Kramářovo mládí a politická činnost za Rakouska

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kramářovo mládí a politická činnost za Rakouska.
Podtitulek: JUDr. Karel Kramář dožívá se dne 27. t. m. sedmdesáti let. Upřímná vzpomínka spolužákova.
Autor: Alois Česaný
Zdroj: Národní politika, roč. 48, č. 353, str. 3
Vydáno: 25.12.1930
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Kramář (1860–1937)

Už jako mladičký student projevoval Kramář, co v něm vězí a náš bodrý třídní vlastenec na malostranském reálném gymnasiu, profesor Hylmar, nejednou prohodil: „Z toho hocha bude jednou něco znamenitého!“ Kramář nebyl sice primus v naší třídě — tu hodnost až do oktávy podržel Kebrdle, žijící jako pensionovaný školní rada v pražském Spořilově — ale v pořadí vyznamenaných byl hned za ním. Byl velmi pilný, svědomitý, mravů vzácných. Čím však již tehdy vynikal nad své okolí, byly kromě pracovní intensity jeho inteligence, uhlazená forma ve slově i písmu, konkrétnost bohatých myšlenek, snaha po všestranném vzdělání a vřelá láska k národu. Podmanil si nás všechny v nečetné třídě, byl naším duševním vůdcem, třeba jsme mu ve zlé měli, že je příliš vážný a že se neúčastnil našich skotačivých her studentských na Mariánských hradbách, tajemných schůzek v kasermatách těchto šanců anebo zimních bitek sněhovými koulemi, když z malostranského tržiště, z Vratislavova paláce, kde část školy byla umístěna, táhli jsme po Kajetánských a zámeckých schodech na Hradčany. Jedinou koncesi na úkor školního řádu svým sousedům spolužákům činíval, totiž, že za přednášky krátkozrakého katechety Drozda hrál s nimi v lavici taroky. Jinak však nepřekročil nikdy meze přípustnosti. Tvář jeho ne často se rozjasnila úsměvem, který při tom byl spíše sarkastickým, ironickým. Bylo to zvláště tehdy, když při dějepisu přišla řeč na Rakousko, jeho poslání a poměr Čechů k němu. Profesoři i spolužáci Kramářovi přesvědčili se, že Rakouska nemiloval a že budoucnost českého národa je mu nade vše.

Jeho živý zájem o Slovanstvo také byl již znatelný. Za rusko-turecké války r. 1877 často se v septimě debatovalo o jejím významu i dosahu a zprávy z bojiště udržovaly nás ve značném napětí, jež dostoupilo vrcholu obléhaním Plevna. Kramář nás stále ujišťoval, že Skobelev nad Osmanem pašou zvítězí a že to pro Jihoslovany bude začátkem vykoupení... Když jsme 11. prosince přišli do třídy, zajásali jsme. Na tabuli velkým písmem četli jsme radostnou zvěst: „Plevno padlo!“ To překvapení připravil nám Kramář, který byl přímo v bujné naladě a my s ním... V nejbližších dnech oslavoval Karlín vítězství to iluminací. Věděli jsme předem, že tam bude rušno, že slovanská Praha bude manifestovati pro Rusko a utlačované Jihoslovany. Po návrhu Kramáře šli jsme rovněž demonstrovat. Byl to tehdy bouřlivý večer, tak bouřlivý, že policie nestačila na udržení pořádku a bylo přivoláno vojsko, jež nadšené zástupy hnalo pak před sebou bodáky do Prahy, kde u Stavovského divadla poslední hloučky manifestantů — naše třída byla mezi nimi — byly rozehnány. Druhého dne se ve škole leccos šuškalo a profesoři nějak nedůvěřivě a starostlivě zároveň na nás pohlíželi, ale nic se nestalo. Raport z policie o zadržení některých studentů byl potlačen. Vzácnému řediteli Martinu Pokornému a sboru profesorskému provolána „sláva!“.

A ještě jednu slovanskou demonstraci jsme téhož měsíce 1877 s Kramářem zažili, když na své agitační cestě po Evropě přijel do Prahy rusko-srbský generál Čerňajev, by vznítil sympatie pro utiskované Jihoslovany. Dějištěm demonstrací bylo tenkráte hlavně Václavské náměstí a Příkopy. Zase vyrukovalo vojsko, jízdní, by jásající davy rozptýlilo. Než se tak stalo, byl Čerňajev policií „zabrán“ a odvezen na hranice...

Již v septimě, ale hlavně v oktávě, dostával se Kramář do mrzutého rozporu s učitelstvem, třebaže toto bylo prodchnuto city ryze národními. Nejživěji se to prokázalo při písemné maturitě, když profesor Augustin, zeť prvního ředitele malostranské střední školy, nezapomenutelného V. V. Zeleného, oznamoval nám za úkol z němčiny téma: „Které pevné svazky udržují pohromadě mnohojazyčné Rakousko?“ Postřehli jsme, jak prof. Augustin sám se při tom sdělení pousmál. Pohlédli jsme na sebe — bylo nás v lavicích 14 — ale nejvíce jsme se zahleděli na Kramáře. Ten sebou šil, tvář jeho se zachmuřila a hned zase zlověstný přeletěl ji úsměv. Věděli jsme, co v duši Kramářově se děje, věděli jsme však také, jak to při písemce „nabrat“... Byl z toho poprask! Kramářovi byla práce s příslušnými připomínkami vrácena, neboť to byla kritika, polemika, novinářský článek buřičský. Ti, co psali mírněji, líčíce hypoteticky možnost oněch „pevných svazků“, vyvázli s domluvou, ale známek nedostali. Nevadilo to, neboť němčina nebyla předmětem povinným.

