Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam/X. Odsouzení mistra Jana Husa a jeho smrt

Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam Arnošt Caha
IX. V Kostnici. Hus v žaláři	X. Odsouzení mistra Jana Husa a jeho smrt	XI. Význam mistra Jana Husa

Údaje o textu
Titulek:	X. Odsouzení mistra Jana Husa a jeho smrt
Autor:	Arnošt Caha
Zdroj:	CAHA, Arnošt. Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam. Brno : vlastním nákladem, 1919. s. 49–56. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus

V ustanovený den zahájil koncil přelíčení s Husem čtením obžaloby. Ale obžalovaný s počátku nebyl přítomen. Čeští pánové proto důrazně zakročili u Zikmunda, aby Hus mohl se osobně hájiti proti nařčením. Teprve pak byl předveden. Posměšné výkřiky, kterými ho uvítali jeho soudcové, dávaly mu tušiti, jaké nestrannosti a spravedlnosti může se od nich nadíti.

Žalobné články sestaveny byly jednak z jeho spisů, jednak z výpovědí svědků. Hus hned na počátku projevil ochotu odvolati je, bude-li poučen z Písma, že obsahují bludy. Naděje jeho, že bude moci odpovídati ke každému článku, se však nesplnila. Když se o to pokusil, byl hlučně okřikován, aby odpovídal stručně „ano“ nebo „ne“. Posléze vida, že každá obrana je zde marná, vyznal hlasitě: „Nadál jsem se, že ve shromáždění tomto více bude poctivosti, dobroty a řádu!“ Se všech stran sypaly se na něho nadávky a zlořečení. Když pak neodpovídal vůbec, volali na něho, že se přiznává ke své vině a že má býti hned upálen. Tak skončil se první den jeho soudu. Přes to těšil se Hus tím, když prý se mu podařilo vyvrátiti 2 první články, že podaří se mu to též u ostatních ve slyšení dalším.

Slyšení to konalo se dva dny později. Byl mu přítomen král Zikmund a proto členové sboru chovali se slušněji. Tentokráte dopřáli obžalovanému větší svobody slova. Nejprve dlouho jednáno o žalobě, že Hus zastával se bludů Viklefových, zejména že přijal za své Viklefovo učení o svátosti oltářní. Hus tvrzení toto rozhodně odmítl a dokládal se Bohem i svým svědomím. Kardinál jeden odpověděl mu na to, že sbor nemůže ohlédati se na jeho svědomí, nýbrž že bude souditi jen dle výpovědi svědků.

V dalším průběhu slyšení přiznal se Hus, že odporoval spálení spisů Viklefových, poněvadž některých z nich neuznával za bludné. Přiznal se též, že se vyslovoval s pochvalou o Viklefovi a že z hrozného rozsudku papežského odvolal se ke Kristu. Slova tato vzbudila veliký smích ve sboru, takže Hus dodal, že nezná odvolání spravedlivějšího a účinnějšího nad odvolání ke Kristu.

Vytýkáno mu též, že se „honosil“ v prvním slyšení, že nikdo na světě nebyl by s to násilím přivésti ho do Kostnice, kdyby se byl nedostavil dobrovolně. Hus opakoval i nyní slova svá a dodal, že má mnoho mocných přátel, kteří by ho dovedli ochrániti. Když ho za to káral vyslýchající kardinál, vpadl mu rázně do řeči pan Chlum: „Já jsem chudý rytíř v zemi naší, ale chtěl bych ho hájiti rok, buď komu libo nebo nelibo, že by ho nemohl dostati. Ale jiní jsou mocnější, kteří by ho hájili, jak dlouho by chtěli, třeba proti oběma těmto králům.“

Ke konci napomínal nejpřednější kardinál Husa, aby se zřekl všech bludů a dal se poučiti koncilem, který s nim jedná milosrdně. K tomu připojil Zikmund, že nehodlá chrániti kacířů, a kdyby prý některý chtěl zatvrzele setrvati v kacířství, že sám mu podpálí hranici. Hus odpověděl, že nechce ničeho bludného zatvrzele hájiti, nýbrž že je ochoten „napraviti se pokorně“, bude-li poučen o svém bludu. Tím skončilo se druhé slyšení.

