Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Místopisná studie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Místopisná studie
Autor: Jan Peisker
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 28–37.
Licence: PD old 70


I. Nejstarší hranice vyšňobrodského panství[editovat]

V listině biskupa pražského Jana dd. 1. června 1259,[1] kterou se potvrzuje založení kláštera vyšňobrodského Vokem z Rožmberka, označují se hranice darovaného újezdu takto:

„…Nemus ex altera parte Wlytaue fluminis, uersus occidentem attingens uiam illam, que ducit Helfenberk, Hohenuurt cenobio, quod de nouo fundaui, faciat metam unam; et in parte orientali alia meta transit riuum quendam qui uocatur minor Wlitauich, et ambit pratum Zbyadel, ut idem pratum cum aliis bonis conclusum ipso termino ad dictum cenobium pertineat integraliter pleno iure. Item alia meta[2] in riuo Mokri nomine terminetur, qui terminus incipiens a flumine Wlitaua, dirigitur ascendendo usque ad hortum riuuli iam predicti et inde per montem Hradisch in minorem Wlitauich reuertitur ex directo, et ascendit in illo riuo usque ad altitudinem silue Boemiam et Bauariam diuidentem. Item alia et ultima meta ex ista parte Wlitaue incipiens ab ipsa Wlitaua ascendit per decursum cuiusdam ripe, que Psyn uocatur, usque ad montem quendam Strasedelnik nominatum et ab eo ascendit directe, preteriens metas et terminos uillarum, que fuerant Suatomiri, usque ad metas domini Witkonis de Crumlow. Predicto insuper cenobio piscaturas concessit et per has metas distinxit, uidelicet quod mete piscationis iamdicte incipiant a riuo Mokri in flumine Wlitaua et ascendant usque ad metas Witkonis predicti…“

V dalších listinách zakladatelů kláštera (Regesta II. č. 224, 225, 261, 320), opakuje se toto vyjmenování hranic tu stručněji, tu obšírněji s nepatrnými změnami v pravopisu jmen. V listině Voka z Rožmberka z r. 1260 (Reg. II. 261) se potok Mokri neuvádí a místo „predicto… cenobio piscaturas concessit… uidelicet a riuo Mokri…“ stojí „Sepe dicto uero cenobio piscaturas dedimus distinguentes sic, quoda prato Zbyadel in aqua Wulta incipiant et ascendant, usque tangant metas domini Witigonis.“

Místní jména zde uvedená již dávno zanikla a není o žádném z nich známého dalšího dokladu. Přece však můžeme je se vší jistotou umístiti, vědouce, kam až nesáhaly statky klášterní v dobách málo pozdějších. Mimo to jest poloha každého místa v uvedených listinách tak jasně vyznačena, že není ani snadno se mýliti.

Újezd darovaný leží na pravém břehu Vltavy, a byl celistvý. Přes Vltavu nesáhal; krajinu na levém břehu Vltavy Jívovice (Deutsch Gillowitz), Lomy (Fischerhof) a Hradov (Reith) obdržel klášter teprv roku 1277 od Vítka z Krumlova (Regesta II. č. 1096.). — Východní hranice nesáhala za Vltavici (Waldau), Martínkov (Martetschlag) a Těchoraz (Zichras), poněvadž osady tyto se ještě nacházely v rukou Rožmberských,[3] šla tedy nejspíš podél potoka, od rakouské vesnice Durnau tekoucího až k Martínkovu, odtud pak na východ podél potůčku Ziehbach[4] zvaného, jenž východně od Včelína (Bauhof) do Vltavy ústí. — Hranice jižní šla po rozhraní zemském. — O západních hranicích není zpráv.

Jak si předkové naši, nemajíce map a nákresův, při vymezováni hranic počínali, známo z mnoha listin.[5] Objeli neb obešli totiž skutečně celý obvod (odtud slova „Újezd“ a „ochoz“)[6] a poznamenali význačná místa, hlavně tam, kde hranice směr měnila, neb přirozené rozhraní opouštěla. Z tohoto stanoviska vykládáme zakládací listiny kláštera vyšňobrodského takto:

