Kytice (almanach pro mládež 1878)/Kormidelník

Kytice (almanach pro mládež 1878)
Zima	Kormidelník	U večer

Údaje o textu
Titulek:	Kormidelník
Autor:	neuveden
Zdroj:	Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 133–135.
Licence:	PD old 100
Překlad:	František Mach z ruského „Dětského čtení“
Licence překlad:	PD old 100

Po moři pluje koráb. Jest na něm mnoho cestujících, mezi nimi ženy i děti. Zbývá jim uraziti pouze pět hodin cesty. Mnohého očekávají na břehu sestry, matka, manželka; nejeden byl opustil rodinu, aby cestoval za svým obchodem. Všichni se radují, že je blízký konec cesty, a netrpělivě očekávají, kdy v dáli objeví se přístav. U kormidla stojí starý kormidelník Hanuš Majnhard. Zná jej každý, kdo častěji plul na tomto parníku. Majnhard jest muž ramenatý, osmahlý sálajícím slunečním paprskem, otužený mořskými bouřemi. Zkušenou rukou řídí parník. Minula hodina. Nemají již daleko ku přístavu.

V tom vyšel kapitán z kajuty na palubu. Kyvnutím hlavy zavolal námořníka. „Z podpalubí se kouří. Podívejte se, co se tam děje?“ pravil.

Námořník spěchal, aby vykonal rozkaz kapitánův. „V podpalubí hoří!“ oznámil pak vrátiv se.

Kapitán nemeškal přesvědčiti se, jak veliké je nebezpečí. Nikdo prve nezpozoroval požáru, a nyní byla již v plamenech nejen větší část nákladu, ale hořely i stěny podpalubí. Strašná zpráva rozšířila se okamžitě mezi cestujícími. Nelze vysloviti, jak se všichni ulekli, a to tím více, ano nebylo na korábu čerpadla. Ale kapitán velel, aby shromáždili se všichni cestující i plavci, a postavil je do dvou řad. Řady začínaly u kraje lodi a končily u podpalubí. Vědro naplněné vodou na kraji lodi podával jeden druhému, poslední vylíval vodu do podpalubí. Druhou řadou vracelo se prázdné vědro zpět. Všichni pracovali horlivě. Vědro za vědrem vylíváno do ohně. I zdálo se, že plamene ubývá.

„Kterým směrem plujeme?“ tázal se kapitán Majnharda.

„Jihozápadním, přímo k přístavu!“ odvětil kormidelník.

„Zařiďte loď trochu k východu; dostaneme se dříve ku břehu; obávám se, že shoříme, nežli přístavu doplujeme. Jest nám někde přistáti.“

Zatím se vzbouřil vítr; požár znova prudce vyšlehl. Již hořela podlaha kajuty, i bylo nebezpečno, zůstati v ní. Děti a ženy pádily na jiné místo. Strojník snažil se všemožně, by parník plul rychleji. Nebezpečí stále přibývalo.

Nahoře u kormidelního kola stál zpřímen Majnhard. Pod ním zuřil požár nejzhoubněji. Hustý, čpavý dým valil se naň, vedro tížilo jej; každou minutu bylo lze se obávati, že plamen zachvátí palubu i kormidelníka. Avšak Majnhard neopouštěl ani na okamžik místa svého, maje za svou povinnost setrvati u kotrče do konce.

Požár se šířil, byl silnější, nesnesitelnější. Cestující utekli na přední část lodi. Lodníci připravují prkna, k nimž by mohli přivázati ženy a, přijde-li k tomu, vrhnouti je do vody, by se plavbou zachránily. Muži odhazují oděv připravujíce se k zápasu o svůj život. Loď blíží se stále ku břehu; kola parního stroje jsou dosud v pořádku. Již jen půl hodiny cesty a od břehu vyslané loďky na pomoc zachrání životy nešťastným.

„Majnharde!“ volá kapitán.

„Co ráčíte?“ odpovídá kormidelník.

„Můžete zůstati ještě pět minut na svém místě?“

„Pokusím se o to, kapitáne!“

A plamen se vždy víc a více k němu blíží, vedro stává se každou minutou nesnesitelnějším. Vlasy jeho jsou opáleny, krev vře, kůže praská. Majnhard ustoupí poněkud zpět, by se vyhnul žáru, ale kola nepouští, řídí je pevně levou rukou, a když levá v horku oslabuje, chopí kotrč opět pravou; beze slova, beze vzdechu snáší muku palčivou. Pro dým nevidí již ničeho; avšak slyší slova kapitánova: „Děti a ženy ku předu, do loděk! ostatní vrhněte se do vody!“

„Zachráněni!“ oddychne si kormidelník, i raduje se, že poctivým vyplněním své povinnosti zachránil cestující od jisté záhuby. —

Všichni se šťastně dostali na břeh. Jediný Majnhard zmizel. Shořel-li aneb spadl-li do vody a utopil se, nebylo nikomu známo.