Mistr Jan Hus (Karafiát)/XI. Ty jsi kost má a tělo mé

Mistr Jan Hus (Karafiát) Jan Karafiát
X. Hus, jak rostl	XI. Ty jsi kost má a tělo mé

Údaje o textu
Titulek:	Mistr Jan Hus
Podtitulek:	XI. Ty jsi kost má a tělo mé
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Mistr Jan Hus. Vydání čtvrté. Praha: Kalich 1922. s. 116–118.
Licence:	PD old 70

I pojali ho a vedli. Hus má na sobě svůj obyčejný černý oděv, na hlavu pak vstavili mu korunu z papíru, asi loket vysokou, na níž jsou tři strašní čerti vyobrazeni, ani se drápy o duši perou. A bylo psáno latině: „Hus arcikacíř.“ I šli po hřbitově. A když Hus viděl, kterak se tu jeho knihy pálí, pousmáv se, dí: Nemysliž nikdo, že pro nějaké bludy umírám. Přišed pak na místo popravné, padl na kolena, a s rozpjatýma rukama k nebi hledě, pobožně se modlil, takže ho přístojící přátelé mohli slyšeti. I stalo se, když se modlil, že mu spadla s hlavy čertovská koruna. Zvedše ji katané, vstavili mu ji znova na hlavu, volajíce: Ať jest upálen spolu s ďábly, svými pány, kterýmž sloužil.

Tedy žoldnéř přikázal mu, aby již vstal od modlitby. I vstav, zvolal hlasitě: Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou a hanebnou smrt chci pro Tvé evangelium pokorně a trpělivě snésti. Svlekše jej pak, ke sloupu přivázali. Byl pak k východu tváří obrácen. I zvolali někteří: Kacíř jest, obraťte jej k západu. I obrátili jej k západu. A přivázavše ho okolo krku řetězem, dali mu dvě otypky pod nohy, nechavše na nich obuv a jedno pouto. Celé pak tělo zastavěli až po bradu slamou a dřívím. Byly ho dvě fůry.

I přišli k němu ještě maršálek z Pappenheimu a Ludvík bavorský, napomínajíce jej, aby, čemu kdy učil, odvolal, a při životě se zachoval. On pak hledě k nebi, dí: Bůh jest svědek, že jsem toho, z čeho mne křiví svědkové viní, nikdy nekázal, aniž tomu učil, ale že jsem při všem svém kázání a všem mluvení i činění o to dbal, abych lidi od hříchů odváděl, v té pak evangelické pravdě, které jsem učil, chci dnes s radostí umříti. Což když slyšeli, tlesknuvše maršálek a falckrabě rukama, odešli. I zapálili katané hranici, a plamen zaplápolal. I zpíval Hus hlasem velikým veršíček za veršíčkem: Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nad námi, až se vítr otočil, a plamen mu do obličeje vehnal. Tu se pak po tichu modlil, hýbaje rty i hlavou tak dlouho, co by se zvolna Otčenáš pomodlil, a pak duši v Pánu vypustil.

Když již bylo dříví shořelo, stálo tělo, přivázáno jsouc řetězem. I přišedše žoldnéři, a trupel i se sloupem k zemi srazivše, oheň rozdělali, přikládajíce dříví. Kolem pak obcházejíce, trupel sochory tepali, aby se rychleji v prach a popel obrátil. A našedše hlavu, i tu sochorem rozpolili, a opět do ohně hodili. Taktéž i srdce se vnitřnostmi utloukše, znova pálili.

Byl pak obyčej, aby se nechal katanům oděv odpravených zločinců. Řekli však falckrabě i maršálek: Uvrhněte všecko do ohně, aby Čechům ničeho nepozůstalo, a zaplatíme vám to trojnásobně. I učinili, jak jim bylo přikázáno. A vzebravše popel i se zemí hodně z hluboka, a na vůz vloživše, k Rýnu řece vezli, nedaleko odtud tekoucí, kdež jsou jej vysypali.

Toto pak všecko napsali ti, jenž to na vlastní oči viděli, anebo toho pravé povědomosti bedlivě došli, — budoucím věkům na svědectví, a Husovi na věčnou památku.