Kusy ráje

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kusy ráje
Autor: Jean Rameau
Zdroj: Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 412–413.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Kdys — lze-li věřit velmi staré báji —
Bůh na nebi si vyšel za školu,
a vesele v svém procházel se ráji,
v květ noře svoji stopu z plápolu.

Zřel v svatých lesích jasmín kvésti bílý
a zlaté sluje plné zefyrů,
zřel z modra jak se bílé ruce chýlí,
z nichž každá hrála zvučnou na lyru;

Zřel diamanty v trávě, v páře lesy,
zřel na haluzích hojný, zlatý plod,
zřel v ohromné a velkolepé směsi
plát, svítit, hlučet, šeptat tvorů rod.

V tom zachvěl se. Neb v tomto opojení
těch slují, jezer, keřů lesnatých,
jen svatý Petr kráčel v smutném snění,
za pasem svazek klíčů rezatých.

Slyš, svatý Petře, kde jsou věrní moji?
A svatý v rozpacích ač s úctou prál:
„Což nevíš, Pane, ráj tvůj prázný stojí.“
Děl, za svým vínkem jen se pošimral.

„Co platen andělů zpěv ve hvězd jasu?
Co platno na veřejích hedvábí?
Ráj povídkou je z minulých jen časů,
jít k němu hložím více nevábí!“

Bůh odešel a zmizel nad oblohou,
na osamělý trůn svůj v žalu sed,
svůj ničemný ráj rázem zdeptal nohou
a trosky jeho k zemi hodil zpět.

Od chvíle této s hvězd, jež věčné svítí,
se sklání k zemi těcha, mír a lad:
po dobrém skutku člověk vždycky cítí,
že ráje kousek jemu v duši pad.