Mezi vyhnanci/X.

Mezi vyhnanci Josef Braun
IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Mezi vyhnanci. Praha : nákladem „Libuše“, matice zábavy a vědění, 1891. s. 130–154. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nazejtří z rána, jedva pan Tobiáš s Jáchymem, Polyxenou a Bohunkou posnídali, vkročil do jizby Ledecký. Že tu v domku místa již hrubě nebylo, přespal ostatek noci po včerejší radostné schůzi přátelské, pozdě se ukončivší, u pana Vácslava Letenského z Letné, jenž mu ochotně lůžko ve svém vdovském příbytku nabídl, aby nemusil pozdě v noci na vrata hospody Huškovy bouřiti.

„Myslil jsem právě na tebe, brachu, než jsi přišel,“ Jáchym s veselou tváří vmísil se do hovoru, sotva Ledecký usedl a s hospodářem něco slov vyměnil. „Víš, jaká povinnosť mne čeká; musím v městě nějakého koně zakoupiti a pro bratra tvého dojeti — jen on tu ještě schází všem nám a obzvláště srdéčku Bohunčinu, vid, Bohunko,“ obracel se s žertovným, škádlivým úsměvem k dívce, jež všecka se zaruměnila při vyslovení jména svého miláčka. „Přišlo mi na mysl, že bys mohl jeti se mnou. Venku tak pěkná zimní pohoda! Pan otec i Bohunka chtějí si teprve dnes s Polyxenou náležitě v soukromí promluviti a s ní se pokochati, jak hlas krve po tak dlouhé době žádá. Popřejmež jim pro dnes té radosti a vyjeďme spolem…“

„Ze srdce rád tak učiním,“ odvětil Ledecký. „Ale mám ti vyříditi, že hospodář Hušek rád ti svého koně dnes zapůjčí. Stál před svojí hospodou, když jsem z domu vyšel, a vzpomenuv na tvou povinnosť, ptal jsem se ho, věděl-li by o nějakém mimochodníčku aspoň pro dnešek, abys dlouho se nemusil zdržovati…“

„Dobře tak, ale není již potřebí. I Polyxenin kůň stojí ve stáji Huškově také k našim službám,“ zaradoval se Jáchym. „Jeť však věru čas nejvyšší a jest nám přidati do klusu, chceme-li se vrátiti alespoň před večerem.“

A za nedlouho, rozloučivše se s panem Tobiášem a oběma pannami, vyšly z domku, pospíchajíce k městu. Jáchym nejednou ohlédl se zpět, a pohled jeho mířil k onomu ze tří posněžených domků, jejž obývala paní Marianna Ctibořská ze Ctiboře s dcerkou svojí. Nitro jeho překypovalo sladkou, čistou rozkoší od včerejšího večera, kdy panně Benigně, mezi shromážděnými s mateří svojí přítomné, bezděky svitlo, proč že ondy jí Jáchym neuposlechl a do shromáždění jíti se zdráhal. Oh, té blahé vzpomínky na okamžik, kdy hosté páně Tobiášovi v pozdní hodině se rozcházeli, a Jáchym, ana paní Marianna s přítomnými se loučila, k Benigně přistoupil a ztlumeně děl: „Již tedy víš, panno, proč jsem tebe neposlechl? Odpouštíš?“

„Vím,“ odpověděla. „Odpouštím tobě a prosím tebe, bys i ty ve zlé mi nevykládal. Křivdila jsem ti nevědomky…“

A hluboké, snivé oko její tak se zalesklo, vážná, přibledlá tvář se ozářila takým úsměvem, a ruka její na rozchod podaná tak důvěrně a vroucně stiskla pravici jeho, že mladý muž dlouho na svém lůžku beze snu se zmítal pln pocitu sladkého blaha a ještě sladších nadějí…

Teď, necítě ni nejmenší únavy po té noci hrubě bezesné, chutě kvapil po boku svého druha ještě u samé brány městské ohlédnuv se naposledy zpět, kde tré nízkých domků nedaleko silnice tulilo se k sobě v té sněžné, širé pláni. — —

Zatím panu Tobiáši čas ubíhal mnohem rychleji než synkovi jeho cesta. Teprve nyní dověděl se, jak se se zbožím jeho událo a i všecky sliby a hrozby dona Albana. Polyxena včera vůči shromážděným zúmysla o tom se nezmínila. Pan Tobiáš nad tou novinou nebyl hrubě překvapen ani nelibě dojat.

„Po vůli boží,“ děl zakaboniv čelo, „dovedeme strádati a potřeb svých uskrovniti jako všichni ostatní spolubratři naši. Nepřijal bych ani jediného bílého z rukou vítězů. Lpí na každém krev, slzy i kletba lidí nešťastných. Nechť si jen drží ten oficír zboží mé, Bůh mu ho nepožehná jako všem ostatním davičům, kteří jmění všech nás rozchvátili. Ale jeho hrozeb se nebojíš?“

„Nebojím,“ odvětila Polyxena s klidným úsměvem. „Vždyť jsem pod střechou otcovskou, kde nejen ty, otče, ale i Jáchym i Ledecký mne ochráníte. Všecka bázeň jest mne nyní daleka. Ostatně ten vášnivý oficír zapomene na mne i na hrozby své, jakmile vkročí znova do Prahy. Láska, sliby i hrozby takého muže jsou jako sláma hořící — plamen lehko vznícený, prudký, ale doplápolá tak rychle, jak se byl vzňal, a nezůstává stop…“

Pan Tobiáš nevážil tak lehce hrozeb Albanových a nesdílel tuto bezstarostnosť své dcerky. Ale nechtěje duši její chmuřiti novými starostmi a obavami, mlčel a brzy zabral se do jiného hovoru tak, že i sám zapomněl na dona Albana a na všecky jeho hrozby. Nebylo nyní konce Polyxeninu vypravování. Bohunka byla by pro ně málem zameškala přípravy k obědování. Pan Tobiáš pak vždy více chmuřil čelo a se zrakem hněvně rozjiskřeným bezděky zatínal pěsti, když dcera jeho živě mu líčila, co všecko děje se nyní v království českém.

