Máj (almanach 1860)/Na Bosporu

Máj (almanach 1860)
Frajtr Kalina	Na Bosporu	Písně (Heyduk)

Údaje o textu
Titulek:	Na Bosporu
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 397–403. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.[editovat]

Veze, veze v lehké čajce
Turek děvče pro sultána.
„Škoda je tě, mladé děvče,
pro starého mého pána.

Škoda je tě, škoda, škoda,
škoda mladinké tvé líce,
přeškoda tvých krásných očí —
tichých svitů večernice.

Škoda hedbávných tvých ruček,
havraních tvých krásných vlasů,
budeš dlouho, dlouho plakat
při hudbě a při malvasu.

Sestárne tvé mladé srdce
od pohledu sivých očí;
malá nožka do haremu
po velikých trnech vkročí.

Schuraví tvé bujné tělo
od poklidu na divanu;
škoda, škoda, děvče mladé,
že tě vezu svému pánu.

Vyjdeš-li však z dlouhé chvíle
na Bosporus v skvostné čajce,
pak mne vezmi, děvče krásné,
za lodníka, za obhájce.“

II.[editovat]

Vyjela si paní mladá
na Bosporus v skvostné čajce,
vzala sobě paní mladá
mládce Turka za obhájce.

Už se oči rozplakaly,
už jí srdce churavělo,
už jí bledly krásné líce,
už jí vadlo bujné tělo.

Vlasy těsně zapletené,
rty už dávno olíbané,
a ta slova jindy milá —
jest to vůně růže plané.

„Škoda je tě, hochu mladý,
tvého srdce, tvého oka,
pojď, pojď se mnou za prvního
do haremu za otroka.

Pojď, pojď se mnou za hlídače
v čarokrásné moje sady,
zasluhuješ turban zlatý —
škoda je tě, hochu mladý!

Na loutnu mi budeš hrávat,
až zatoužím po domovu,
budeš těšit svadlé srdce,
svadlé srdce v květném rovu.“

III.[editovat]

Nezasteskla mladá paní
nikdy více po domovu,
našla matku, otce, bratry
v zahradníka každém slovu.

A on sbíral svěží květy,
svěží květy, písně svoje,
pěstoval dvě krásné růže,
krásné růže, srdce dvoje.

A ta srdce neznala víc
se životem bídných sporů,
těkalať vždy v jasných nocích
s hvězdičkami po Bosporu.

Ústa k ústům — tak to sluší,
kdo chce úkoj citu svému;
vrátil hoch se do zahrady,
mladá paní do haremu.

Rozkvětala znovu paní,
potěšen byl velmož starý,
všecko dával, obsypával
zahradníka svými dary.

Ale perla, kterou žádal,
byla v smutku pochována,
škoda darů — on byl jedin —
škoda dívky pro sultána.

IV.[editovat]

Ze zahrady rozlehá se
zpěv a zvuky tamburiny,
z nitra duše sultánčiny
plaší otrok trapné stíny.

Dlouhá noc je — dlouho zpívá,
až se v sadě všecko ztiší,
že dvé srdcí ani sultán
vlastním mečem nerozliší.

Poznal srdce, poznal všecko —
sebe, paní, zahradníka,
vášeň s hněvem, lítosť s láskou
jako šíp mu v srdce vniká.

Zasednul si, zahovořil:
„Hřej svou píseň nejkrásnější,
pak se, myslím, jedna láska
rázem u tří ukonejší.“

Povstal otrok, chopil loutnu,
v oko milenky se díval
a pak dotknuv strun se rukou
píseň lásky s láskou zpíval.

Píseň[editovat]

Krásný je na Taurusu květ,
        Zorajdo má,
a hvězda, když se počne chvět,
        Zorajdo má;
však nad všecko jsi krásnější
a jemnější a milejší,
        Zorajdo má, Zorajdo má!

Tvůj vlas, v něm perly — jasná noc,
        Zorajdo má,
a dech tvůj vonné ambry moc,
        Zorajdo má;
tvůj ret je granát ohnivý
a oko démantem se skví,
        Zorajdo má, Zorajdo má.

Nad podušky bych Asyrské,
        Zorajdo má,
uchystal tobě srdce své,
        Zorajdo má;
ne pánem být chci, otrokem,
na srdci chci ti stláti svém,
        Zorajdo má, Zorajdo má!

V.[editovat]

Otrok dopěl, ohlas dozněl,
jako když se květy chvějí;
tiše sultán uvnitř sedí,
venku eunuch u veřejí.

Zavolal naň sultán starý:
„Hleď mi loďku vystrojiti —
moje perla, moje růže,
paní má, chce plavbu míti.

Jemu ale k velké výšce,
chystej volnou brzkou cestu,
jiný řásný šat, ať chystá
pro něho a pro nevěstu.“

VI.[editovat]

Na ráno když v Caryhradě
slunce báně osvítilo,
před serajlem hlava s kůlem,
a pod kůlem tělo bylo.

V noci prý však, na Bosporu
když se hvězdy v smutek kryly,
eunuchové velký klenot
v černém hávu potopili.

Lid jen tajně vypravoval
divných bájí na tisíce,
otroka a mladé paní
v Carhradě že není více.