M. Jan Hus (Novotný)/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Václav Novotný
Zdroj: NOVOTNÝ, Václav. M. Jan Hus. Praha : J. Otto, [1903]. s. 21–44.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Hus

Nevíme bezpečně, kdy se Jan Hus narodil; od něho samého dovídáme se toliko, že r. 1414 nebylo mu ještě 50 let. Novější pokusy určiti blíže rok jeho narození nemají ceny. Tradice, která udává r. 1369, ač pozdní, není přece asi bezpodstatná. Vždy ještě lze opakovati: dosti obecně přijímá se za rok narození 1369, ač nelze pro tento rok silnějšího důvodu uvésti nežli ten, že není vážného důvodu proti němu. Mínění, že otec jeho slul Michael, není správné; jistě nebyl Jan jediným dítkem svých rodičů nepříliš zámožných. Nepatrná jihočeská osada, která mu byla kolébkou, dala mu také (po tehdejším zvyku) jméno Jana z Husince. Později zobecnělo jméno Hus, snad z přezdívky vzniklé, jehož také on sám užíval.

Záhy asi odebral se na studie do Prahy, která se mu stala druhým domovem — nelze dosud bezpečně dokázati, že by kdy (před vyhnanstvím) Prahu na delší dobu byl opustil. Nadbytek nebyl jeho průvodcem, pomáhal si kostelními službami jako jiní spolužáci, a s nimi účastníval se také všelikého, někdy rozpustilého veselí při kostelních hrách. Sám se o tom později zmiňuje trpkými slovy, ale to již bylo v době, kdy s plnou opravdovostí přilnul k svému mravně reformnímu úsilí, a kdy podobné kousky naplňovaly ho odporem. Jistě, provozuje to, co dělali jiní, nebyl horší než oni. Aspoň o zbožné mysli — třeba to byla dotud zbožnost plynoucí obecným povrchním Proudem — svědčí episoda z jeho studií z r. 1393, kdy v čas milostivého léta, povzbuzen byv kázáním, poslední tři groše obětoval, aby došel odpustků. Již v mládí pojal úmysl státi se knězem, veden ovšem především touhou dojíti dobrého bydla. Ale již v době studií začal se dostavovati obrat.

Ovzduší celé doby k tomu spolupůsobilo. V roce, kdy Hus došel první akademické hodnosti, vyvrcholil konflikt mezi mocí duchovní a světskou, mezi králem Václavem a Janem z Jenštejna. A jako bezohledný postup moci světské v tomto sporu byl možný právě jenom v době, kdy schisma papežské otřáslo fikcí o svrchovanosti moci duchovní, tak tento konflikt stupňoval u nás vlivy důsledků z tohoto názoru plynoucích, ukázal, že moc duchovní nesmí beztrestně povznášeti se na úkor světské, dotvrzoval téměř makavě, jak moc duchovní upadá, věnuje-li se jiným zájmům než vlastnímu úkolu. Hus sám již v mládí svém všimnul si, jak trpí zbožnost tím, že kněží, majíce mnoho úřadů a nemohouce proto žádného zastávati, ustanovují zástupce k jednotlivým svým funkcím, kteří ovšem nedbali o ně příliš, řídíce se dle platu. Ale musil si všimnouti také jiných zjevů, čím dále patrnějších.

Všeobecné příčiny i následky Pokleslosti mravní stávaly se také u nás platnějšími. Právě Jan z Jenštejna při svých přepiatých názorech o vyvýšenosti moci duchovní často neváhal chrániti i úplně zvrhlých jejích členů, kdežto zase jeho soukromá askese ve spolku s vytčenými názory bránila mu starati se o zachování kázně. Tak se stalo, ze za tohoto arcibiskupa, jehož vláda byla zahájena památnou visitací arcijáhenskou (1379) a slibovala zlepšení, celkový stav mravní ještě více se zhoršil. Propast mezi duchovenstvem a lidem tím se prohloubila, a ještě více tím, že také tíha zevnějškovosti tlačila stále více. Obavy před domnělým kacířstvím rostou, omezování kazatelů se vzmáhá.