„A ty jsi se vrátila čista a neporušena!“ konečně zvolal. „Zdaž nemám se radovati jako věrní zákona, když vrátil se k nim bez úhony Daniel z jámy šelem?“

A objav dceru svou celoval ji v čelo. Ale v té chvíli přicházela již Bohunka, aby na stůl prostřela k obědu. —

Bylo po obědě, a Polyxena pokračovala ve svém vyprávění. Vždyť otci jejímu i Bohunce vděk byla každá nejmenší podrobnosť života jejího, pokud jej trávila odloučena od nich v strádání, žalu i potupě, a duše její, přeplněná tolikerými dojmy z neveselých těch dob, ulevila si tímto vypravováním. Ale pan Tobiáš, ač zabíral se v dceřin rozhovor s touže horlivostí jako dopůldne, jen s těží utlačoval zjevné známky divného nepokoje, vzrůstajícího v jeho nitru. Tanulť mu na mysli stále milec Lichtenštejnův a v duši jeho zaznívaly vášnivé ty hrozby.

Více než hodina byla uplynula, kdy pan Tobiáš, zvedaje se od stolu, promluvil:

„Musím do města na hospodu k Huškovi. Málem bychom mu zapomněli zaplatiti tvoji pohostinu. Zaslouží si ten dobrý muž svůj groš a ni jemu s nebe nepadá. Víš, že odjakživa trvám na tom, s platy jakýmikoli neotáleti…“

Polyxena vzavši z cestovního vaku svého měšec dosti objemný, jejž na štěstí před odjezdem z Prahy pro všecky možné příhody byla naplnila, a odevzdavši panu Tobiáši částku, jíž asi bude míti potřebí, provázela ho až na práh domovní. Netušila, že jest ještě jiná příčina, pro kterou pan Tobiáš na hospodu Huškovu pospíchá. Toužilť nabyti u Huška jistoty, zdali ten oficír již ze Žitavy odejel, ale nechtěje dceru svou znepokojovati obavami, jichž se sám zbaviti nemohl, mlčel o tom.

Ruče kráčel nyní po silnici, dnešního odpůldne zvláště oživené vozy nákladními i saněmi, které všecky k Žitavě mířily. Mrazným, jasným vzduchem znělo tu vesele jasné znění zvonkův i rolniček, mísící se v dutý vrzot a skřípání promrzlých kol a křik a smích vozků biči práskajících. Nevšímaje si toho hluku, pan Tobiáš přemýšlel o tom divném božím řízení, jímž dcera jeho mu navrácena. Jak byla silna a mužna ve svém utrpení, jež všecko pro otce snášela! Můj Bože, jak se jí on, vetchý staroch, může odměniti? A ještě teď že by mělo hroziti jaké nebezpečí té spanilé, drahé duši?

Bezděčná úzkosť sevřela jeho nitro a urychlila kroky.

Ale té šťastné náhody! Jedva vkročil branou do města, první člověk, s nímž se setkal, byl sám Hušek. Bodrá, mrazem i spěchem zruměněná jeho tvář zdravila z daleka pana Tobiáše přátelským úsměvem.

„Pospíchám k tobě, pane Tobiáši…“ děl, potřásaje pravicí starého pána, „a tak málo času…“

„A já zase k tobě,“ přerušil ho pan Javorovský, zastaviv své kroky. „Předem, abych ti zaplatil, čím dcerka má za pobyt na hospodě povinována…“

„Bůh uchovejž, bych od tebe grošíku vzal,“ bránil se rychle Hušek. „Který z nás dvou více jest potřeben, když živnosť moje nynější, chvála Bohu, utěšeně prospívá? Nerač však ve zlé mi vykládati. Slyšel jsem již, že i panna dcera u tebe zůstane. Sám jsem oslzel, když mi pan Ledecký všecek ten příběh dnes odpůldne vyprávěl. Ale k vůli panně dceři k tobě jsem zamířil. Posýlá mne oficír…“

„Don Albano,“ vzkřikl pan Tobiáš a zapomenuv na plat, ptal se s horečnou dychtivostí: „Je tedy ještě zde, u tebe?“

Hušek přisvědčil.

„Včera, hned jak se dvěma sluhy svými přijel, navštívil tvoji pannu dceř. Pak žádal mne o ložument. Vykázal jsem mu, ne bez důvodu, jizbici v přízemí. Pak vybral se na pochůzku městem, snad aby si je prohlédl, a vrátiv se k večeru a hojně povečeřev, kázal si přinésti víno. Musil jsem sáhnouti nejhlouběji do svých zásob a dáti mu nejdražší, pravé rejnské, jež schovávám jenom na novoletní i jiný dar pro zdejší konšely, aby snázeji přeslýchali žehrání zdejších šenkéřů, kteří zle na mne touží, že prý já, cizinec cizinský, na jich ujmu v živnosti prospívám. Jako pravý oficír jest uvyklý notně hrdlo přelévati. Pil a pil až snad do půlnoci. Za to vstal dnes teprve k poledni. Dal si mne zavolati a první jeho slovo bylo, jak prý s pannou z Prahy, co nahoře jest ložumentem. Dím, že hned včera z večera odebrala se k otci svému. Byl patrně překvapen, ale, myslím, ne nelibě. — ‚Tož se tu zdržím až do večera, ač jsem již nyní chtěl vyraziti,‘ uklouzlo mu se rtů. Ptal se ještě, jakoby mimochodem, který z těch tří domků patří tobě; pamatuje se na ně, když jel po silnici z Čech do Žitavy. Pak řekl, bych mu dal přinésti černidlo a sumou věci ku psaní, a propustil mne. Než malá hodinka uplynula, volal mne znova. Nerad jsem šel, neboť drahá mi chvíle, když dvůr i všecka šenkovna plnička lidmi přespolními, kteří se již dnes na pozejtřejší jarmark sem sjíždějí. Dí, abych prý tento list panně Javorovské ještě v té chvíli dodal, že prý za tu cestu rád mi zvláště zaplatí. Zde jest, můj milý pane Tobiáši — šel jsem rád sám, aby se list do jiných rukou nedostal. Však jej sám panně odevzdáš — ale teď, prosím, beru odpuštění, mám tam plno a potřebí dohledu…“

