Karolina Světlá (Krásnohorská)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Karolina Světlá
Podtitulek: List do našich světlých upomínek
Autor: Eliška Krásnohorská
Zdroj: Osvěta, 10. ročník (1880), s. 185–201. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karolina Světlá

Nebývá drahému lidu českému příliš zhusta dáno světiti štěstí, že vidí ty, kteří proň zahořeli svatou láskou, na krásné výši věku u mety, kdež za nimi co krok, to plodný skutek, co myšlenka, to požehnaná setba, co tužba, to nadějný květ. Neplýtvá osud národa našeho těžce zkoušeného takovými okamžiky, kdy mu zaplane před očima koruna zdaru a prapor vítěznou rukou vysoko vztýčený; před světlem takých obrazů často přicházívá chmura, z nížto stín smutku a slzy se linou, z níž vyšlehává blesk drtící shůry chodce nejsmělejší a nejpřednější. V pravdě nejsou liché ty vaše přísahy, vy odvážlivé stráže národního ducha i práva, že podáváte mu v oběť blaho i žití své: jste zasvěcenci utrpení od první chvíle, kdy rozbřeskl se vám den zápasu, a přísný osud před okamžikem poledním vás za slovo brává.

Pravý to svátek, vidíli národ ten se srdcem vděčným, že mezi mnohými zas jeden heros spěje k vrcholi nezlomen a nepřemožen, zas jeden Záboj že plamennými slovy k němu mluviti neustává, maje v plné síle tolik ještě činů ducha před sebou co za sebou.

Často již se ozvaly otázky, proč tak ráda obšírně pojednává naše veřejnost o literárních zjevech menšího významu a nejdůležitějších si nevšímá. Lze souditi, že se to děje snad z onoho druhu bezstarostnosti, která vidouc rostoucí, mohutný úspěch spisovatelův v úchvatné skutečnosti beze všeho prostředkování obecenstvem zavládati, má již za zbytečno šířiti slov o plodech jeho tak samozřejmě osvědčených. Takž ohlednemeli se na rozsáhlou řadu mocně účinných a v pravdě již znárodnělých plodů Karoliny Světlé, seznáváme, že o těchto pracích podnes poměrně velmi málo písemného výkladu se šířilo, a v skutku těmto výtvorům nejryzejšího nadšení vlasteneckého a uměleckého nebylo třeba tlumočníků: razily si jako bleskem samy svou ohnivou mluvou pravdy a lásky k lidu cestu v mysl jeho, a lid ten jim porozuměl s vnitřním plesem. Zřídka událo se kterému spisu rozšířiti se bezprostředním účinkem pouze uměleckého interesu s takou rychlostí a působivostí, jako románům této spisovatelky, srdce čtenářovo nezvyklou mocí si podmaňující. A nejsou to začasté romány, jež by poutaly řešením nějaké otázky politické neb společenské a vyhledávaly svého těžiště v časové snad tendenci, jako mnohé světoznámé zjevy literatury novelistické, které dosáhly v jiných rozměrech poměrně téhož úspěchu; jest to namnoze vypravováni o snahách a osudech prostých venkovanů v zapomenutém zákoutí pohorském, líčení příběhů nemající jiného účelu, než zobraziti život a smýšlení českého lidu spůsobem umělecky pravdivým a k srdci přesvědčivě mluvícím.

A neníli Světlá z těch, kteří k tomu srdci českému nejhoroucněji a s nejposvátnějším zápalem promluvili a mocně dovedli zatřásti nejskrytějšími city v prsou lidských, aby se ozvaly odhalujíce svou pravou tvář, člověku tajeplnou, a přiznávajíce se neodolatelně k pravdě své nejhlubší? Vždyť sklánímeli čelo před básníkem, uznáváme v tom jen svrchovanost jeho, umíli stvořiti obdoby, v nichž sebe sama poznává člověk se svým světem, s vášní svou a svým ideálem, se svým neštěstím i svým povznešením, a měřímeli nejvýmluvnější věštce poesie tímto vědomím, kolik jest těch, kteří ze zmatků života více než Světlá vytěžili lidského jádra, více úchvatné pravdy z jeho závratí, více neúmorné, nad živly citu silné snahy po dobru z jeho bouří a beznadějí?

Není to zde po prvé, co jmeno Karoliny Světlé druženo s nejzářivějšími hvězdami beletrie. Cítí a ví to mnohý z nás, a z části jen jistá nesmělost národní, z části pak ostych, uznati vysokou zásluhu ženy, brání nám říci to zjevně a rozhodně. Ale pryč s domněnkou, jako by literární naše veřejnost měla křivě nařčena býti, že snad z nedůstojné zdrželivosti ještě neuznala, co vzácného a skvostného nám doma vykvétá na vlastních luzích písemnictví. Spravedlnost budiž hlasům těch, kteří neváhali nestranně dáti výraz i nejvyššímu uznání, k němuž dospělo jejich přesvědčení, a byť ctilo i pouhou ženu českou. Připomeňme si zde jeden úsudek ze všech ostatních, anť pochází z péra muže, o jehož protříbeném básnickém vkuse a moderním vzdělání literárním v nikom není pochybnosti. Přirovnalť J. Neruda naši Světlou ku geniální Sandové, již nerozmýšlela se literární historie postaviti mezi největší básníky Francie; a duchaplný onen posuzovatel nejen že uznal obě básnířky navzájem sobě rovnými tvůrčím nadáním a vzletem, ale pověděl též, oč vzácnější ještě jest naše Světlá, pro hluboký ethický obsah svých plodů a pro význam svůj národní. A v tomť konečně prvotní — či poslední — tajemství jejího kouzla a síly její, že mocnému ruchu jejího vzletu vždy jest pobudkou velkodušný podnět, ideální rozhorlenost a pronikavý zápal vlastenecký. Tento směr horující za nejkrásnějšími cíli lidskosti, toť ona tendence, která románům Světlé zjednala ohlas tak velkolepý v národě našem, přetrvávajíc každou tendenci užší a pouze časovou a povznášejíc umělecká díla Světlé vysoko nad proměnlivost denních otázek.

Krásnou máme řadu duchů vynikajících, kteří své povolání v národě provedli dokonale a skvěle; a Světlá stojí mezi nejlepšími z nich. Statečněji a lépe nelze vykořistiti sílu svou, nelze vykonati své poslání, nelze se státi tím, čím býti komu určeno. Neníť ona jen okouzlující vypravovatelkou, jest též udatnou bojovnicí za ideál dobra i za skvosty lidské svobody, mezi nimiž svoboda národní jí, dceři národa trpícího, jest nejbližší a nejdražší. Že zápasila z tuha a ne teprv okřídleným svým pérem, než dávněji a bolestněji temným dětským již pudem, odbojnou silou rodícího se poznání a srdcem tisíckráte těžce zraněným — kdož by toho nepamatoval ze čtenářstva těchto listů, ve kterých vlastní její Upomínky nám daly nahlednouti v polouvědomělé boje a utrpení jejího dětství? K těmto Upomínkám malou úvahu svou vížíc, nehodlám vypravovati pozdější události ze života Světlé, — vždyť bohdá vylíčí pérem svým vlastním průběh jeho za dob dospívajícího mládí i zrající síly; nehodlám ani spisy její tříditi a rozbírati ni hodnotu jejich stanoviti, — vždyť spisů těch stále přibývá i přibývati bude, — máť Světlá před sebou ještě činnost, jejíž tvar a míru nikterak nelze předvídati, a konečný soud, třeba jen o dosavadních jejích pracích, jest úkolem, jak bylo již u nás řečeno, jenž by vyžadoval důkladnou knihu a ne pouhou stať, ale zvláště též sílu dokonalou, aby byl platně proveden a všestranně vyčerpán. Pokusím se jen naznačiti onu krutou sice ale konečným výsledkem podivu hodnou logiku osudu, jejížto bezohledná násilnost vnutila ducha Světlé právě na dráhy, kterými dospěl v ten svétvárný. silně vytknutý charakter, jímž se nám stala tím, čím jest.

