Láska básníkova/4.

Láska básníkova Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Podtitulek:	Z Vilémova denníku
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 142–148. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

…Die eig’ne Lust, das eig’ne Lied
Woll’ uns in deinem Herz krendenzen!
Lass tönend deiner Zähren Nass
An die metall’ne Wölbung klopfen,
Und über ihr verbluten lass
Dein Herz sich bis zum letzten Tropfen.
Wovon dein Kelch auch schäumt, mit Gier
Woll’n seine Gaben wir empfangen!
Mit durst’gen Lippen wollen wir
An seinen blut’gen Ränden hangen.

Freiligrath

Povznesu-li se k výsostem, kdežto palma vítězství kyne a vínek myrtový se zelená? Smím se odvážiti? — postačí peruť moje? — Zaklínati budu genia svého, aby mi z nejhlubšího pokladu drahých korálů nanesl, vpletu si věnec do kadeří, a budu hopkovati jako divoch v amerických pustinách.

Muselť jsem v zápas jíti — musel! Cena je veliká — ach, kdybych veškerou krev srdce svého vypsal, nedostihnu pouhého stínu její krásy a milosti! — Cena je veliká — a on?… ó té dobré, čisté, zbožné, věrné duše, kterou bych nenáviděti měl, kterou ale tak nevýslovně miluji!

*

Pošetilý, pošetilý! Co jsi učinil? O závod jíti s hudbou, s tím jazykem veškerých národů, s tím klíčem veškerých srdcí! Ubohá posvátná poesie! — kde je kouzlo tvoje — kde je síla tvá — kde vojsko tvé proti řadám omamujících tónů! Ale jen sem, sem proti mně do boje! Odvážím se. Poklid, krev a spasení vsadím na výhru. Nebudu zoufati nad člověčenstvem.

Ach, já jsem bídný, bídný — cítím slabost a mdlobu svou. Bázeň mě zchvacuje a tíží peruti moje. Ano, ano! — taková jsou okamžení, kdežto na nás malomyslnost, matka zoufalství, doléhá.

Malomyslnost? — Pryč, pryč! Ještě se usmívá Mína — před nadějí skrývá se zoufalství.

*

Ó Míno, Míno! — Ty sedíš u stolku svého, a růže mezi bílými oponkami za oknem hledí na tebe a směje se, a ty hraješ s uzardělým lupením a líbáš korunku její. Míno — víš-li, co ve mně při tvé nevinné hře plápolá? — Běda mně, že mluviti nesmím!

Ale mluvím předce — mluvím s tebou tajemně a svět bude s podivením poslouchat rozmluvy mé. — Bude-li poslouchati? — Moje písně s tebou mluví; ony tě velebí, ony stýskají, žalují, ony jsou ohlas mého srdce, otisk ducha tvého, obraz vděků tvých!

*

Svatá, tichá noci! — ty roditelko ryzího básnictví! Nadchni mě tajemnou mocí svou, abych touhu a žal, naději a rozkoš tak živě — tak značně na papír vylil, jako hvězdy tvé hoří. Nechť svět okolo mne spí a sní — krásnějšího snu, nežli je můj, nemůže požívati smrtelník.

Jak se na mne usmívá! — a při tomto úsměvu neměl bych zapomenouti, že srdce krvácí? Ó sladký balsáme na ránu jízlivou — milostný úsměv spanilých úst! Ty slunce nad zimním pokrovem — tebou jsem živ! Tebou, Míno má! tys pastýřka, tys paní a královna zpěvů mých!

A on? — Miluje ji posud? — Šílenče! přestaneš ji ty milovati? On je tichá sopka, to nyní poznávám; ale v hlubinách duše jeho to víří, a země se třese, až jenom lávy proud průchodu nalezne.

Vím to, vím, proč nyní času mezi hlukem světským nemaří, proč housle jeho nyní pořád v tiché samotě zní! Vím to a třesu se!… Mluvte, je-li ještě pokrok možný k dokonalosti — mluvte, blaha mého strážní duchové! Vyť víte, co Il Dolce umí… „Jest! — jest!“ zní v uchu mém… Paganini! — Oh!