A co by napočítal pět, Hušek kvapil zpátky do města. Pan Tobiáš pak zvolna ubíral se ze brány. List dona Albana, pečlivě složený a prstenem, na němž erb šlechtický byl vyryt, zpečetěný, pálil ho v rukou více než dech ostrého mrazu, jenž až za nehty se vtíral. Netušil v něm mnoho dobrého. Obava o ni, o to drahé, šlechetné dítě, zachvěla nyní tím prudčeji jeho nitrem… již déle neprodléval a rozlomil kvapně pečeť, četl list dona Albana, pomalu při tom dál se ubíraje. List psán byl po německu a zněl v tato slova:

„Panno Polyxeno! Mínil jsem dnes odjeti do Čech, abych za nedlouho vrátil se uslyšet tvoje konečné rozhodnutí. Ale tu slyším, že již včera jsi odešla do domu otcovského. Chci tedy vyčkati tu dnes až do večera, abys mohla říci, že celý jeden den prodlela jsi pod střechou emigrantů, v jejich bídě a ponížení. Hle, jak důvěřuji rozumu tvému a bystrosti ducha tvého: ty za jeden den poznáš, že tento život bídy a potupy není pro tebe, ty se rozhodneš přijati moji ruku i moji lásku a s touto vše, co jsem ti nabízel. Přijdu si pro toto rozhodnutí. Až první soumrak snese se k zemi, vyjedu z města se svými sluhy. Jestli po mé vůli se rozhodneš, vyjdi mi vstříc, a všecky hvězdy, co jich bude zářiti nad tvojí hlavou, nemají tolik světla, co padne v duši mou, až řekneš ‚ano‘. Odjedu pak ihned a vrátím se v několika téhodnech pro tebe s průvodem hodným tvé krásy. Při sám Bůh, ty musíš vjížděti do Čech jako královna! Ale kdybys nechtěla!? Buď tak hrozným pro tebe pomyšlení na moji mstu, jak sladkou jest pro mne myšlénka, že mne vyslyšíš! Nebudeš-li na mne čekati, vejdu do tvého domku; bude mi to znamením, že mi odpíráš. Nemysli si, že obklopíš se pak svými blízkými — není jich tolik, aby dovedli zabrániti, bych tebe před jich očima neztrestal, děj se pak co děj. Nedomnívej se, že uzavřeš se s nimi do toho domku — žádná závora tebe neuchrání, a ustrojíš-li obranu, vezmu tu odlehlou samotu útokem… Víš, jak jsou mi sluhové moji oddáni! Zbav se též myšlénky, ujíti z domku sama nebo s ostatními — zničím všecky a všecko, co tam najdu, a poručím sluhům, aby jej zapálili. Posvítí nám na cestu, až budeme kvapiti k nedalekým hranicím. A ani potom neunikneš mojí pomstě! — Hle, těchto skutků všech šlechtic jenom z lásky se odváží! Ale — vím, že nadarmo děsím tebe hrozbami a sebe myšlénkou, že bys mi odřekla. Ty neuzavřeš vrátka domku svého přede mnou, neboť otevřeš mi srdce své a vyjdeš mi v ústrety.

Alb.“

Čím déle četl pan Tobiáš, tím kratší stávaly se kroky jeho, a dočet tento list zastavil se a div jej neupustil z třesoucí se ruky. Srdce sevřené bezděčnou úzkostí o dcerku, tím větší, čím děsivější byly hrozby tyto, počalo rychleji mu tlouci, a ve hlavě zavířil rej myšlének, tížících a neurčitých. Jen jedna z nich nade všemi ostatními hned v prvním okamžiku jasně a určitě vrchu nabývala: Polyxena nesmí ničeho tušiti o listu tomto. Vědělť, že hrozby Španělovy, nezkušena jsouc takých vášnivců, lehko váží a byť i nevážila, přece že by neváhala setkati se s ním tváří v tvář, jenom aby otce svého všeho možného nebezpečí uchránila. A pan Tobiáš byl si jist, že Albano, jakmile by uviděl ji, předmět nezkrocené své touhy, v zaplanutí nezřízené vášně provedl by všecku svou hrozbu. A má-li kdo ocitnouti se v nebezpečí tak velikém, pak nesmí to býti již jeho dcera, která tolik pro něho trpěla a která teprve žíti počíná, ale raději on, otec její, jehož konec beztoho nemůže býti daleko…

Ale vzpomínka na smrť, kterou druhdy tak klidně byl by podstoupil, zachvěla hlubinami jeho nitra — nyní zemříti, nyní, kdy vráceny má děti jeho, kdy chce je viděti šťastny a šťasten býti z jejich štěstí? Ale co činiti?

Má snad dceru svou i Bohunku v průvodu svém vyvésti z domku k paní Marianně nebo k některému z přátel do města a střechu svou vydati ve psí? Rád by tak učinil, ale nešlo by to beze lsti, a pan Tobiáš cítil, že by nedovedl dceru svou o tom klamati, proč za pozdní doby z domu ji vyvádí. Zdaliž by pak lehce svolila, by poslední a z těžka nyní nahraditelný otcův útulek a s ním snad i oba sousední domky vydány byly zmaru, zdaliž by neohroženě nevyšla vstříc mstivému vášnivci a tím strašnému nebezpečí? A on, otec její, chce ji vyvarovati i sebe menší možnosti takého nebezpečí a právě proto si umínil, že ona nesmí ani z daleka ničeho o něm tušiti. Či měl by jíti na rathouz žitavský, tam list Albanův ukázati a žádati, by byl Albano jat, a on s dcerou svou od práva městského bezpečně opatřen? Ó, by to byla ve vlasti za časů dřívějších a nikoli zde! Leccos doslechl od svých přátel ve městě bydlících o městském regimentu, a to, co věděl, nedávalo naději, že by páni zdejší zajali mocného muže ze sousední, tak nedaleké země k vůli jednomu z vyhnanců, kteří pokládáni za lidi stejně cizí, jimž dosti veliká a již nepřekročitelná míra dobrodiní se prokazuje, když tu jsou trpěni a v pokoji ponecháváni.

