Kosovo pole

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kosovo pole[1]
Autor: Jan Vaclík
Zdroj: Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 212–226.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Bitva na Kosově poli

Karavana, k níž jsem se na svých cestách v zemích jihoslovanských r. 1852 v srbském Bělehradě přidružil, sestávala z 21 mužských křesťanů, 4 mohamedánů, z nichž byli dva Arnauti, a počítala všeho všudy 36 koní a soumarů. Na cestě přes Kragujevac až do Nového Pazaru (tur. Jeni bazar) několik mých společníků zůstalo se zbožím, takže nás z Nového Pazaru na počátku měsíce srpna jenom 15 vyjelo. Štíhlé a vysoké minarety džamií (modliteben tureckých) daleko nás provázely krásnou, hlubokou a úrodnou úžlabinou mezi nahií (krajem) Sjenickou a Mitrovickou, až jsme za 12 hodin cesty přirazili na pomezí pašaluku Prištinského, kde se počíná světoznámé Kosovo pole.

I.[editovat]

Abych celé přede mnou se otvírající Kosovo pole už z daleka prohlídnouti mohl, odebral jsem se hned ráno z Mitrovice, kde jsme noclehovali, na blízký starosrbský hrad Zvečanský, jejž vystavěla tchýně srbského krále Milutina, carevna Irena, a kde sídlíval srbský car Stefan Dušan Silný. Nehledě na místní krásy pospíšil jsem si na horu a aj, přede mnou se rozprostírá rovina asi 15 hodin dlouhá a 3—6 h. široká, půdy velmi úrodné. Řeka Sitnice protéká hadovitě celý údol od jihovýchodu na západosever, kde se nedaleko Mitrovice do Ibaru (Moravice) ústí. Na svém pravém břehu přijímá u Vragolje potok Gračanici, před Babiným mostem potok Prištinský, pod ním řeku Labe, přicházející od severu; na levém břehu však řeku Černoljevu a ještě asi čtyry menší potůčky. Na těchto namnoze naplavených polích rodí se hojně žita, kukuřice a jenom na východní straně jsou malé rašelinaté mokřady; luka jsou ostatně všudy svěží, pestrá, jež ověnčují dříve pahorky menší, pak doubraviny z větší části, za nimiž vystupují na severu výběžky kurbetské planiny (pohoří), jež sem z Bulhar zasahá; na východě nízké pohoří, dělící zřídla srbské Moravy od bulharské; na jihu vysoký vrchol Šarské planiny s homolemi Ljubatrnem a Kobilicí s malými výběžky, jako jsou nad Sitnicí Goleš u Čičovica planina nad Vučitrnem nedaleko Prištiny; na západě se táhne od Ljubatrnského temene jisté pohoří na západosever, oddělující poříčí Drinské od Moravského, za nímž se modrají a lesknou v dálce neznámé mi hory a ledovce, které se zdají až k oblakům dosahovati.

A což dím o samém mně nejbližším okolí nad Ibarem? Nedobořeniny hradu Zvečanského nacházejí se v krásných vinohradech. Tyto tvoří přirozené úklonky a pastvinami suchými aneb křovím uzavřené pahorky, které se zde však bujnou vegetací zvláště odznačují dle toho, je-li půda skupenina trachytová neb tříhorská molasa. Zbytky starého někdy sídla cara Dušana trůní v malebných doubravinách, z nichž vynikají rozsedliny skal a černé pahorky serpentinu, jenž se střídá s massami trachytovými podél řeky Sitnice, opravdovým gothickým věžičkám se podobajíce.

Mitrovice jest malé městečko pod hradem Zvečanským na Ibaru a má asi 300 domů a sotva 1000 obyvatelů. V hlavní ulici jsou dvě mešity s minarety, věž s hodinami a se zvonicí, 2 hany (hospody) a několik krámů. Zdejší velitel aga sídlí v dosti chatrném domečku jednopatrovém s velkým dvorem. Při řece jest mlýn a u něho pod topoly našel jsem opět odpočívající své soudruhy, k nimž se ještě několik Arnautů z okolí přidružilo.