Hned druhého dne, 8. června, konalo se slyšení třetí a poslední. Po projednání 42 článků, vybraných ze spisů Husových, domlouvali kardinálové obžalovanému, aby se podrobil rozhodnutí sboru. Hus osvědčoval svou ochotu k tomu, bude-li mu dovoleno vyložiti své mínění o sporných článcích. Odpověď zněla, že na 60 doktorů dává mu naučení, aby uznal své bludy a odpřisáhl je. Hus znovu ujišťoval sbor o své ochotě odvolati články, bude-li poučen o jejich nesprávnosti, a žádal, aby nebyl nucen odvolati ony články, jichž nikdy nenapsal ani nekázal.

Když Husa opět odváděli do vězení, přistoupil k němu pan Jan z Chlumu a potřásl mu soucitně pravicí. Mistr, ačkoliv znal dobře upřímné srdce jeho, byl tím velmi mile dojat. Bledá tvář jeho zahořela nachem. Potěšen a posílen odcházel do temnoty žalářní. Druhého dne napsal v dopise svým přátelům kostnickým: „Ó, jak milé mi bylo podání ruky pana Jana, který neostýchal se ruku podati mně ubohému, tak zavrženému kacíři a spoutanému a takřka ode všech proklatému!…“

Když se shromáždění rozcházelo, doporučoval Zikmund kardinálům, aby Husa odsoudili, i když odvolá. Kterýkoli z článků, k nimž se Hus přiznal, zajisté stačí k odsouzení. Neodvolá-li, ať je upálen, odvolá-li, ať ho nepouštějí do Čech, neboť by rozsel ještě větší bludy. A také s Jeronymem je třeba brzy udělati konec. Slova Zikmundova zaslechli pan Chlum s panem z Dubé, kteří stáli opodál u okna. Věrolomnost Zikmundova projevila se tím nejlépe.

Hus věděl dobře, že brzy nastoupí svou cestu poslední. Chystal se na smrt s myslí pokojnou a pevnou. Znovu psal listy milým svým v Kostnici i v Čechách. Na každého zvlášť vzpomínal a pamatoval. Děkuje všem za to, co mu dobrého prokázali, zvláště panu Chlumovi. Napomíná všech, aby byli pamětlivi zákona božího, a dokazuje, že nemůže odvolati, protože nemůže dáti pohoršení lidu božímu, jemuž vždy kázal o trpělivosti a stálosti v poznané pravdě.

Zlověstný Michal de Causis ztrpčoval poslední chvíle Husova života. Často docházel do vězení a strážcům vyprávěl: „Již v milosti boží toho kacíře upálíme; však jsem já pro něj vydal mnoho zlatých.“ S Pálčem se Hus smířil nedlouho před smrtí.

Koncil zatím vyjednával s Husem o způsobu odvolání, ale bez výsledku. Byv požádán, aby dal konečnou odpověď, prohlásil Hus 1. července, že nemůže odvolati, nechtěje potupiti pravdy. Na žádost Zikmundovu odebrali se Jan z Chlumu a Václav z Dubé v průvodu čtyř biskupů, aby jej vyzvali naposled, by odvolal. Jan z Chlumu pravil: „Mistře Jene! Jsme jenom laikové a nemůžeme ti raditi; uznáváš-li, žes vinen, neostýchej se odvolati. Jestliže však tvé svědomí ukazuje, že nejsi těmi kusy vinen, nezapírej pravdy a setrvej v ní až do smrti!“ Mistr s pláčem odpověděl: „Pane Jene, věz, že bych rád pokorně odvolal, kdybych byl o lepším poučen.“

Hned druhého dne, v sobotu 6. července (r. 1415) sešel se celý sbor v kostnickém kostele biskupském k sezení slavnému a velmi důležitému. Zikmund seděl na povýšeném trůně „v plném lesku svého majestátu“. Uprostřed chrámu zdvihalo se malé lešení na způsob stolu a na něm do výše trčel kůl, na němž bylo zavěšeno mešní roucho kněžské.