Ani Světlá nevěnovala své žití a blaho jen lichým slovem svému národu, i jí od počátku dán dědičný podíl jeho utrpení a ji též vzal osud přísně za slovo, podťav její plodnou činnost právě v nejvážnější době zralé tvůrčí síly na drahná léta. Čivní choroba, následek to dlouhých bojů volného ducha s neblahými národními poměry, stala se činné její mysli nad míru trapnou vazbou, ze které konečně opět znenáhla se zotavuje, jak o tom svědčí nové její práce, hustěji zase v různých časopisech se vyskytující. Věnovala též ona svůj klid, své zdraví, v pravdě své žití zápasům svého povolání, snášejíc neslavný a skrytý ale nad domysl krušný podíl našeho českého martyria.

Víme z Upomínek jejích, jak ohromující vliv hned v prvním dětském mládí měl na ni, na bujaré to ryze české děcko, poněmčující a nad to nelidský systém vychovatelský, který v letech třicátých dle vlastního jejího soudu na dívčích ústavech — aspoň Pražských — vládl všeobecně; víme, jak spustošil a mrazem spálil na dlouho nadějné všecky ty útlé puky dětské její mysli, která se neuvědoměle, s bolestným a hlubokým vzdorem tak dlouho vzpouzela cizotě, až se unavila a podlehla nátlaku silnějšímu, vidouc v jazyku cizím jediný, lákavě jí nastražený prostředek k nabytí vědomostí, po nichž prahla. Osvojivši si jazyk německý ponořila se žíznivě v literaturu; víme, že okouzlena tehdejší romantikou sama jala se tajně si psáti almanachy, ovšem že německy, cítíc se tak šťastnou v těchto mladistvě ideálních požitcích, že i zapomněla teskniti po mateřském jazyku a cítiti, jakou to utrpěla ránu, an jí byl vyrván. Leč ani toto štěstí blouznivých dívčích let netrvalo dlouho: tajná její literární dílna byla odkryta, odsouzena jako prý zřídlo nejhrozivější zkázy, spisování ba i čtení jí zakázáno jako požívání jedu a za odstrašující příklad jí na oči postavena — Sandová.

Takž byl vývoj Světlé opět násilně přerušen, duševní svět jí zatarasen nepřestupnou hradbou, na jejíž přísně střeženou bránu předsudek osvíceného století napsal s poverčivostí, hodnou samého středověku: „Propadneš záhubě časné i věčné, tvore ženský, který vstoupíš.“

Nechť se nám nevytýká hořkost a příkrost, žalujemeli takovéto křivdy slovem břitkým! Přezdívají nám mužatek, mají pravdu konečně: jen ženy mužného a silného rázu nedaly se utlačiti oním útiskem; ty jemnější, útlejší, které měly jenom vlastnosti, jaké ženskými se nazývají, zakrněly neb musily zahynouti, počtem tisíců, ale kdo zvážil jejich neuspokojené, nešťastné, bezúčelné existence? Jak nekonečně šťastnějšími jsou nynější dívky nežli ony, které ještě i před dvaceti, neřkuli před čtyřiceti lety byly dětmi, oč by si měly lépe a vděčněji vážiti mladosti své i těch rozmanitých prostředků, které se jim nyní ku vzdělání poskytují. Veliký jest rozdíl ve smýšlení, které nyní o potřebné míře dívčího vzdělání se stává obecným, a oním, které pamatujeme z dob našeho mládí; znamenitý se stal již pokrok i v názorech o účelu ženského vychování i v ženském školství. Jen škoda, že dosud příliš často ještě více mnohost a povrchní půvab náuk se u dívek pěstuje nežli jednoduchost a opravdovost vědění, a že tak často náuka teprv přistřižená ve hříčku, ad usum delphini zmrzačená bývá považována za dosti nenamáhavou a dívkám neškodnou, za spůsobilou nepomásti ženské mozky. Pokud pak dívkám nejnadanějším, které pud nepřemožitelný vábí k samým výšinám vzdělání, není ani výminečně cesta volna ku všem náukám, pokud vůbec někdo za souhlasného mlčení všeobecného smí býti odháněn z vysokých škol, kamž připuštěno na sta třeba tupějších hlav, pokud smí pohlaví platiti za důvod a jmeno přirozenosti tu býti bráno nadarmo: zdaž se po tu dobu nám ženštinám neděje zrovna jako národnosti české? Také ona jmenem prý rozdílu vrozených schopností má býti šmahem odstrčena od vysokého učení, v interesu prý vědy a vědeckosti, odsouzena k pověčné triviálností, podruží a nedospělosti, také jí se drze upírá právo a již z předu i spůsobilost k nejvyššímu duševnímu vývoji. Osvěcují nás i kulturní badatelé našich vědeckých protivníků poučením, že prý nejen národnost česká, ale slovanská vůbec, co „polo mongolská a polo barbarská“ nemůže a nesmí dospěti k takovému vývoji vzdělanosti a literatury, jako na příklad schopnější a bez pochyby čistě evropské plemeno — maďarské.

Tolik, co proti takové logice, která se však opírá o hmotnou moc, pořídí ženská upejpavost, půvabná plachost a holubičí měkkost, pořídila by také národnost česká, kdy by chtěla v oněch jemných vlastnostech spatřovati jediné své palladium. Věru ne k haně, ale k potěše a povzbuzení mohlo by nám býti seznání, že v národě našem ještě neutuchl mužný, nezdolný duch, a jevíli se i v ženách, oč tu snáze míti za jisto, že jím muži v spojeném šiku proniknou nade všecky násilnické taktiky a vymaní z nich právo i vzlet českého ducha, českého jazyka.

Sentimentální, trpnou, podajnou blouznilkou Karolina Světlá ovšem není. Nemůže jí býti žádná žena, která zápasivši o duševní chléb s takovou silou překážek, s tak trudnými předsudky doby, a propracovavši se pak o samotě, jako ve tmách, všemi úmornými únavami samouctví, přece nezabloudila v diletantismus, přece pronikla k názorům nejvážnějším a nejopravdovějším a vytvořila vlastní energií něco skvěle opodstatněného, — ne pouze krasoduché mlhoviny obrazotvornosti ale díla národního a kulturního významu, která navždy ostanou zaznamenána v dějinách vývoje národního, díla s jeho bytím srostlá a při tom všem — umělecky dokonalá.

Také u jiných národů bývají vynikající ženy dosud nejčastěji samoukyněmi, avšak žádná jí tou měrou nebyla, jako Světlá, aby sobě i vlastního jazyka pracně teprve musila nazpět vydobývati z uměle spůsobeného zapomenutí, sbírati si po drobtech zas jeho lad i sklad a učiti se teprv u věku dospívajícím, kterak mysliti a se vyjadřovati mateřštinou.