To nutilo hledati nové cesty z tohoto stavu. A upozornění na podobné cesty poskytovalo vnímavé duši již studium universitní. Nejrozšířenější tehdy učebnice theologická, knihy sentencí Petra Lombarda, ačkoli tvořila jeden ze sloupů scholastického nazírání církevního, svým ethicky založeným pojetím dogmatu, svým nadhazováním jiného řešeni poměru milostí svátostních k moci a způsobilosti přisluhujícího kněze mohla ukazovati, zvláště v tehdejších poměrech mravní kleslosti veliké části duchovenstva, východisko z této nejistoty. A také jiná tehdejší studnice vědomostí, Dekret Gratianův, přispíval k tomu, podávaje doklady, že mnoho v církvi přinesl teprve historický vývoj. Hus ovšem obě tyto knihy znal, knihy sentencí později sám z povinnosti učitelské vykládal, byly mu — jako celému středověku — pramenem a sprostředkovatelem theologické učenosti velikých mužů. Nicméně jest více než pravděpodobné, že aspoň některé spisy Augustinovy, Řehořovy, Bernardovy i některých modernějších autorů také z vlastní četby znal. K tomu vedle celého současného stavu přispíval také moderní duch, který v době studií Husových ještě universitou vládl. Obrat byl již připraven, když přišel náraz druhého opposičního proudu universitního z ciziny, jímž obrat dovršen.

Učená opposice universitní měla v druhé polovici XIV. století dvě centra, starším byla universita Pařížská — z ní přišel dříve do Prahy opposiční proud pokrokového nominalismu, mladším stala se universita Oxfordská svým professorem Wyclifem a jeho pokrokovým realismem. Jest mylný názor, který někdy slyšíme, jako by Wyclif svým realismem stál mimo vývoj. Jeho přednost záležela právě v tom, že tmelem svého filosofického přesvědčení scelil jednotlivé prvky opposičního proudění v pevnou soustavu, jejíž účinky zejména v Čechách se objevily. Prvním, kdo Čechy sblížil s Oxfordem, byl slavný scholastikus Pražský M. Vojtěch Raňkův, někdy sám žák university Pařížské a Oxfordské, potom zakladatel nadání pro Oxfordské studenty z Čech, což mu, jako celá jeho jiná činnost, pojišťuje důležité místo mezi předchůdci husitství.

Bylo by zajímavé stopovati, jak mezi mistry českého národa vyvinula se náklonnost k realismu již před Wyclifem; jisto jest, že právě tato stránka zjednala mu hned oblibu. Sám Hus vlastnoručně opisoval některé jeho traktáty filosofické (byly to snad sešity pro kolej — Wyclif tenkrát nebyl zakázán). Dříve než poznal Wyclifa, theologa, Hus dokončil svá studia na fakultě, 1393 stal se bakalářem svobodných umění, 1396 mistrem, někdy potom, nevíme kdy, bakalářem theologie. Míval-li ještě jako mladý bakalář a mistr zálibu ve věcech světských (ani tu jeho pozdější sebeobžaloby nesvědčí o nějakých výstřednostech), odložil ji úplně, když — snad r. 1401 — přijal svěcení kněžské, a poznav důležitost i zodpovědnost tohoto úřadu, věnoval se mu s plnou opravdovostí a nadšeným zápalem své ohnivé povahy. Nebylo jinak možno, než že úsilí jeho obrátilo se především k činnosti kazatelské.

V novější době šíří se mínění, že i toto přilnutí dlužno přičísti vlivu Wyclifovu, a vůbec mínění, jako by celé téměř vystupování Husovo bylo takořka napodobením Wyclifa. Hus ovšem sám se k Wyclifovi otevřeně zná, a kdyby ani toho nebylo, celé partie, které z děl Wyclifových do spisů svých přejímal (také to bylo tenkrát obecným zvykem), by to prozrazovaly. Vliv Wyclifův tedy nutno připouštěti — a vždy se tak dálo - nicméně, třeba nyní určitěji byl znám, nesmí býti přeceňován, zejména ne v naznačeném stupni. Tak jednoduchou formulkou nelze komplikovaných zjevů historických řešiti. Vždy musíme si položiti otázku, proč tento silný vliv Wyclifův byl možný. Nelze zde do podrobností poukazovati na vývoj u nás v lecčems podobný anglickému, nelze rozebírati příčin plynoucích z celkové situace tehdejší — (pokud nutno, stane se tak ještě). Ale, nelze-li snad přímo říci, ze by vývoj u nás i bez Wyclifa byl dospěl tam, kam dospěl jeho spolupůsobením, jistě plným právem lze říci, že celé české hnutí náboženské již před poznáním Wyclifa ubíralo se směrem, jímž on působil, tak že potom názory Wyclifovy stávají se přirozeným doplňkem dosavadního vývoje, a právě proto nabývají takové síly. Bylo by zcela nehistorické chtít vystoupení Husovo vytrhovati z celého vývoje, odlučovati od činnosti jeho předchůdců. Právě přilnutím k Wyclifovi Hus hlásí se také k nim. Ve vývoji Husově jest Wyclif jen jedním článkem, nejdůležitějším sice, ale časově posledním. V něm to, co dosud myslí Husovou i celého českého hnutí náboženského zmítalo, nenacházejíc určité formy, došlo jasného, přesného a přesvědčivého výrazu, nelze se proto diviti, že Hus neváhal Wyclifa následovati, ač ovsem ne nekriticky. Nejlépe lze říci, ač to zni absurdně, že Hus slovy Wyclifovymi vyjadřoval myšlenky své. Následuje Wyclifa, nepřestával pokračovati na dráze v českém náboženském hnutí již dříve zahájené.