Pan Tobiáš poznával, že nebezpečí dcerku jeho mine jediné tehdy, když Albano mnohem dříve pozná, než domku jeho dojede, že i násilí jeho bude marno. Potřebí tedy již zde na silnici ho zastaviti a bude-li potřebí, i zbrojně mu čeliti. Tu ovšem vůči vzteku takého odvážného vášnivce lehce o život půjde — zdaliž by drábové městští pro cizího přistěhovalce měli dosti odvahy nebezpečí takové podniknouti? Také pacholci hospodští, kdyby o ně Huška požádal, sotva by mínili vlastní kůži nastaviti, či měl by pan Tobiáš ještě teď dojíti do města k přátelům svým, vše jim vyložit a o pomoc prosit? Ó, zdaliž by mohl volati tyto staré, vážné a sumou vetché lidi do takého nebezpečí? Nezbývalo než v hlubokosti této své těžkosti spolehnouti na sebe a na své, t. j. Jáchyma a oba Ledecké. Panu Tobiáši svitl pojednou v těchto tížících chmurách jasnější paprsek blahé naděje. Vzpomnělť si pojednou, že Jáchym, promlouvaje před odchodem o té cestě, řekl, že chce se vrátiti ještě před večerem. Ano, vyřkl ta slova, v paměti starého pána pojednou se oživila a zároveň s touto připomínkou poulevila o něco ta tíže úmorná, na prsou jeho balvanem spočívající. Ó, jen kdyby Bůh nebeský jim ráčil vnuknouti, aby si pospíšili a vrátili se před soumrakem! Vyjde jim vstříc, bude na ně čekati, aby je Polyxena ani okem nespatřila dříve, dokud nebezpečí nepomine… Ó, oni jistě nebudou váhati životy své nasaditi, a místo Polyxeny objeví se tomu zlověstníku jejich meče, které mu po dobrém nebo po zlém ukáží, kudy cesta do Čech bez zastávky. A Polyxena nezví v té chvíli o ničem — a aby netušila a mysl svou v tu dobu zabavila, pan Tobiáš, až půjde naproti Jáchymovi a jeho druhům, předloží jí bibli. Beztoho dnes mezi hovorem projevila touhu svou po tom čtení nábožném, jemuž druhdy tak uvykla a nyní za drahný čas ho postrádala.

Pan Tobiáš přidal nyní do kroku a za nedlouho vítala jej opět Polyxena, klonivši se před tím u otevřené truhlice nad pozůstatky lepších dob, jedinými, jež podařilo se jí vychvátiti z rukou vítězův.

Jen stěží potlačoval nyní trapný svůj nepokoj; zdálo se mu, že ty hodiny přesypací, postavené na skříni šatů choděcích, dnes jsou naplněny nehybným, těžkým olovem. Dlouhé, nekonečné to byly chvíle, jež musil nyní s dcerkou a s Bohunkou proseděti, aniž mohl uleviti přeplněné duši své neb opětným příchodem vzbuditi jejich podiv nebo sebe slabší stín nedůvěry v jejich duších.

Čas míjel, odpůldne pokročilo. Pan Tobiáš již chtěl hovor svůj s pannami obrátiti na čtení pobožné, když na sínci zazněly kroky a ve dveřích objevila se s dcerkou svou paní Marianna, jako vždy pečlivě vystrojená a každým pohybem urozeně sobě vedouc v tom širokém, zvonovitém kortukalu a bělostném okruží perlami nabíraném.

„Když ne vy k nám, tedy my k vám,“ děla s úsměvem, usedajíc ke stolu po boku dcerky své, jejíž vážná, přibledlá líc obestírala se dnes jasným svitem vnitřního blaha.

Pan Tobiáš jistě dosud nikdy tak rád pod střechou svou paní sousedky nevítal jako dnes. Věděl, že hovorná paní návštěvu svou prodlouží třeba až do pozdního večera. Takto zaujata bude mysl Polyxenina i sluch, k němuž, kdyby v tichosti četla, snadno mohl by zalétnouti zvenčí zvuk lerma, způsobí-li ten vášnivec bitku nějakou…

„Tak jen sobě propovězte, však máte o čem,“ hovořil některou chvíli po příchodu paní Marianny a Benigny, vstávaje se židle. Nebudu vás rušiti, neboť chci vyjíti našim mladým kousek cesty vstříc. Mohou tu pomalu býti. Projdu se na zdravém povětří; cítím, že ten živel dobře mi jde k duhu. A až odejdu, uzavřete na závoru a nevpouštějte nikoho, neuslyšíte-li známý hlas, byť i vrátka rozbušil. Pozejtří v městě jest jarmark a o takových příležitostech zde jako v Čechách schází se chasa lotrovská, stupkové a zloději všelijací, kteří již před početím trhu krouží v okolí měst, lačni kořisti. Však hle, vizte, kterak sám sahám po meči svém, který mi druhdy na cestě do vězení byl odejmut, ale opět vrácen — radno býti v časech těchto opatrným…“

A všecka tato slova nucen byl pan Tobiáš promlouvati s takým klidem, jaký spatřoval ve tváři přítomných žen — a srdce mu při tom bušilo, jakoby chtělo se rozskočiti.

Když učinil první krok ke dveřím, pohled jeho zaletěl na dceru, která ve chvíli té úslužně paní Marianně pomáhala svléci mantlík.

