Marsyas čili na okraj literatury/Eros vulgaris

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Marsyas čili na okraj literatury
Podtitulek: Eros vulgaris
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Kniha obsahuje studie a causerie Karla Čapka o slovesném umění a o zavrženíhodné novinařině - bulváru.
Zdroj: http://www.mlp.cz/karelcapek
Vydáno: Aventinum, 1931
Licence: PD old 70

Dalek jest mi – krom mnoha jiných věcí – úmysl proputovat celým územím erotické literatury; už proto ne, že tato oblast nemá hranic. Pročež vězte předem, že nechám stranou Píseň písní i středověké truvéry, Šprýmovné povídky i lyriku Puchmajerovu, ba i romány pana Zahradníka Brodského; nebudu se ohánět Maupassantem ani Strindbergem, ani galantním stoletím, ani antikou; nepíši dějin a nepokouším se pěstovat onen druh voyeurství, kterému se říká “studie mravů” nebo “kulturní dokumenty”. Literatura, o které zde bude řeč, se nazývá prostě pornografie; je většinou anonymní, je tištěna ponejvíce v Budapešti, Bruselu nebo Chicagu a vychází velmi často pod záminkou bibliofilie (což může v nezasvěcených vzbudit dojem, že bibliofilie je něco tak divného jako nekrofilie), v pěti stech číslovaných a neprodejných výtiscích; ale přes tuto omezenou tiráž je rozšířenější, než si myslíme. Budiž po pravdě řečeno, že většinou jsme tu ne na okraji, ale spíš za hranicí literatury. Četl jsem už ledacos, nad čím jsem z důvodů literárních a jiných kroutil hlavou; ale dosud mi nepřišlo do rukou nic, co by bylo tak upachtěně slátáno jako tyto vulgární libri prohibiti. Člověk má tak trochu mučivý pocit, jako by četl produkty maniaků; nadto se mu obrací žaludek téměř fyzickou reakcí ošklivosti. Naštěstí nebylo třeba dlouhých studií v této oblasti: v žádném oboru literatury se nepřežvykuje stále totéž s menším nákladem invence jako v pornografii. Je to úzce vymezený typ pozůstávající skoro jen ze společných rysů a ustálených konvencí. Není to náhoda, že mnoho pornografických ilustrací putuje z knihy do knihy; hodí se do kterékoliv. Ale ať je to četba sebetrudnější, má své konzumenty a už kvůli nim zasluhuje trochy pozornosti.

Jedna z oblíbených konvencí pornografické literatury je, že si přikládá jistou důležitost jako “studium mravů”; bývá věnována “vědeckému čtenáři” a vydávána k “vědeckým účelům” pod titulem “dokumentu doby” nebo “příspěvku k dějinám mravů”. Tato vědychtivost poněkud připomíná mládence, kteří chodí do barů a nevěstinců, jak se říká, studovat život. Je dost zvláštní úkaz, že studium života a mravů se omezuje většinou na život noční a pohlavní; málokdo pěstuje studium života tím, že by se chodil dívat, dejme tomu, do chudobince nebo na zubní kliniku; málokdo přispívá k dějinám mravů tím, že by s vědeckým zájmem pozoroval například mravy politiků nebo cihlářů. Lidé často zaměňují vědění a zvědavost; ukojení zvědavosti nemá vůbec co dělat s věděním, se zjišťováním příčin, souvislostí a řádů. Jedno z nejběžnějších sexuálních pokrytectví, kterého nejsou prosti ani nejotužilejší flamendři, je záminka, že chodí do nočních lokálů pozorovat život; zatím neznají život ani do té míry, aby sami na sobě rozpoznali, že se tam chodí jaksi dráždit. Rád bych věděl, nač sváděli mužové svůj fyzický zájem, pokud minulá dvě století nepřivedla vědu a empirické poznání v takovou popularitu. Doufám, že tomu neříkali věda, nýbrž pokušení.

Vydává-li se pornografie tak ráda za dokument doby a příspěvek k dějinám mravů, činí to ze dvou dobrých příčin: předně zbavuje rozpaků svého konzumenta, neboť sbírat dokumenty doby a mravů není zajisté zájem nedůstojný a chlapecký; za druhé pak si tím. opatřuje obratem ruky velikou privilej, jež je přiznávána vědě: jednat o kterékoliv věci, a to bez prudérie a zámlk; ničeho nepominout a nazvat všecko pravým jménem. Mimochodem, je v tom jistý kulturní vývoj: Ovidius, renesance a zčásti ještě galantní věk pěstovali tyto věci jakožto ars amandi; nazývali to uměním. Dnes se tomu dává nálepka vědy; i zde vítězí věk vědy nad starými ideály estetickými. Nuže, budiž po pravdě řečeno: na tomto poli je věda neskonale hrubší než umění.