Bylo by možno souvislost Husovu se starším hnutím ukázati i na tom, jak četné otázky, které byly celou předcházející osvětnou činností university vzníceny, ho zajímají. Hned v prvním roce svého kněžství píše traktát o těle Kristově (ve svátosti), théma obecně tenkráte oblíbené, mezi jeho latinskými spisy uvádí se sestavení zpráv o životě Kristově a jeho umučení (Gesta Christi, Passio Christi), což bylo tenkráte tak moderní, že téměř každý z vynikajících pokrokových mistrů universitních podobnou práci psal. A není-li u těchto spisů autorství Husovo úplně bezpečně zjištěno, jest jistě zajímavé, že již jeho doba mohla mu je přičítati. Ale nejlépe jeví se to právě na Husově přilnutí k činnosti kazatelské.

Hus, jak řečeno, sám se hlásí k Wyclifovi. Přiznával prý často, že knihy Wyclifovy mu oči otevřely. Ale hlásí se také k jiným učitelům svým, v době tohoto přiznání již zemřelým, a není příčiny pokládati toto přiznání za méně cenné, i když snad nejsou míněni jenom jeho učitelé universitní v nejužším slova smyslu. A právě v řadě těchto mužů čteme jména kazatelů bezprostředně před Husem nejslavnějších, kteří kazatelskou náladu, vzbuzenou slavnými kazateli doby Karlovy, udržovali až do Husa. Není třeba ani upozorňovati, že protivníci, srovnávajíce kazatelskou činnost Husovu s Milíčovou, Waldhauserovou, Štěknovou, již tím indirektně určitou souvislost přiznávají, souvislost dokumentována jest již samotnou kaplí Betlémskou, v níž jest vtělena kazatelská nálada celé doby. Poznal-li Hus Wyclifa theologa až po svém vysvěcení na kněze nebo krátce před tím (věc není bezpečně vyšetřena), může býti lhostejno. Že kázání Husova již z prvního roku jeho kněžství (nejčastěji u sv. Michala na Starém městě konaná) kolovala v opisech, jistě může svědčiti, že jeho kazatelská činnost nebyla nepřipravená, náhle, uměle, novým vlivem vzniklá, a pro směr její jest jistě nejpříznačnější, že již r. 1402 vybrán byl za kazatele právě pro kapli Betlémskou.

Činnost kazatelská zjednávala Husovi lásku i obdiv v lidu (prospělo mu zvláště, že jeho výmluvnosti podařilo se r. 1404 loupežného rytíře Zoula přiměti k veřejnému pokání), činila ho jaksi vůdcem lidu již dříve, než mu vůdčí postavení připadlo také na universitě. Sice již dříve zastával Hus čestné úřady akademické, v půlletí od sv. Havla 1401 do sv. Jiří 1402 byl děkanem své fakulty, v roce, v němž došel kazatelství Betlémského, zvolen o sv. Havle za rektora university, a také v jiných funkcích býval zhusta zaměstnán. Ale když nový proud v universitě střetl se se starým, Hus se svým přítelem Štěpánem z Pálče, jehož přátelství nebylo naň bez vlivu, stojí sice v popředí, vlastním však vůdcem mistrů českých jeví se Stanislav ze Znojma, učitel Husův, jehož působení na svůj vývoj přiznával Hus i tehdy již, i později po znepřátelení. První toto střetnutí týkalo se Wyclifa, a došlo k němu v památné schůzi 28. května 1403, kdy universita v poradě o 45 artikulech Wyclifových, jež jí k posouzení předložila v době sedisvakance kapitula Pražská v sestavení slezského mistra Jana Hubnera, neuznavši artikule za bludné, zakázala přece je hlásati, tvrditi a učiti.