Panu Tobiáši bylo náhle, jakoby tento pohled, který na dceru upírá, byl poslední a jakoby už nikdy neměl ji spatřiti — nitro jeho sevřelo se bolestí, nadějí a obavou zároveň. Ale, pomyslil si, Bůh bdí nad ní i nade mnou a jen jeho vůle se stane — vždyť vrátil ji tobě, když jsi se jí odřekl, zdaliž by chtěl, aby i ona musila odříci se tebe?

Ó, by byla Polyxena tušila, jaké myšlénky a city bouří v nitru otcově, když na rozloučenou ji vroucně políbil na čelo!

Odhodlaně vykročil pan Tobiáš ze svého domku, potěšen, že opatrná Bohunka, pečliva jeho slov, za ním zamyká.

Širá, sněhová pláň prostírala se před ním v mrtvém klidu. Páry vzduch naplňující nedovolovaly volného rozhledu do dálky, vroubíce nedaleký obzor zamodralým okrajem, tratícím se znenáhla v olověné šedi zachmuřené, ale nehybné oblohy, jež nízce a mlčelivě nad tím tichým krajem se klenula.

Také silnice, protínající tuto pláň, zpustla od té doby, co tu z města se vracel. Proud přijíždějících ustal a pod vysokými, zasněženými topoli s obou stran silnice pohybuje se pomalu již jen jeden vůz nákladní směrem k Žitavě, ohlašuje se cinkotem zvonkův i hlasným, daleko se rozléhajícím štěkotem psa, pobíhajícího kolem koní, patrně již unavených.

Pan Tobiáš za hodnou chvíli postál před svým domkem, těkaje pohledem kolem sebe bez určitého cíle. Neměl na spěch. Času ještě nejméně s půl hodiny — nelze mysliti, že by tu dříve býti mohli ti mladí muži, tak toužebně očekávaní!

Pohled jeho zavadil o zamrzlá okénka domku v levo s jeho vlastním sousedícího… Což tam, kmitlo mu hlavou, nebyla by pomoc v nejhorším případě? Kdež pak, odpovídal v duchu ihned sobě sám, takový starý, zvetšelý medikus jako pan Jakub Leinpach z Lichtenfelsu, hledící sobě jen své učenosti a mudrckého přemýšlení, zahořklý ke všemu a nevražící, jak se zdá, na všechen svět! Ten věru s nikým nebude se bíti, ani snad za sebe ne! Skorém jakoby ho tu ani nebylo. Jen jednou za den kmitne se tu venku skrovná postavička jeho služebníčka, přihrblého mrzáčka, ještě ke všemu na sluch nedostatečného. Od těchto pomoc čekati zle by bylo!

Ale oni přijedou!

Ta blahá naděje posilovala ho, když kráčel po stezce vyšlapané ve sněhu od svého domku k silnici. Ale kdyby přece nepřijeli? našeptával mu nelítostný hlas zlé obavy. Pan Tobiáš prve nechtěl jej slyšeti, ale když dlouhá chvíle míjela za chvílí, aniž by pustá silnice stranou od Žitavy ožila postavami jezdcův očekávaných, otázka tato stávala se neuprosnější. Ale oni přijedou! mluvil sám k sobě, mohou tu býti, jen co do třetice přejdu tam k tomu vydoutnalému topoli a zpět. A chvatně jal se procházeti pod těmi vysokými, bez hnutí k nebi trčícími topoli; mráz a ještě více trapná, sžíravá nejistota urychlovala jeho krok.

Půlhodina byla již dávno minula. Přešed již dávno třikráte vyměřený kus cesty sem i tam, pan Tobiáš nemohl si zapírati, že obzor znatelně se súžuje houstnoucími parami, zvolna tíhnoucími k zachmuřené obloze, odkudž brzy první soumrak se snese. Ó, Bože, a oni posud nepřijíždějí! A hle — tamto protrženými chmurami hvězda večerní měnlivým, hned modravým, hned rudým třpytem mařila. Ta jest poselkyní večera, a nedlouho po jejím zaplání tajemná ruka rozžehne bezpočetné tisíce jiných světel na nebi. Hle, soumrak již znatelně se snáší, již nelze panu Tobiáši ani věží městských dobře dohlédnouti, již v ten pustý, širý kraj večerní klid a ticho se vkrádá, rušeno jsouc jen porůznu černým havranem, se svými druhy nad sněžnou plání těžkým letem se vznášejícím…

„Ó, Bože, viz těžkosť mou!“ vzdychl z hloubi nitra svého pan Tobiáš, postřehnuv v Žitavské bráně světélko… Již večer nastává, soumrak houstne, a oni se neobjevují! Co počíti? Ale hle, tamo od města temné postavy jezdců — jsou vskutku tři, a pan Tobiáš div nevykřikl radostí. Ale jaký mráz projel jeho žilami, když jeden z nich ssednuv, koně svého odevzdal druhým a sám pěšky v před se ubírá, kdežto druzi jeho jej pomalu předjíždějí. Bože, to nemohou býti oni, to jest ten Albano!

Co činiti?

Co si počne on sám jediný proti třem lidem odvážným!? Nebylo by lépe do domku uskočiti, uzamknouti všecky dvéře a dopustiti, by Albano do nich se dobýval, neboť než se dobude, mohou přijeti na pomoc?! Hle, ještě jest čas zachrániti se před setkáním se s tímto nebezpečným, všeho schopným smělcem!

Ale zdaliž by Polyxena zůstala chladna, až by dunivé rány dopadaly na dvéře domovní, vědouc, že jen k vůli ní Albano dovnitř se dobývá a až se dobude, že nebezpečí i otci jejímu může a bude hroziti? Zdaliž uposlechla by otcových proseb, aby jen nechala Albana se dobývati, zdaliž by směle nevkročila mu v ústrety, aby s nebezpečím vlastním všecko možné nebezpečí otci hrozící odstranila? Zdaliž by při tom život její nebyl dán ve hru odvážnou?