To bylo v červnu 1879. Seděli jsme několik let s Kramářem v jedné lavici, nebožtík Stanislav Prachenský a moje maličkost. Před námi: Vojtěch Kebrdle a Ludvík Vaněk (zemřelý náměstek pražského primátora). Z doby maturitní jsme tu už jen tři: dr. Kramář, Kebrdle a pisatel. Bohužel, styků mnoho není, neboť dr. Kramář nemá nikdy času nazbyt. Ještě že v parlamentě se s ním sejdeme.

Po maturitě 1879 setkali se s Kramářem jeho spolužáci právníci zase na universitě, tehdy ještě německé, ovšem pokud nestudoval nějaký semestr v Berlíně nebo Štrasburku a pak při promoci v dubnu 1884 na universitě české, třetí rok už trvající. Potom byl dr. Kramář ve světě, v Německu, Paříži a ve Vídni, kde všude pilně se zdokonaloval ve vědě finanční, správní a politické a podniknuv ještě cestu po Rusku, vrhl se pak rovnou do politiky. Veřejnosti představil se jako realista, ačkoli před tím neměl daleko do tábora stnročeského, jak dalo se soudit z některých poznámek samého dra Riegra, oceňujícího nemálo Kramářovo nadání. Po fusi realistů s mladočechy, při níž horlivě spolupůsobil, zvolen byl r. 1891 poslancem do říšské rady, a to na program Grégrů. Tam stihl pisatel dra Kramáře již jako odpovědného politika, podléhajícího kritice a kontrole české veřejnosti. Záhy mluvil a jednal za mladočeský klub, odsuzoval staročeskou taktiku, bil se za rovnoprávnost, autonomii, nedílnost království, maje to za stanovisko věrnosti k českému státnímu právu i za svoji povinnost vůči integritě celé říše, jakož i za eminentní státní úkol vůbec. O tom všem promlouval dr. Kramář na voličských schůzích a v parlamentě, hlavně při rozpočtových debatách, pak v delegaci, kde urgoval zejména vyřešení české otázky v zájmu zahraničního postavení Rakouska, zajatce „Trojspolku“... Proud politiky strhl a unášel jej pak dále, aniž jeho sílu a energii zdolal. S parlamentními a zákulisními boji svobodomyslné strany byl v úzké spojitosti, ať už oficielními vůdci jejími byli ve Vídni dr. Engel (do r. 1901) nebo dr. Pacák, po jehož vstupu 1906 do I. kabinetu Beckova zvolen byl dr. Kramář předsedou klubu. O politické činnosti dra Kramáře ve Vídni od roku 1891 až do jeho zatčení v roce 1915 referoval po celou tu dobu pisatel zevrubně v „Politik“ a „Nár. Politice“.

Je v dobré paměti, jak trpké míval dr. Kramář s vůdčí politikou v Rakousku, zvláště když nemohl se opřít o sílu jednotné fronty všech českých stran a když i ve vlastním táboře narážel hned od počátku svého poslancování na odchylné nárory, jež proti Kramářovi zastávali např. Eim, Vašatý, sám Kaizl, Masaryk, Plaček, Stránský, Fořt, Fiedler i Körner a pak i Grégrovy „Národní listy“. S těmito incidenty musí však každý politický vůdce počítati. „Politika je umění, dosíci za daných okolností nejmožnější úspěchy“, tvrdil již Bismarck. Tím řídil se Rieger, a to uznával i dr. Kramář, jenž s dobrým svědomím na řadu oněch největších možností může se odvolati.

Tam, kde měl za sebou celý národ, tam velikost Kramářova v nejnádhernějším lesku se projevila. A těch příležitosti byla hojnost. Kramářova nezměrná láska k národu, jeho neúrnomé zápolení ta práva jazyka, jeho strhující skvělé výkony řečnické při hájení spravedlivých požadavků nacionálních proti odporu vídeňských vlád a Němců, zajistily dru Kramářovi vůdcovství národní, jemuž každý uvědomělý Čech rád se podrobuje, bvť politicky jinak smýšlel. Při procesu před vojenským soudem Kramářova vroucí a vzácná národní duše ozvala se tony nejjásavějšími a národ český, který s ním byl spoluobžalován, musí mu býti za jeho obhájení povždy vděčen. Národní tato duše Kramářova tím větší triumf na soudu tom slavila, čím více nucen byl ospravedlňovati tam i svoji politiku, věnovflnou tomu Rakousku, jež z duše nenáviděl. Ostatně národ o své příchylnosti a lásce přesvědčil dra Kramáře při jeho triumfálním vjezdu do Prahy, kdy jako odsouzenec k smrti pro svoji neohroženou obranu vlasti byl novým císařem Karlem amnnestován a dne 15. října 1917 vracel se po dva a půl letém žalářování do vlasti. Ten den byl vlastně již pohřbem habsburské dynastie.

A tak jako tehdy jásal mu vstříc celý národ, tak i v pozítřejší den jubilejní, v den jeho sedmdesátky, celá národní veřejnost česká spojuje se k jednomyslnému srdečnému blahopřání, vědouc, že, dokud národní statky mají strážce rázu Kramářova, může klidně hleděti vstříc budoucnosti svého národa, v níž dr. Kramář už od svého mládí s nezlomnou pevností věřil, pro niž pracoval s obětavostí a energií jako málo kdo jiný, s neúnavnou pílí a odhodláním muže, který zasvětil národu celý svůj život, veškery svoje mimořádné schopnosti, obrovské vzdélání, nesmírné zkušenosti a přes všechny potíže, svízele a překážky vítězící lásku jak v bojí předpřevratovém, tak i v obnoveném státu našem.