Než i v universitě činnost kazatelská stavěla Husa stále do popředí. Při slavnostních shromážděních university spatřujeme ho často jako slavnostního řečníka (1404, 1409, 1410 a j.), a pověst kazatelská spolu s neúhonným životem zjednala mu také úctu nového arcibiskupa Zbyňka z Hasenburka (1403), který, veden jsa nejlepšími úmysly, vyžádal si od Husa upozornění na vady kněžstva, které by našel, a jemu i přátelům (Pálčovi, Stanislavovi) poskytoval možnosti, aby opravné své snahy mohli vyložiti na místě příslušném tím, že je ustanovoval za kazatele na synodách kněžských.

V době této shody s arcibiskupem Husovi a příteli jeho Stanislavovi ze Znojma dána také příležitost vystoupiti proti pověře a klamu, jakými v této době přílišné zevnějškovosti církevní dovedla zištnost vykořisťovat důvěry zbožného lidu. Byly to falešné zázraky s domnělou krví Kristovou, zjevující se ve Wilsnacku v Branibořích, které arcibiskup po nepříznivém dobrém zdání kommise v níž oba mistři zasedali, pokusil se zastaviti. Oba přátelé věnovali této otázce také zvláštní traktáty latinské. Z jiné literární činnosti Husovy hlásí se asi do této doby kvasu některá česká zpracování latinských traktátů cizích (Výklad písniček Šalomúnových, O sedmi smrtelných hříších, Devět kusů zlatých, Zrcadlo hříšníka menší a j.) a latinské výklady universitní (výklady žalmů z r. 1403 a 1404, výklady epištol kanonických a ke korintským, ač autorství Husovo musí tu býti teprve vyšetřeno).

Jestliže však tyto práce pohybují se ještě ve starém rámci scholastické učenosti a jenom z části (jazykem a blízkostí k cyklu augustinskému) prozrazují vliv moderní nálady, nový směr plnou silou vystupoval v jeho kázáních. Na kázáních k lidu (jest zachována celá řada sbírek i jednotlivých, jež vesměs čekají bližšího prozkoumání) Hus nevyhýbal se otázkám časovým, jež všecky stejně tísnily, na kázáních synodálních on i jeho přátelé usilovně upozorňovali a potírali to, co tížilo nejvíce — úpadek mravnosti ve veliké části duchovenstva. Arcibiskup Zbyněk, vždy ještě pln dobré vůle, schvaloval i veřejně tuto činnost Husovu, za to tím méně líbila se většině těch prelátů, kteří arcibiskupa obklopovali. Bylo by jistě nesprávné odsuzovati jako mravně kleslé všecky tyto vynikající hodnostáře duchovní, kteří pluli se souvěkým povrchním proudem. Ale nový směr v kázáních se hlásící vyrušoval je z dosavadního klidu. Vady veliké části kněžstva byly samy sebou dosti nápadné, jenom domnění o vyvýšenosti duchovenstva, které jednotlivci rozličnými výklady o povznešenosti své moci dovedli uměle rozmnožovati, chránilo dosavadní stav, nezdálo se radno toto domnění bořiti upozorňováním na ty nesčetné hříchy. Novota celého směru, jejíž původ v reakci proti církevnímu duchu se tušil, vzbuzovala podezření. Jméno Wyclifovo, v Anglii již odsouzené, podezření stupňovalo, i to, že mnozí mistři v zálibě k němu dávali příležitost k zakročení. Z Čech vyšel prý popud k bulle papežské ze 24. června 1405, jíž arcibiskup varován před zmáháním bludů Wyclifových ve své dioecesi. Synoda kněžská r. 1406 přinesla následkem toho nařízení, jak má se věřiti o svátosti oltářní (proti Wyclifovi), a brzo potom celá řada lidí (mezi nimi spoluzakladatel Betléma Kříž kramář) vyšetřována o víře. Z mistrů zvláště Stanislav ze Znojma dal se zálibou k Wyclifovi svésti k souhlasu s jeho naukou o svátosti oltářní, jež se mu zdála přístupnější, a filosofickým realismem jsouc podepřena, realismu Stanislavovu lépe vyhovovala: že ve svátosti oltářní Kristus sice jest přítomen (realis praesentia), že však podstata chleba se nemění (remanentia panis, popírání transsubstanciace). Také Hus od protivníků často, i na koncilu ještě, z přilnutí k tomuto učení obviňován, vždy však odmítal, a v jeho spisech není po něm stopy. Stanislava ze Znojma sice přízeň arcibiskupova zachránila před dalším stíháním, ale již r. 1408 mladý M. Matěj z Knína byl nucen toto učení odvolati. A nyní také množí se stopy překážení v činnosti kazatelské. Případ Knínův dal arcibiskupovi podnět, aby si od mistrů českých — proti nim zejména obracelo se podezření z wyclifství — vyžádal nového dobrého zdání o artikulech Wyclifových. Schůze v domě „u černé růže“ dne 20. května 1408 nevyzněla jistě dle přání Zbyňkova, zakazujíc hlásati články Wyclifovy toliko v jejich smyslech kacířských, bludných nebo pohoršlivých. Arcibiskup sice později prohlásil synodálně, že bludů v dioecesi nenalezl, ale před tím řádná synoda červnová opakovala někdejší nařízení, jak věřiti o svátosti oltářní, zakázala kázání proti kněžstvu a uložila majetníkům knih Wyclifových, aby je předložili k prozkoumání.