Pan Tobiáš se zachvěl při tomto pomyšlení. Nechť se děje cokoli, jen když dcera jeho bude zachráněna! Zdaž není povinen nasaditi život pro dítě, které tolik, tolik pro svého otce dovedlo podstoupiti?! A nedovede-li on, pan Tobiáš, odolati přesile těchto tří mužů, pak nechť jen přes jeho mrtvolu vkročí do domku, aby nemusil na své oči viděti, jak ten zlosyn bude se jí mstíti! A přece — jak rád by nyní žil pro ni, ne-li cele šťasten, tedy spokojen, poslední dny života svého! Ó, těch muk starého šlechetného pána!

Ale byl již odhodlán na všecko. Vždyť není ještě vše ztraceno. Bude hledět toho škůdníka zde na silnici zdržeti a možná dost, že mezi tím Jáchym s druhy svými přikvapí. A kdyby nepřikvapil? Děj se již vůle Páně — zpátky nepůjde. A krokem pevným vykročil vstříc muži, jehož tmavá postava víc a více sem se blížila.

Minuv prve dva sluhy o třech koních, jen zvolna, co noha nohu mine, patrně na rozkaz pánův jedoucí, pan Tobiáš stanul za krátkou chvíli na několik kroků proti muži v plášť těsně zahalenému. Pro husté šero nebylo lze panu Tobiáši rozeznati jeho tvář, až když ještě blíže cizí muž k němu přikročil, znamenal jeho tmavý vous. Byl to v pravdě don Albano.

Poznávaje, že ten, kdo vstříc mu přichází, jest muž a nikoli žena, kterou očekával, zaklel stlumeným hlasem po Španělsku. Načež přikročiv ještě blíže, hlasem po německu se otázal:

„Nepověděl bys mi, brachu, potkal-li jsi tam dole na silnici jakousi paní!“

„Snad pannu očekáváš,“ odvětil klidným hlasem pan Tobiáš, „a jest to Polyxena z Javořic.“

Don Albano vzkřikl překvapením.

„Jak, ty víš? Jsi snad objednán?“

„Jsem její otec, rytíř Javorovský z Javořic, a čekám na tebe, done de Pranza, místo dcery své…“

„Aj, pan Javorovský!?“ živě zvolal pan Albano, smeknuv a ukloniv se.

V hlavě jeho kmitla naděje, že snad Polyxena otci vše zjevila a tento jako moudrý muž sám ji pobízí, aby návrh donův přijala. A nyní přichází ten staroch sám, aby ho aspoň na chvíli pozval pod střechu. Což, kdyby jinak bylo, místo aby mu vyšel v ústrety, neuzavřel by se raději na desatery závory?

„Řekla ti tedy panna dceř? Víš všecko?“

„Ano, doně, řekla všecko. Vím vše, co na ní žádáš, co jsi jí sliboval a čím jsi jí hrozil, a proto místo ní přicházím…“

„Abysi mě uvedl pod svou střechu, k té, pro niž láskou nesmírnou všecka duše moje zaplanula!“ vypuknul don. „Ó vidím, pane rytíři, že jsi starý, moudrý muž, a věz, že kdybysi se vzdal religionu svého, po čase, až na rebelii v Čechách a ve Vídni zapomenou, mohl bysi obnoviti lesk domu svého…“

„Ty jsi mne ještě nevyslechl, done de la Pranza,“ odtušil pan Tobiáš. „Přišel jsem, abych místo dcerky své tobě řekl, že děj se co děj, po vůli tobě býti nemůže…“

By světlo bylo, pan Tobiáš byl by mohl znamenati, jak tvář oficírova všecka pobledla a oko jeho zlověstně zablesklo.

„Slyšel jsem dobře?… Proč, proč by nemohla…“ vyjel prudce.

„Její víra i její láska brání jí…“

Don Albano zasmál se napolo hněvně i pohrdavě.

„Ah, to jsem i od ní slyšel,“ mávnul rukou, dodávaje prudčeji: „Jenom k vůli ní nepoddávám se svému spravedlivému hněvu. Musím ještě naposled promluviti s ní samotnou…“

A již učinil dvé krokův, aby zahnul na nedalekou, ve sněhu vyšlapanou stezku, vedoucí se silnice k domkům vyhnancův. Jediným skokem pan Tobiáš zastoupil mu cestu. Srdce mu zabušilo, všecko nitro jeho na mžik se zachvělo. Bezděky křečovitě stiskl levicí svou jílec meče.

„Do mého domku nesmíš vkročiti,“ děl pevně. „Jest uzavřen…“

„Dovedu vypáčiti všecka tvoje dvířka!“ hněvně zvolal Albano. „Pravím tobě, že musím ještě promluviti s dcerou tvou!“

„Done, jsem šlechtic jako ty. Naše vůle nemohou se srovnati. Nuže, rozhodněme ocelí. Podstup se mnou ctný boj jako člověk urozený…“

Don Albano se zarazil nad klidným a vážným tónem, jakým pan Tobiáš slova svá provázel. Nešlo mu na mysl, že by tento staroch dosti měl odvahy s ním sám jediný se měřiti, věda přece, že nemá tolik síly a křepkosti ve starých, neohebných údech jako jeho sok. Zdálo se mu, jakoby v tomto vyzvání nějaká lesť na něho byla připravena. Snad tu nedaleko ukryto jest několik přátel starcových a řinkot v souboji křížících se mečů má jim býti znamením, aby se vyřítili. Ale on nemíní této lsti se vydati — však také ne bez bitky ustoupiti. Děj se co děj, s Polyxenou musí promluviti! Soptil hněvem a zlobou, ale náhle ustoupil od pana Tobiáše na několik krokův, aby houknul na sluhy své, by ssedli a zpět se vrátili.