Byl jsem bez smyslů, když jsem zápasiti s ním se odvážil; ale mohl-li jsem jinak?

*

Proč blednou tváře jeho? Proč hoří oko jeho plamenem horečným, když na její tváři spočívá? Je-liž to nedůvěra v sílu svou — anebo… Nedopouštěj, Bože! Nikoli, nikoli! Byla to ošklivá, hříšná myšlénka!… Či hlodá opravdu smrt na kořeně života jeho? — Jakže to pravil? „Mně láska její sotva oblaží?“

Ba oblaží!!…

Běda mně! — Srdce její k němu lne. — Žárlivosti, divoký ostrovide, lačná šelmo, proč mi tak zvolna krev upíjíš?

„Jste nemocen?“ ptala se ho Mína.

„Nejsem,“ — řekl on; ale šestero těch písmen znělo jako: Jsem, jsem, jsem! I nutil se býti veselým; ale což je veselost líčená! Devaterý smutek!

A ona se obrátila a utřela — dobře jsem to viděl! — zamáčkla slzu v krásném oku svém. Ach, což bych dal za takovou perlu, kdyby pro mne po jejím líci skanula!

*

Nevolej mě k soudu, Pane, nevolej! Jsem bídný, hnusný hříšník — vyznávám se. Pane můj! — Ach, zlé nikdy nedřímá; zlé je věčně bdící, hladký had — nech dosti malou skulinu v prsou svých, a on se ti zažere do srdce.

Jak milostně slunce svítilo! Jak rozkošně kynuly stromy, jasné vlny a nebes opona! Tiše nesl jsi loďku naši, Dunaji! Mlčky seděli jsme v ní — on a já.

Oko jeho bylo upřeno na lesklou hladinu. Tvář jeho byla se denním parnem poněkud začervenala — anebo myslil na ni! Tu přistoupil ke mně ďábel a šeptal, a srdce moje začalo se bouřiti — a pohledě na něj, měřil jsem těkavým okem studený, hluboký pod náma hrob.

Hrůza mě obešla. — „Pryč, pryč, pokušiteli!“ zkřikl jsem a s hlasitým pláčem padl na podlahu, že se loď silně zahoupla. Ach, proč jsem nepadl o krok dále! Vlny byly tak lahodně studeny, všem bolestem vyhovující, nejplatnější balsám.

„Pro živý Bůh! Co je ti, příteli?“ ptal se…

Mohl jsem pověděti pravdu? Mohl jsem mu říci: „Bratře, bratře! já jsem tě chtěl…“ — jemu to říci, jenž tak čistým okem na mne hleděl? — Mohl jsem?

Ach, já jsem bídný, hnusný hříšník! — A pokuta moje — — „Vyhostím se z ráje svého…“ Mohu-li snésti těžší pokutu?

*

Neviděl jsem ji! — čtyry neděle neviděl. Bláhovci myslí, že jsem nemocen; ha, ha! já jsem vesel, vesel, vesel! — až mi radostí slzy po tváři tekou.

Náhodou pohledl jsem do zrcadla — dal jsem se do smíchu! Je to žertovné zrcadlo. Ne, aby moji tvář ukazovalo — to nikoli. Cizí, bledou, zarostlou tvář, vpadlé oči okazuje — ó žertovné zrcadlo!

*

Běda, moje hlava!… Strašlivé trhání — plameny — led!

Mino, Míno! — Ó bídné přátelství, kalichu hořkosti, kdy tebe vyprázdním?

A musí-liž býti nezrušitelné, svaté slovo mužovo? — Musí? Ó hlavo má!

Ňádra moje jsou tichý hrob, a láska moje v nich pochována. Já jí sám píseň pohřební odzpíval. Nyní budu nad ní kvítí pěstovat, vyrostlé z krve mé — tiché písně.

Síla k divému, plamennému výletu je zchvácena.

