Kopřivy (Sokolová)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kopřivy
Autor: Pavla Sokolová
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 99–101.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 100

Zemdlení chodci s poklidnou tváří
po cestě kráčí v slunečné záři.
Polední slunce ohnivé šípy
v korunu hází košaté lípy,
na které čilých včeliček roje
oblétaj’ pilně medové zdroje.
U lípy cesta na dvě se dělí:
na pravo jedna, v před druhá čelí.
Kterou as z obou voliti cestu?
která z nich muže povede k městu,
jež cílem jejich daleké pouti?
Bez vesla těžko po moři plouti,
bez vůdce lehce v krajině cizí
poutníkům s očí silnice zmizí.
Bloudí pak — bloudí — a stíny noci
stihnou je v poli tajemnou mocí.
Poutníci stanou, radí se chvíli,
která spíš cesta povede k cíli.
„Hleď, Petře! tamto ve stínu lípy
zdá se mi, vidím obleku cípy,
snad že tam někdo znavené údy
po práci chladí od stinné půdy.
Jdi, jeho ptej se po pravé cestě,
víš, že jsme s touhou čekáni v městě.
Vždyť čas můj kvapí, práce pak čeká,
prodlení duch můj velmi se leká!“
Poslechl Petr, pod lípu spíší. —
Člověk tu jakýs před sluncem v skrýši
lenivým údům ve trávě hoví.
Petr svou žádosť zdvořile poví. —
„Ukaž nám,“ prosí, „která as cesta
uvede Mistra před brány města!“
Však lenoch málo nohu jen zvedne,
na Petra okem mrzutým vzhlédne,
nohou svou pouze cestu mu značí. —
Zarmoucen Petr ku Kristu kráčí.
„Pane, můj Pane! pěkná to cháska,
neví, co káže k bližnímu láska.
Leností sotva natáhl údy;
nehoden, by jej nosily hrudy,
v kterých Bůh pro lid zlatý klas skrývá!“
Však klidně Kristus hlavou jen kývá,
a k Petru vece: „Můj milý synu!
Chceš-li, by Bůh ti prominul vinu,
hněv nechť se k bratru z duše tvé ztrácí.
Svatým — kdo za zlé dobrým odplácí.
Člověk ten, jenž tě popudil k zlosti,
zlé srdce v nitru věru nehostí.
Jenom, že vůli k dobrému činu
necvičí nikdy. — Viz jeho vinu! —
Lenosť, ta vůli v kořenu dusí,
té sprostiť jeho, ruka má zkusí —“
Pak rukou kyne do stínu lípy. —
Jako by ostré bodly ho šípy,
vyskočí lenoch, bolesť ho pruží.
Odkud se vzaly puchýře v kůži?
Ohledá místo. — Žahadlo hmyzu
vbodlo mu v ruku jedovou mízu?
Přemýšlí málo, — pak líné údy
klade zas volně na kypré hrudy.
Však sotva v trávu měkkou se složí,
palčivá bolesť znova se množí.
Marně teď hledá příhodný koutek.
Chcete snad znáti čarovný proutek,
lenochu který spočinouť nedá,
k čilosti jeho tělo hned zvedá?
Bylinka malá — kopřiva zvaná —
vyrostla náhle k pokynu Pána,
lenocha údy ku práci nutí,
k lenosti hříšné odhání chuti.
Pečoval Ježíš — zda lenoch tuší? —
nejvíce při tom o jeho duši.
A k Petru praví v nastalém tichu:
„Počátek lenosť všeho je hříchu.“