Kdy by nebyly všecky tyto hluboké, duševní nehody zasáhly Světlou v její mladosti, kdy by nebyly tužby její vrozené násilně rušeny bývaly vnucováním jí cizoty a zaráženy velitelskými předsudky, kdy by se nadání její bylo mohlo volně a směle pnouti za svými pudy, podporováno pravidelně vlivem náuk a péčí blahovolných učitelův, kdy by se byla mohla vyvinouti za okolností jen z části tak příznivých, jakž tisícům nadaných mladíků povždy jsou přány: zajisté byla by mnohými směry dostoupila výše a dospěla ve zjev nepopíratelně veliký a paměti hodný. Ale zdaž by nebyla bez oněch časných a trudných bojů pozbyla snad více, než knihovým vzděláním získati mohla? Zdaž bychom měli pak tu Světlou, kterou nyní známe a která nám tolik znamená, tak samorostlou, charakterní, tak náruživě pravdivou a mocně účinnou, právě takovou, jaká jest a jakou ji nahraditi nelze? Zdaž nezápasivši sama a netrpěvši v takém pokoření svých nejoprávněnějších popudů, nepocítivší se sama tak zotročenou a zničenou, byla by mohla s touž pronikavostí porozuměti a s touž úchvatnou horoucností výraz dáti utrpením, bojům a zoufalým úsilím českého toho lidu, jenž tisíceronásob trpěl totéž? Zdaž nepoznavši hrozné převrácenosti a jedovatého pakostu té laciné všední kultury byla by s touž rozkoší poznala hlubokou a vzácnou pravdivost povah mezi prostým lidem, zdaž by s touž bystroduchou pietou byla dovedla vysbírati tolik skvostů z jeho pamětí a příběhů, z jeho trudně nabytých názorů a klopotného života? Zdaž byla by jej pozorovala touž bedlivou všímavostí, pojímala týmž příbuzným a láskyplným duchem? A kdy by jí i ten jazyk český nebyl býval tak bolestně jednou odcizen, zdaž by se jí byl stal tak nevýslovně drahým, když se s ním opět shledala v původních a prostomilých rčeních lidu? Vždyť nebývá prý nám tak vzácno, s čím nebylo nám se loučiti, jako věc ztracená, oplakaná a šťastně zas navrácená!

Něco však při každé ztrátě ostává nenahraditelného; i Světlá si stěžuje, že jí zbyla z mládí jistá bezděčná spěšnost ve psaní, která jí v pracích jejích nedopouští v příčině jazyka provesti stránku formální k poslední „puntičkářské“ bezúhonnosti. Však jen nepatrná jest tato újma, snadno bývá odstraněna, — snadno konečně i nezpozorována uprostřed bohatství nejen básnické krásy díla, ale i bohatství a původnosti jazyka samého, v němž Světlá zachovala nezměřený poklad originálnosti a ryzosti z úst lidu, oděvši jej ve sloh důrazný, často jadrně úsečný, vždy ústrojný, uměle článkovaný, případný a při tom tak osobně zvláštní, že zhusta již po jediné větě lze poznati péro její. Nebudiž nikterak podceňováno, co v zásobu dobrých českých obratů Světlá naschráněla.

A jako zamilovala si Světlá jazyk český planoucím, žárlivě bolestným až zanícením, když se s nim shledala, tak přirostla rozplameněným srdcem ke každému poznáni pravdy a práva, ke každé myšlence dobra i lidskosti, ke každému zásvitu osvobození a povznešení z věkovitého bezpráví na lidstvu páchaného. Pověděla nám v Upomínkách svých, jak vzácně humanním směrem seznamoval ji již v dětství lidumilný otec s osudem chudiny a s životem pracujících tříd; opravdově s ní vyrostlý, nejen povinně naučený soucit se všemi, jež osud nezahrnul rozmarnou svou přízní, bezprostřední, ne teprva ze knih vyfilosofované vědomí o rovném právu a přece tak nestejném losu všech lidských spolutvorů, palčivá přesvědčenost o nejpřednější povinnosti každého vzdělance, kteráž jest vyrovnávati křivdy věkův: ty vedly jí ruku již tenkrát, když po prvé se péra chopila k nesmělému, utajenému pokusu literárnímu, k němuž nepřikročila v neurčitém rozblouznění dívčím, ale připravena vědomím ženy útrapami již zkoušené, hloubáním a nazíráním ve stíny života ztížené ale vlastní energií mravní zase nezdolně vzpřímené, k tomu ozbrojené vzděláním znamenitě obsáhlým a hlubokým, jež si byla zatím dychtivou pilností nastřádala. Vždyť jí v dívčím věku byla dráha spisovatelky tak hrozivě vylíčena, tak přísně zakázána; spůsobeno jí tím veliké hoře a zabráněno jí vybásniti romantické sny v mladistvé pokusy literární. Zadržena v ní všecka síla, všecken žár i všecko bohatství, až pod záštitou dospělého rozumu a jemně propracovaného vzdělání tvůrčí pud si prolomil průchod mocí sopečnou, i stalo se, že na veřejnost vstoupila hotová individualita, spisovatelka, která neměla za sebou žádných začátečnických pokusů, žádných neurčitých odchylek, žádných romantisujících napodobenin a ozvěn, kráčejíc hned svým rozhodným, od jádra původním směrem pevné a jistě k svému cíli.

Bylať Světlá v plně rozkvetlé, letní síle mladosti, v dvacátém osmém již svém roce, když v památném prvním almanahu Máji roku 1858 se objevila první její povídka Dvojí probuzení. Rychle pak následovala práce za prací — tvůrčí duch tak dlouho poutaný, s tolikerými touhami vězněný nesl se nyní v dychtivém spěchu od mety k metě, v neuvědomělém pocitu své síly a svého bohatství. Stůjtež zde v pořádku časovém názvy celého množství spisů, kterými štědrý genius Světlé až podnes nás obdařil:

Dvojí probuzení (1858). Sefka. Společnice. Sestry. Líbánky kokety. Zamítání. Za májového večera. Láska k básníkovi (1860). O krejčíkově Anežce. První Češka (1861). Několik archů z rodinné kroniky. Lesní panna. Cikánka. Naší mládeži. Několik dní ze života Pražského hejska (1863). Skalák. Škola mé štěstí. Ještě několik archů z rodinné kroniky. Na úsvitě (1865). Lamač a jeho dcera. Rozcestí. O vychování žen. Ještěd. Vesnický román (1867). Dcera pouště. Drama zbořeného domu. Z tanečních hodin. Jitřenka. Kříž u potoka (1868). Kantůrčice (1869). Frantina. Večer u koryta. Poslední paní Hlohovská. Černý Petříček. Mladší bratr. Hubička. Zvonečková královna (1872). Okamžik. Ten národ. Námluvy. Nebožka Barbora. Nemodlenec (1873). Konec a počátek. Upomínky (1874). Purkmistrovic Katynka. Deborah. Přišla do rozumu. Z české literatury (1878). V zátiší. Teta Vavřincová. Tonoucí růže. Tři chvíle (1880). Zasnoubení. V ovzduší barikad.

V rozsáhlém tom kruhu čtenářstva, jež nejhlavnějších prací Světlé neustává s rozkoší si vážiti, není asi příliš mnoho těch, kteří znají do podrobna každý plod bohaté oné činnosti. Proto jest podnikem zvláště časovým a populárním soubor spisů Světlé, jichž jedna řada v Národní bibliothéce Kobrově, druhá nákladem dr. Grégra i F. Dattla vychází. Až sbírka ta poněkud více se přiblíží své úplnosti, snáze bude Světlou oceniti mladšímu pokolení, které nemohlo postup jejích prací v různých časopisech a sbornících po dvacet let bezprostředně sledovati. Nyní snadno jest možno, že by nejen mezi čtenářstvem ale i mezi spisovatelstvem mnohá mladší síla nevěděla podstatně, jaký to vlastně úkol vykonala Světlá, a přece její plody jsou tak zvláštně spůsobilé, roznítiti mysli mladé, ideálu přístupné, a státi se jim v nejkrásnějším slova smyslu vzorem i měřítkem snahy v pravdě umělecké. Vzlet a vyvýšenost těchto prací dýší pravou ideálností básnivé mladosti.