Studium mravů. Dokument doby. Tato slova slýcháme i v literatuře, jež chce být brána vážně. Jsou romány, které přímo reklamují čest být dokumentem doby. Jako by každá kniha nebyla dokumentem své doby, ať chce nebo nechce; nevím věru, proč by si to zvlášť ještě měla brát do hlavy. Myslím, že si literatura může přát celkem něco lepšího než být dokumentem své doby: být ve své době dokumentem jistých trvalých lidských hodnot; být důkazem krásy a důstojnosti člověka a tak dále. I ten nejvyšší sen bude za sto let dokumentem své doby. Pračlověk, který přitesával a brousil kamennou sekyrku, nemyslil na to, že vyrábí dokument starší kamenné doby, nýbrž na dobrou sekyrku a na lovecké hrdinství. Vyrábět dokumenty je ipso facto cosi jako falšovat je.

Poněkud šprýmovnější konvence pornografie je řádu morálního: ty knížky dost často tvrdí o sobě, že “nemilosrdně odhalují” nebo “neúprosně zrcadlí” mravní zkaženost své doby; načež to provádějí opravdu nemilosrdně a neúprosně, neodpouštějíce si žádnou zkaženost své doby. Kupodivu zůstávají ty soudobé zkaženosti průběhem generací náramně stejné; někdy poznáte jen podle šatů, že tato zkaženost mravů vládla za dob našich dědečků, kdežto ona je z let devadesátých, a tu třetí že je nutno přičíst na vrub poválečnému úpadku morálky. Všechny ty dokumenty dob se sobě navzájem podobají jako vejce vejci; krom jistých rozdílů ve stylu a nehoráznosti nerozeznáte pornografii anglickou od německé nebo francouzskou od orientální. Čistě sexuální funkce generací se celkem neliší od sebe víc než jejich vytahané zuby. Mění se sexuální hodnocení, nezůstává v dějinách stejný vztah muže a ženy, přetvořuje se eros sociální a kulturní; ale tyto víceméně subtilní stránky erotického života v pornografii vůbec neexistují. Je to v podstatě tak bezmezně jednotvárné, jako by se psalo o žvýkání nebo o vrtání v nose. Se všemi aberacemi dostanete nějaké dva nebo tři tucty situací, kterými do omrzení prochází perský chán, francouzský abbé nebo německý lajtnant. Jediný dobový rozdíl je, že čím novější pornografie, tím je patologičtější; ale to snad nepadá tak tuze na vrub rostoucí zkaženosti doby, jako spíše na konto nakladatelské potřeby dodávat své klientele pořád silnější a nebývalý tabák.

Bylo by ovšem možno redukovat veškeru literaturu na jistý omezený počet základních motivů, jako je láska, ctižádost, deziluze a tak dále; jenže nekonečná je rozmanitost života a duševního ústrojenství, sociálních vztahů a osobních osudů. Toho všeho se pornografie radikálně zříká; ví, co se od ní žádá; nebude svého čtenáře zbytečně zdržovat celými stránkami nebo kapitolami, ve kterých by mu předváděla věci eroticky tak podružné, jako je povaha, mravní osobnost, prostředí, povolání, běh života a jiné okolky. Na třetí nebo nejdéle na páté stránce musí čtenář najít, co hledá; a pak až do konce se přemílají další podobné epizodky bez oddechu, pokud možno bez odboček, bez děje, bez čehokoliv, co nepatří přímo k věci; je to navlékáno jako korálky na šňůře, nanejvýš s klopotnou a marnou snahou o jakési variace nebo jakous takous gradaci; říkám vám, musí to být dřina. Každý muž je statný a velmi bohatý, zajisté proto, aby se nemusel zdržovat svým povoláním. Každá žena je krásná, bujně rostlá a vášnivá. Chcete-li víc, tož je blondýna nebo brunetka; ale na tom už mnoho nezáleží, a sám autor si občas splete její černé kštice nebo plavé kadeře. Není tenká ani tlustá; její tělo je univerzální jako anatomický model. Není blíže určena žádným povahovým znakem; je jenom, jak se říká, temperamentní. Protože monogamní poměr má málo variací, musí tu být z technických příčin vícero mužů nebo žen; nezáleží tu ovšem na jejich osobních rozdílech, nýbrž na počtu kusů. Proto se tu pravidelně vyskytují kluby prostopášníků, dívčí penzionáty nebo veliké hetéry; sexuální hrdinové jezdí z místa na místo se stěhovavostí obchodních cestujících, aby našli novou okolnost k opakování své obvyklé funkce. Pornografický román mívá sice začátek, ale nikdy nemá konec; vzhledem k povaze věci se nemůže skončit smrtí ani stářím, rezignací ani katarzí, ba ani obvyklým rozkošným děťátkem. Není žádného závěru, protože není děje; v zájmu věci se musí milostné ukojení pokud možno často opakovat, čímž je degradováno na pouhou epizodu. Obyčejný sentimentální milostný román, ve kterém si milenci po nesčetných protivenstvích padnou na poslední stránce do náručí, je jako erotická událost daleko patetičtější a vášnivější, neboť činí životní vrchol a triumfální závěr z toho, co je v pornografii jen iterativní epizodou. Pornografie je literární prostituce: neslouží jenom k ukojení, nýbrž k znehodnocení erotismu.