Za půl hodinky jsme překročili hranice Rumelie a byli jsme v pašaluku Prištinském, kde jsme museli přebrodit řeku Sitnici, po jejímž pravém břehu okolo pěkných doubravin jsme se dostali do Vučitrna (vlčítrn), kde vlastně počíná dlouho očekávané Kosovo pole. Zde je malá jenom tvrzička, okolo teče od národu srbského opěvaná Sitnice; blíže této jest Banje, kde se nade vsí pod malým vrchem nachází léčivý pramen „Miloševa banja“. Všichni jsme tam slezli s koní, otřeli prach s čela a vlasů, já si popotáhl sedlo, utřel urvanou travou svého ryzáka a napojiv jej a sebe z proudícího-se pramene léčivého, vyšvihnul se každý z nás cestovníkův opět na kůň a nežli mi Srb, soudruh můj, dovypravoval, že na místě této studně hrob Miloše Obiliće býti má — kamž pro uzdravení mnoho lidí ročně putuje — byli jsme už u velikého kostela, jejž Turci, přistavivše k němu minaret, v měšitu přetvořili. Chrám tento, nyní turecká džamije, se ostatně v dosti dobrém stavu udržel, a jak se zdá, nikdy nebyl porušen. Nebe bylo jasné a když jsme jeli zcela tureckou vesnicí Pažun, již malý potůček ovlažuje, metalo zapadající slunce na naši mnohočetnou karavanu lehounké rudé paprsky, obrážející se v nižších místech v bujné rose, která poprášená kopyta našich koňů počala ovlažovat, jakmile jsme z ušlapané cesty přišli na pažit.

Před soumrakem nám zůstala vesnice křesťanská Stanovce v levo. Tam jest na samotě kostel, o němž se vypravuje, že v něm posledně srbský car Lazar své vojsko oslovil, nežli udeřil na sultana Amurata II. Kostelík tento Turci poplenili, avšak křesťané zdejší sem přece často přicházívají, aby prolévali slzy nad svým smutným osudem pod vládou půlměsíce.

Za Babiným mostem, jenž vede přes řeku Labe, jest v pravo hrob siliktárův a pak vesnice nazvaná Razkovo, kde Turci dle národní pověsti Miloše Obiliće, rozkovavše mu na prsou jeho pancéř, ukrutně zavraždili, pro kteroužto památku i ves tato Razkovo slove. Asi půl hodiny před Prištinou nalézá se v pravo od silnice hrob sultana Amurata II., jejž rekovský Miloš Obilić 15. června 1389 skolil; za ním počínají pahorky, přes kteréž nás koňové naši už skoro potmě donesli do Prištiny.

II.[editovat]

Večer jsme v karavanseraji (velkém tureckém hostinci) vesele strávili; druhého dne ráno jsem se přestěhovati musel do bytu jistého kupce srbského, jehož syn také s naší karavanou od Bělehradu přijel. Vypravovalť otci, že přijel s nimi také jistý „gospodin Čech iz zlatnog Pragu“, jenž chce viděti Kosovo pole a odtud pak cestovat na Černou Horu. Stařičký otec hned vyslal syna ke mně, aby mne vyhledal a k nim přestěhoval. Znaje se na srbskou hostinnosť a upřímnosť milerád jsem takové nabídnutí přijal a hodiv své věci na momka (sluhu) odebral jsem se v kupcův příbytek. Za chvíli poznal jsem, že je dům jeho katolický, což mne zvláštní radostí naplnilo v takové dalekosti od domova, neboť jsem byl u soukmenovce nejen po rodu leč i po víře, kde se duch můj opět volněji povznášel, než u Turkův při veškeré jejich ochotnosti a hostinnosti.

Na radu těchto dobrých lidiček nemeškal jsem jíti k pašeti Prištinskému, aby mi dal průvod, že chci navštíviti Gazimestan, t. j. hrob Amuratův. Paša, muž to prostředních let, tázal se mne na mé teskery a pasoše (průvodní listy) a vida teskeru od Bělehradského Churšid Mehmeda pašy, hluboce se poklonil, řka: „Testir“ (svobodno). Sotva jsem u něho vykouřil jeden čibuk s pilulkou opium — jak to zde obyčej — zavedl mne do malé komnaty blíže zahrady, saračany nazvané, kde byly pro cizince židlice a malý stolek, kdež jsem jeho úplnou odpověd na svou prosbu očekával.