Jakkoliv rozmanitá jest látka i barvitost těchto prací, jakkoliv různotvárné jsou osobnosti jimi v životní pravdivosti předvedené, i společenstva, jimž náleží, i doby, v nichžto žijí; jakkoliv mocný jest umělecký rozlet od novelek prvních až k románům, v nichž se jeví tvůrčí síla Světlé na vrcholu svém: přece jimi všemi jeden vane duch, jeden ethický akord, a tenť naladěn hned prvním úhozem, skromnou povídkou Dvojí probuzení, kterou autorka po prvé zkusila zvuk i moc svého básnického talentu. Jest v každé literatuře málo zjevů tak jednotných, každým črtem tak sobě věrných, tak veskrz charakterních, všeho nahodilého, nevlastního prostých, tak nerozptýlených, tak ostře vyznačených — slovem tak individuálních. Zjevy takové, jichž síla soustředěna tak určitě v jeden směr, svou prohloubeností stávají se nad jiné intensivními, i zdá se, že majíce z vlastního přeplného, horoucího srdce světu co dáti, tolik v něm nacházejí k světlu se deroucích pravd, že neplýtvajíce časem ve hříčkách mimotních, horlivě se chápou nejpřímější, sobě nejpřiměřenější formy výrazu, která nejlépe v sebe pojímá spůsob jejích myšlení i jeho obsáhlost. Takž zvolila si Světlá hned od počátku formu novelistickou, při které i setrvala, tak že několik v poučné formě psaných článků jejích, ač výtečné jsou, nemnohostí a nerozsáhlostí svou, jakož i svým obsahem mohou býti dobře považovány za vysvětlivky, epilogy jejích prací beletristických jednak, i též za doplňky jejích Upomínek, v jichž volné formě výpravné dává nám seznati své zkušenosti a názory. Světlá jest naskrze epický duch; nejvýmluvnějším vykladačem lidských citův a myšlenek jest jí jejich genesis, živý děj, a v bohaté fantasii její každý vroucně pojatý pomysl hned se přiodívá postavou, typem, lidskou tváří.

Mnohokráte vyzvána, aby svou epickou vynalézavost a svůj plasticky charakterisující důraz zužitkovala pro literaturu divadelní, nikdy přece o drama ani se nepokusila. Ponechala několikráte jiným, aby některé novely její uvedli na jeviště, sama však, ač v podstatě i spůsobu jejího vypravování nepopíratelně jest mnoho dramatického, vždy zas jen formou novely pokračovala. Zůstávajíc vypravovatelkou zůstala i při nejvyšším básnickém vzletu prosaistkou, nevyrušujíc se nikdy veršováním z proudu svého, a mocná poesie její koncepce i jejího výrazu spokojila se vždy bez souměrných rytmů mluvy vázané, nesouc se volným pohybem lahodné prosy.

Soustřeďujíc v celku s takovouto důslednou přímostí všecku energii své fantasie v jeden směr básnické činnosti, počínala si podobně i v každé jednotlivé práci své. Každý její román, každá novela její má jasnou, smělou a přesně logickou osnovu, jejíž silný, úchvatný dějový proud, se zálibou se nesa množstvím hlubin a imposantních srázných výší, nikde nevybočuje z malebné čáry pobřežní, nikde se široce nerozlévá v beztvárnou mělčinu; autorka k němu nepřibírá zbytečných episod, vyhýbajíc se všemu pouze příležitostnému, a tak i mnohoslovnému líčení, třeba sebe lákavějších předmětů, i reflexím, které nenáleží jednajícím osobnostem, i vystupování osob vedlejších a pro děj zbytečných, i fotografickému detailování všedních nepatrností, jež moderní směr pouze realistický tak virtuosně pěstuje. Přesně a přímo sleduje ideu svou, svádějíc jen v její ústředí všechen interes svůj i čtenářův. Toutéž určitostí a čistotou kresby, která v pravdě umělecky vyznačuje dějové její rozvrhy, předvádí i své charaktery, které dosti často před očima čtenářovýma s podivu hodným půvabem od dětství až v plnou hotovost vyvíjí.

S tím jest též ve shodě i výběr její, neboť Světlá si nejraději volí povahy celé, ostře a vzácně krystalisované, silně nadané dobrými i zlými dary, náruživé, hluboké, až ku krajnosti důsledné. Osobnosti její jsou až plasticky srozumitelné, silnými a průzračně pravdivými popudy oživené, v etnickém ohledu skoro vždy hrdinské, zjevy to bez odchylek jednolité a jedním rázem nám odhalující svou bytost, vždy složenou z nemnohých, ale všeplatných a mocně jímavých živlů jednoduše, pravdivě a původně. Se zálibou líčí Světlá povahy skálopevné, nezlomné, tragicky velké. Polovičatost, etherická mlhovitost, fantastičnost a hyperromantické tajemnůstkářství jí patrně nezajímají, ani kde snad skutečně v životě se nacházejí, neřkuli aby si je na plano do románů vymýšlela. Frivolním pohráváním s otázkami společenskými neb filosofickými, vylhaným kupením nemožností duševních i fysických a podobnými řemeslnými zázraky, jichžto se vzdor jejich směšnosti a láci nezřídka vkus i renomovaných spisovatelů tak málo štítívá, spisovatelka tak opravdového rázu, jako Světlá, ovšem si nikdy nevypomáhala a vypomáhati nemusila.

Nicméně jsou romány Světlé pravým opakem suchopárné střízlivosti. Spojují v sobě v pravdě románovou poutavost, ba někdy i dramaticky břitkou napínavost se vší opravdovostí realistické věrnosti. Hluboké, otřásající boje duševní jí bývají základem osnovy, proplétajíce se tu jako vřídla podzemní i pod životem zdánlivě všedním a klidným, tu zas vykypujíce vášnivými výbuchy nade všechen ustálený života řád, roztřišťujíce se o balvany, přemršťujíce se přes propasti a doplývajíce někdy ještě v srázném pádu k cíli, k ideálně smiřujícímu rozřešení. Zápletky děje jsou vždy vysoce umělé a mají nejen vždy organickou oprávněnost vůbec ale často i celou přesně úměrnou architektoniku dramatickou a s ní sourodou přiostřenost situací i dovršenost podmíněných jimi duševních afektů. Při tom nerozbírá Světlá vnitřní stav svých reků mnohoslovnými výklady; úsečným, bleskojasným črtem jej naznačí, nechávajíc reka povahou, situací i jednáním mluviti za sebe, — spůsobem opravdu dramatickým. Při tom jest obsažnost, síla a umělost výtvorů Světlé taková, že účinek jejich právě v rozvášněných oněch, mocně připravených a stručně pak vybuchujících scénách se vrcholí.

Tato umělecká propracovanost románových osnov Světlé poskytla by mladému spisovateli přezajímavé studium, i nemůžeme ani dosti důtklivě vyjádřiti přesvědčení, že by všecka ethická povznešenost a ideálně ušlechtilý jich směr nebyly tím vítězným účinkem pronikly v nejširší kruhy čtenářstva bez onoho půvabu formální dokonalosti, bez onoho vzácně důmyslného seskupení jich elementů, jich vnitřního bohatství, k němuž pak se ještě druží líčení přírody i lidí veskrz malebné, ze skutečnosti krasocitným okem vypozorované, obraznou i citovou poesií dojemně prozářené.

Mistrovství toho neměla ovšem ani Světlá jedním rázem, též ona prošla školou vlastního tvoření a sebe poznávání, než napsala nejlepší, nejumělečtější svá díla. Nejsouť sice, jak již praveno, ani první její práce pouhými pokusy, nebylať ona ani na začátku začátečnicí, přikročivši k svému povolání již se srdcem zkoušeným, myslí prohloubenou a vzděláním protříbeným. Jsouť i nejprvnější její povídky bezvadně zosnované, vřele procítěné, vážně promyšlené, ale jsou vedle pozdějších jejích prací skromné a jednoduché jako sněženky a chudobky vedle plnokvětých růží.

Kdo prozkoumal a ocenil celou dosavadní činnost Světlé, nemůže vzíti do rukou první dítko jejího ducha bez hlubokého podivu. Jaký to rozdíl mezi prvotinou tou a Nemodlencem, Vesnickým románem, Křížem u potoka neb románem Na úsvitě, a jaká to přece v nich příbuznost, jaký to důsledný pokrok a vývin!