Nařízení tohoto uposlechli sice (až na 5 studentů) všickni, i Hus. Poněvadž však to, co se ukládalo věřiti o svátosti oltářní, nebylo přesné a mohlo vésti k omylům, uznal nyní Hus za nutné vystoupiti proti tomu zvláštním traktátem (De corpore Christi), a snad již také tenkrát (nebo o rok později) vyložil zvláštním traktátem latinským (De arguendo clero), proč a jakým způsobem jest dovoleno dotýkati se na kázání vad duchovenstva. Snad i tato okolnost dala podnět k tomu, že protivníci nového směru, vidouce poměr Husův k Zbyňkovi se kaliti, užili této chvíle k jeho úplnému zvrácení. Téhož roku 1408 podány první žalobní artikule na Husa, jejichž účelem bylo vylíčiti ho jako neposlušného a tím zbaviti ho přízně Zbyňkovy. Arcibiskupovi podobné žaloby byly přístupnější než theologické hádky, pro něž neměl ani vzdělání, ani porozumění. Účelu dosaženo; ač Hus se obhájil, bývalý poměr k arcibiskupovi se více nevrátil. Zbyněk nastoupil nyní cestu, které se dotud byl vyhýbal, cestu nebezpečnou. Husovo úsilí bylo směru praktického, nedotýkalo se otázek dogmatických. Nyní přicházelo k místu, kde také jinde ovzduší tehdejší církve působilo takovým způsobem, že hnutí, které původně nebylo vlastně ani protikněžským, tím méně proticírkevním, musilo se státi nejen protiklerikálním, ale i přímo proticírkevním. Přesvědčení o správnosti nastoupené cesty ukazovalo, že ti, kdo v ní brání, jsou v neprávu, vnucovalo boj proti nim, a boj ten musil vésti k pohyblivým hranicím kacířství, mimo půdu Římské církve, což tím spíše bylo usnadněno, že sám pojem církve vlivem daného stavu i působením Wyclifovým stal se pochybným.

Že poměr Husův k arcibiskupovi se změnil, bylo patrno již z toho, že od podzimu 1407 Hus nebyl již zván za kazatele synodálního. Toto poslední kázání je také tím zajímavé, že Hus v něm dotkl se otázky, jíž také snad v této nebo málo pozdější době ku přání jakéhos vladyky věnoval zvláštní český traktát O braní odúmrtí. Théma samo, všímajíc si zejména potřeb lidu, naznačuje velmi důležitý proces, který se mezi tím dovršil, splynutí universitního proudu reformního s náboženskou náladou lidovou, splynutí, jímž teprv náboženskému hnutí českému dostalo se jeho zvláštního rázu. Hlásí se v tom příčiny hospodářské i sociální, o jejichž vlivu na vývoj husitství bylo by dlouho a nesnadno vykládati, ale hlásí se také splývání momentu náboženského s národním.