Celou čtvrt hodiny čekám a nikdo nepřichází. Asi za půl hodiny přijde konečně pašův kavaz (sluha), který mi srbsky přikazoval, abych šel, že už venku paša na mne čeká. Tento človíček drobných kostí a švižných pohybů se mi při tom několikráte tak nemotorně poklonil, že mi nebylo lze udržeti se upřímného smíchu. Vyjdu ven, paša mi kráčí vstříc, vede mne do koňovny řka: „Jabanďzio! já ću tebe sám sprovoditi u kurbet Murata, u Gazimestan.“ (Cizinče, já tě sám doprovodím k Muratově kapli). S touto odpovědí jsem byl zcela spokojen, avšak tak velice překvapen, že jsem si jen několik minut vyprositi mohl, abych svému hostiteli kupci oznámil, kam jedu, abych si tam něco vzal na cestu.

Paša však nařídil kavazovi ihned, by se mnou šel a všechny mé věci přenesl v obydlí pašovo, což se v okamžení stalo.

Na dvůr v pašově domě vyvedeni byli dva ořové, jeden kulat (bělouš) a druhý hat, pěkný kůň arabský, oba souměrně rostlí, štíhlí a noh tenkých. U každého stál pacholek. Paša sednuv na hata velí, bych já sedl na kulata, na němž byl prostřen pěkný ćilim (koberec). Kavazové nám nesli potravu a dva jeli za námi, majíce čibuky a duhan (dlouhé dýmky turecké a tabák) pro nás. Ze dvora pašova rychle vyjedeme na čaršiju (náměstí) a za malou hodinku jsme byli u Gazimestanu, jejž jsme včera minuli.

Vidouce dervišové (mniši), že sám paša hrobku tuto přijel navštívit, vyslali mu jednoho ze svého středu vstříc, aby pašu uvítal. Já zůstal sedět na koni, paša sestoupil, a mezitím co s dervišy rozmlouval, došli dva kavazové s dlouhými puškami pěšky a třetí čibukdžija, (sluha, co nosí čibuky) na koni. Čtvrtý jízdecký přiklusav napřed, přivázal koně ke stromu. Po dlouhé teprvé chvíli kynul mi derviš, bych slezl a šel s nimi ke hrobce.

Kaple, kde je pochován sultan Amurat II., jest obehnána zdí, k níž vede šest schodů. Tam jsou tři stromy a opět zeď se střechou, pod níž jest hrobka z tesaného kamene vystavena, kde se dervišové za Amurata modlívají. Kdo chce, jsa cizinec, Muratovu hrobku viděti, musí dáti u vchodu dervišovi nějaký peníz darem vstupného, jakoby oběť, a teprve mu volno vstoupiti do vnitř turbetu. Amurat leží v rakvi z kamene vytesané, nad níž plápolá mdlé světlo na vzor zhasínající lampy. Okolo rakve stojí po každé straně pět svícnův s hořícími svíčkami, jež nepochybně teprv, když nás spatřili, rozsvítiti dali.

Ostatně jest čtyrhraná kaple tato klenutá, opatřena obvejčitou střechou, všecka z kamene. Okolo nejkrajnější zdi, jíž turbet obehnán jest, nalézá se asi 10 stromův, blíže kterých tři bělavé kameny leží. O těchto vypravuje se, že Miloš Obilić zavraždiv Amurata na nich radostí skákal, když vystoupil ze šatoru (stanu) sultanova. Od turbetu je viděti na východo-půlnoční straně holý vrch, nazvaný „Goleš“ aneb „Golija“ (holý), na němž Vuk Branković — jak mi Kosované vypravovali — vojsko cara Lazara zradil. Na úpatí jeho teče rovinou Kosovskou řeka Drinaca, přes niž vede kamenný most. Odtud jest viděti nad vrchem kulu (věž) na pomezí Prizrenské nahie.