Dvojí probuzení jest povídka patrně napsaná beze všeho bažení po efektu; povídka v dopisech, které píše prostinké, nezkušené, v šťastné své dětinné mysli žádným ještě zlozvukem nedotknuté děvče sestře své. Žijíc jen sobě věří neuvědoměle a naivně, že celý svět jest tu pro rozkoš její, z nížto že by ji něco mohlo vyrušiti, nemůže si představiti. „Co by mě mohlo potkati?“ táže se s uspokojením, navštívivši na venkově tetu, kterou jest hýčkána a zbožňována jako doma matinkou, a očekávajíc příjezd bratrance Alfreda, kterýž ji též tak miluje, jsa jí příbuznými určen za ženicha. Jest jí milý, ona se naň těší, těší se i na sebe, až bude šťastnou mladou paničkou. Tu sezná přísného, vážného muže, jenž ji naučí hleděti na svět, viděti v něm utrpení a povinnost, jenž v ní vznítí touhu po vznešenosti a dobru, touhu po blahočinění, šlechetném sebezapírání a po důstojném života cíli — duše její, příkladem a slovem jeho probuzena, pozná pak, že i srdce se probudilo plamennou láskou k muži tomu. Přijede Alfred, a dívka sezná, že nejen ten, ale i onen ji miluje. Dívka vidouc, že by Alfred byl nezhojitelně nešťasten ztrátou srdce jejího, a celá rodina, která jí tolik zbožňující lásky věnovala, že by zrušením svazku toho hluboce trpěla, bojuje těžký boj povinnosti s vášní; bojuje — a vítězí; neboť oba milující ve svém vznešeném smyšlení tiše a svorně se srozumějí, že jim, silnějším, jest ustoupiti a se obětovati, i rozloučí se na věky. Alfredu zachována nevěsta netušícímu, jakým to krutým zápasem.

Tato jednoduchá, něžná povídku, skoro bez děje, obsahující jen několik výjevů a několik rozmluv, prostá všeho umělého aparátu, přece jedním rázem výmluvně odhalila směr, jímž hloubavý, horoucí duch Světlé veškery zjevy života v sebe pojímal a vznešeným citem zpracovával. Ethický úkol člověka, schopnost jeho k ideálům mravním, to byla vůdčí hvězda, která již tenkrát ozářila Světlé dráhu jejích myšlenek a hned první její výtvor zbarvila oním charakteristickým, mocně opravdovým světlem, jež od prací jejích již nikdy neodstoupilo, ale víc a více se rozjasňovalo, často vyšlehajíc v plamen až oslňující, v nějž jen nejpevnější zrak dovede přímo se upříti. Jako Nemesis hledívá musa Světlé ze mnohého jejího výtvoru do našich duší, stíhajíc neuprositelně tisíceré ty usmívavé viny, které ve svém všedním pohodlí tak lhostejně den co den páchá člověk na člověku. Jako před bleskem klopíváme před těmito pravdami ulekaný, zahanbený zrak. Není snad v literatuře naší výtvoru mravně velkolepějšího, než kratičká veská povídka Světlé, nazvaná Skalák. Milosrdenství k nešťastnému, ztracenému člověku, vtěleno v lásku dívky, která má odvahu klesnouti s ním v celou bídu jeho opovrženosti, vylíčeno tu črty až příkře stručnými v glorii krvavé. Mohutný, ač méně ostrý ráz ethický má též překrásný román Na úsvitě, jenž osnovou, formou i vypravováním hned v první řadu nejlepších uměleckých prací Světlé patří, jakož i vnitřním svým významem k nejvážnějším zjevům našeho písemnictví počítán býti musí. Dva hlavně jsou to mravní rysy, které dílu tomu dávají zvláštně dojímavou jeho fysiognomii: tužba vypravovatelky, aby lidé mezi sebou odložili všecku sobeckou cizotu a za bratry vzájemnou láskou i dobrou vůlí sobě povinné se považovali, a pak tiché, neslavné, velebné mučednictví národní, v němžto hyne bratr její Jarolím, odpraven vojenským soudem jako zrádce vlasti, — a „přec je mu volno a posvátno.“

Stať tato vzrostla by nutně v obšírné pojednání, kdy by všecky nejhlavnější mravní rysy v pracích Světlé zde měly býti naznačeny; jsouť její výtvory tak plné humánně myšlenkového obsahu, že s přezajímavým, charakteristickým názorem setkáváme se v nich nesčíslněkráte.

Mužný, ba přísný duch, jenž tyto novely a romány vyznačuje, přece však nikde není s to a také nechce zakryti, že spisovatelka jest každým črtem a každým hnutím žena. Její nejkrásnější myšlenky odívají se v postavy ženské, a jako se vytýkalo Sandové, že nedovede prý vykresliti řádnou, sympathickou postavu mužskou, řeklo se také nejednou Světlé, že její rekové se zdaleka nevyrovnají oslňujícím jejím ideálům ženským. Světlá to snadno snese, řeknemeli jí i my zde prostě, že jest to pravda. Stejně upřímně však řekneme i kritickým oněm posuzovatelům, že jest to docela v pořádku, docela přirozeno. Proč? Předně že každý, věda nejlépe, kde ho co hněte, nejbezpečněji zná život i poměry sobě rovných, nejživěji se jimi obírá a nejsnáze hlubokou, v srdci zakořeněnou myšlenku přioděje takovou postavou, která jest docela spůsobilá, přijmouti částku vlastního „já“ za duši svou. Vždyť básník přece netvoří odjinud než ze sebe, a svět se svými zjevy propůjčuje mu jen povolný materiál, který pro nebásníka věčně nemůže býti básnickou látkou. Proto se žena spisovatelka nejhloub vžije v ženskou obdobu své fantasie. Vždyť nepočítáme ani spisovatelům mužům, kolikráte se jim lépe povedlo bohatě a přesvědčivě oduševniti své reky nežli rekyně. Ostatně k čemu si zde tajiti, že vyznamenání, kterého se ode všech spisovatelek dostává povahám ženským, má ještě jinou snad příčinu. Nevím, přijmeli se to všude za pravdu, ale jisto jest, že se nám ženštinám (nepravím, že jen spisujícím) velmi často muži okazují ve svých nejslabších stránkách. Hrdinové nebývají k nám hrdinami, šlechetníci ne šlechetníky, svobodomyslníci ne svobodomyslníky, charakterové ne charaktery. Jednání mužů se ženštinami bývá často zřejmou nedůsledností proti jejich ve všem jiném zjevné povaze. Snad jest to tím, že málokterý muž považuje ženštinu za tvora sobě rovného: někdy ji staví výše, někdy níže sebe; rovnoprávný a jednoduchý poměr člověka k člověku bývá jím tu jen nesmírně zřídka upřímně uznán.

Krásné povahy mužské, které skvěle dokazují, že Světlá pérem stejně mistrným dovedla kresliti rysy skutečné mužnosti, kdekoliv ji zaujaly, vylíčila často a plným kouzlem intensivní své barvitosti; budiž připomenut jen Antoš ve Vesnickém románu. Jarolím ve výše zmíněném Na úsvitě, Nemodlenec, Ambrož v Kříži u potoka a rekové malé, znamenité povídky Ten národ i tklivé Jitřenky; v Poslední paní Hlohovské, v První Češce, ve Zvonečkové královně, takořka v každé větší práci nacházíme mužskou povahu heroicky založenou, ale zajisté ušlechtilou a sympathickou. Nicméně hlavní těžiště vždy spočívá v povaze ženské, v srdci ženském.