Stanovitelé mezí vyšli od místa, dotýkajícího se cesty oné, která vede na rakouský Helfenburg (as dvě hodiny od hranic ležící), tedy východně od hraniční vesnice Lhoty (Stift)[7] a šli odtud podle hranic zemských až k potoku Malé Vltavici (Durnauerbach),[8] jejž pak (mezi Mnichovem a Martínkovem) překročili a obešli louku „Sběhadla“[9] zvanou, takže (podrobně, opačným však směrem řečeno), šla východní hranice od ústí potůčku Mokří (Ziehbach), který ústí vých. od Včelína (Bauhof),[9] podél téhož potůčku (louku Zbyadel „cum aliis bonis“ objímajícího) až k jeho vrchovisku (vých. od Martínkova)[10] a odtud přímo přes vrch Hradiště[11] k menší Vltavici (Durnauerbach) a po jejím břehu až ku hřebenu pomezního lesa. — Od ústí potůčku „Mokří“ (vých. od Včelína) do Vltavy šli dále proti vodě okrajem břehu Bziny (Psyn, Pzyn, Pyzin) zvaného až k vrchu Strašidelníku (Teufelmauer);[12] přes něj dali se přímo, podle mezí dvou vesnic, kdysi Svatomírových (Lindberg a Dobring)[13] a došli konečně místa, odkud vykročili, t. j. cesty z Helfenburka do Čech vedoucí (vých. od Lhoty, kde se od té doby stýkaly hranice vitigštejnsko-vyšňobrodské).

Zakládací listy vyšňobrodské vyložil (Ursprung des Zist. Stiftes Hohenfurt, Prag 1814), na svou dobu velmi důmyslně učený cisterciák X. M. Millauer, neunavný pěstitel místního dějepisu a zakladatel celé školy historické mezi duchovenstvem širého okolí. Jim děkujeme za celou řadu namnoze velmi cenných „knih pamětních farních“, v nichž nám zachovali aspoň v opisu neb překladě mnohou českou paměť, jinak ztracenou.

Millauer vykládá: via quae ducit Helfenberk: bey Stift Strassholz, minor Wlitauich: Tyrnau, auch Kammerbach, Zbyadel: Felder zw. dem Stifte u. Markte — Mokri: Ziehbach-, ad ortum riuuli (Mokri): bey Martetschlag — Hradisch: Stainwand am Taschenwalde. — „Psyn“: Natterwiese (sz. od kláštera). — Ve Strašidelníku však vidí — nevíme proč — nynější Haidberg, bey Neuhäusel im Kienberg. — ville Suatomiri: Limberg, Dobring. — usque ad metas Witigonis de Crumlow: bey Heuraffel(!).

Spletený výklad podal Pangerl v Mitth. d. V. f. G. d. D. in B. IX. Jgg. r. 1870 str. 13. Přijal sice naskrze umístění Millauerova, má však Ziehbach a Durnauerbach (horní tok Malé Vltavice) za totožný(!!) „Der Bach Mokri… vereinigt sich mit der kleinen Wltawitz(!). Listiny však zřejmo praví, že se vlévá do Vltavy.

Stejnou cenu má povídáni J. Walfrieda (v Mitth. d. V. f. G. d. D. in B. XVIII. Jgg. r. 1880 str. 283 sqq), pověstného vynálezce „der deutschen Brüder (fratres germani) von Rosenberg“ a Siegfrieda „von Moskau“ (z Mostkov. Viz tamtéž str. 280.) Walfried má zase potok „Mokri“ za nynější Hammerleuchtenbach (dolní tok malé Vltavice) atd.

Zcela lichý výklad přinesly „Památky“ (díl VII. 308.): Vrch Hradiště v listinách vyšňobrodských má vykladatel za totožný s vrchem Hradištěm na Boleticku kdesi u Pasovar, jenž se uvádí v zakládací listině kláštera zlatokorunského (Reg. II. č. 409.), jenž tehdy prý snad tvořil hranici mezi Vyšňobrodskem a Zlatokorunskem! Mokri prý teče kol Svérazi, „takže by severní hranice statku vyšebrodského tato byla: Od řeky Vltavy (u Zátoně) vzhůru jdouc po potoku Mokrém až ku prameni jeho a odtud přes vrch Hradiště až k Vltavici (u osady Unterwaldau) a po této až po rozhraní zemské.“ Daroval by byl tedy Vok z Rožmberka r. 1259 dle tohoto „výkladu“ klášteru vyšňobrodskému: Celé Frymbursko (pánů Krumlovských), půl Rožmberska i s Rožmberkem, půl Záchlumí (kláštera strahovského) atd.!

II. Strašidelník a Svaroh[editovat]

Nahoře jsme vyložili, že Strašidelník jest nynější Teufelsmauer. Jest zajímavo, že totožnosť místa se zde pojí se shodou ve jméně, neb není pochyby, že jméno Teufelsmauer jest překladem slova Strašidelník.

