Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam/V. Učení Viklefovo. První spory Husovy s arcibiskupem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: V. Učení Viklefovo. První spory Husovy s arcibiskupem
Autor: Arnošt Caha
Zdroj: CAHA, Arnošt. Mistr Jan Hus : Jeho život, dílo a význam. Brno : vlastním nákladem, 1919. s. 24–27.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Hus

Podobně jako u nás i v cizině mnozí mužové kázali a psali proti nepořádkům v církvi. Nejslavnějším z nich byl Angličan Jan Viklef.

Viklef narodil se asi 50 let před Husem. Byl profesorem na universitě v Oxfordě (v Anglii). Hlásal návrat k původnímu křesťanství. Uznával jediný zákon: Písmo Svaté. Papež, nástupce apoštola Petra, měl by býti nejpokornějším a nejchudším ze všech lidí. Proto zavrhoval Viklef světské panství papežovo. Hlavní příčinou úpadku církve je světský majetek; proto doporučuje, aby veškeré jmění církevní bylo zabaveno pro potřebu veřejnou. Z Písma je zjevno, že netřeba jiných svátostí kromě křtu, přijímání a manželství. Zpověď, odpustky, očistec, řeholní sliby a j. považoval Viklef za výmysly lidské. O svátosti oltářní učil, že podstata chleba a vína zůstává i po posvěcení. — Všecky tyto myšlenky nebyly původním majetkem Viklefovým. Mnohé z nich přejal od různých „kacířů“, kteří žili před ním.

Učeni toto nemohlo se ovšem líbiti duchovním úřadům anglickým. Viklef byl pohnán přeď církevní soud, ale nedostavil se. Na sjezdu duchovenstva bylo 24 článků z jeho spisů prohlášeno za kacířské. Stoupenci Viklefovi byli později pronásledováni, ale Viklefovi samému nestalo se ničeho, neboť měl mocné ochránce. Brzy po smrti Viklefově (r. 1384) bylo „kacířské“ učení jeho vyhlazeno a zaniklo v Anglii úplně.

Daleko větší a trvalejší účinek mělo učení anglického reformátora (oprávce) v Čechách. Mezi Anglií a naší říší byly tehdy ďosti živé styky, neboť dcera Karla I. byla vdána za anglického krále. Studenti čeští značným počtem studovali na anglických universitách a přinesli do vlasti své spisy Viklefovy. Myšlenky v nich obsažené učinily na mnohé mistry české, zvláště na Husa, velmi hluboký dojem. Když pak mladý mistr Jeronym Pražský donesl (asi r. 1401) spisy hlavních dvou spisů Viklefových, známost jich se v Praze rychle šířila. Již 2 roky po tom vybrala kapitula pražská 45 článků a předložila je universitě se žádostí, aby se o nich vyjádřila. Na schůzi celé university dne 28. května 1403 čeští mistři, mezi nimi i Hus, zastávali se článků Viklefových. Zvláště přítel Husův mistr Štěpán z Pálče hodiv opisem jedné knihy Viklefovy na stůl, prohlásil, že chce brániti každého slova jejího proti komukoliv. Ale němečtí mistři, jichž byla většina, rozhodli, že nikdo nesmí hájiti některého z předložených článků. Mistři čeští však zákazu tohoto nedbali. Hus prohlásil jednou v kapli Betlémské: „Nevzal bych plnou kapli zlata, abych ustoupil od pravdy, kterou jsem poznal ze slov Viklefových.“ Jindy pravil: „V naději chtěl bych býti, aby tu má duše byla, kde jest Viklefova.“

Hus souhlasil téměř se všemi články Viklefovými; zamítal však zvláště učení o svátosti oltářní. Hlavního důrazu nekladl na věroučné články Viklefovy, nýbrž na jeho horlení proti zlořádům v církvi. Posílen smělými myšlenkami jeho, ještě s větší horlivostí vytýkal kněžím jejich hříchy. Postižení ovšem stěžovali si u arcibiskupa, který dosud byl příznivcem Husovým. Ale znaje dobře náklonnost mistra Jana k Viklefovi, odvracel se od neohroženého kazatele betlémského. Roku 1407 byl Hus ještě kazatelem na pražské synodě, avšak roku příštího již nekázal. Naopak, tohoto roku zakázal arcibiskup kázati proti kněžím a zpívati nové písně české v kostelích. Obojí bylo namířeno hlavně proti Husovi. Arcibiskup nařídil též, aby každý, kdo má spisy Viklefovy, je odevzdal. I Hus se tomu podrobil, ale nepřestal kázati proti kněžím; naopak napsal spisek proti arcibiskupovi o kázání kněžském.

Brzy přidružila se k dosavadním příčinám sporu mezi arcibiskupem a Husem příčina nová. Tehdy měla církev dvě viditelné hlavy, dva papeže, jednoho v Římě, druhého v Avignoně. R. 1378 totiž odstěhoval se papež z Avignona do Říma, ale kardinálové francouzští zvolili si papeže nového. Toto rozdvojení církve katolické posilovalo ovšem zlořády v církevní správě. Papežové dali sebe navzájem do klatby a prohlašovali se vzájemně za Antikrista. Posléze po 30 letech shodli se kardinálové obou stran, aby církevní sněm v Pise (v Italii) učinil nápravu. Křesťanští panovníci až do nové volby neměli uznávati žádného z obou papežů.

Král Václav byl ochoten přijmouti tento návrh, ale arcibiskup Zbyněk nechtěl se zřeknouti Římského papeže Řehoře XII. Král vyzval proto universitu pražskou, aby se vyslovila o této otázce. Avšak ve schůzi universitní jen čeští mistři radostně uvítali žádost královu, kdežto mistři ostatních národů návrh zamítli. Hus i potom doporučoval na svých kázáních, aby byla vypovězena poslušnost oběma papežům až do té doby, kdy bude zvolen papež nový.

V tom viděl arcibiskup pražský porušení poslušnosti a dal přibíti na dvéře pražských chrámů listy latinské i české, ve kterých „neposlušnému synu církve“ Janu Husovi zakázal všecko vykonávání úřadu kněžského v diecési pražské. Mistr ohradil se proti tomu, ale arcibiskup zákazu neodvolal.