Momentu národního nelze z dějin českých vylučovati, je v nich a velmi starý. Ale přece není radno jeho významu přeceňovati. Hybné idee každé doby nesmějí býti jinak posuzovány než z doby samé, a v tom smyslu nelze jinak než říci, že myšlenky národní v dnešním jejím významu celý střední a velmi dlouho ani nový věk nezná. Na horké půdě neustálého styku dvou národů, jakou byly Čechy od dob velmi dávných, vědomí národní arci velmi dávno již musilo se vyvinouti; nelze ovšem pochybovati, že vždy (i tam, kde se zdá být nejčistší) bylo prostoupeno také zájmy jinými, politickými, geografickými, stavovskými atd., a třeba vlivem vědomí národního křížení těchto zájmů se často nacionalisovalo, nelze přece jeho zájmového podkladu přehlížeti. Ovšem právě přítomná doba byla s to, aby starší zárodky vědomí národního osvěžila prvky novými.

Jestliže samo papežské schisma, trhajíc pouta universalismu, po celém světě pomáhalo buditi a osvěžovati individuální myšlenku národní, nemohly tímto proudem zůstati ušetřeny ani Čechy. Ale k tomu přistoupily události jiné, které účinky těchto všeobecných vlivů ještě důrazněji zvyšovaly. Roku 1400 král Václav jednostranným aktem kurfirstské libovůle prohlášen za zbavena římské koruny. A jestliže již tato křivda učiněná oblíbenému králi dráždila jakožto urážka celému národu způsobená, rozdráždění tím více musilo býti stupňováno krutým vpádem vojsk německých do Čech a obležením Prahy. V tu chvíli Hus sám dal vzepiatému národnímu vědomí výraz ohnivými slovy, jaká z jeho úst slyšíme také jindy, kdy sběh událostí rozněcuje uvědomění národních protiv. Zdá se v tu chvíli, jako by moment národní vystupoval v plné své osobité a nezkalené síle, jako by pohlcoval všecky momenty ostatní. A přece i v tu chvíli nemá platnosti absolutní, není nesmíšen s momenty jinými. Sám moment národní nebyl by mohl husitství učiniti husitstvím, to mohlo se státi jenom splynutím jeho s prvky náboženskými.

Již to je karakteristické, že právě události, které přiváděly národní cítění k bodu varu, rozněcovaly také odpor proti moci duchovní, třeba z jiných příčin, než jaké ho podněcovaly obecně. K popuzení proti kněžstvu přispělo v lidu i to, že zástupcové hierarchie stávali proti oblíbenému (právem) králi Václavovi v době panských odbojů, ano, že stáli po boku nepřátel i v době německého obležení Prahy. Ale toto, lze říci, znárodňování hnutí náboženského dostavovalo se také jinými vlivy přirozeného vývoje.

Vědomí národní (v tom smyslu, jak naznačeno) jest tedy starší než hnutí náboženské, kteréž, vstupujíc do dějin českých jakožto výsledek internacionálních poměrů církevních, také internacionálně působilo. Waldhauser měl vliv předem na německé vrstvy obyvatelstva. Milíč vedle českých konal s úspěchem také pravidelná německá kázání, jako také německy kázala celá řada vynikajících mistrů cizích. To se potom změnilo. Pokrokoví mistři cizí během času většinou opustili universitu, stále více nabývali převahy ti, kteří byli poutáni ku Praze zájmy více méně hmotnými, spokojeni daným stavem církve, neteční k tomu, co vířilo duševním ovzduším. Od počátku 15. st. není v Praze, až na nepatrné výjimky, vynikajícího kazatele německého. Stojíme před zjevem, kde jednotlivé faktory historické navzájem se pronikají, měníce příčinu v účin, činíce z následku podnět. Nálada kazatelská nemizí, ale omezuje se stále více na vrstvy české. Živlu českému odtud dostává se vzpružení, ale on zase uznává a tím stupňuje horlivost kazatelů českých. Nebylo v tom z počátku pohnutek národních, ale přirozený tento vývoj sám je přinášel. Úspěchy českých kazatelů nelákaly německých měšťanů a mistrův, naopak naplňovaly je odporem i vůči směru reformnímu vůbec. Ale tento odpor musil právě zase jenom síliti tento směr v lidu českém. Z týchž příčin, z nichž obyvatelstvo i mistři němečtí odcizovali se hnutí náboženskému, stávalo se hnutí samo národnějším.