Dokud trvala slavná mše, musel Hus čekati v předsíni chrámové mezi zbrojnoši. Když byl uveden dovnitř až k lešení, poklekl a dlouho se modlil. Zatím nad ním hřměla slova kazatelova, který si vybral za předmět své řeči slova sv. Pavla, „aby zrušeno bylo tělo hříšné.“

Po kázání byly čteny a ihned jako kacířské odsouzeny mnohé články Viklefovy. Pak přišla řada na Husa. Také z jeho spisů bylo čteno a odsouzeno na 30 článků; pak znovu předčítány žaloby a výpovědi svědecké. Svědkové však nebyli jmenováni, uváděna toliko jména jejich úřadů. Když se Hus chtěl hájiti, nařídil předseda sboru, aby ho žoldnéři násilím přiměli k mlčení. Obžalovaný vrhl se na kolena a obrátil zraky své vzhůru. Když však čtena byla dosud neslyšená výpověď svědecká, že Hus vydával se za čtvrtou božskou osobu, bledé líce jeho zrudly spravedlivým hněvem. Hlasitě ohražoval se proti této lži žádaje, aby svědek byl jmenován. Ale biskup, čtoucí obžalobu, odpověděl: „Není potřebí, aby nyní byl jmenován.“

Když byly přečteny všecky články, z nichž byl Hus viněn, povstal jeden biskup italský, aby přečetl rozsudek nad Husem i jeho spisy. Spisy odsouzeny ke spálení. Obžalovaný pak prohlášen za zjevného kacíře, poněvadž kázal učení bludné, pohoršlivé i odbojné, zavedl mnoho lidí, tupil čest a moc apoštolské stolice i církve a zarputile trvá ve svém bludu: Proto bude sesazen s kněžství, zbaven přijatého svěcení a předán světské spravedlnosti, protože církev nemá s ním již co činiti…

Nato nařídil sbor arcibiskupovi milánskému a šesti biskupům, aby kacíře odsvětili. I postavili ho na lešení, oblékli jej v mešní roucho jako ke mši a do rukou mu vložili kalich. Takto oděného tázali se ho znovu, chce-li odvolati své bludy. Hus prohlásil s pláčem, že nemůže býti lhářem před tváří páně a dávati pohoršení lidu. Biskupové pak přikročili k odsvěcení. Odňali mu kalich a řekli: „Jidáši zlořečený, že jsi opustil radu pokoje a s Židy jsi v radu vešel, odnímáme od tebe tento kalich vykoupení.“ Hus odvětil: „Důvěřuji v Pána Boha všemohoucího, pro jehož jméno toto pohoršení trpělivě snáším, že on kalicha ode mne neodejme, ale doufám pevně, že dnes v království jeho budu jej píti.“ A podobně snímali s něho roucha bohoslužebná a pronášeli nad ním hrozná zlořečení, jak bylo předepsáno. Posléze měli zrušiti i jeho kněžskou pleš. Mezi biskupy však nastal spor o to, jak se to má státi.^[1] Hus s úsměvem pravil: „Aj, tito biskupové se neumějí ještě srovnati v mém trýznění.“

