Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XLV. Dějství poslední

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XLIV. Oběť a vykoupení	XLV. Dějství poslední

Údaje o textu
Titulek:	XLV. Dějství poslední
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 604–611. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Bolestné-li bylo r. 1851 vyvezení z vlasti, smutnější byl věru ještě r. 1855 návrat v ní. Jakkoli tehda svíralo se Havlíčkovi srdce lítostí i zlostí, když jej odervali od rodiny a v průvodu četnickém vlékli v neznámou dáli u vyhnanství: však přece utěšovalo se tehda pevnou naději a vírou, že ta krutovláda nebude míti dlouhého života, že dočká se dne, kdy opět uzří vlasť svou volnou, blahou! A zatím, hle toho obrazu truchlivého. Půl čtvrta roku minulo a železný absolutismus nerozbornou, olověnou tíhou skličoval zemdlené národy; bídný vyhnanec vracel se do vlasti spoutané a k smrti umlčené, která netroufala si ani dýchati. Nechať se rozhledl po obzoru kamkoliv chtěl, nikde světélka, nikde hvězdy spásné. —

A přece neznal to dosud než polovinu hoře, které jej čekalo v náruživě milované zemi rodné. Dobrý Hynek Jarošův, který jej v Štýrském Hradci uvítal, spatřiv zšedivělý jeho vlas pozbyl odvahy vyjeviti mu hroznou novinu. Dostihli Jihlavi a Havlíček pořád ještě nevěděl ničeho. Tam jej očekávali bratr jeho František a bratr Juliin Alois Sýkora. Však čekali marně. Havlíček zastavil v jiném hostinci a nenašed tu nikoho, po krátkém jen odpočinku jel dále směrem na Brod. „Náhodou“ věděl o tom četník a zavítav do hostince, kde bratr a švakr Havlíčkův dleli, svým pochlubením se, že viděl právě vracejícího se z Brixenu Havlíčka, zdatně jim posloužil. Dali ihned zapřáhnout a pustili se tryskem za bryčkou Havlíčkovou, až ji také blíže Štoků dostihli. Když se zobjímali a zlíbali tak srdečně, jako by se staletí nebyli viděli, byla první otázka Havlíčkova: „A co víte o mé ženě? Jak se jí vede?“ A když místo chvějících se rtů jen slzy v očích mužů daly na otázku odpověď, tu Havlíček vytřeštiv oči a zsinav v tváři vzkřikl: „Mluvte! Pro boha, co jest?!“ „Mrtva!“ zněl povzdech ozvěnou a ubohý Karel trhnuv sebou jako by ocel prsa mu byla projela, zkácel se zpět i zakryl si oběma rukama tvář… Nikdo neodvážil se přerušiti slovem tu chvíli hrozného omračného bolu jeho. „Mám to osud!“ zasténal konečně hlasem temně žalným! „Když jsem se vracel z Rus, umřel mi otec, teď zas mi umře žena!