Karel Havlíček Borovský (Tůma)/II. Zasvěcení mladého žití

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: II. Zasvěcení mladého žití
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 17–22.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

Doba, kdy Havlíček vstupoval do filosofických studií na vyšším učení pražském, byla jako stvořena pro povzbuzení a posvěcení mladých, šlechetných našich sil. Může se směle říci: tehda právě odkládala novodobá literatura česká své dětské střevíčky a nabývala jonácké křepkosti a síly. Ba nedosti na tom: všecko naše snažení vlastenecké tenkráte, koncem let třicátých, jakoby svěžím jarem zmlazeno, patrně zmohutnělo přibírajíc opravdovějšího, zmužilejšího rázu; česká duše oddychovala již, ať užijeme vlastního slova Havlíčkova: v očistci. Dvěma mužům nesmrtelným náleží přední zásluha o tento pokrok zdatný: našemu Nestoru Jos. Jungmannovi a našemu Pavlu Šafaříkovi. Celý poklad našeho jazyka otevřel se náhle urovnán mladému pokolení českému arcidílem Jungmannovým, jež počalo vycházeti rokem 1836. v patnácti stech výtiscích. —

„Směle prosopisci již se potápějte,
perly a korály z něho vynášejte:
a vy zpěvní Argonautové
šťastným větrem po něm plujte,
vlasti zlaté rouno vybojujte —“

mohl právem zaplesati náš Čelakovský nad epochální prací třiceti let života Jungmannova. Ale čím byl slovník Jungmannův pro jazyk náš a literaturu jeho, tím byly Slovanské starožitnosti Šafaříkovy duchu a vědomí našemu národnímu.

Posud nedosti oceněný, geniální ten učenec náš, jenž r. 1833. na pouhý slib soukromé pomoci přátelské, zajišťující mu roční almužnu 480 zlatých, odvážil se s rodinou svojí z Uher do Prahy, jen aby zde pro národ svůj pracovati mohl, — Pavel Šafařík tři léta po svém příchodu dopsal s obrovskou učeností dílo o nejstarších dobách Slovanstva, v němž důvody nezvratnými dokázal, kterak národové slovanští od nepaměti v Evropě pevná sídla mají a tudíž plné právo domovské tisíciletou prací kulturní zde si zasloužili, na roveň všem ostatním národům vzdělaným. Od Kollárovy „Slávy Dcery“ žádné dílo neutužilo hrdé vědomí nás Slovanův mocněji nad práci Šafaříkovu.

Než, ani Jungmann, ani Šafařík nepřestávali na pouhém slově psaném. Kdežto dobrosrdečný stařeček Jungmann jsa od roku 1835. prefektem gymnasia staroměstského nevýslovným kouzlem idealismu svého působil na studentstvo naše, Pavel Šafařík zatím s rovnou horlivostí tvořil v Praze jakési ohnisko slovanských studií, hledě v krev a tělo přiváděti ideu žití svého, ideu to vzájemnosti slovanské. Slavné jméno, jehož si dobyl takřka rázem ve světě učeném a zejména slovanském, obracelo zraky bratří našich na Východě i Jihu, vždy více ku „Slovanské Praze“. Od korunovace krále Ferdinanda V. (r. 1836.) vždy více přibývalo hostí slovanských mezi námi. Zejména Rusové a Jihoslované přicházeli četně na studia slovanská do Prahy: Pogodin, Bodjanský, Srezněvský, Grigorovič — z Jihoslovanův Luděvit Gay, Stanko Vraz, Neradovič a Jan Šafařík, ze Slovenska Štúrové, Hurban, Hodža, Červenák — ba i Lužičané a Poláci dostavovali se v náš kruh a mnozí z nich prodleli na březích Vltavy po léta. Dá se mysliti, jak tyto styky, tyto sympathie vzdálených bratří Slovanských mocně působily na probuzení ducha českého a slovanského mezi mládeží naší. Vědomí, že jest nás Slovanův 80 milionů, že jsme nejčetnějším národem Evropy, — vědomí to zcela jinak projímalo prsa česká než posavádní hádky o pravopis.

Přiučiti se všem jazykům slovanským a studovati literatury bratří slovanských, bylo odtud snahou všech probudilejších našincův, myšlénka duševní a literární pospolitosti všeho světa slovanského byla ideálem všech jarých druhův našich.