„Marna je snaha tvá!“ volal pan Tobiáš. „Jen přes moji mrtvolu dostaneš se do domku k dceři mé. A ani potom nepřinutíš ji k ničemu! Můžeš ji ztrestati a zahubiti, ale ona nikdy nepřivolí…“

„A proč?“ rozkřikl se vášnivě don, stoje uprostřed silnice a čekaje blížící se sluhy. „Proč by nesvolila, když…“

„Přísahám ti, že nepřivolí!“ pan Tobiáš zvolal mocným hlasem, zapomenuv se nadobro, že by ho v domku mohli slyšeti. „Budu-li mrtev, nevloží pravici svou v ruku krví mou poskvrněnou. A budu-li živ, nepřivolí tím jistěji. Ona zná mou vůli, a byť ani nebylo její mladé lásky, ona se proti ní neprohřeší, k vůli mně, neboť ty víš, že ona miluje více mne než sebe…“

„Pravdu jsi děl,“ zasoptělo z hrdla Albanova. „Nemohu-li splniti své sliby, vykonám svou hrozbu. Nezahubím ji, neboť vím již, co bude pro ni horší mukou než její vlastní smrť…“

A sotva doznělo poslední toto slovo, zablesklo se rudě u večerním temnu a tichým, pustým krajem zahoukla střelná rána a téměř současně ozval se temný, hluboký výkřik.

„Hle, Jeho Milosti Císařské ubylo nebezpečí o jednu hlavu nezměnitelného rebela. Mám o zásluhu více. Viděli jste ji,“ děl k sluhům svým. „Ale již na koně!“

A v několika okamžicích seděl v sedle, prudce oddychuje a ohlédnuv se ještě naposled na místo, kde do umrzlého, bělostného sněhu skácela se postava páně Tobiášova…

Již byly zmizely postavy tří jezdců v neproniknutelné tmě, když dvířka domku páně Tobiášova se skřipotem se otevřela. Vyšly z nich Polyxena s Bohunkou a paní Marianna s Benignou. Horlivě rozmlouvajíce nebyly slyšely volání donovo a pana Tobiáše, až rána střelná je vyrušila. Polyxena první, zbavivši se okamžitého dojmu náhlé bázně, jenž ženské mysli jejich náhle opanoval, vykročila na síň, aby otevřela dvířka domovní.

Nyní naslouchaly a ohlížely se po původci výstřelu. Nic se nehnulo v té mrtvé tišině, ničeho neznamenaly pátravé jich pohledy v té pusté tmě pozdního zimního večera. Však slyš — to slabý sténavý hlas lidský se ozval — a tamo, hle, co na sněhu se černá — a již Polyxena ze všech první tam kvapí bez bázně a přece plna bezděčné úzkosti. Bohunka s oběma Ctibořskými rychle ji následovaly, ale náhle stanuly ohromeny. Zaznělť hlubokým tichem výkřik, jakého schopno jest pouze největší lidské zoufalství. Tušily již všecky… A hle, tu Polyxena kloní se usedavě vzlykajíc nad otcem svým… Toho hrozného pohledu na zoufalství dceřino, na otce bez vlády, snad v poslední hodince tu ležícího, kol něhož sníh tmavě teplou krví jest zabarven… Bohunka musila se zachytiti paní Marianny, aby neklesla…

„Otče můj, pro Boha nebeského, jsi živ?“ Polyxena sténala, nadzvedujíc jemně hlavu páně Tobiášovu. „Jen jediné slovo, otče můj! Poznáváš nás — hle, jsme tu všechny, jak jsi nás zanechal…“

„Jsem — živ,“ zaznělo slabým hlasem z jeho rtův, „ale brzo povolá — mne Pán — Albano chtěl do domku — já bránil — on střelil — pomstu vykonal — odjel — jsi zachráněna a já — umru nyní šťasten — odplatil jsem tobě…“

„Bože můj!“ vzlykala Polyxena, ale náhle se vztýčivši, zvolala pevně: „Nyní pomozte — honem z té zimy…“

Nadlidskou silon zvedala bezvládné otcovo tělo. Ostatní ze všech slabých, náhlým dojmem otřesených sil jí pomáhaly. Za chvíli pan Tobiáš uložen na lůžko. Polyxena tiše plačíc počala studenou vodou omývati prsa jeho, zbrocená krví. Bohunka odběhla ke studni za domkem pro novou zásobu vody a paní Marianna s dcerkou svou k vedlejšímu domku, aby vyburcovaly pana medika.

Dříve než se navrátily, zazněl na síni hlasitý hovor a tré mladých mužů vešlo do světnice. Polyxena znova usedavě zaplakala, spatřivši Jáchyma a Jana, podávajíc ruku svou na uvítanou mladšímu jeho bratrovi. Jáchym klesl v hlasitém pláči k lůžku otcovu a oba Ledečtí mlčky v hlubokém pohnutí tu stanuli, zírajíce v bledou páně Tobiášovu tvář, tichým, bolestným úsměvem je vítající. Ó by byli tušili na své cestě, jak je očekával v trapné, nevyplněné touze!

Smutné bylo uvítání, když Bohunka, vrátivši se, mladšímu z Granovských po tak dlouhé době ruku stiskla. Všecka radosť z jeho příchodu byla zakalena hrozným mračnem, z něhož blesk neštěstí nenadálého zasáhnul strýce jejího.

Slzavým pohledem Benigna utkvěla na Jáchymově tváři, když vrátila se s matkou svou, která Polyxeně vyřizovala, že pan medikus přijde co nevidět. Když se na něho konečně dobouřily, vyptal se, jaká rána, zda sečná či střelná, a řekl se skrovnou vlídností, aby jen zase šly, že přijde, jen co shledá všecka instrumenta a léky, kterých bude asi potřebí.

Netrvalo dlouho a do jizby vešel pan Jakub Leinpach z Lichtenfelsu, mužík drobné postavy, suchý a kostnatý, s dlouhými, na zad učesanými vlasy a bradou šedivou. Za ním přibral se služebníček jeho, nesoucí instrumenta, léky a sumou věci lékařské.