Když už tu je řeč o znehodnocování, budiž vzpomenuto jiného druhu sexuálních projevů; jsou to tak řečené tlusté čili mužské anekdoty. Bývají sprosté, až bůh brání; vybíjejí se s hrubým cynismem na čemkoliv, co je v erotickém životě groteskní a směšné, na lidských vratkostech a malérech, na dvojsmyslnosti slov a tak dále. Jako všechny anekdoty, jsou i tyto krajně konkrétní; vždycky se začínají, že byl jeden farář, jeden žid nebo jedna kuchařka; každý humor je od nátury realistický. Nuže, tyto chlapské anekdoty většinou nestoudně znevažují pohlavní záležitosti; ale právě toto rouhavé zlehčování má do jisté míry něco osvobozujícího. Jaksi se tím brutálně a bleskově zesměšní, co jinak se prožívá až příliš těžce nebo trýznivě; vybije se tím dusné napětí, složené z pohlavní výbojnosti a jistých mravních zábran.

Naproti tomu pravá pornografie je naprosto bez humoru a výsměchu; bere svou věc skoro pedanticky vážně a s bezútěšnou frizérskou elegancí, dokonale ušetřena pokušení prokouknout grotesknost svého předmětu. Nikdy se v ní nekmitne ani zachvění odporu, revolty, přesycení, soucitu, hořkosti nebo sebetrýzně; nevnímá směšnost ani bolest, ponížení ani ošklivost; vpravdě nic není cizejšího skutečnosti než tento napomádovaný Erós. Ať se tu cokoliv líčí, všechno je rozkošné, vonné, půvabné, sladké, dokonalé, rajské, drahocenné, bělostné, jako samet, jako hedváb, jako mramor, jako nevímco ještě; z nejsentimentálnějšího románu pro dívky nekape tolik spanilosti a idealizace jako právě z pornografií. Krása a rozkoš, to je základní konvenční lež pornografická.

Vskutku jsme tu ve světě bezmíry zjednodušeném: ve světě bez nedostatků a komplikací, následků a odpovědností. Láska tu nikoho netrýzní marností ani žárlivostí, porody ani nemocemi, deziluzí ani otroctvím; je tak mechanická, že proti ní hra v kuželky oplývá dramatickými a tajemnými překvapeními. Není třeba volby ani námluv; pornografický hrdina žije v zázračném světě pohlavní Šlarafie, obklopen krásnými a vždy svolnými ženami jako Turek v ráji. Říká se o erotické fantazii, že je žhavá; žhavá možná je, ale přitom je žalostně primitivní. Chce-li se vyšvihnout co nejvýše, počne líčit alabastrová schodiště a zlaté pokály, vzácné vůně, mramorové bazény, skrytou hudbu, vybrané lahůdky, brokátové portiéry a benátská zrcadla. Je zvláštní úkaz, že sexuální fantazie je téměř pravidelně spojena s (naivními a jaksi pohádkovými) vidinami luxu přímo sultánského; zřejmě existuje tajemný vztah mezi pohlavní prostopášností a přepychem. Je to jako v Tisíci a jedné noci, kde tak často překrásná dívka vezme jinocha za ruku, uvede jej do nádherné komnaty a zatleská dlaněmi, načež přikvapí otroci a otrokyně nesouce na zlatých podnosech vybrané lahůdky a cyperské víno. Nebo to připomíná dojemné úsilí nevěstinců vyvolat pomocí červeného plyše, zlacených zrcadel a zastřených lustrů pohádkovou iluzi přepychu. Možná že se ta souvislost pohlaví a luxu dá vysvětlit smyslným rozkošnictvím, jehož se účastní všechny smysly člověka; ale myslím si počestně, že tu je ještě jiný faktor, a sice snový. Ty sardanapalské orgie jsou totiž stejně neskutečné, stejně vysněné jako ty nádherné komnaty a zlaté podnosy. To už patří k povaze fantazie, že si spíš vytvoří představu hedvábných nebes než pruhovaných peřin služky. Erotická obraznost si spíš vysní fikci náruživé hraběnky než domovníkovy dcery nebo slečinky z obchodu. Není to jen proto, že přepych je luznější, nýbrž i proto, že je neskutečný. Z velké části lze pornografii zařadit do oboru snových představ: co by člověk dělal, kdyby byl strašně bohatý (a vůbec úspěšný).