O místě tomto koluje mnohokráte již (nejlépe Lauseckerem v Mittheilungen d. Vereins f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen sv. X. 1872 str. 62.) podaná pověsť, dle které čert, chtěje zátopou stavbu kláštera vyšňobrodského překaziti, kázal svým tovaryšům, aby Vltavu v noci balvany přehradili, sám pak s výše „kazatelny“ (ohromného balvanu na hřebenu Strašidelníka) práci tu řídil. Jen ještě balvan a Vltava by byla vystoupila z břehů; v tom zapěl kohout[14] a dílo ďáblovo sřitilo se do Vltavy, kteráž od té doby poseta jsouc balvany (od Lippner Schwebe počínaje) jen pracné a s velkým hukotem (poražený čert prý sténá) ku předu se déře.

Teufelsmauer (Strašidelník) leží tři čtvrti hodiny nad klášterem a proto asi by byl čert i bez kuropěni účelu nedosáhl. Křesťanský čert nemanipuluje vodou. Nehodí se tedy pověsť naprosto, ani na klášter ani na čerta a byla patrně již dříve než klášter. Tomu nasvědčuje staročeské jméno „Strašidelník“, k němuž ovšem také pověsť se hodí. Povésť sama vyznačuje jasně zápas zla s dobrem, temnoty se světlem a patrno, že přeneseno sídlo vítězného dobra do kláštera, do stánku křesťanského odjinud, nejspíš asi z blízkého sídla zahynulé neb teprv dokonávající modloslužby.

A za toto sídlo mám Hirschberg, jinak Kienberg zvaný.

Snad v celých Čechách není místa, kde by příroda sama boj obou protiv názorněji a velkolepěji byla vyznačila, jako zde: Temná roklina mezi pustou stěnou Strašidelníkem (na pravém břehu Vltavy) a lesnatým Hirschbergem, divoce romantická, jejímiž nesčetnými balvany Vltava s ohlušujícím, na hodinu cesty slyšitelným jekotem se déře, byla dojista jevištěm přírodních bojův a jest zejména přímou protivou k Hirschbergu, který na levém břehu do 2900′ se pne. Rozhled s Hirschbergu patří k nejkrásnějším širého okolí.[15] Zvláště v době bouřky poskytují obě místa velkolepého divadla. Pak jest roklina a stěna Strašidelník (Teufelsmauerschlucht) strašná, protější Hirschberg v pravdě velebný a pohanský Čech pohližel asi s něho v posvátné hrůze do děsné rokliny a na rozbouřené nebe.

S Hirschbergu přenesla asi christianisovaná báj kohouta, tohoto stálého průvodce slovanského slunce — Svaroha — posadivši jej na vyšňobrodskou věž.[16]

Dle zpráv ze stol. XIV. a XV. slově Hirschberg čili Kienberg po česku Loučovice.[17]

Na severním úpatí Hirschbergu leží víska Woraschne. Německý urbář Rožmberský z r. 1598 (archiv vyšňobr.) jmenuje ji Dworazne. České jméno její zachoval nám děkan zátonský P. Bernhard Ortler († 1826) v zajímavých pamětech své fary. Pravíť, že za jeho dob choval ještě archiv farní vetchý urbář dominia zátonského z r. 1552, jenž do r. 1576 byl psán česky (osobní jména zněla Ortlerovi však již „ziemlich plattdeutsch“). Aby paměť o něm zachoval, přeložil jej „so gut es gieng“ do němčiny a jen u několika vesnic připomíná dávná jména česká, mezi jinými též u Woraschne, jež slula „Tvarožná“.

Místní jméno „Tvarožná“ aneb jiné jemu blíže příbuzné v Čechách se neopakuje, za to však přichází v jiných zemích slovanských několikráte.[18]

1. Tvarožná (po něm. Bosenitz) v okresu brněnském u Lišné. R. 1288 jmenuje se Twarszonicz (prope Weleticz) a r. 1297 Tvarožnic (Regesta II. č. 1451 a 1742).

2. Tvarožná Lhota v okr. hodonínském u Strážnice.

3. Tvarožná v liptavské stolici u Sv. Mikuláše.

4. Tvarožná (= Durandivilla, Durelsdorf neb Duránd. Viz Tablic: Přídavek k zeměpisným jménům slovanským v „Kroku“ r. 1831 str. 131.) ve Spiši u Menhardu.