*

Co to bylo? — Pro živý Bůh! — jiskra oživující probleskla žíly moje. Jsem-li nemocen, zdráv, bdím, sním? — Ó, kdo mi to vysvětlí? Opět jsem ji viděl. Lehké mráčky tichého smutku spočívaly na tváři její — a odletěly, an jsem vešel. Neklamal jsem se? Růže vykvetly na sněhu lící jejích.

„Byli jsme o vás velmi starostlivi!…“ přitom podala mi ruku.

„Vy také?“ — a podržel jsem ruku v ruce své.

„Viléme!“… Oko její — ach, mně se zdálo, že urosené — spočinulo na mne s milostným káráním. — „Domníváte se opravdu, že mohu býti pokojna, vědoucí, že jste v nebezpečenství?“

„Ó proč jsem neměl této jistoty, této divotvorné léčivé many dříve? — Bolestný neduh nebyl by se ke mně zrádným krokem přiblížil!“

„Že jste jí neměl? — Mohu já za to, že nejste lepší znatel lidského srdce? — Ale arciť — vy nám podáváte jen svého srdce ohlas… což je vám do srdce cizího?“

Ruka její chvěla se v ruce mé. Plamen roznítil se v žilách mých.

„Míno!“ zvolal jsem, ruku její k ústům tiskna a pravici — ponejprv, co ji znám! — okolo těla jejího ovinuv.

V tom vešel on!… Ach, proč netrval sen můj déle?

*

Zkáza bázlivcům! — Já se ještě odvážím. Tětiva je napnuta… leť, šípe, leť!

Či-li mám zoufati před koncem? — Nechvěla se ruka její v ruce mojí?

Tu jsou písně moje!… Přijmi je, světe, a mluv!

*

Dlouhý čas nepomyslil jsem na statky své! Co je moje bohatství proti několika tištěným řádkům, proti několika mluveným slovům, ježto mě nyní mezi první básníky staví? Ach, teprva nyní jsem bohatý!

Míno, Míno! — Naděje moje se vzkřísila, síla moje roste.

A on!?

*

Dnes máme 23. dubna; a zejtra? — On hraje zejtra. Nade mnou svět již rozhodnul; nad ním rozhodne.

Já ho celá dvě léta neslyšel. A zejtra?… Nikoli! Nikoli! — Já ho nebudu slyšeti, já nemohu — já nemohu — jáť bych ho slyše neslyšel.

*

Pryč, pryč se vším veršováním! Blbá, chudá, ničemná poesie! Kde je síla tvoje — kde? Kde je odměna věrnému synovi tvému, který tě krví svou napájel? Jako dým rozplynulo se kouzlo tvoje proti čaromoci hudby — proti jediným slabým houslím, proti nástroji ze dřeva! — Já jsem zničen.

Jsem, jsem zničen! — ale svět sám na sebe paskvil udělal.

Jeť to sprostý, marný, mizerný svět, po lesku a blesku baživá směsice bez ladu a skladu; je to děcko s pozlátkem si hrající! A ty — ty se chceš nazývati osvíceným?

Světlo tvé je prskavá, smolná pochodeň, a co se v rudé záři její nejeví — to nevidíš, to neznáš, to necítíš!

Co jsou probděné noci básníkovy? Co je zápas a vítězství jeho s mnohorukým velikánem, s jazykem? Co je plamen jeho — jeho smích a pláč — co jsou tobě zpěvy jeho?

Jsou-li nejohnivější, nejsvětlejší slova básníkova tolik, co jediné zabřinknutí strun? Je-liž hrozný, otřásavý proud krvavého srdce tolik, co akkord na ta proklatá ovčí stře… nic, nic! Již mlčím. Všecko je v pěkném pořádku, protože na to věčný oheň osvíceného století svítí. Mlčím, drahý světe! Budiž, jaký jsi — — ale proces můj není ještě prohrán. Tys o mně ovšem tolik hluku nenatropil, jako o něm — nechť ale soudcové důstojnější rozhodnou!

Ale kdo? — Ach, bojím se, bojím! Celý svět je převrácen.