“ Byl zdrcen na dobro. Celá jeho bytost zdála se býti rozrušena do kořenův. Shledání se s matkou, na kterou se tak těšil, bylo srdcelomné; ten muž žulový, který se nepoddal celému peklu: nyní plakal jak dítě. Musil žádati za dovolení, aby směl do Prahy pocelovati svou nebohou Zděnku, která zůstala u Jarošův, a spatřiti hrob své Julie. Pomeškav na to několik dnů v Praze, nebyl všude stejně přijat od bývalých svých přátel a soudruhův politických. Báliť se mnozí z nich, aby nepřišli do černé knihy, kdyby se zvědělo, že dosud zůstali Havlíčkovi věrni!! Ano, jest čiro k neuvěření, jakou nemužnou bojácností tetelili se tehda u nás lidé společensky zcela samostatní, jaký strach vězel většině tehdejší intelligence naší ve všech údech. Jaký by to byl býval jindy předmět pro Havlíčkovu satiru. Nyní se leda jen trpce pousmál, když se mu starý známý na ulici zdaleka vyhnul… Podobal se člověku, pro kterého život nemá již žádného překvapení. Podivuhodná jeho někdys energie jakoby byla praskla pod strašnou ranou osudu. Z hovorného, duchaplného společníka stal se málomluvný v sebe uzavřený samotář, kterému jedině kniha byla přítelem a jediná Zděnka úponkou lásky k životu. Ale i této nejmilejší dušinky své se resignovaně odříkal, zanechav ji u Jarošů, poněvadž nahlížel, že má tam veselejší a příjemnější pobyt, nežli v pustém domově vdovce. Tak to trvalo s Havlíčkem po kolik měsícův. První radostné vyrušení po dlouhé apathii spůsobila mu naše Božena Němcová svou rozkošnou „Babičkou“, kterou na rozdíl od Vrťátkových „Českých perlí“ pojmenoval „pravou českou perlinkou“, pokládaje ji vedle Erbenovy „Kytice“ za nejlepší práci v naši pobřeznové pěkné literatuře. Však největším dobrodincem byla mu vedle času ta velebná, otevřená kniha přírody. Vábila osamělého chodce napořád záludněji v ta šumná zlatoklasá pole, v tichost svých hájů a niv, vracejíc mír v jeho duši a budíc ji zároveň svými skřivany ze sna. Havlíček počal si naříkati na to své živoření bídné, že nemůže nic účinkovati pro lid svůj, že je tu právě tak internován jako v Brixenu. „Dobré to znamení!“ těšili se přátelé, slyšíce ustavičný ten jeho stesk. A neklamali se. Bývalá křepkost ducha, horlivá jeho snaživost pro dobro obecné vůčihledě se vrací. On netrpělivě cloumá řetězy policejní dohlídky, kterouž posud mu vážou ruce i nohy, činí pokusy, aby se jí zbavil, a hledá sobě přiměřeného zaměstnání praktického. Pomýšlí znovu na rolnictví, které by sloučil s rationelním průmyslem hospodářským, studuje lučbu rolnickou, baví se s včelami, hovořívá opět rád s rolnickým lidem, a sleduje živě dramatický rozvoj ku katastrofě dospívající války na Krymu. Hrdinná obrana Sebastopolu, statečnost ruského vojska, nevděčná politika Rakouska vůči caru Mikuláši, vše to mocně jej dojímá…