5. Tvarožce neb Tvarovce (Horní a Dolní), maď. Tvaróc (Alsó a Felsö) — (viz Lipszky) v šaryšské stolici u Tarnó.

6. Tvorožnica, gubernie a újezd vologodský při řece Uglě.

7. Tvôrožnjca v záp. Prusích regenc. kvjdzińská (Marienwerder) kraj chôjnický (Konitz).

8. Twarog v Haliči, okr. Nowytarg p. Czarnydónajec.

9. Twarogi vojewod. Mazowieckie obwod stanislawowski u Węgrowa.

10. Tworog v pruském Slezsku u Tarnowic.

11. Tvorogovo, gubernie a újezd jaroslavský.

12. Tvarogovo, gub. vologodská, újezd ustužský, na Dvině.

13. Tvarogovo, gub. tverská, újezd korčevský.

14. Tvorožkovo, gub. smolenská, újezd roslavský.

15. Tvorožkovo, gub. petrohradská, újezd kdovský.[19]

Poloh míst ruských a ruskopolských jsme se pro nedostatek podrobných map nedohledali. Osady pruské (č. 7. a 10.) jakož i tatranské (č. 3., 4., 5., 8.) leží vesměs pod nejvyššími kopci v krajině. Z moravských leží Tvarožná Lhota na sev. úpatí vrchu Lipinky a Tvarožná (Bosenitz) v dolině; několik set kroků na jjv. zdvihá se však na rovném prostoru pahorek „Padělek“ zvaný, s něhož jest krásný rozhled do kraje.[20]

Co do polohy jeví místa tato zřejmou, ba překvapující podobnosť. Leží pod vrchy, ponejvíce osamělými, s velkým rozhledem do krajiny. Na takových homolích obětováno bohům, zvláště slunci.[21]

Jména „Tvarožná“ a pod. jsou (jako tvarogъ viz Jagić Archiv, f. slav. Philolog. IV. str. 424.) topická a měla je místa dříve, než osady povstaly. Můžeme tudíž s jakousi pravděpodobností souditi, že vrchy ony sluly původně Tvaroh,[22] odtud pak přiměřenou koncovkou povstala jména vesnic.[23]

Jméno Tvaroh zdá se nám býti totožné s jménem Svaroh, což asi původně světlý prostor, nebesa[24] — pak též místo, nebesům aneb jich vládci posvěcené[25] znamenalo.

Plně nacházíme slovo Svaroh v místních jménech pouze jednou, totiž ves Svarožéno v reg. kdaňské okres starogardský (Cenôvá: Skôrb. str. 43.). I toto místo leží na úpatí vrchu.

Možnosť, že Svaroh a Tvaroh jsou slova totožná, podporují četné obdoby: Sendražice a Tendražice; Súš (nyní Tusch) a Touš; Sušno a Toušeň; Sušica (Riek. Verbovsko) a Tušići (Dubrov.); Sušnje a Tužno; Surčin (Petrovar.) a Turčin (Varažd.); Svaříšov, Swaryczów (Hal.) a Tworyczów (v král. polském u Zamošće); Svoříš a Tvořešovice; Svržno a Tvrzín; Sverževo (Chorv.), Swiercze (Hal.) a Twierdza neb Cwirźa (Hal.); Svarov, Swarowy (plocké vévod.) a Tvary; Sworów a Tworowice; Swory a Tworki (král. polské), Tvor (pohoří v Bosně); Sweredówka a Twerde (Hal.); Svéraz nyní Tvéraz.

Prostonárodní etymologie hledí temná neb během času ztemnělá slova známým kmenům přizpůsobiti. Mezi změny takto povstalé patří snad též Svaroh — Tvaroh. Možno také, že pokřestění Slované, netroufajíce sobě vysloviti jméno „Svaroh“, pomáhali sobě asi tak, jako náš lid, jenž říkává „čmert“ místo „čert“, „na mou kuši“ atd.

Svědčí tedy jak jméno Tvarožné, tak i poloha její, i báje dosud zachovalá, že na Loučovici (Hirschberg) ctěn byl Svaroh a že snad vrch ten původně též „Svaroh“ slul.