A tento přirozený vývoj nezbytně musil posilovati také příčiny, které ležely hlouběji, v podstatě hnutí. Reformní hnutí přes svůj mezinárodní ráz již tím, že mířilo proti universálnímu tlaku uniformující autority, přinášelo prvky národního probuzení. A jako jeho konečným (třeba neuvědomělým) účelem jest osvobození individua, tak nemohlo ani býti jinak, než že české probuzené vědomí národní musilo v něm najíti podporu. Odtud musil se stupňovati požadavek, že Čech má býti v Čechách prvním, jako Němec v Němcích, Francouz ve Francii. A v tom právě záleží význam husitství i činnosti Husovy: ne jenom ve zvýšeném vědomí národním, ne jenom v prohloubeném uvědomění náboženském, ale v tom, že hnutí národní stává se součástkou hnutí náboženského, že obě stránky nerozlučně splývají. A třeba se někdy zdálo, že vědomí národní, jindy že duch náboženský více proniká, nelze obojího oddělovati, jenom v jejich nerozlučném spojení leží podstata husitství i činnosti Husovy, jíž toto splynutí se vrcholí.

Konflikt propuká nejdříve tam, kde nadvláda cizinců tížila nejvíce, ve vlastních vrstvách vůdčích, na universitě. I zde se objevuje, jak sféra světových zájmů, zasahujíc do proudu dějin českých, vývoj urychlovala. Popud ke konfliktu a tím i příčina jeho rozřešení přišel zvenčí. Učený svět křesťanský, pobouřen pohoršlivým rozkolem papežským, po řadu let navrhoval cesty k docílení jednoty. Ale když žádná neposkytla východiště, z Francie vyšel návrh, aby o jednotu pokusil se obecný koncil svolaný do Pisy. Návrh nepřišel nepřipraven. Již dávno před schismatem hlasy, které volaly po opravě kleslých mravů v hlavě i v údech, — a mezi prvními zní tu hlas našeho Milíče — navrhovaly za prostředek obecný koncil. Nicméně byl to prostředek pro postavení církevní autority velmi povážlivý, a jenom ta okolnost, že schisma samo pomáhalo trhati svazky dosavadního názoru, vysvětluje, že nalezl přívržence.

Král Václav, jehož církevní politika bývá často neprávem křivě posuzována, ochotně souhlasil s návrhem, když mu z Francie podán, ale vyslovení souhlasu potkalo se s odporem arcibiskupa Zbyňka, jehož rádcové, běžným církevním názorem prodchnutí, tuto cestu měli za nebezpečnou. Protiváhou tohoto odporu měl býti souhlas university. Než universita sama se rozdvojila. Že mistři čeští, směru reformního a zásad Wyclifových se přidržující, souhlasili, nepřekvapuje, a odpor mistrů cizích potvrzuje jenom znovu, že byli v tu chvíli modernímu proudění cizí. Ale tu také silněji se přihlásil moment národní. S pokrokovými mistry českými stáli tu za jedno také ostatní mistři čeští, plující jinak v proudu církevnictví; český národ v universitě co jeden muž zasadil se o svržení německé nadvlády. Král Václav, jenž z obavy před novými rozepřemi této změně zprvu nepřál, podrážděn odporem cizích mistrů před francouzským poselstvím, vyhověl přání Čechů památným dekretem kutnohorským z 18. ledna 1409, propůjčiv národu českému v universitě tří hlasů.

Přičinění, aby obrat byl proveden, není u Husa snad nějakým kompromisem, nýbrž splývá v jedno s jeho reformním úsilím vůbec. Nicméně zdá se, že o docílení jednoty všech mistrů českých i o naklonění krále více než Hus přičinil se mladší jeho žák M. Jeronym, k podobnému podniku jistě způsobilejší. Arci, také Hus pracoval k tomu dle možnosti, pochválil potom dekret králův i na kázání i v universitním výkladu 4 knih sentencí, který tehdy dokončoval. A český národ v universitě vyslovil mu své uznání volbou za rektora, prvního dle nového řádu (1409).

Na universitě nyní, zejména po vystěhování cizích studentů a mistrů, nový proud zvítězil, ale nezvítězil vůbec. Stál proti němu arcibiskup Zbyněk se svými rádci, jenž chtěl si vynutiti poslušnost obvyklými prostředky trestů církevních. Ale, dokud stál v odporu proti koncilu v Pise a papeži Alexandrovi V., tam zvolenému, jeho namáhání bylo bezvýsledné a zlomeno energickým zakročením královým. Jakmile však 2. září 1409 Zbyněk přiznal se k poslušenství Alexandra V., vítězství nového směru náboženského bylo novým nebezpečenstvím ohroženo.