Řeka Sítnice jest v mnohých národních písních srbských opěvána. Srbům je zde každé místečko znamenité, a Kosované milerádi vypravují o bitvách tu svedených. Rekové těchto událostí: car Lazar, Miloš Obilić, sultan Amurat a Sibinjanin Janko (Hunyady) jsou v každé chýšce jak u Srbů tak i Turkův a Arnautův známi, a není tu ani kamene, na němž by nelpěla nějaká upomínka.

Prohlednuvše všecko, šli jsme za pašou pod košatý topol do vábícího chladu, kde nám kavazové posloužili plnými čibuky, výborným ovocem a křišťálovou vodou. Dervišové se modlili v turbetu a představený jejich bavil se s námi, Ještě před odchodem jsem si změřil svým čibukem, na němž jsem pro podobné případy měl naše lokte české naznačeny, kapli a nakreslil jsem v konturách její podobu. Turci ovšem na mne nemile pohlíželi, avšak po delší cestě jsem už poněkud přivykl snášeti tyto pohledy, jimiž jsem byl ale také už nasycen. Konečně velí paša, by se přivedli koně, my sednem na ně a uháníme opět klusem k Prištině.

III.[editovat]

Kosované jsou mimo něco málo Arnautův lid vesměs srbský, zmužilý, silný, jenž podržel co možná nejvíce svůj původní ráz slovanského bohatýrství a jenž zná zevrubně historii své dávnověkosti ještě před podnožením od Turkův. Hrdinské písně, tato jejich historie prostonárodní, jsou pro nás velezajímavé. Rovněž i pověsti jejich zasluhují úplně naší pozornosti. V těchto národních výtvorech bývá ovšem někdy jenom jméno hlavní osoby, a děj vypravovaný jest básnickými obrazy tak vyšperkován, že se zdá našemu oku, zvyklému na suchopárnější někdy jen kontury, býti praobrazu trochu nepodoben. Takový to obraz bitvy kosovské zaznamenal jsem si na památku od mohamedánských Srbův ze vsi Bresje, kde pospolu bydlí křesťané s mohamedány. Lid tamní vypravuje o recích řečených velmi chvalně, ač jest po víře nepřítelem křesťanstva. Stařec jistý mi vypravoval:

„Miloš Obilić, tento junák celé události, se prý u Boha zaklel, že musí nohou šlápnouti sultanu Muratu na hrdou jeho šíji a to na kosovském poli před veškerým vojskem a pak že ho za to vyčastuje slaninou (špekem). Tak to pevně u sebe uzavřel a sedna na kůň ruče takovým úprkem klusá ku Kosovu, že mu veškeré vojsko turecké, jsouc připraveno ve válečných šikách k odhodlanému odporu, vesměs ustoupilo stranou, aby Milošovi nepřekazilo klusat v šator (stan) sultanův. Sotva Miloš svým sokolím zrakem pohledl na sultana, takovým hněvem roznítil se na nepřítele své víry a vlasti, že vytáhl z pasu dlouhý nůž, jímž sultana Amurata rozseknul. Skoliv Amurata vytasil svou břitkou šavli a máchaje v levo a máchaje v pravo, tak rozhrnoval voje sultanova vojska, že posekal 80.000 mužů. Když přišel na konec krvavého pole, zpomněla si prý jeho bujná hlava, žeby jeho předsevzetí přece ještě nebylo úplně vyplněno, že musí totiž sultana nakrmiti slaninou, jakž zněla slova přísahy před Bohem, dána caru Lazaru. I vzchopiv se pádí po druhé — pádí, kůň klopýtne a Obilić se nachází v středu posekaných hlav tureckých a stojí na hrdle Muratově a krmí sultana slíbenou mu slaninou.