III. Lutovník a Hostiboh[editovat]

Jižně ode vsi Lošan (u Velvar) táhne se směrem na jjv. nedlouhá ale hluboká debř. Na dně jejím teče několik živých pramenů, které v době přívalů se mění v dravý potok. Pravá stráň debře — Lutovník — jest nižší a sráznější a bývala celá pokryta černým lesem borovým, z něhož zbyla nyní jen prostřední čásť. Levý, vyšší svah debře tvořen jest mocným roklinatým vrchem, jehož východní hrbol, nad Vltavou, Hostibejk slově a pěkný rozhled do okolí skýtá. Na jižním strmém úbočí Hostibejka jest jeskyně „Cikánská hospoda“ zvaná. Byla kdysi patrné vyšší a nelze se dna jejího v množství písku dohrabati. Strop její se opírá o silný skalní sloup. Dle Krolmusa („Památky“ I. [1855] str. 285.) a dle místních zpráv přišlo se zde často na nádoby pohanské.

Jako nad Vyšním Brodem, shledáváme i zde na levé straně rokle vysoký vrch s jeskyní (jehož jméno boha dobrého — Hostiboha — připomíná), na straně pak pravé stráň se jménem zloboha, Lutovník.

IV. Černík a Bělboh[editovat]

Pověsť o Stěně Čertově (Strašidelníku) nad Vyšním Brodem opakuje se skoro doslovně o Čertově Skále pod Kožlany, 3 hod. na sev.-vých. od kláštera plasského, jemuž Kožlany do r. 1238 náležely. (Reg. I. č. 945.) Čert prý chtěl vytopiti Kožlany, zeď však, kterou k tomu cíli potok Javornici přehražoval, kuropěním se sřítila.[26] Místopis pověsti této není tak význačný jako onen pověsti vyšňobrodské a není snadno určiti, ku kterým místům pod Kožlany pověsť tato se původně vázala. Vezmeme-li však polohy míst, v předešlých dvou statích popsaných, ku pomoci, nacházíme ve jménech Bělbožice a Černíkovice náležitého objasnění. Ves Bělbožice (1 hod. sv. od Kožlan) leží na blízku několika návrší se širším rozhledem na levé straně Javornice, kdežto pod Černíkovicemi u Hedčan jest celý pravý břeh Javornice strmý.

Nyní slovou Bělbožice i po česku Velbovice. Tvar tento nemohl povstati z formy „Bělbožice“, ani pomocí etymologie prostonárodní, která nejasná slova hledí vysvětlovati, nikoli však ještě více zatemňovati. Jméno zajisté Velbovice předpokládá původní tvar Bělboh, jenž pak v Bělbov(ice) se přeměnil jako Zbiroh a Ostroh ve Zbirov a Ostrov. Nepochybně slul některý z vrchův u Bělbožic (na levé straně Javornice) Bělboh, a protější stráň Černík. Zajímavé analogon nacházíme v Lužici na jv. od Budyšína, hlubokou rokli, jejíž bok levý tvoří hora Biely bóh, čili Bielobóh, stranu pak pravou strmá sráz hory Čorny bóh řečené. (Hawpt a Smolerj: Pjesnički Łužiskich Serbow II. str. 266. & 285. s mapou.)

V. Třeštiboh[editovat]

Hodinku od bývalého kláštera ostrovského, vých. ode vsi Pikovic, vystupuje na levém břehu Sázavy rozsáhlý roklinatý vrch, jehož severní dva hrboly Velký a Malý Medník slovou. S vrchu toho jest rozkošný rozhled do šíré krajiny. Naproti němu pne se s druhé strany Sázavy jih.-záp. od Boholib (prostonár. Voholiby) chlum, nyní „Holý vrch“ zvaný. K řece jest strmý a pustý, tvoře srázné úskalí, četnými jehlanovými balvany jakoby schvalně posázené. Sráz tato slove Třeštibok.

Ještě začátkem tohoto století byly dle svědectví pamětníkův i Medníky i nynější Holý vrch[27] mimo pustou skalinu Třeštibok — pokryty hustým lesem borovým. Řečiště Sázavy mezi Třeštibokem a Medníky poseto bylo nad hladinu říční vyčnívajícími balvany (stopy dosud patrný), které pracně musily býti odstraněny. Místo toto, dosud krásné, vynikalo prý tehdy divokou romantikou.

Krajina tato jeví s místy, v předešlých odstavcích popsanými, překvapující podobnosť, zejména však s oněmi nad Vyšním Brodem.

Vltava déře se ¾ hodiny nad klášterem vyšňobrodským úzkou roklinou, korytem balvany posetým, majíc s levé strany lesnatý vrch Loučovici se šírým rozhledem, s pravé pak strany pustou stěnu Strašidelník.