Po bývalém humoru ovšem nebylo dosud ani potuchy. Přestálé strasti nevryly sice vrásek do čela, ale z duše vypudily bývalou veselosť. Jen když přijela na prázdniny Zděnka se švakrem Jarošem, rozjasnila se tvář Havlíčkova odleskem blahosti a mohlo se doufati, že dítě to, na němž srdce jeho viselo, časem setře poslední chmury s čela, které neslo korunu trnovou.

Nejedná zajímavá episoda odehrála se v tom zátiší německobrodském. Přišel tak mnohý věrný druh, aby objal a potěšil svého drahého Havla. Přišel mimo jiné i šlechetný Musil Jihlavský a hle, Havlíček měl dosud dobře uschovaný onen průvodní list, jejž mu byl před 4 lety přítel opatřil. Vrátil mu jej s tou správností, kterou vyznamenával se vždy, a ovšem i se srdečným povděkem.

Však nejtklivější episodou z doby té bylo shledání se s Jos. Kajetánem Tylem. — Upamatujeme se, jak Havlíček před desíti lety v plné bujaré síle zkritisoval Tylova „Posledního Čecha“ a jak ostrá ta kritika Tyla zranila. Nyní slavený a nejpopulárnější kdys belletrista náš přišel náhodou do Německého Brodu co — chudý divadelní herec, jsa regisseurem kočující divadelní společnosti Zöllnerovy. Ano, takové trní nastlal osud v dráhu šlechetného toho muže a národovce nejryzejšího, který ze všech spisovatelů předbřeznových nejvíce srdcí zanítil pro svatou naši věc, nejšlechetnější pocity vzbudil v lidu českém: lásku to k národu, jazyku a vlasti rodné, který od mládí celý život věnoval jen myšlénce vznešené, téže myšlence co Havlíček. Nyní muž ten, pronásledován nepřízní reakce Bachovy, opuštěn od bývalých přátel, před časem sestaralý, churav a chud octnul se na blízce někdejšímu svému literárnímu odpůrci. Jak bylo asi v tu chvíli našemu Karlu? Skutek dopověz. Jakmile zvěděl, že Tyl do Brodu zavítal, přiměl Karel Brodské k tomu, aby na počest zasloužilému národovci a duševnímu bohatýru pořádali v blízkém Želivě přátelskou hostinu, ku kteréž i on, Havlíček se dostaví. Vskutku také dostavil se a tu před svými sourodáky, podávaje Tylovi pravici, Karel náš upřímnými slovy hlasitě vyznal, jak že se v mladickém zápalu před desíti lety svou příkrou recensí proti Tylovi přenáhlil, jak toho již mnohokráte litoval a jak má za svou povinnost chybu svou napraviti veřejným odprosením muže, před jehož neocenitelnými zásluhami, před jehož obětovným životem se koří… Šlechetný Tyl byl tak dojat, že beze slov klesl Havlíčkovi v náruč a líbaje Brixenského mučedníka, oslzel. Za nejsrdečnější zábavy po té oba ti duševní heroové naší, kteří naučili více lidí po česku cítiti a jednati, kteří rozšířili více světla v národě, než dovedla by celá akademie učencův, dlouho prodleli při sladkobolných zpomínkách a rozloučili se co nejlepší přátelé, netušíce ani, že vidí se v životě naposledy.

Po měsíci na to, k vánocům r. 1855, přišel Havlíček opět do Prahy ku své Zdence, maje dovolení pobýti zde 14 dnův.

Byl to jen úzký kruh přátel, které za pobytu toho navštěvoval, nebo kteří se scházeli u Jarošův. Tehda ještě nestýskal si Havlíček na žádnou chorobu. Vypadal sice na svůj věk, 34 let, záhy sestaralý, ale chůze byla pružná, hlava jako vždy jindy vzpřímena na silném týlu, celé držení těla statné. Přátelé s radostí znamenali, jak se byl přes léto duševně zotavil, že je již opět, až na tu bývalou veselost, tím starým v půtkách otuženým kozákem, který se bohda proseká veškerým tím hložím, až dočká se s námi opět dnův šťastnějších a blažších. —

A zatím již dávno hlodal tajný červ v cévách tohoto kmenu cedrového, zatím již v těch zkoušených prsou brala počátek táž choroba hrozná, která tak krutě zlomila jeho nezapomenutelnou Julii. Vrátiv se do Brodu Německého zahrabal se Havlíček znova do knih, jichž byl sobě z Prahy notnou zásobu přivezl, i pracoval s touž klopotností ducha jako vždy jindy. Ale po několika nedělích, asi v únoru 1856, počal si stýskati, že nevydrží již tak dlouho pracovat jako pracovával, že po několika hodinách již cítí se unavena. Příbuzní jeho pak s úzkostí pozorovali, kterak tou měrou, v jaké vítězí pronikavý bystrý jeho rozum nad vzpomínavým citem, tou měrou, jakou napíná se jeho duch k novému vzletu, hubení tělo Havlíčkovo, zapadá šíje jeho, kalí se mu hlas a podezřelý kašel i ve spaní jej rušívá… Radili mu, aby se šetřil a léčil. Když pak od velikonoc kašel se horšil, ba když dvakráte i krev vyhazoval, tu ovšem již co nejdůtklivěji doléhali naň, aby se poradil s lékaři v Praze.

Ale trvalo přes polovici května 1856, než sobě Havlíček vymohl k tomu od místodržitelství povolení. Dne 24. května byl konečně v Praze a navštívil nejdříve svého starého přítele, bodrého lékaře a lidumila Podlipského. Tento prohlédnuv perkussí jeho plíce, měl co činiti, aby se opanoval a utajil před Karlem své ukrutné překvapení: Shledalť, že jsou plíce Havlíčkovy zachváceny tuberkulosou! Nechtěl ale vlastnímu rozpoznání ještě věřit i pozval na den 28. května^{[red 1]} 1856 prof. Hamerníka na konsilíum. A nyní postupme slovo opět šlechetnému lékaři samému:

