Královna sněhu/Sedmá povídka. Zámek královny sněhu a jak se vše v něm událo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Královna sněhu
Sedmá povídka. Zámek královny sněhu a jak se vše v něm událo
Autor: Hans Christian Andersen
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 87–89.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70
Související: Sněhová královna – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

Zámek královny sněhu byl náramné velký, jsa vystaven z ledu a sněhu a maje více než sto síní, a nejvěčší z nich byla osvětlena září červenou. Všechny byly skvělé, velké, studené a — prázdné. — Nikdy zde nepanovala veselosť, ani bílí medvědi zde netančili, nikdy se nehrálo na slepou bábu a na schovávanou, všechny síně byly prázdny — bylo to smutné. — Severná světélka prokmitávala tak slabě, že se mohla spočítati. Brzo visela nahoře, brzo dole. —

V prostřed nejvěčší a nejhezčí síně ledové bylo zamrzlé jezero, teď ale puknulo a kusy ledu tvořily trůn — třpytící se nade všechno zlato a stříbro, a na tomto trůnu seděla královna sněhu.

Malý Kaj byl celý modrý od zimy, ano skoro černý, on to ale necítil, nebo líbání královny sněhu ho ohřálo — a srdce jeho bylo kus ledu. Hrál si s rozličnými kusy ledu, snášeje je a dělaje z nich hezkou figurku. Brzo složil takovými ledovými kusy celá slova, nikdy ale nesvedl slovo: „Věčnosť,“ a královna sněhu mu pravila, až to slovo složí, že ho pustí, a že mu dá nové saně a nový teplý oblek, aby se vrátil domu.

On to slovo ale přec nedovedl. —

Pak odjela královna, řkouc: „Pojedu trochu k černým svým hrncům, chci je trochu obíliti, to slouží dobře vínu a citronům.“ Těmi hrnci mínila sopky Vesuv a Etnu.

Tu když Kaj opět přemýšlel o slovu: „Věčnosť,“ vstoupila Jerda do zámku. Ledové větry jí vanuly vstříc, ona ale se modlila „otčenáš“ a větry se utišily, jakoby chtěly spáti. A když vstoupila do velké síně, padla Kajovi okolo krku, volajíc: „Kaji, milý Kaji, nyní tě opět mám, více tě nepustím.“

Kaj ale neodpovídal, sedělť zde tuhý a zmrzlý; tu Jerda plakala a slze padaly na jeho prsa, vnikly až do jeho srdce, ledový kus se roztál, odštěpek ďábelského zrcadla vypadl, a Kaj se podíval na družku svou. Když tato ale zapěla píseň, již často spolu zpívali, tu počal Kaj slzeti a zvolal: „Jerdo — milá Jerdo, kdes byla tak dlouho, a kde jsem dlel já po tak dlouhý čas?“ A ohlížeje se, pravil: „O jak jest zde zima — a prázdno!“ přitom se posadil blíže k Jerdě, tiskna ji k sobě, a z toho se ledové kusy tak zaradovaly, že počaly tančiti, a když byly umdleny, položily se na zemi, tvoříce slovo: „Věčnosť!“

Jerda políbila Kajovy tváře, a tyto se opět červenaly a ruce a vše opět oživovalo, a veselosť se vrátila v tělo jeho.

Tu oba objímajíce se, vyšli ze zámku, povídali si, co byli zkusili, mluvili o babici, o růžích na stěně, a když přišli ku keři, na němž červené jahody v sněhu rostly, stál zde sob a radoval se nad Kajem. —

Finka dala jemu potravy, tou se posilnili Kaj a Jerda, a šli se sobem dále. Nejprve k Čuchonce, Fince, pak Lapce, která jim dala nové šatstvo a saně. Loučili se, a Kaj s Jerdou pospíchali vesele dále.

Když přišli na hranici země, tu opět bylo veseleji, neb ptáčkové zpívali veselé písně, stromy se zelenaly, a z jednoho lesa vyjela hezká dívka — pozdravujíc je — byla to malá loupežnice. Napomenuvši Kaje, aby příště neutekl, a pochválivši Jerdu, pravila jí, že kníže s kněžnou odjeli do jiné země, kavka lesná se stala vdovou a malá loupežnice sama odjíždí, neb se jí domov znechutil. —

Pak ji ještě zlíbala a slíbila, že ji navštíví a odjela. Brzo dorazili Kaj a Jerda domů, všichni byli radostí překonáni, spatřivše obě děti, růže kvetly na stěně, hodinky pořáde bily „tyk tak“, a babička se modlila z bible v ruce.

Nyní byli doma, vyrostlí — co jinoch a panna — tu nebylo více zima, nastalo léto — oživující, teplé léto. —