Přižloutlá, mlčelivá tvář páně medikova s přísným, přitrpklým výrazem, nezměnila se ve svém chladném výrazu, ani když ránu páně Tobiášovu byl ohledal.

„Střela vězí v těle,“ děl chladně ke shromážděným, kteří úzkostlivě očekávali jeho výrok. „Bude potřebí ji vytáhnouti. Tebe, pane, prosím při tom za pomoc,“ obrátil se k Jáchymovi hádaje, že jest nejstarší. „Ale pak budu také všecky vás žádati, byste odešli. Nemocný potřebuje klidu a ticha. Nestrpím tu nikoho. Budu bdíti u něho sám. Ale teď musím ještě domů pro cosi…“

A vyšel ven, chvátaje za svým sluhou, jenž vrátka domku jeho otvíral. Polyxena vyšla nepozorovaně za ním.

„Probůh, pane slovutný,“ děla hlasem třesoucím se, „rač mi říci podle svého svědomí, míníš-li, že rána jest smrtelná! Ó netaj mi pravdy, jsem na ni připravena… Viděl jsi ránu, jsi toho zkušen…“

„Milá panno, jeho život jest v rukou Božích jako tvůj a můj,“ odtušil krátce. „Mohu-li najisto věděti, že dočkáš rána ty jako já? Pravý křesťan budiž připraven na smrť v každou hodinu. ‚Nevíte dne ni hodiny,‘ řekl Pán…“

„Pane Leinpachu, mne děsí tvoje vyhýbavá slova,“ prosila Polyxena úpěnlivě, „jen, prosím, rci určitě…“

„Již jsem řekl,“ na půl zhurta přerušil ji medikus a jen stěží dal se uprositi, aby dovolil aspoň jí, Polyxeně, a Bohunce s ním u lože páně Tobiášova bdíti. —

Smutné, teskné dny nastaly nyní v domku páně Javorovského. U lůžka zraněného dlely Polyxena s Bohunkou a s panem Jakubem, jenž přísně si poručil, že nikdo jiný nesmí do jizby této vkročiti, dokud nenastane hodina, kdy on sám uzná je povolati. Panu Tobiáši zapověděl mluviti, bedlivě střehna, zdali starý pán dbá jeho zákazu. Od lože jeho nehnul se ve dne ni v noci a bylo oběma dívkám na div, že tomuto vetchému starochu postačí, zdřímne-li za celou noc jedinou hodinku v hlavách lůžka.

Minuly tak tři dny, plné strašlivé nejistoty a zžíravých obav, tři noci bezesné, ztrávené v úzkosti a nekonečně dlouhé Polyxeně i Bohunce. Čtvrtého dne z rána děl k nim pan medikus:

„Nuže, již znám vůli Boží. Ta zní, aby otec a strýc váš dále žil v pokoji a štěstí vašemu. Jest zachráněn. Střela vjela o poznání výše, než by bylo naprosto smrtelné. Ale pan Tobiáš nebyl bez nebezpečí. Proto jsem nechtěl dříve ničeho jistiti.“

A tvář starého medika ničeho při těchto slovech neslevila na svém přísném, chladném a pochmurném výraze — ale za to v sivých očích jeho zazářila radosť jeho šlechetné duše, skrývající se jako zlato v tvrdém a drsném křemeni.

Polyxena i Bohunka klesly na kolena…

Ještě téhož odpůldne podle dovolení páně Jakubova směli na chvíli k panu Tobiáši přijíti všickni drazí a přátelé jeho. I mluviti mu dovolil, ale ne mnoho a hlasitě.

Jak se ozářila bledá páně Tobiášova tvář svitem tiché radosti a neskonalého blaženství, když uzřel tu shromážděny všecky drahé a blízké, ani se radují jeho zachránění!

„Kéž se jen dočkám, než Pán mě zavolá, oné veliké hodiny, která uvede nás zpět do vlasti, abych mohl složiti kosti své v půdě, kde otcové naši práchnivějí!“ děl slabým, pohnutím se chvějícím hlasem. „Však zatím Bůh ani zde v cizině nás neopustí a láska a víra nahradí nám bídu a strádání věcí pozemských.“

A zamlčev se, dodal po chvíli:

„Hle, krev moji prolil nepřítel, ale já jsem nezahynul. Bůh mě zachránil a já ho budu prositi, by odpustil čin vražedný nepříteli mému. Kéž jest tak i s drahou zemí naší, po níž toužiti budu, byť bych věku Simeonova dosáhl. Krev jejích synů prolili nepřátelé, potlačili jejich svědomí i víru. Neklňme jim a mysleme u sebe, že také mezi nimi takých se nachází, kteří s myslí čistou se domnívají, že jen pro Boha to vše učiněno. Prosmež Boha, aby krev prolitá nepadla na hlavy vítězův, ale aby byla obětí smírnou, by Bůh neopouštěl potomků, když byl dopustil na předky, by drahá země naše aspoň po nás dočkala se rozkvětu a uchráněna byla záplavy cizí víry, cizího jazyka i cizích obyčejů…“

Pan Tobiáš umlknul a po bledé jeho líci kanula vroucí slza…

* * *

Nedočkal se pan Tobiáš vyplnění prvního ze svých přání, aby vrátil se do vlasti a kosti jeho aby uloženy byly v zemi otců. Zemřel po letech in exilio, ve vyhnanství, oplakáván dětmi svými i vnuky, nechtěje ani v hodině poslední uvěřiti, že rody dětí jeho i všech těch tisíců, kteří druhdy dobrovolně a potom z přinucení vyšli z vlasti své do vyhnanství, navždy již zůstanou v národě cizím, že přijmou jeho řeč i jeho mrav a že rozmnoží a zušlechtí jeho sílu.

A druhé přání jeho, aby rodná jeho země uchována byla cizoty a zachována sobě samé? Aby cele bylo vyplněno, záleží na všech i na každém z nás.