Labyrint světa a ráj srdce/XXVIII. Poutník sobě zoufati počíná a s svými vůdci se hádá

Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský
XXVII. Sláva slovoutných v světě	XXVIII. Poutník sobě zoufati počíná a s svými vůdci se hádá	XXIX. Poutník hrad královny světa, Moudrosti, prohlédá

Údaje o textu
Titulek:	XXVIII. Poutník sobě zoufati počíná a s svými vůdci se hádá
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	James Naughton’s Pages
Vydáno:	1663
Licence:	PD old 70

I lekl sem se, že tak nikdež nic v světě, ani na samém tom hradu Potěšení není, čehož by se mysl bezpečně, směle a cele chopiti mohla. Kteráž myšlení velmi kormoutlivě mne, čím dál tím víc, rozcházela; z nichž mne tlumočník můj Mámil (ač všelijak ohledával) vyraziti nijakž nemohl, až sem i zkřikl: „Ach mého hoře! Nic-liž pak na tom bídném světě potěšeného nenajdu? však pak při všem všudy kvaltování a tesknosti plno.“ SAPIENTIAE APEX, DESPERATIO DE REBUS MUNDI. Tlumočník dí: „A kdo tím než ty sám, nechutné kyselo, vinen, když sobě všecko ošklivíš, coť se líbiti má? Hleď na jiné, jak každý v svém stavu vesel a mysli dobré, dosti sladkosti v věcech svých maje.“ „Aneboť blázní všickni na pořád,“ řekl sem, „aneb lhou: nebo aby potěšení pravého požívali, možné není.“ „Blázni i ty,“ dí Všudybud, „aby své tesknosti polehčil.“ Odpověděl sem: „Ani v to trefiti neumím: však víš, že sem kolikrát ohledoval, a vždycky mne ze všeho vyrazilo spatřování prudkých s každou věcí proměn a bídného cíle.“

V SVĚTĚ ČEHO LIDSKÁ MYSL HLEDÁ, NENALÉZÁ. Tlumočník dí: „Co to než tvá fantazie dělá? Kdyby ty se ne tak v lidských věcech přebíral a vším všudy co svíně věchtem zmítal, byl by jako jiní mysli pokojné, potěšení, radosti, štěstí požívaje.“ „Kdybych totiž jako ty,“ řekl sem, „v zevnitřnostech vězel a nápadné nějaké nemastné zasmání za radost, přečtení nějakých trochu škaret za moudrost, kousek nějaký nápadného štěstí za vrch sytosti držel. Ale kde pak zustanou pot, slzy, stonání, motání, nedostatkové, pádové a jiná neštěstí, jimž sem počtu, míry a konce žádného nespatřil po všech stavích? Ach, auvech, nastojte! ach, auvech, bídného tohoto života! Provedli ste mne skrze všecko, a co mi to platno? Slibovalo mi se a ukazovalo tytýž zboží, umění, potěšení a bezpečnost. Ale co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde sem? Nevím sám. To vím toliko, že po tak mnohém motání, po tak mnohých pracech, po tak mnohém vystálém nebezpečenství, po tak mnohém mysli unavení a zemdlení nic naposledy nenalézám, než u sebe sám bolest, u jiných k sobě nenávist.“

A ČÍM SE LIDÉ ZAVOZUJÍ A MÁMÍ. Tlumočník: „A hodně, proč se nespravuješ radou mou, kteráž hned z počátku byla: Nic nepodhlédati, všemu věřiti; nic neprubovati, vše přijímati; nic neštrafovati, všecko libovati. To by cesta byla, po níž by pokojně šel, přízeň u lidí měl a i sám sobě pěkně se líbil.“ Na to já: „Pěkně bezpochyby od tebe jsa zmámen, jako jiní fantoval, semotam bloudě plésal, pod jhem chroptě křepčil, stůně a mra sobě výskal. Viděl sem, spatřil a poznal, že ani sám nic nejsem, neumím, nemám, ani jiní: jen že se nám cosi zdá, stín lapáme, pravda uchází všudy. Ach, auvech, nastojte!“

KDO PROHLÉDNE, NEMŮŽ NEŽ TRÁPITI SE. Tlumočník: „Coť sem pravil, ještě pravím, sám si sobě vinen, protože velikého cosi a neobyčejného žádáš, čehož se žádnému nedostává.“ Odpověděl sem: „A protož se trápím tím více, že ne sám já, ale celé pokolení mé bídné jest; a ještě k tomu slepé, bíd svých neznající.“ Tlumočník dí: „Já nevím, jak a čím tobě zadosti učiniti, tak zmotané hlavě. Jestližeť se ani svět ani lidé, ani práce ani zahálka, ani umění ani neumění, summou žádná věc nelíbí, co s tebou již dělati, co v tom světě víc schvalovati, nevím.“

Všudybud na to: „Poveďme ho ještě na hrad královny naší teď uprostřed stojící, tam se snad upamatuje.“