Když i tento smutný obřad vykonali, postavili na jeho hlavu papírovou korunu, asi loket vysokou. Byli na ní nakresleni tři čerti, sápající se na kacířskou duši, a pod nimi nápis: „Hic est haeresiarcha“ (Tento jest arcikacíř). Pak pronesli biskupové tato poslední slova: „Církev již nechce s tebou ničeho míti; tělo tvé odevzdává moci světské, duši pak ďáblu.“ Hus děl jim na to: „A já ji poroučím nejdobrotivějšímu pánu Ježíši Kristu.“ Spatřiv korunu papírovou, pravil: „Pán můj Ježíš Kristus ráčil nésti pro mne bídného tvrdší a těžší trnovou korunu, ač byl nevinen; protož já bídný hříšník ponesu pokorně tuto mnohem lehčí, byť rouhavou, pro jeho svaté jméno a pravdu.“

Zikmund nařídil hned falckraběti Ludvíkovi, aby se postaral o potrestání kacířovo. Ten předal jej konšelům kostnickým. Zatím co sbor pokračoval v jednání, shromáždilo se před chrámem 1000 zbrojnošů a veliký zástup zvědavců.

Když vystoupil Hus z chrámu na hřbitov, uzřel hranici, na níž hořely jeho spisy. Usmál se, jako by chtěl říci, že slova jeho dobře jsou uložena v srdcích jeho přátel ve vzdálené vlasti a že se nikomu nepodaří odtud je vypuditi. I kráčel dále k smrti krokem pevným, zpívaje žalmy nebo se modle. Za městskou branou lid nesměl ho již provázeti.

Když přišli na popraviště před připravenou hranici, padl Hus na kolena a nábožně se modlil. Tvář jeho byla vesela. Na otázku, nechce-li se vyzpovídati, odpověděl kladně. Ale když kněz chtěl mu dáti rozhřešení jen pod podmínkou, odvolá-li bludy, odsouzenec odmítl. Chtěl ještě promluviti k lidu, ale nebylo mu to dovoleno. Kati svlékli s něho černou sukni a přivázali ho provazy i řetězy k jakémusi sloupu a to tak, že tvář jeho byla obrácena k východu. Když však někteří pravili, že se to nesluší na kacíře, byl obrácen tváří k západu. Pod nohy položili mu dvě otýpky slámy a kusy dříví; jeho tělo obložili dřívím a slámou kolem dokola až po bradu. V poslední okamžik přichvátal posel Zikmundův a vyřizoval králův vzkaz, aby odvolal a tak se zachoval na životě. Ale Hus, upíraje oči k nebi, odpověděl hlasitě: „Bůh mi svědek, že těm věcem, které jsou mi falešně připsány, jsem neučil. Hlavní úmysl mého kázání, učení, psaní a jiných skutků mých byl, abych lidi vyvedl z hříchu, a v té pravdě, kterou jsem psal, učil a kázal ze zákona božího a z výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti.“

Na dané znamení kati zažehli hranici. Sotva vyšlehly první plameny, ozval se mohutný hlas mučedníkův, zpívající žalm: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi!“ Boj Husův se smrtí netrval dlouho. Nebe bylo milosrdnější než nelidští katané a zkrátilo jeho muka. Zadul silný vítr, plamen se vzedmul a šlehl Mistrovi do tváře. V několika okamžicích zmlkl Hus navždy a čistá jeho duše spěla k nebesům…

Z rozkazu falckraběte spálili kati i sukni Husovu. Popel a všecky pozůstatky po kacíři byly pečlivě sebrány a uvrženy do Rýna. Báliť se katané, že by Čechové věci ty odnesli s sebou do Čech a tam je uctívali jako drahou památku na svého mučedníka…

*

Těžký boj byl dobojován! Církev měla dosti moci, aby zničila tělo Mistrovo. Ale zničiti jeho ducha, jeho učení, nedovedla. Marně se těšila svým vítězstvím nad českým kacířem. Vítězem v dlouhém, nerovném boji zůstal On, veliký, svatý náš mistr Jan!

---

1. Někteří chtěli vyholiti pleš břitvou, ostatním stačilo, porušiti ji nůžkami.