Kralevic Marko a loupežník Musa

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kralevic Marko a loupežník Musa
Autor: srbská národní
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 90–96.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD traditional
Překlad: František Ladislav Čelakovský
Licence překlad: PD old 70

Víno pije Musa Albanezský
v Cařihradě v bílé krčmě sedě:
a když vínem osvítil se Musa,
opilý tu počne hovořiti:
„Devět brzo rokův odplynulo,
v Stambolu co cara obsluhuji,
a nedal mi koně, ani zbraně,
oděv nový ani obnošený.
Ale, jako pevná u mne víra,
k přímoří se vzdálím rovným krokem,
kolem moře přívozy zastoupím
i silnice k moři sahající;
věž vystavím přímoří na blízku,
v ni narážím hřebů křivolakých,
zvěsím caru kněze i poutníky.“
V opilství co Turek koli mluvil,
vystřízlivěv skutkem vykonával:
k přímoří se rovnému oddálil,
přívozy a silnice zastoupil,
kudy vezli carovy poklady,
na rok celý, málem tři sta břemen:
ty zadržel sobě Musa všecky.
Věž vystaviv blízko na přímoří,
kolem věže hřeby křivolaké,
vešel caru kněze i poutníky.

Přemnohých se car žalob doslechnuv
Čupriliče naň vezíra vyslal,
a s vezírem tři tisíce vojska.
Ale sotva k přímoří přitáhli,
vše rozprášil Musa po přímoří;
Čupriliče vezíra uchvátiv
zavázal mu ruce na zad v týlo,
a nohy mu zespod koně svázav,
zas jej k caru v Cařihrad odeslal.

Car svolávať káže bojovníky,
přislibuje poklady nesmírné,
kdo by zhubil loupežníka Musu.
Ale kdo se naň odhodlal koli.
do Stambolu již se nenavrátil.
Radí posléz Čupriličův Chodža,
radí caru želem stíženému:
„Velký pane, care nad Stambolem!
Ó by bylo kralevice Marka,
věř zhubil by loupežníka Musu.“
Cár nevolně šourem naň pohlednul,
an na víčko slzy mu nastouply:
„Jdi mi s očí, Chodžo Čupriličův:
proč vzpomínáš kralevice Marka?
Spráchnivělyť, ach i kosti jeho!
Úlpně tři léta uplynula,
co jsem sám jej vrhnul do žaláře,
do žaláře pevně zamčeného.“
Odpoví mu Čupriličův Chodža:
„Hospodine, care milostivý!
Čím jonáku odměnil bys tomu,
jenž by přived’ na živě ti Marka?“
Dí v odpověď car mu velemocný:
„Odměnil bych na Bosně vezírstvem,
bez proměny na celých let devět,
ni haléře nebera v poplatné.“

I vskočí na lehké nohy Chodža,
otevírá od žaláře vrata,
ven vyvádí kralevice Marka,
před slavného cara jej uvádí.
Vlasy visí do černé mu země,
půlí stele, půlí se pokrývá.
Nehty jeho — orati by mohl.
Zhubila jej vlžina ode zdí,
že počerněl jako šedý kámen.
Mluví car ku kralevici Marku:
„Marku milý, tyli’s to na živě?“
„Jsem, můj care, a u velké bídě!“
Car mu na to řadem vypravuje,
co již zlého natropil mu Musa;
pak se táže kralevice Marka:
„Důvěříš-li v sebe, Marku milý!
vybera se na přímoří rovné
zahubiti loupežníka Musu?
Odměním ti, jak jen koli ráčíš.“
Odpovídá kralevic mu Marko:
„Bohpomozi, care Hospodine!
Zhubila mne vlžina ode zdí,
že nemohu na oči prohlednouť,
jakž mně s Musou souboj podstoupiti?
Dřív mne usaď někde do hospody,
počastuj mne starým rudým vínem,
dej do vůle tučné skopoviny,
a bílého chleba pšeničného,
bych pohověl několik dní sobě,
pak oznámím, souboj-li podstoupím.“