Plným to právem! Jeť Světlá nejen přirozeným sklonem svého cítění, ale plným přesvědčením a energickou vůlí bojovnicí za právo, kterým se také žena hlásí o vychování a duševní volnost, o své sebeurčení a společenské povznešení, o vymanění z poroby předsudků, jichž tíhou Světlá tak nevýslovně trpěla. Stojíc dávno v řadě nejpřednějších mužů, neodvrátila se ani na okamžik hrdě od svého pohlaví, domnívajíc se snad státi výše nad ně. S vědomím dvojnásobné povinnosti toho, kdo dvojnásobnou silou nadán, vždy poctivě se snažila v slabších spolusestrách křísiti utlumené jiskry snahy, poznání a talentu. Tak působí pérem i skutkem od počátku až podnes. První česky psaný článek o ženské otázce pochází z péra jejího; nazývá se O vychování žen a vyšel v Hálkových Květech r. 1867. Ač nikdy již o předmětu tom se nerozepsala spůsobem přímo poučným, jsou veškery její novelistické práce řadou zřejmých svědectví, že mezi nejpřednějšími důležitostmi vždy vřele ji zaujímal ženský osud, ženská duše, ženský význam. K slovu pak statečně družila skutek; po léta byla jedním z nejhorlivějších činných členův spolku sv. Ludmily, navštěvujíc chudinu Pražskou v odlehlých temných uličkách v jejích podkrovích a sklepích, dějištích to nezměrného utrpení a často i vznešeného, jak Světlá seznala, ženského hrdinství, ženské obětavé lásky. Tak si počínala směrem oním humánním, na nějž ji byl co dítko již uvedl otec její, vnášejíc všude štědrou rukou tu skrovnou podporu a velikou útěchu, kterou dobročinnost může poskytnouti. Z těchto poutí ovšem si zachovala mnoho hlubokých dojmů, jichžto obraz nejpříměji podán v její vychovatelské povídce Škola mé štěstí, která pro výtečný svůj směr již se dožila třetího vydání.

Roku 1871 pak Světlá spolu s paními a slečnami stejně smýšlejícími založila nový podnik ženský, výrobní spolek český totiž, jenž hlavně zvukem jejího jmena nabyl hned z počátku neočekávané rozšířenosti a podnes svou dívčí průmyslovou a obchodní školou, svými kursy pro ošetřovatelky nemocných, opatřováním práce a služeb, vydáváním Ženských listů, pořádáním přednášek i čilým ruchem s organisací jeho samou spojeným působí velmi výdatně v širých kruzích ženských. V praktické činnosti jeho octla se Světlá také zcela na svém místě; byla vůdkyní odvážnou a spolu opatrnou, velkodušnou a při tom bystrozrakou, přísnou a přece povzbuzovala každou účastnici k vyvinutí nejlepších snah. Pravíme: byla; neboť ač po celou řadu let dovedla sil svých tak pilně užívati, že věnujíc mnoho času i práce záležitostem spolkovým přece neustávala býti literárně činnou, nastal okamžik, kdy síla tělesná vypověděla jí poslušenství a zdraví její, nebyvší nikdy skálopevné, podlehlo namáhání příliš napjatému. Musila již po tři roky osobního působení se zdržovati, i literární práce stávala se jí po delší doby nemožnou; novely a články, které za poslední dva roky vydala, pro ušetření poškozeného zraku vesměs diktovala.

I jinak dokázala Světlá přečasto v životě svém skutkem, jak upřímně jí o to běží, vznímati v ženském světě, a zejmena mladém, vyšší, opravdovou snahu. Věnovala pozornou péči, přátelskou radu a pomoc mnohé dívce, snad každé, která k ní se obrátila v tísni aneb která co nadějná, vědychtivá jí byla odporučena. Což divu, že zmařila tímto spůsobem mnoho času a dobré vůle i že dožila se mnohého zklamání, věnovavši svou přízeň též osobám, které se ukázaly býti jí nehodny. Mýlila se často, jak lidé šlechetní se mýlívají; přenáhlívala se, jak se přenáhlívají důvěrou svou poctivci. Nerozmýšlela se nikdy rozsévati dobro plnýma rukama, byť věděla, že mnohé zrno přijde nazmar.

Ale Světlá není z oněch zastankyň ženského pohlaví, které samy povrchní, velebí marnivě i ženskou povrchnost, a samy diletantky, kypří půdu ženskému diletantismu. Všemu, co planého, vylhaného, lehkovážného v povaze ženské, prohlašuje ona co nejrozhodněji válku, a nevede si nikdy snad s rozhorleností tak přísně káravou, jako kdy se dotýká nedbalostí a hříchů, kterých právě ženy se dopouštějí na svaté věci národní, na povinnostech svých a na vyšších cílech lidské společnosti. Tu stává se soud její neuprositelným.

Že pak Světlá v pracích svých největší zřetel i oheň věnuje živlu ženskému, i tím se mimovolně mysli vtírá parallela mezi ní a Sandovou; i tato kladla v ženské srdce střed všeho života ve zbásněném kosmu svém a vtělila žhavé své tužby po svém zas ideálu v postavy ženské. Ale tu také vystupuje charakteristický rozdíl mezi oběma, v němž zajisté má podstatnou účast svou i rozdíl národností, kterým obě náleží, a v každé z nich, právě proto že jsou původními, obráží se duch toho lidu, jemuž náleží. Obě chtějí uskutečnění dobra a v něm oblažení lidstva; ale Francouzka počíná oblažením jednotlivce, jenž dobývaje vítězného uspokojení svých ideálně oprávněných vznětů razí jaksi dráhu každému „já“ k stejnému postupu a cíli, kdežto Češka jednotlivce obětuje celku, přisuzujíc mu jakožto nejvyšší úkol odříkání se ve prospěch bližních. Tak stručně nedají se ovšem charakterisovati dvě spisovatelky veleplodné a významné, i zajisté ve množství jejich plodů nalezlo by se množství výjimek z toho, co tuto uvedeno jako pravidlo; ale v celku a povšechně jeví zajisté obě tuto různou tvářnost; a že Světlá zachovala si onen svůj vlastní ráz, řekli bychom negativnost, trpnost onu českého ducha, ze které mohla kdys vyrůsti mravouka Českých Bratří a všecka glorie českého mučednictví — ze které v pravdě se prýští naše národní ctnosti i osudné naše chyby; že si zachovala českou tu tvářnost navzdor velikému vlivu, jejž na ni měla Sandová v plném ohni svého básnického tvoření, jako vůbec na celý tehdejší vzdělaný svět, to jasné vydává svědectví, že Světlá čerpala při tvoření vlastním ze hloubky života skutečného a z jeho pravdy, nikoliv z přenešených dojmů literárních; a zároveň jest to též jedním dokladem, že básník, který upřímně se pohrouží v žití svého národa, nejpřiměřeněji svou individualitu vyvine a původnost si zachová, aneb obráceně, že čerpali skutečně své nadšení původně ze života a nepodlehneli vlivům cizím, stane se tvoření jeho nutně výrazem ducha národního.

Jak lákavým bylo by na doklad toho též porovnání Světlé s Němcovou! Jsou obě tak typicky české, tak ryzí a původní, a při tom — ne vzdor tomu, nýbrž právě pro to — jak individuální a charakteristicky rozdílné! U Němcové klid a jas venkovského zátiší, rodinná útulnost, spokojená skromnost české povahy a českého života; u Světlé dědičná hloubavost českého ducha, bouře a temno jeho pochybností, neústupnost tvrdých českých hlav, vášnivé vědomí národního utrpení i vzpoura proti křivdě. Každá z obou jiný řád českých povah, jinou stránku národní bytosti a jiné události ze života lidu dle vlastní vrozené náklonnosti si zvolila a každá mluvou i formou předmětu přiměřenou mistrně provedla jich líčení. Klamné by bylo domnění, že ta neb ona pravdivější obraz lidu podala neb lépe v pravou podstatu jeho zasáhla; obralyť si stejně pravdivé, stejně oprávněné živly českého žití, a každá z obou pojala předmět svůj též vlastním svým spůsobem.