Sázava teče, rovněž ¾ hod. nad klášterem ostrovským, skalinatým (nyní již vyklizeným) řečištěm, majíc po levé straně lesnatý vrch Medníky s rozsáhlou vyhlídkou, s pravé pak strany skalinu pustou Třeštibok.

Sotva chybujeme, čtouce slovo toto Třeštiboh[28] a přikládajíce mu původ bájeslovný.

*

Z příčin, pro které zakládány byly v první době kláštery v Čechách, nebyla poslední ta, aby zbytky pohanské z kořene byly vyhlazeny a není to náhodou, že kláštery ostrovský, vyšňobrodský a i jiné leží poblíž míst, kde dle vší pravděpodobnosti byla obětiště pohanská.[29]

Jména místní, dobré bohy připomínající, byla tak pečlivě vymýcena, že z nich málo jen se zachovalo. Za to však jména sídel běsů, jakožto duchu křesťanskému neškodná, zachovala se v místních jménech hojněji. Mezi ně patří též Strašidelník, Lutovník, Černík a Třeštiboh. Jest úlohou srovnávacího místopisu, trosky tyto sebrati a porovnati i co do slovného významu, i co do polohy místní. Pokud jsme tak učiniti mohli, shledali jsme, že jedno schéma několikráte se opakuje: Tekoucí voda; po její pravé straně pustá sráz neb příkrá, černým lesem porostlá stráň, jejíž jméno zhusta připomíná běsa; po levé straně vrch obrostlý, s velkým rozhledem, někdy se jménem neb snad jen epithetem boha dobrého, jako Hostiboh, Svaroh(?), Bělboh. Schema toto tají v sobě názor dualistický, umisťovaný ovšem nejraději tam, kde příroda sama svěžesť a pustotu, jasno a temno, stále spolu bojující, podle sebe postavila.