Car tři mladé zjednal lazebníky,
jeden myje, druhý Marka břije,
a třetí mu nehty ořezuje;
uhostí jej do hospody nové
velí dáti, co se jemu líbí.
Sedí Marko tři plné měsíce; —
a když trochu život ponapravil,
car se táže kralevice Marka:
„Již-li, Marku, důvěřuješ v sebe?
Hroznáť bída k mým doráží uším,
žalujíc na proklatého Musu.“
Marek na to slavnému dí caru:
„Dej přinésti kus suchého dřínu
z podlahy, kde devět let se sušil,
ať se zkusím, stačuje-li síly.“
Podají mu kus vyschlého dřínu,
smačkne Marko dřevo v pravé ruce:
rozpukne se ve dvé, pukne ve tré,
ale voda necedí se žádná.
„Bohpomoci, care, není času!“
I promine ještě měsíc celý; —
a když Marko, zotaviv se málo
cítil sebe k souboji statečna.
zas požádal kus suchého dřínu.
Když dřín Marko v pravé ruce smačknul,
praskne dřevo na dvé, praskne na tré,
a dvě kapky vody vyskočily.
Promluví tu k svému Marko caru:
„Přišla chvíle souboj podstoupiti.“
Pak odejde k Nováku kováři:
„Kuj mi šavli, Nováku kováři,
jakés nikdy posaváde nekul.“
Třicet podá kováři dukátů
a odejde v hospodu zas novou.
Pije víno tři dni, pije čtyři,
pak se staví zase u Nováka:
„Ukuta-li šavle má, kováři?“
Když vynesl šavli nově kutou,
jeho Marko kralevic se táže:
„Je-liž dobra, milý můj Nováku?“
Novák Marku směle odpovídá:
„Zde ti šavle, zde ti kovadlina,
sám si okus, šavlice-li dobra.“
Máchnul šavlí pravou Marko rukou,
a udeřiv jí na kovadlinu,
kovadlinu na poly rozštípil.
Vsedne Marko na bujného Šarce,
jede přímo k rovnému přímoří.
Kolem jezdě doptává se Musy.
Přiraní si Marko v jitro jedno,
an z Klizury pode Kačaníkem
náhle Musa loupežník vyjíždí,
na vraníku křížem nohy maje
buzikánem hází do oblaků,
zas jej chytá rukama bílýma:
přiblíží se jeden ke druhému.
Marko vece k loupežníku Muse:
„Bloude Muso! Ukloň mi se s dráhy,
buď se ukloň, buďto mi se pokloň!“
Odpoví mu Musa Albanezský:
„Projdi, Marko, neponoukej k svádě,
nebo sestup se mnou víno píti:
věř, že tobě ještě se nevyhnu,
ačkoli tě zrodila královna
na salaši na měkkém koberci,
v čisté hedbáví tě zavíjela,
a kalounem zlatým povíjela
odchovavši medem tě a cukrem.
Mne však bídná zrodila Arnautka
mezi stádem na železu chladném,
do černé mě houně zavíjela,
ostružinou drsnou povíjela;
však při tom mne často zaklínala,
bych se s cesty nikomu nevyhnul.“
Uslyšev to ze Přílipu Marko
zaměří hned svým bojovným kopím
do prostředu uší Šarce svého,
v prsy bloudu Musovi jonácké.
Zachytí je Musa na palici,
a vytrhna kopí za se mrští.
Pak napřáhne své bojovné kopí
zmířiv ránu na kralevce Marka;
vzchytí kopí Marko na palici,
přerazí je na tři poloviny.
Tu kované šavle vytasivše
lítým během ženou proti sobě.
Máchne šavlí po Musovi Marko,
vzchytí ránu na palici Musa,
přerazí ji ve tři poloviny.
Pak švihne zas rozjařen svou šavlí,
ránu veda po kralevci Marku,
ale Marko palici nad čelo —
i odrazí šavli mu od jílce.
Šestiperných palcátů dobyvše,
oba na se křepce udeřují;
na palcátech péra odrazivše
v zelenou je odhazují trávu.
Na ručesť se s dobrých koní vrhnou,
popadnou se za jonácké kosti,
stíhají se po zelené trávě,
napadá tu jonák na jonáka,
sprostý Musa na kralevce Marka:
darmo snaha povaliti Marka,
darmo snaha Musu povaliti.
Zápasili v letním dnu do půldne.
Musa bílou pěnou opěnéný,
kralevic i bílou i červenou.
„Ustaň!“ volá loupežník tu Musa:
„Vrhni stoje mnou, neb vrhnu tebou!“
I jme se ho Marko porážeti,
avšak nelze skloniť Musy na zem;
Marka Musa loupežník uchopiv
udeří jím do zelené trávy,
a na prsy mu klekne jonácké.
Vzúpí hlasem kralevic tu hrozným:
„Kde’s den dnešní, posestryně Vílo!
kde jsi nyní, bodejž tě nestalo!
Ty mně křivě jsi se zapřisáhla,
kdy se v těsnu se životem octnu,
že mne vyrveš z hubitelských rukou.“

Aj tu Víla z oblaků se jeví:
„Jakto bratře, kralevici Marku!
Zda jsem smutná výstrahy nedala,
by’s v neděli svády nepočínal?
Hanbať dvěma naproti jednomu,
kde potajmo hadi proti tobě.“
Hledí Musa k lesu a k oblaku,
hlas ten, odkud, bádaje, pochází.
V tom vydobyv skrytě Marko nože,
rozkůle jím Musu loupežníka
od slabin až do bílého hrdla.
Umíraje Musa tiskne Marka,
že se jedva vydobyl zpod něho;
a kdy Marko mrtvého prohlíží,
hle! tu v těle tři jonácká srdce,
trojí žebra, jedna za druhými.
Jedno mu se srdce umořilo,
a druhé, jako by rozskočilo,
a na třetím lítý had mu dřímá.
An ze spaní had se probuzoval,
již ve trávě mrtvý Musa leží.
Promluví tu Markovi had takto:
„Děkuj bohu, kralevici Marku,
v čas že nebyl probuzen jsem ze sna;
kdybyť Musy na životě stalo,
víc než tři sta běd by tě napadlo.“
To kdy Marko kralevic byl spatřil,
slzy lícech po bělých proléval:
„Oh! běda mně. pro Boha milého!
že jsem zhubil lepšího nad sebe!“
Useknuv pak loupežníku hlavu
a metnuv ji Šarcovi v picovník
do bílého Stambolu pospíchá.
Hodí hlavu před slavného cara;
car uleknut poskočí na nohy,
i dí Marko kralevic zasmáv se:
„Nebojiž se, care hospodine!
Jakž by chtěl ho živa dočekati,
jenž od mrtvé hlavy odskakuješ?“
Car mu vydá tři břemena zlata,
s nimiž Marko do Přílipu odjel; —
Musa pohřben jest na Kačeníku.