Úspěch: i tento snový motiv hraje v pornografii pozoruhodnou roli. Pohlavní velikášství, kohoutí renomování patří dost podstatně k sekundárním znakům mužství. Chce-li se žena líbit, muž chce dobývat; holedbá se svými erotickými úspěchy stejně jako vítěznými bitvami. Pro pohlavního hrdinu není nedobytné ženy, jako pro epického bramarbase není prohrané bitvy. Nejde-li to jinak, odnáší si vítězství lstí nebo násilím: vše je dovoleno tomuto sběrateli úspěchů. Sexuální hrdina v pornografické fikci si lásku ovšem nekupuje; dobývá jí, kamkoliv přijde, se stejnou pohádkovou snadností, jako princ se začarovaným mečem stíná hlavy nepřátel. Koneckonců erotická obraznost je typicky romantická: kompenzuje nedostatečnou realitu fantastickým sněním.

Fantastičnost pornografií se přečasto projevuje i ve volbě pokud možno tajemného a hermetického prostředí. Z důvodů aktuality a jakožto “příspěvek k studiu soudobých mravů” jsou sice všechny pravé pornografické fikce lokalizovány v současném životě; ale přitom vyhledávají oblasti, které nejsou obyčejným korouhevníkům přístupny: sakristie a kláštery, dívčí penzionáty nebo tajné kluby; jako ve všech romantických produktech vyskytují se tu tajné dveře a podzemní mučírny, černé mše, mniši v hábitech, únosy a jiné takové rekvizity.

Velmi ráda přijímá pornografie ráz indiskrece; její oblíbenou formou je dívčí deník nebo zachycené dopisy slečinek. Zde ovšem nejde už jen o motiv vyzrazovaného tajemství, nýbrž o hrubé psychologické obnažování a hanobení. I když nelze brát příliš vážně dokumentárnost pornografií, jsou přece aspoň dokumentem vybičované erotické fantazie. Po té stránce jeden z jejích nejnápadnějších rysů je sklon k naprosté a téměř nelidské zvrhlosti. Pornografická fantazie si náruživě libuje v představách svatokrádežných; nebo se kochá ve svádění dětí; nebo dává najevo podivnou predilekci pro incest. Nestačí jí náboženská představa neřesti; ukájí se představami zločinu. Je skoro neodolatelně puzena k tomu, aby odhodila kterýkoliv instinktivní motiv cti a povinnosti, úcty, ostychu, svědomí a lidských ohledů; násilí a podvod, rouhání a ponižování, korupce všech vztahů rodinných a sociálních se tu nerozlučně splétá s pohlavní libertináží v mumraj přes svou pitomost démonický a děsivý. (Bylo mi nevolno při pomyšlení, že snad jsou mužové nebo příští mužové, kteří ty věci čtou bez intenzívního pocitu, že jsou tím uráženi.) Dalo by se zajisté mnoho rozjímat o této spojitosti mezi pohlavním rozpoutáním a rozpadem všeho mravního řádu v člověku; snad jsou o tom napsány i mohutné folianty. Myslím, že jedna z příčin, proč se pornografie čtou, není dráždění, nýbrž stud. Erotická zkušenost každého člověka má svá místa bolavá a hořká; ach, kdyby raději to či ono zůstalo nevykonáno nebo nepředstaveno; kdyby nebylo té nebo oné okolnosti nečestné, nedůstojné a špinavé! Ale tu přichází pornografie se svou mrzkou útěchou: hleď, člověče, jaké pusté a šílené věci se tuhle tropí; co je proti tomu ta tvá hanebná zkušenost? Nic si z toho nedělej; jak vidíš, dějí se horší kousky.

Jelikož, jak řečeno, ctižádostí nebo pretextem pornografií bývá dokumentárnost, jsou často psány ve formě memoárů. Na těch memoárech bývá zajímavá jen jedna kapitola: totiž ta první. Je zpravidla o něco reálnější a někdy se zdá aspoň trochu prožitá; jedná totiž o dětství a o prvních erotických zkušenostech lidského dospívání. Není pozoruhodná ani tak svým obsahem, jako mimovolným důrazem, který klade na ty trýznivé a nezapomenutelné zážitky dítěte. Nuže, ať jsou odhalovány sebecyničtěji, zdají se být i pro nejvyprahlejší duši podivně důležité a nepřekonané; jsou jako hluboké zranění, jež nikdy neztrácí svou citlivost.

Chci tím říci, že ani pornografie není ušetřena jisté skutečné věci: studu a lítosti.

Ostatně jsem rozhodně pro to, aby pornografie byla potlačena: protože je (vedle sexuologie a psychoanalýzy) tou nejnehoráznější a nejvíc ponižující pohlavní lží.