Tak i Světlá, jako každý původní básník, v duchu svém zvláštním pojala český lid. Ovšem pak není pojetí její naivní a nepředpravené, i nemohla, pozorujíc lid vyzouti se ze svého vzdělání, z moderních svých názorů a z upomínek na historické duševní boje českého národa, jichžto neutuchlé, zděděné dozvuky jí zazněly v pamětech i ještě též v konání originálních povah, biblařů to začasté a prostonárodních filosofů, s kterými mezi lidem se potkala. Zajisté že idealisovala tyto zjevy ze skutečnosti — vždyť básnické péro idealisuje vše, čeho se dotkne — zajisté přioděla v určitost vlastního myšlení, co v prostých těch povahách vřelo jen neuvědomělého, zajisté že též odlišila odpory a zmatky, které věci nepochopené způsobily v hlavách těch neučených, přiostřila je důsledností, docelila a dovršila mocnou jich ozvěnou ve vlastním srdci pocítěnou a prohloubila tak jich obsah i význam; ale že podstata těchto zjevů jest vypozorována přímo ze skutečnosti, že osudy jejich často jsou bez příměsků věrně dle pravdy vypravovány, že Světlá vůbec si volila skoro vždy za předmět své komposice osoby a události, o kterých věrohodně slyšela vypravovati neb které sama znala, tu pověděla nám nejen sama, ale nasvědčuje tomu i sama úchvatná názornost jejího líčení. Jako malíř nemůže přesvědčivě zobraziti předmět, jehož typ neprostudoval v přírodě, tak i v básnickém líčení vymyšlenost od obrazu pravdivého citelně dost se rozeznává.

O Světlé týmž právem jako o Němcové lze říci to, co pronesl německý jeden životopisec o Sandové, že totiž v povídkách svých vesnických nepředvádí „parfumované selské maškary“, nýbrž skutečné, životné postavy z lidu, a klamně by se o ní mělo za to, co Němci vyčítávají svému Auerbachovi, že totiž ve scenerii a kostým selský vbásnívá všechno, co se mu namane a líbí, nestaraje se prý, že tím povahu lidu Černoleského zcela jinorodým, moderním a podvrženým obsahem falšuje. Kdy bychom se chtěli o pravdě či nepravdě této výčitky přesvědčiti, bylo by nám seznámiti se bezprostředně se základními rysy v povaze lidu německého; ale že lid český má onu filosofickou hloubavost, onu vzdornou neústupnost a nedůtklivost přesvědčení, onu schopnost odříkání se a mučednictví, kterýmiž rysy jej Světlá ve sterých odstínech vyznačuje, toť spečetěno nejen dějinami jeho až po dnešní den, ale potvrzuje se to i znamenitými nároky, kterými intelligence naše co den vyzývá jeho obětavost, jeho vytrvalost, jeho porozumění, jeho duševní i mravní dospělost. Či vlastnosti tyto smí se „osvědčenými“ zváti jen ve vyzváních k nějakým sbírkám, a stávají se nepravdou, jakmile se jich idealisující péro básníkovo dotkne? Naopak, mohli bychom spíše, kdy bychom oblázky v zlatodolu sbírati chtěli, vytknouti Světlé, že onu přímost, jednoduchost a vzdornou ráznost povah z lidu menším právem přenesla též na osobnosti salonního brusu, na postavy z bourgeoisie a z haute-volée, kdež se s nimi v pravdě velmi, velmi zřídka potkáváme a kamž se méně hodí než do skal a lesů Ještědských. —

Co do mluvy, pověděli jsme již výše o jejích přednostech; ráz prostomluvy lidu dovedla Světlá tisíckráte zachovati výtečně, zvláště kde jí bylo volno užiti biblického vzletu starých prostonárodních čtenářů; výroky jejích osobností, často doslovně z úst lidu vzaté, představují značný kus národního mudrosloví. Kde pak i místy, ale jen nepoměrně zřídka charakteristická ta prostomluva nahrazena obraty více již moderně obvyklými, nestalo se úmyslně aniž s účelem snad ozářiti postavy ony odsvitem naší kultury; Světlá sama praví, že tu onde se jí nepodařilo zcela zachovati původní barvitost toho či onoho vypravování, čemuž netřeba se diviti při velikém množství jejích prací a při látkách tak bohatých, z úzkého rámce prostého výrazu tak svůdně k zajímavým reflexím kynoucích.

Rozjímavé však šířce Světlá pravým uměleckým jemnocitem skoro vždy úplně se vyhnula. Jakkoliv jsou práce její plny obsahu pro život důležitého a k přemítání vybízejícího, ví se, jak chudě jsou vypraveny sentencemi, jak málo se tváří filosoficky. Leckdo myslí že jen ten román jest hluboký a dobrý, ze kterého lze vydrobiti „citáty“, smělé výroky, které chtějí všeplatnými býti, aforismy, mudrcké věty. Totéž vyčítali mnozí Walteru Scottovi. Místo nějakého aperçu vynikne nám u Světlé vždy postava, místo aforismu skutek, místo filosofické reflexe živý kus osudu lidského. Tak rozumuje Světlá, provádějíc vždy před očima čtenářovýma živý důkaz pravdy. Jsouc myšlenkou svou vždy hluboce tendenční, dociluje svého záměru v provedení prostředky ryze uměleckými, ne mravoučnými. To platí zejmena o románech a novelách jejích venkovských a stejně o těch, které vytvořila na základě starších upomínek Pražských, vůbec o všech, jejichž děj se odehrává v prostých kruzích společenstva, rafinovaným brusem nedotknutých.

Jinak ovšem jest volno počínati si spisovateli, který líčí vzdělanou společnost moderní, kde hovory o nejrůznějších otázkách všeobecných jsou běžnými a kde tedy přímé o nich theoretisování není nemístné. V takovýchto povídkách užívá Světlá příležitosti té ne sice obšírně, ale za to tím břitčeji, kladouc rekům i rekyním svým do úst důvody i protidůvody, které při lidech toho či onoho smýšlení seznala, a to s tak polemickou horlivostí, že nezřídka výroky ty brávají se za výraz jejího vlastního mínění, kdežto jimi vlastně jest charakterisován nějaký panující směr názoru a ne právě názor její vlastní. V těchto moderních povídkách Světlé jest nejen jadrná ethická tendence jako ve všech jejích plodech, ale prostřednictvím věcných těch rozhovorů přichází v ně často i skutečná tendenčnost, která má, jak již praveno, polemický ráz. Není to pohodlné čtení pro někoho, kdo chce býti lekturou vlastně ukolébán v příjemné zapomenutí povinností a vřavy časové, a ne vyburcován z illuse svých dokonaných zásluh k poznání, že vlastně mnoho ještě opomenuto a prohřešeno. Avšak čtenář, jenž hledá v beletrii ne opiových požitků, ale silného a zdravého osvěžení, čte tyto duchaplné práce s pravou pochoutkou a velkým interesem. Ale dlužno vyznati, že vedle pádné, ostré palby důvodů a napínavé potyčky názorů, která bývá jádrem těchto povídek, právě pro obsažnost a případnost její tratí ostatní, novelistický aparát něco interesu, a právě intelligentní čtenář zahloubá se více v pojmy než v postavy, v otázky než v děj. Třeba byly práce tyto co nejorganičtěji komponovány a sebe uměleji provedeny, přece nedá se zabrániti, by nezůstavily tu onde dojem, jako by jiný, pojednávaný interes byl na chvíle dostal vrch nad uměleckým, neli v mysli autorčině, tož v mysli nepřipraveného, sečí náhledů překvapeného čtenáře. Tím neubývá pracím těm zvláštní jejich hodnoty i rovněž zvláštního významu; aspoň v naší literatuře jsou právě ve svém spůsobu zjevy novými a proto neobvyklými.