  1. Emler: Regesta II. str. 86, 223.
  2. Čtení item alia meta nenachází se v žádné z ostatních čtyř listin zakládacích kláštera V. Br. Místo něho čte se tam (Reg. II. č. 224, 225, 320) et meta in rinulo Mokri“, což jest pro výklad důležito.
  3. „villam in Waldawe“ daroval Jindřich z R. roku 1293 Oldřichu Gusnerovi. (Regesta II. č. 1604.) Martinkov a Těchoraz uvádějí se ještě v Rožmberském urbáři z roku asi 1379 (vydal Truhlář v Pojednáních spol. nauk r. 1880). Martínkova nabyl klášter r. 1384 a Těchorazi 1385. (Pangerl: Ukdbch v. Hohenfurt str. 190. a 194.)
  4. Pramének tento na mapě gener. štábu schází.
  5. Na př. určení hranic mezi Novohradskem a Vitorazskem z r. 1339 viz Sedláček: Jak se měnily a ustálily meze Čech a Rakous Dolních. V Táboře 1877 str. 12.
  6. Hermen. Jireček: Běh kolonisací české. (Památky díl II. 1857 str. 365.)
  7. U Lhoty vcházela ode dávna cesta helfmburská do Čech a tvořila hranici mezi Vitigštejnskem a Vyšňobrodskem.
  8. Jiný potok v těchto končinách není, proto mýlka nemožna. Na horním toku slove Malá Vltavice nyní Durnauerbach a na dolním toku Hammerleuchtenbach. Ves Vltavice (Waldau) má od potoka toho svoje jméno. (O souvislosti jmen Waldau a Wuldau viz Mitth. des Vereins f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen VII. Jgg. 1868 str. 10.)
  9. a b Širé krajiny nejjižnějších Čech, pokud nejsou prostoupeny horami, jsou velkým dílem pokryty blaty a mokřím, která se musila teprv vysušovati na půdu ornou. Luka jsou tam dosud namnoze bařinatá (t. zv. nasse wiesen, na rozdíl od vyklučených luk jiterních, wiesenreuth) a bez četných stok nenesla by valného užitku. Slovo „zbyádel“ proto vykládáme ve „sběhadla“ čili stoky, jimiž voda sbíhá. (Srovnej: -mocí přitahující sbíhají se mokrosti na to místo“. Kottův slovník III. 368.) Že louka „Sběhadla“ neb správněji snad „na Sběhadlech“ byla bařinatá, jest dosud patrno, a potůček Mokří (Ziehbach) má odtud svoje jméno. Jeho nynější název — Ziehbach — snad jest se sběhadly téhož významu. — Louka Sběhadla sáhala na východ až za Včelín (Bauhof), jak vidno z různých čtení „piscaturas a riuo Mokri“ a „piscaturas a prato Zbyadel“.
  10. Na mapě gen. štábu tento pramének (jak jsme již pravili) není vyznačen.
  11. V celém okolí Martínkova nenašli jsme po tomto hradišti patrných stop.
  12. Jdouce po břehu Vltavy naznačeným směrem, nepotkáváme se se žádným jiným místem vyvýšeným mimo pověstnou „Teufelsmauer“, jejíž naprostá neschůdnosť přinutila stanovitele hranic, břeh — tedy směr nastoupený — opustiti, a po hřebenu jejím dále se bráti.
  13. V té krajině není, a soudě dle nehostinné hornaté polohy, ani nemohlo býti jiných vesnic.
  14. Mladší lidé „opravují“ pověsť řkouce: V tom udeřila jedna s půlnoci na věži klášterské.
  15. Na Hirschbergu nachází se též malá jeskyně.
  16. Nad Soběnovem (Ömau) pne se vysoký vrch Kohout s rozkošným rozhledem. Podobně též na Zbirožsku. Jméno vrchů těch jest asi též původu bájeslovného. O kohouta v českém bájesloví viz Hanuš: Nástin báječ. bytosti Báby a Děda. V Praze 1864 str. 56.
  17. Z nynějších německých jmen vrchu toho jest Hirschberg prostonárodní a proto tuším starší, tedy důležitější. Kienberg jest jméno spisovné. „Kien“ znamená v bavorštině „harzreiches Holz, namentl. v. Kiefern“ (Sanders Wörterbuch d. dtsch. Sprache. Schmeller: Bayrisches Wörterbuch), po česku louč, po polsku luczywo (Jungmann, Slovník).
    Registra statků Rožmberských z roku as 1379 (vydal Truhlář r. 1880 v pojednáních král. české společ. nauk) jmenují (č. 234.) mezi lesy frymbursko-rožmberskýmiv prvním hájenství, obsahujícím lesy sev.-záp. části Rožmberska a jihových. části Frymburska: „Silva Luczewiczie pinornm XVII laneos minus IIII jug. que est rara et saxosa. Silva Okno nigra 2½ lan. XVI jug.“
    Popravčí kniha pánův z Rožmberka (vydal Mareš r. 1878 v Pojedn. král. spol. nauk) praví k r. 1423 str. 40.: „chtěli klášter vyšňobrodský vypáliti a někaků horu Lučovice osaditi a špihovati“.
    Zmíněná Registra uvádějí lesy rožmberské dle přesného pořádku místního a vykazují Luczewiczie do sousedství Vyšního Brodu. Les ten byl skoro o 17ti lánech a ze všech rožmberských největší, byl skalnatý, řídký a nacházel se — dle Popravčí knihy — na hoře, shoduje se tedy i polohou, i povahou, i velikostí, jakož i jménem s nynějším Kienbergem.