„Pamatuju se, píše, posud bolestně na den, kdy jsme byli, professor Hamerník a já, vyzváni, vyšetřovati zdraví muže, na němž visela láska a naděje veškerých Čechů. Perkutovali jsme, pohlédli jsme za zády jeho na sebe… zkázonosný to pohled! Ortel smrti četli jsme jeden v očích druhého. Hamerník mou důminku úplně potvrdil. — 30. května podali jsme o Havlíčkovi místodržiteli Mecsérymu toto vysvědčení lékařské v řeči německé. „Nižepsaní dosvědčují tímto, že p. Karel Havlíček už po delší čas na poznenáhla přibývající obtíže prsní churaví.

Tentýž obzvláště počátkem běžícího roku jest očividně a nápadněji churav, kašel jest častější a prudší, dvakrát se dostavilo chrkání krve, žlázy po pravé straně krku jsou naduřelé až zvící oříšku lískového, zatvrdlé a při dotýkání bolí; začasté průjmy; od polovice dubna přechází hlas a jest sípavý, tělo celé patrně hubení. Při fysikálním ohledání nacházejí se hoření části plic, zvláště však na levé straně, zhuštěné, v levém plíci zvředovatělé doupě může být zřejmě prokázáno. Pan Karel Havlíček jest tudíž zachvácen známými tuberkulemi, které se v plicích a žlázách na krku dokázati dají. Nížepsaní podávají toto vysvědčení dle svého nejlepšího vědomí a svědectví a přejí si, aby toto věrné a věci přiměřené zdání v prospěch nemocného bylo za pravé uznáno, aneb aby nemocný ještě od jiných znalců byl bedlivě prohledán a vyšetřen.

V Praze, dne 30. května 1856.

Prof. Med. Dr. Jos. Hamerník.
Dr. Jos. Podlipský.“

Toto vysvědčení bylo po místodržitelství do Vídně posláno by mohl Havlíček v Praze zůstati a zde se dáti léčiti. Chování bývalého místodržitele p. barona Mecsériho bylo velmi vlídné; za to však choval se jeden podřízený úředník velmi surově, vytrhl z Jarošových rukou vysvědčení a křičeti se jal: „že Havlíčka druhého dne ráno žandarmy dá z postele na železnou dráhu vynésti“, což se ovšem nestalo, jelikož od místodržitelství dovolení k dalšímu pobytu v Praze se obdrželo —

Ačkoliv se tajila před Havlíčkem jeho nebezpečná choroba přece on tušil, že vice se neuzdraví, a když se mu jiná methoda léčení nabízela, jakýmsi šarlatánským spůsobem, studenou vodou, pronesl slova ta: „A kdybych věděl, že mne toto spasí od smrti, přece bych se dal léčit jen Hamerníkem a Podlipským.“

Sil ustavičně ubývalo, až jsme se usnesli jej do Šternberka u Smečna na venkovský vzduch poslati, kamž se 22. června 1856. odebral.“

Ve Šternberském parku obýval Havlíček pokoj ve ville náležející Dru. Jirušovi, obsluhován jsa zahradníkem Gerhardem, který posud žije a takto vypravuje: Havlíček zde bydlel velmi rád. Když do Šternberku přijel, chraptil a sípal tak, že nemohl dobře polykat. I při polévce kašlal. Psal do poslední chvíle a dopisoval často svým přátelům do Prahy. Nikdo ho zde nenavštěvoval a on též po nikom netoužil. Navštěvoval pouze jediného člověka v Šternberku: mlynáře to Beránka, starého vlastence, který v roce 1849 byl pro politické věci k smrti odsouzen, což mu ale ve 20letý žalář změnili, z kterého byl po šesti letech na přímluvu hraběnky Clamové propuštěn, aby spatřil rodinu a mohovitost svou — zničenu. S tímto těžce zkoušeným mužem Havlíček jedině obcoval. Nejraději mluvíval o své nebožce paní a o své Zděnce… Posledních čtrnácte dnův nemohl spát. Psal tedy do Prahy o lék, načež mu Dr. Hamerník poslal 8 prášků, aby vždy večer jeden bral. —

