelze, pozval je velmi přátelsky na nový církevní sněm do Basileje (ve Švýcařích) a sliboval, že „sám Duch svatý bude soudcem nejvyšším“. Čeho si marně v Kostnici přál Hus, toho dosaženo nyní: Kacířští Čechové mohli svobodně před celým sborem hájiti svého mínění, členové sboru pěkně je vyslechli a snažili se všemožně je přesvědčiti. Bylo to nemalé vítězství mravní, jež bylo i vítězstvím Husovým. Ale veliká část národa českého, Táboři a později Čeští bratři, nepřála si již dohody s církví, rozešla se s ní úplně a žila svým samostatným životem náboženským. Táboří a Čeští bratři, kteří znamenají vrchol velikého hnutí, zahájeného Husem, stali se kacíři vědomými a skutečnými. Ale „kacířství“ jejich dle slov Fr. Palackého znamená nový věk v dějinách lidstva.

Poznali jsme nadšené úsilí mistra Jana Husa o nápravu mravů. Vzorem křesťanského života byl mu život Kristův a prvních křesťanů. Sám životem bezúhonným dával posluchačům svým zářivý příklad. Mravokárná činnost jeho měla brzy veliký úspěch. Přísný mrav staročeský vracel se do nejširších vrstev národa našeho a byl zvláště zaveden v řadách „božích bojovníků“ Žižkových.

Tak působil Hus především nábožensko-mravně.

Činnost Husova má též značný význam sociální. Tehdy byly v Čechách spory mezi šlechtou a ujařmenými sedláky, mezi bohatým kněžstvem a ostatním obyvatelstvem. Hus těžce to nesl a volal po nápravě. Známe již jeho názor, že církev nemá míti statků. Hlásal rovnost všech lidí před Bohem i před lidmi. Demokratické zásady jeho uvedli ve skutek Táboři a Čeští bratři, kteří nečinili rozdílu mezi urozeným (šlechticem) a neurozeným, nazývajíce se bratry a sestrami.

Hus byl dobrým, uvědomělým Čechem, jak o tom svědčí zvláště jeho zásluhy o vydání dekretu kutnohorského a mnohé jeho výroky, nám již známé. Většinu svých spisů napsal česky. Do jeho doby psal každý spisovatel český nářečím svého kraje, neboť nebylo dosud spisovného jazyka českého. Nebylo ani jednotného pravopisu. Hus učinil zde nápravu. Po delším studiu sestavil velmi důmyslně pravidla českého pravopisu, jímž s menšími změnami píšeme dosud.^[1] Hus psal nářečím pražským a nářečí to vlivem jeho spisů stalo se spisovným jazykem českým. Tak stal se zakladatelem novodobého písemnictví našeho.

Mistr Jan Hus byl hlasatelem, neohroženým zastáncem pravdy. Až do jeho doby byla církev jediným zdrojem pravdy pro věřící. Vše se podobalo „učení prelátů“. Hus však zkoumá, má-li učení jejich přijmouti nebo je zavrhnouti. Uznává za pravdu jen to, co je stvrzeno Písmem a rozumem. Tak na příklad žádal, aby nesprávnost každého článku Viklefova byla dokázána Písmem a „neomylným rozumem“. V „Postille“ radí, aby lidé prelátům nevěřili, nýbrž „jediné v to, co Písmo svaté velí a světí a což rozum pravý ukáže“.

Hus žádá, aby každý křesťan o všem přemýšlel a hledal smysl všeho. Nemá slepě věřiti, nýbrž poraditi se dříve se svým rozumem. Poznanou pravdu má každý „pevně držeti“. Dle Husa „nesmí pravdy poutati nikdo, ani papež, ani biskup“, takže dovoleno je knězi kázati slovo boží svobodně beze všeho omezení.

Hrozná smrt, kterou mistr Jan podstoupil, řídě se svými slovy „Braň pravdy až do smrti!“, oblévá jeho postavu svatozáří mučednickou a zjednává mu úctu i podiv všeho vzdělaného lidstva. Ale význam jeho smrti zvětšuje se tím, zač ji podstoupil. Je jisto, že Hus odchýlil se v mnohém od učení tehdejší církve. Velice mu uškodilo u jeho soudců, že se nechtěl názorů svých zříci žádaje, aby byl o nesprávnosti jich přesvědčen z Písma. Tím přisvojoval nejen sobě, nýbrž i každému křesťanu právo vlastního soudu ve věcech víry, což ovšem bylo „kacířské“, neboť tehdy jediným nejvyšším rozhodčím byla církev římská.

Dle středověkých názorů církevních byl Hus kacířem — a v tom je právě veliký význam jeho pro veškeré lidstvo. Podstoupil hrdinný, nerovný zápas s mocnou církví žádaje, aby každý člověk směl užívati rozumu i ve věcech víry. Za toto právo jednotlivcovo na vlastní přesvědčení vstoupil Hus na hranici a dobyl si tak nároků na nehynoucí vděčnost všeho vzdělaného lidstva.

*

Zveme se hrdě národem Husovým. Ruku na srdce: Máme právo k tomu? Každoročně oslavovali jsme Husa, ale většina z nás, bohužel, viděla v oslavě té jen plameny a slávu, slyšela řeči a hudbu — srdce a činy byly však daleko od Husa!

Jsme nyní svobodni. Ale tím není ještě obrození naše dokonáno, neboť staletá poroba a výchova jezuitská pokazila naši povahu. Nic nestojí nyní v cestě, abychom se dle zásad Mistrových obrodili „v duchu a pravdě“.

Mějme vždy před očima zářný příklad velikého mučedníka kostnického! Buďme vždycky dobrými, uvědomělými Čechy, avšak nikoliv jen slovem, nýbrž srdcem a činem! K tomu vybízí nás svatá památka mistra Jana Husa, která volá k nám dále, abychom byli dobrými, mravnými lidmi. Vybízí nás, abychom všichni konali svou povinnost k národu, obci a rodině, abychom se „milovali vespolek, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli“.

Zvláště Vy, mladí přátelé, zapište si tento vzácný odkaz Husův do srdcí svých, a žijte vždy dle něho! Pak budete se moci právem nazývati dětmi mistra Jana a činy svými zbudujete mu nejkrásnější pomník, jaký kdy vděčný národ postavil nejslavnějším synům svým…

---

1. Latinská abeceda neměla značek pro měkké hlásky a dlouhé samohlásky české (místo č psalo se czz, místo ž = zz, místo á = aa a pod.). Hus měkkost naznačil tečkou (ċ = č, ż = ž), délku čárkou. Také stanovil, kdy se má psáti i a kdy y. Čeští bratří zavedli místo teček kličky nad měkkými souhláskami.