Mezi tím, co se toto dělo v stanu Muratově, zjevila se Turkům jistá věštica (čarodějka) a radí, jakby jim bylo snadno zahladiti Obiliće. Turci jí museli na korán přisahati, že tak učiní. Dle rady její zabodali vůkol stanu rukovětí do země veškerá kopí padlých hrdinů. Kůň Milošův, vypnuv se vzhůru vyskočil ze šatoru, nabodl se a Miloš s něho klesl k zemi. Turci, očekávajíce ho, vrhli se naň, svázali ho, vyhrožujíce mu ukrutnou smrtí. I podivil se Miloš podivné lsti turecké, neuvěřil však, žeby sami do sebe tolik chytrosti byli měli. Turci mu dali slovo, že mu předvedou věštici, která jim tuto lest zosnovala. Přivedli ji skutečně a Miloš se velmi chytře se zavázanýma rukama k tomuto babisku blížil. Stavě se jakoby babě chtěl něco pověděti, obrátil se k ní zády a tak mrštně ji prostředními prsty za nos popadnul, že sotva rukou máchnuv, babu tu přes celé Kosovo pole hodil. Spadši dolů na druhém konci krvavého pole všechny kosti sobě roztřískala a zůstala mrtva. Turci se pak naň tak rozhněvali, že mu na prsou pancéř jeho rozkovali. Na tuto památku na témž místě vystavěli Turci ves „Razkovo“.“

IV.[editovat]

Neníť pro historii jihoslovanskou důležitějšího místa, jako jest Kosovo pole. Na rovině této bylo patero znamenitých bitev svedeno, o nichž tuto jen jako mimochodem promluvíme.

Sultan Amurat II. umínil si r. 1388 podmaniti srbské carství. Z jara 1389 vrhl se s vojskem 300.000 mužů do srbských zemí. Car Lazar sezval svá vojska ve zbraň a také vyzval své spojence proti společnému nepříteli. Dmitrije, vojvoda Lazarův, obsadil hranice bulharské mezi tím, co měla přiraziti vojska Lazarova zetě, Jiřího Skenderbeje Kastrioty, krále Albánského, Balšy Stratimíroviće, knížete Zetského, jakož i bulharského krále Šišmana. Srbskému vojsku veleli dva Lazarovi zeťové, Miloš Obilić a Vuk Branković.

Skenderbej přivedl první vojsko Lazarovi na pomoc. Tak ale se nepodařilo Šišmanu, jehož Turci u Nikopole přepadli a u Plovdinu úplně zahladili, čímž bylo pravé křídlo Lazarova vojska zmařeno.

Amurat přivedl svá vojska v šesti sborech přes Djustendil na Kosovo pole a zastrašil veškeré křesťany svou mocí. Dne 14. června dal Lazar svému vojsku v Samodržci, v chrámě nyní od Turků skoro úplně rozbořeném, požehnati a přijímat velebnou svátost. Stany turecké rozestaveny byly mezi řekou Labe a Sitnicí a srbské vojsko rozloženo zrovna naproti nim na druhé straně řeky Sitnice i Gračanice.

Téhož večera se velitelové srbského vojska svadili. Branković byl starý a neoblíbený, Obilić mladý a od každého milován. Lazar sám miloval Miloše více než Vuka. Téhož večera roznesly se znepokojující zprávy v srbském vojště, že se Vuk se sultanem na hoře Goliji o zradě Srbův radil. V noční poradě vojenské se pokusil ještě sám Lazar, aby tyto a podobné zprávy vyvrátil, aby smířil Vuka s Milošem, o němž Branković vypravoval, že chce svého carského tchána v první bitvě zraditi. Když vynesl Lazar přípitek na zdraví Milošovo, odpověděl mu tento: „Chvála ti, care, na čaši ali nechvala na zdravici. Sutra će Vidov daň biti, pa ćemo viditi, ko je věra, ko ti je nevěra.“ (Díky tobě, care, na číši, ale ne na zdraví. Zejtra je den sv. Víta, pak uvidíme, kdo jest věren a kdo tobě nevěren.) V tom vyšel Miloš z carského stanu a za ním vojvodové Ivan Kosančić a Milan Toplica, nejvroucnější jeho druhové.

I Turci měli téhož večera — jak čteme v jich letopisech — poradu. Než se však na něčem ustanovili, zdvihl se od srbského tábora vítr a metal silně Turkům prach do očí, což pověrčivé Turky velice polekalo. Mohamedané kosovští podnes vypravují, že Amurat celou noc strachem nespal, neustále prose proroka velikého za pomoc.