„Když jsem mu první dáti chtěl,“ vypravuje starý zahradník dále — „řekl mi Havlíček, že si jej vezme sám. Ráno pak leželo na stolku osm prázdných papírků, Havlíček ale spal tvrdě v jednom kuse dva dni a dvě noce! Když pak procitl, už nevěděl o sobě, blouznil a v tom stavu byl proti své vůli odvezen do Prahy…“ Po důležitém tomto svědectví, které tuším žádný upřímný Čech nepřečte bez mocného pohnutí, nechmež opět dolíčiti tragoedii našemu taktéž již zvěčnělému Dru. Podlipskému: „Dne 22. července, tedy právě po měsíci, co žil ve Šternberku, přišel od Havlíčka dopis na pana Jaroše; dopis byl mně 23. ukázán. Havlíček si v něm chválil domnělý postup svého zdraví, psal z počátku pevnou, ku konci listu však již patrně třesoucí se rukou — avšak ejhle! neslýchaná tu chyba gramatická! Ta mne polekala. Bylať mi tak nebezpečným symptomem, že jsem pravil: „S Havlíčkem musí být zle“, a okamžitě se rozhodl, že se musím o stavu jeho přesvědčiti. Hned s úsvitem druhého dne, 24. července, vyjel jsem s jeho švakrem p. Aloisem Sýkorou do Šternberka. Přijeli jsme tam k 8. hodině. Nalezli jsme Havlíčka v posteli a už divně blouznícího. Seznal jsem, že tuberkule již i v mozku se vyvinuly! Gramatická ona chyba byla první známkou toho záchvatu… Odpoledne na to dal jsem jej snésti do vozu a ujížděli jsme ku Praze. Horečka zmítala neustále naším drahým nemocným. Musil jsem jej držeti, aby mi s vozu neseskočil, — On, jenž tak chladnokrevně splašenými koni unášeti se dal při své osudné cestě do Brixenu!… Když jsem však viděl, že má úmysl rozbíti okno u vozu, nechal jsem jej schválně vyvésti tento záměr, počítaje na to, že jej prudký ten čin, pohled na rozbité sklo a ten šramot při tom jaksi vzpamatuje a umírní. Nemýlil jsem se. Když bylo okno rozbito, usedl Havlíček do koutka a byl od té chvíle tichým.

V Hostivicích mu dle zdání mého naposledy vysvitlo světlo života a rozumu: Bylo tam slyšet z hostince zpívání českých písní. On se pousmál a položil na mé rámě ruku, neřekl však ničeho. Když jsme přijeli na Hradčany, neznal ničeho více! Jeho strhané zraky těkaly sem a tam. Jmenoval jsem mu stavby, upozorňoval jsem jej, ale přesvědčoval jsem se víc a více, že mi již nerozumí a že jej nic více nezajímá!! —

K 8. hodině večerní přijeli jsme do Prahy ku páně Jarošovu bytu na Novém městě pražském čís. 1029 proti státnímu nádraží. Zde uložili jsme nebohého na tutéž postel, na kteréž skonala jeho choť, v tomtéž pokoji na tomtéž místě. Nepoznal již ani svou dcerušku, kterou mu přiváděli! Vůbec také již k sobě více úplně nepřišel.“ — Tak ležel mučedník náš v agonii pět nocí a dní, mezi kterouž dobou P. Řezáč jej zaopatřil svátostí umírajících. Jeho poslední slovo v přítomnosti Dra. Pinkasa vzdechnuté bylo: Julie!… Dne 29. července 1856 odpoledne jakoby oživoval… Dával znamení, že chce něco napsat. Přinesli mu papír a tužku a ubohý pravicí neustále až do skonání svého pohyboval jakoby psal… O páté hodině odpolední však tužka vypadla z ruky, hluboký povzdech a hrdinný mučedník — — dotrpěl!!

Tak shasla naše hvězda. Veliký Čech a Slovan, chrabrý, upřímný, sebeobětovný, jediný náš Karel Havlíček Borovský!

„Věčnaja mu paměť!“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opravujeme dubna na května.