    České jméno Lúčovice nevymizelo úplně. V páté trati vesničky Woraschne, na sev. úpatí hory Loučovice ležící, v tak zvané Gameneflur (směrem ku vsi Lippen a k Vltavě) slove dosud jedna poloha „Lutschga“ a Josefinský katastr jmenuje tam „ein Lutschgaholz“ a „eine Lutschgahutweid“. V též trati uvádí Josef. katastr také Fensterhutweid a není pochyby, že místo toto jest se „silva Okno“ totožno.
  18. Raffelsberger: Allg. geogr. statist. Lexikon aller österr. Staaten. Wien 1845—1853.
    Fehringer: Topogr. Postlexicon v. Böhmen. Wien 1877.
    Fehringer: Topogr. Postlexicon v. Mähren u. Schlesien. Wien 1879.
    Janisch: Topogr. Lexicon v. Steiermark. Graz 1875.
    Kozler: Kratek slovenski zemljopis inpregled. ilirskega kraljevstva. Na Dunaju 1854.
    Verzeichniss sämmtl. Orte in Kärnten. Klagenfurt 1860.
    Jmenik Krajev vojvodine Krajinske. Ljubljana 1874.
    Fehringer: Topogr. Post Lexicon v. Dalmatien. Wien 1878.
    Sabljar: Mistopisni riečnik kraljevinah Dalmacije, Hervatske i Slavonije. U Zagrebu 1866.
    Lukšić: Bosnien und die Herzegowina. Prag 1878.
    Rośkiewicz: Studien über Bosnien u. die Herzegowina. Leipzig und Wien 1868.
    Boué: Recueil d’itinéraires dans la Turquie d’Europe. Vienne 1854.
    Милићевич: Кнежевина Србија. У Београду 1876.
    Календар са шематизмом кнажества Србије за годину 1882. У Београду.
    Lipszky de Szedliczna: Repertorium locorum objectorumque Hungariae, Slavoniae, Croatiae et confiniorum militarium, item Transylvaniae occurentium. Budae 1808.
    Kollerffy: Ortslexicon der Länder der ungar. Krone. Budapest 1875.
    Topogr. Post-Lexicon v. Galizien… u. Bukowina. Wien 1881.
    Tabella Miast, Wsi, Osad Królewstva Polskiego. W Warszawie 1827.
    Семеновъ: Географическо-статистичес. словарь Россійской имперіи. Санктпетербургъ 1863.
    Списки населенныхъ мѣстъ Россійской имперіи. Санктпетербургъ 1865 sqq.
    Cenôva: Skôrb Kaszébskosłovjnskjè mové. Svjecè 1866.
    Reichspostgebiet. Berlin 1878.
    Hawpt a Smolerj: Pjesnički Lužickich Serbow. Grymi 1841.
  19. Náš výčet ruských míst jest asi neúplný; jsouť jediné nám přístupné exempláře Semenova a „Spisků“ (v knihovně musejní) necelé.
  20. Wolny: Markgrafschaft Mahren. II. 130.
  21. Jireček: Studia z oboru mythologie. Čas. čes. musea 1863 str. 161.
  22. Srovnej: Ostroh, Zbiroh, Pirog(ówka).
  23. Srovnej: Příseka a Přísečná; Bláto a Blatná; Ostroh (Mor.) a Ostružná (Mor.), Ostrožno (Čech.), Ostryszne (Hal.) atd.
  24. Jagić: Svarog und Svarožic v Archivu f. slav. Philol. IV. (880) str. 424.
  25. Tak aspoň soudím dle polohy Svarovů v Čechách a na Moravě, ležících vesměs na úpatí vrchů. Jméno „Svarov“ souvisí se jménem „Svaroh“ asi tak, jako Zbirov a Ostrov se jmény Zbiroh a Ostroh. Srovnej též Tvarožce vel Tvarovce (Lipszky) a Bělbožice nyní Velbovice. Tím ovšem nebudiž popíráno, že mnohý ze Svarovů snad má jméno své od osobního Svar. Jireček v Č. Č. M. 1863 str. 146) ve XII. a XIII. věku několikráte se vyskytujícího (Regesta Boh. et Mor.). — Jireček uvádí (Č. Č. M. 1863 str. 145) jméno Svaroh ve spojení s indským Varuna. Jagić souvislosť tuto popírá (Arch. f. slav. Philol. IV. 414). Souvisí, či nesouvisí podobně topické pirogъ s Perunem?
  26. Obšírně vypisuje pověsť tuto Krolmus ve svých Staročeských pověstech 1845, čásť I. str. 377.
  27. Jméno „Holý vrch“ povstalo prý teprv po vykácení vysokého lesa v letech třicátých. Jak se dříve jmenoval vrch ten, nikdo ze starých lidi mně nedovedl pověděti.
  28. Podobná jména v Čechách a na Moravě: Třešť, Třesov (pod Babí horou), Třeštice, Třeština, Třesice, Třeskonice. Třešovice, vesměs pod vrchy se šírým rozhledem, a většinou u srázných pustých úskalí.
  29. U Břevnova Dejvice a Třešovice. U Sedlce „na Kanku“ a Čertovka. U Litoměřic Radobyl. U Nepomuku Zelená hora. U Žďáru Děvka, Babín, Křitek.
    U Ostrova hora Medníky na levé a Třeštibok na pravé straně Sázavy. U Sázavy hora Rakovka na levé a Čertova Brázda na pravé straně Sázavy. U Plas Babina pod Spálenou horou na levé straně Střely, pak Bělbožice na levé a Černíkovice na pravé straně Javornice.
    U Zlaté Koruny Blanské vrchy na levé, stráň Černice na pravé straně Vltavy. U Vyšního Brodu Loučovická hora na levé, Strašidelník na pravé straně Vltavy. Od Rajhradu na západ Babí hora na levém, Čertovo doupě na pravém břehu Jihlavy.