Především mělo Husovi zabráněno býti v činnosti kazatelské. Již v žalobních artikulech, ze kterých měl se r. 1409 před inkvisitorem zodpovídati, děje se zmínka o tom, jakým právem káže. Poněvadž však Hus patrně i nyní dobře obstál, měla pomoci kurie. Již to, že Zbyněk přiznal se k Alexandrovi V., mohlo mu slibovati úspěch u kurie, nicméně veřejné mínění vypravovalo si, sotva neprávem, že preláti „kúpili draze“ bullu z 20. prosince 1409, jíž zapovězena kázání v jiných kostelích než kathedrálních, kollegiátních, klášterních a farních, a znovu nařízeno prozkoumati knihy Wyclifovy. Bylo patrno, že běží o zamezení kázání Betlémských. Tohoto zákazu, nařízením božím odporného, Hus poslechnouti nemínil, a když Zbyněk na synodě znovu nařídil vydání knih Wyclifových a publikoval zápověď kázání, ohlásil Hus bouřlivou řečí k lidu odvolání k papeži a snažil se pomocí královou zdržeti odsouzení Wyclifa. To však podařilo se mu jen na krátko. Dne 16. července 1410 knihy Wyclifovy v arcibiskupském dvoře slavnostně spáleny, a Zbyněk, ujev z Prahy, vyhlásil znovu na Husa klatbu.

Hus, odůvodniv již dříve zvláštním traktátem (De libris haereticorum legendis) potřebu všímati si i knih kacířských, s několika soudruhy zahájil slavnou několikadenní disputaci na obranu Wyclifa, v níž sám dne 27. července hájil Wyclifův spis o Trojici. Než ke kurii šly zatím nové žaloby, jichž následkem bylo vedle souhlasu s kroky arcibiskupovými také osobní předvolání Husa do Říma. Nepomohly ani přímluvy krále Václava a královny Žofie, jež horlivě se ujímala svého kaplana. Toliko doma moc králova ukázala se větší, než Zbyňkova. Když arcibiskup prohlásil stížení klatby na Husa a dostal se do sporu s králem o náhradu poškozeným majetníkům knih Wyclifových, při čemž zase chtěl si pomáhati tresty církevními, Václav ujal se věci energicky a donutil Zbyňka ke smíru s Husem. Obě strany měly se přičiniti o stavení žalob v Římě, jimiž celá země k rozmrzení královu byla podezřením z kacířství poskvrňována. Arcibiskup Zbyněk, nechtěje se tak pokořujícímu smíru podrobiti, nezdržel slova a z Čech zamířil o podporu ke králi Sigmundovi, zemřel však cestou v Prešpurce (20. září 1411).

V době nejprudších bojů těchto Husovi dostalo se posilnění dopisem starého spolupracovníka Wyclifova Richarda Wyche (psán 8. září 1410), který Hus radostně zodpověděl (v březnu 1411), a také jiní přívrženci Wyclifovi v Anglii ohlásili listy svými sympatie jeho českým ctitelům. Proto tím nemilejší musilo býti zklamání Husovo i jeho soudruhů, když, vyšedše pozdravit některé mistry z anglického poselstva do Prahy zavítavšího (1411) v domněnce, že setkají se s žáky Wyclifovými, nalezli jeho protivníky, z nichž přední John Stokes neváhal urážlivě se vysloviti o všech čtenářích Wyclifa. Husova latinská Replica contra Anglicum John Stokes jest literární památkou tohoto styku, družíc se k podobným polemickým pracím, jimiž Hus musil se brániti proti domácím protivníkům. Proti nejmenovanému protivníku, jenž Husa vinil, že poškozuje duchovenstvo, obrací se traktát Contra occultum adversarium (1411), tvrzení jakéhos kazatele Plzeňského, který (jako tenkrát mnozí, proti nimž Hus již dříve se stavěl) tvrdil, že kněz má moc každodenně (při mši) boha stvořovati, a jiné podobné výmysly kněžské vypínavosti vyvrací Replica contra Praedicatorem Plsnensem (1412).

Všecky tyto spisy zřetelně ukazují stále patrnější vzrůst obliby Wyclifovy i formální odvislosti od něho. Ale přibylo také příčin, které tento vzrůst činily nevyhnutelným.