Kdy bychom z péra Světlé neměli nic, než její novely z kruhů moderních, řekli bychom též, uznávajíce při tom ostatní jich zásluhy, že charaktery v nich jsou kresleny s láskou a energií, plny pravdy, života a přesvědčivosti. Avšak znajíce z péra jejího romány vesnické i novely její z minulosti Pražské, nemůžeme neznamenati, že teprv v jejich recích a rekyních síla, oheň a pieta její povahopisecká se vrcholí. Znamenáme mimovolně, že ze všech vrstev společnosti mezi prostým lidem jí bývá nejvolněji, jej že studuje s největší, důvěry plnou láskou, jeho nelíčená tvářnost že nejhloub jí k srdci mluví, jeho typy že nejživěji v duchu jejím tvůrčím utkvívají, a licoměrný pakost moderní společnosti naší že ji ranívá a ztrpčuje. Lid jest jí zdrojem nejčistšího nadšení básnického, i také nejpodstatnějších nadějí v budoucnost a šťastné vytrvání našeho národa. Lidu oddává své srdce bez výminky a bez bázně, že se zklame, lnouc k němu dojemnou láskou jako dítě k rodičům, u nichž jest mu dobře a milo; v ovzduší snah a tužeb lidu nejvolněji se rozpínají křídla genia jejího k nejvyššímu, nejkrásnějšímu svému letu. Nejednou vyznala, že jest jí hlubokou potřebou něčemu se klaněti, obdivovati, pro něco horovati, něco stavěti neskonale výše sebe: veškery tyto nadšeně planoucí city věnuje Světlá v nejpravdivější upřímnosti českému lidu.

Mezi drobnými pracemi beletristickými posledních let — z nichž Přišla do rozumu a Teta Vavřincová se druží k nejlepším jejím povídkám vesnickým — vydala Světlá v Ženských Listech též kritický článek Z české literatury, jenž vyniká přesvědčivou vřelostí a vlasteneckým důrazem, dávaje nám živě cítiti, jaká to škoda, že tělesná síla její o tolik jest slabší jejího energického ducha, jenž by i v oboru literární úvahy zajisté docílil mocně vzrušujícího, vznímajícího účinku. I v úvaze té jeví se Světlá býti ženou soudnosti samostatné, pronikavé, vysoko nad všednost a běžnost povznešené, i srdce šlechetně, horoucně oddaného čistým ideálům pravdy a dobra, neohroženě sledujícího svaté jejich stopy a posvěceného milostí krásy, jejíž úsměv jen duším básnivým viděti přáno.

Jakého úspěchu dosáhly práce Karoliny Světlé v tom lidu českém, jejž tak miluje a slaví, sezná nejlépe ten, kdo v četných a různých vrstvách obecenstva se ohlednuv, bezprostředně mohl zkoumati literární jejich znalost a zálibu. Světlá jest ve všech kruzích populární; čtenářstvo všech odstínů a všech stupňů vzdělání pokládá spisy její za zjevy vzácné a dychtivě jich vyhledává; jednoho baví napínavý děj, druhým otřásá vlastenecký zápal, ten cení mravní opravdovost, onoho dojímá poesie provívající každý její výtvor; někdo se kochá v oživených pérem jejím památkách ze skutečnosti, jiný zas obdivuje se originálnosti její koncepce a síle jejích charakterů. Každý, nechť vyhledává vzrušující zábavu, nechť umělecký požitek, nechť osvěžení mravní, nalezne ve spisech Světlé bohatý podíl. Jmeno její jest po všech krajích českých jasnozvuké, upřímně zdomácnělé, vysoko vážené. Ne však jen na domácí půdě, i v cizině známa již výtečnost prací těch. Vesnický román (poněkud zkrácen) ve francouzském překladu Legerově vyšel již před lety v Revue de deux mondes, mnoho novel i románů přeložili do polštiny Bronislav Grabowski a jeho choť Marie, též na jazyk horvátský převedeny některé. Nespatřujíce cíl a slávu českého básníka v tom, aby jej cizina uznávala, míníme prostě, že spisy jako Karoliny Světlé byly by každé literatuře ozdobou, a že váhajíli literáti jiných národností snad z protičeského předsudku neb z neznalosti přivlastniti je překladem svému čtenářstvu, olupují ne nás o slávu nějakou, ale písemnictví své o důležité obohacení. Krásná i pravdivá jsou slova, jež o významu autorky naší pronešena v úvodu k jednomu z překladů manželův Grabowských a jež při životopisném nástinu těchto v letošním Světozoru jsou uvedena.

Nemohlo v této stati býti probráno, ba ani vyznačeno dílo za dílem, nemohl ani jinak než nedokonalým obrysem býti načrtán zde duševní obraz geniální ženy, o níž jen málo kdo směl by pronesti platný soud bez bázně, že — čehož dobrý jeden spisovatel vůči Sandové se bojí — těžko jest o ženě tak vynikající ze souboru spisů i z kusých vědomostí o vnitřním životě jejím podati obraz ucelený a spolehlivý, zvláště když posuzovatel stojí duševně pod svým předmětem. Jen duch bystrý, hluboký a obsáhle vzdělaný dovede jednou z plna oceniti význam Světlé a rozborně posouditi spisy její. Jsou to plody, na něž nám velice třeba kritiky, neboť teprv kritikou podrobnou a věcnou ukáže se zřetelně promyšlená ta umělecká práce, jejížto přesné úměrnosti rozpoutaná fantasie Světlé vždy s pravým nadšením pro krásu se podrobovala. Kritický rozbor spisů Světlé náleží k úkolům nejvděčnějším, ze kterých nejvíce poučení o pravých směrech umění a vůbec duševního zisku by nám vyplynulo.

Než bude dosavadní řada spisů těch ve zmíněném spůsobu osvětlena, vzroste bohdá ještě o mnohé utěšené práce, ku kterýmž aby se zasloužilé autorce plnou měrou vrátila v statečném, nejkrásnějším věku zralosti její zdravá síla, jest vřelým přáním každého vzdělance v tom národě, jenž ji v úctě a lásce své vždy staví mezi nejpřednější své miláčky. Duch tak činný a obrazností neobyčejně bohatou k neúnavnému tvoření puzený zajisté vytrpěl k nevyslovení mnoho hoře, jsa vazbou choroby po dlouhé doby odsouzen, aby nové puky výtvorů v sobě uzavíral a nerozvité umořoval. Kéž jest toto utrpení posledním života jejího, a všecka budoucí léta, volnou činností bohatá, kéž jí i literatuře podají štědrou za ně náhradu.

Ze všeho, co Světlá konala i trpěla, co ji k cíli vedlo neb od něho odhánělo, vyvinul se v literatuře naší imposantní, původní zjev, k němuž každému jest čestno vzhlednouti s vděčným obdivem — nejen spisovatelka populární, nejen vlastenka příkladná, nejen umělkyně dokonalá, ale ze spisů jejích jasnou přesvědčivostí mluví to, čemu netřeba ani literární slávy, aby veliký a malý hrd směl býti, že se tomu klaní a to cení — to, co zahrnuto v malém slově: charakter.

Národ náš má veliký a těžký úkol před sebou; u nás jest co bořiti a tvořiti, co přemáhati a obětovati, čeho dobývati a co chrániti, — v kterémžto národě jiném nalezl by genius úkol tak vznešený, hodný sebe a tak vděčný, jako v národě našem utlačeném a na sebe sama v širém světě odkázaném?

Kéž jen v řadách jeho mladých bojovníků co nejhojněji se ujme ten duch, jímž vítězně rozřešila úkol svůj statečná žena česká, které jsou tato prostá slova věnována.