Aby se Miloš očistil před svými pluky z ošemetného obvinění, jež Vuk naň vymyslil, uzavřel podati o své věrnosti caru Lazaru dostatečného svědectví, jež svěřil také Ivanu a Milanu. Ačkoli mu oba se vší silou hrdinské předsevzetí vymluviti se snažili, přec jich Miloš uposlechnouti nemínil. Za ranní zory kluše Miloš s dvěma svými druhy do táboru tureckého, právě když se Turci k boji rozestavovali. Miloš předstíral tureckým velitelům, že má sultanu cosi důležitého tajně sděliti, aby se jen do jeho stanu dostal. Turci, neznajíce Milošovu lest, zastavili dva jeho vojvody před stanem a uvedli Miloše před Amurata. Jak Miloš v stan sultanův vkročil, klekna na kolena stavěl se k pokloně a k políbení roucha sultanova — vytasí potají nůž, chytí sultana za nohu a rozpáral mu tučný jeho břich. Okolí sultanovo žasem se uleklo. Miloš se vzchopil, několik jich svou šavlí pobil a pádil táborem ke svým druhům, očekávajícím ho nedaleko s rychlým ořem. Sta, ano tisíce kopí hnalo se za touto trojicí, jakmile se čin Milošův rozhlásil. Přesile Turků nebylo lze odolati — padl Ivan, padl Milan, pod Milošem klesá kůň. Dějepiscové turečtí vypravují, že Miloš na svém koni co na křídlech svého kopí poskakoval. Konečně se ho Turci zmocnili, ztrhli s něho oklop (kyras) a přivedli ho před sultana, jemuž lékařové mezitím byli ránu zašili. Co se s Milošem dále dělo, různě se vypravuje.

V srbském vojsku panoval zmatek, ježto se vůbec myslilo, že Obilić k Turkům přešel a v tureckém byl nepořádek ještě větší, učiněný Milošem. Jedni radili Lazaru, by se vzdal, druzí by udeřil na Turky. Lazar se zmužil a ohnivou řečí rozplameniv své voje, vrhnul se na Turky ve třech odděleních. Pravé křídlo vedl Jiří Kastriota, levé bosenský ban Tvrtko, jenž zároveň přišel proti Turkům na pomoc. Obě křídla nacházela se v bitvě. Vuk Branković velel záloze 12.000—20.000 jezdců bosenských, aby přispěl tam, kde ho bude nejvíce zapotřebí.

Tak počal krvavý boj, válečný ryk, hlomoz a s obou stran neprohledný zmatek. Na prvý náhlý útok Turkův tak živě a statně vyřítili se chrabří Srbové, že se vojsko turecké bouřiti počalo. Levé jejich křídlo už bylo přerušeno, už počínají utíkati, už prchají Turci. Vida to Bajazet přispěl rychle ku pomoci zálohou, zastaví utíkající a vzhůru žene v novou seč. Pět hodin trval krutý tento boj a krvavá vražda, a ještě nikdo nevěděl, čí jest vítězství. „Bitva byla tak hrozná, že se proměnila v krvavém proudu diamantová ostří šavlí v hyacintová, ocel zrcadlících se kopí v rubín a celé bojiště s množstvím odřezaných hlav a válících-se turbanů v záhon pestrobarevných tulipánův,“ jak o bitvě této zaznamenal současný turecký dějepisec. Srbská vojska zůstala bez posily a počala ochabovati v tomto vražedném boji. Tehdáž, když měla Vukova záloha s 20.000 bojechtivých jezdců přispěti a boj rozhodnouti, dal Vuk rozkaz, aby jezdcové couvali, prchal sám, a tím zradil celý tábor svého cara a tchána. Lazar, aby dodal srdce posledním svým vojínům, projížděl od muže k muži, vyzývaje každého k udatnosti a odporu. I kůň pod ním klesl, že musel na druhého sednout. Než však přesednul, čímž vojsku poněkud z očí zmizel, myslilo se, že i sám car padl. Rozšířený strach a zmatek nemohl Lazar více nejvýmluvnějšími slovy odstraniti. Turci se hnali co lítí fanatikové na křesťanské řady, zajali samého cara Lazara, jehož i přivedli právě skonávajícímu Amuratovi, aby se očitě přesvědčil, co vykonal zeť jeho Miloš Obilić. Chraptivým hlasem velel umírající, by Lazar i Miloš zahubeni byli.

Nyní teprv přesvědčil se Lazar, kdo byl „věra“ a kdo „nevěra“ z jeho dvou zeťů. Miloš se obětoval vlasti a Vuk zradě svého tchána, své vlasti a převeliké neštěstí přivedl na celý srbský národ. Turci vykonali rozkaz umírajícího Amurata utrativše Miloše i Lazara, jejichž tělesní ostatkové byli na Kosovu poli pohřbeni. Srbové přenesli brzo tělo Lazarovo do Prizrenu a potom do Ravanice, kláštera, ležícího na řece Resavě blíže města Cuprije v nynějším knížectví Srbském. Když ale Turci zaplavili veškeré tamní krajiny, hubíce vše, co upomínalo na slavnou dávnověkosť srbského carství, tu Srbové v takovém nebezpečenství přenesli Lazarovo tělo do Fruškagory v Srjemu, kde je uložili v klášteře rovněž Ravanica nazvaném blíže vesnice Vrdniku, kde se ve vší úctě chrání. Na památku bitvy této 15. června r. 1389, v níž zříceno srbské carství, slaví celý srbský národ každého roku Vidov dan — den sv. Víta — co nejslavněji a Ravanica srjemská bývá téhož dne tisíci poutníky ze všech stran srbských navštívena, kde národní pěvcové, srbští slěpci, bitvu Kosovskou potomstvu s nadšením při guslích opěvají.

Jmeno Vuk Branković zní co největší a nejpodlejší zrádce na celém slovanském jihu a Srbové opanovavše za panování Černého Jiří město Kruševac, kde měli Turci schovaný popel Vuka Brankoviće, při němž ve zvláštní k tomu cíli vystavené tékiji (kapli) světlo pálívali: vzali popel na lopatu a rozmetali ho na všechny strany v největším větru, aby toto zrádné plemeno ze srbské země vynesl. Tolik o bitvě Kosovopolské.

* * *

Druhá bitva zde byla svedena r. 1403 21. listopadu mezi despotem (vladařem) srbským Štěpánem Lazarevićem (synem cara Lazara), a mezi vojskem Sulejmanovým, jež byl on poslal ku pomoci Jiřímu, synu Vuka Brankoviće, kterýž se chtěl zmocnit srbských zemí. Štěpán nad ním zvítězil blíže Tripol, nedaleko kláštera Gračanického, asi půl hodiny od bojiště r. 1389.

Třetí bitvu svedl zde Sibinjanin Janko (Jan Hunyady) se sultanem Amuratem III. 18. října 1448 na poli mezi Prištinou a Vučitrnem. V bitvě třídenní ztratil Hunyady mnoho bojovníkův českých, jimiž rod Hunyadovský v Uhřích znamenitou částku vojenské slávy své získal a na jichžto udatnost a věrnost ve všech bitvách spoléhal se nejvíce.

V čtvrté bitvě bojoval zde chán Krimský v listopadu r. 1689 s Rakušany, s nimiž společně bojovali povstalí Srbové, kteří se potom pod Pećským patriarchou Arsenijem III. Černojevičem (rodem s Černé Hory) v počtu 37.000 rodin do Srjemu a Slavonska vystěhovali a jihorakouské krajiny zalidnili.

Konečně svedena zde z jara r. 1831 bitka pátá mezi velikým vezírem Rešid pašou a Hussein kapitanem Gradačkým, jenž zbouřil tehdáž celou skoro Bosnu proti sultanovi a zde se opřel s 25.000 Bosnjaky.

Neníť snad na světě pole krví slovanskou tak zmrveného, jako právě Kosovo pole a kdož může uhodnouti, jaké ještě bitvy na něm svedeny budou? S tak truchlou myslí přivedl mne kůň můj opět do Prištiny.

  1. Výňatek z cestopisného díla.