V takové ovzduší vstupoval neznámý sedmnáctiletý student venkovský, bez prostředkův, bez známostí, ale s duchem ku podivu vyspělým a s mravnou opravdovostí vůle, jaká jest vzácna v tom věku. Tehdejší dva ročníky filosofické byly obyčejně rozhodnými pro vývin studujících mladíků, jichž sešlo se tu z celých Čech množství veliké. Prvý ročník filosofie pražské čítával zvykle na půl páta sta posluchačův v jedné síni — mladíkův to obou národností a všech možných letor, kteří po kázni gymnasialní náhle okoušeli tu opojnou svobodu učení universitního. Byla to léta duševního kvašení, tříbení a tužení se. Kdo obstál v tomto víru bujnosti a lehkomyslnosti mladické, ten se více neztratil ve světě; ale mnoholiž bývalo těchto povah a duchův silných? Však Havliček byl jedním z nich, ba snad nejsilnějším ze všech. Vstupuje do Prahy, jakoby byl vešel do chrámu, před nímž odložil všechnu světáckou, lehkou mysl a bujnost mladickou. Straní se všech zábav a rozkoší velkého města a nežije než práci. Celou bytostí jeho vládne pevná opravdovost, s jakouž béře se za jediným, zrale promyšleným cílem: chce prospěti Slovanstvu tím, že bude ze všech sil vzdělávati sebe, aby kdysi mohl vzdělávati národ svůj. Chce se státi kdysi učitelem tomu milovanému, nadanému, zanedbanému lidu svému, a tož učitelem nad jiné horlivějším, ano, nad jiné obětovnějším. Toť ideál jeho duše mladé, za kterým dychtí s horlivostí zmužilé, rázné své vůle. Slovutní professoři Exner a Müller, kteří přednášeli o filosofii a krasovědě, z těžká měli kdy nadšenějšího posluchače. Avšak což vůli Havlíčkovu nad jiné karakterisuje: on vydržel pilně i v pověstně nudných přednáškách Karla Pressla, chtěje se dobrovolně vzdělat v přírodopisu, o němž na gymnasiu ničeho nevěděl. Den co den trávil pozdě do noci opisováním explik a mimo to ještě s velikým zápalem studoval Jungmannův Slovník i Slovesnost, aby se naučil řádně po česku psáti.

Druhové jeho ve studiích rozuměli vlastenectví tak, že se okoušeli v českých verších a se svými prvotinami ihned za tepla spěchávali do redakcí „Včely“ neb „Květů“. Takovými hříčkami Havlíček se nebavil. Ba pohrdal těmi ješitnými snílky. kteří „ač jsú velicí oslové, přece do rozličných časopisů píší a obecenstvo hlúpostí svú trmácejí“. Jeho vlastenčení záleželo v tom, že hledal mezi kollegy svými nadanější, však národně posud neprocitlé druhy, aby z nich udělal vlastence a nadchnul je pro ideál svého žití, by kdysi s ním pospolitě pracovali o zvelebení národa českého. Zamiloval sobě zejména Františka Jirgla a Viléma Gáblera, které připoutal k sobě brzy tak, že snesli od přítele všeliké důtky a perné pravdy, poznávajíce s rostoucím potěšením jeho vznešenou snahu, i jeho nadobyčejného ducha.

Naproti tomu sotva kdo měl jakés moci nad jeho hlavou tvrdou. Nuže a v té hlavě zrál již ode dávna úmysl pevný: státi se — — knězem…

Dnes připadá nám číro nepochopitelným, jak mohl mladík takého nadání a takých vznětů rozhodnouti se pro kleriku. Přišla to snad na osmnáctiletého hocha ona chvíle zádumčivosti a tesknoty, jakouž snad každý prožil v mládí svém? V takové náladě toužívá srdce mladé po klidu, po samotě třeba i kláštera nebo hrobu. A při Havlíčkovi vychovaném na faře šlechetným knězem, víme nad to, že měl hluboký smysl náboženský, jenž prozírá dojemně z jeho listův psaných matce. Slyšme na doklad přání, jaké posýlá k 19. březnu 1840. své milované matce k svátku. Píše po německu (neboť tak bylo tehda u nás v rodinách měšťanských mravem) takto: „A nyní ti milá matko chci přáti; ale přání mé nebude takové, jaká bývají. Hleď, nejmilejší matinko, abysi ve čtvrtek se dostala na studentskou mši (v Brodě) a já budu právě týmž časem, totiž po 8. hodině u sv. Jana v zámeckém kostele klečeti a budeme se oba o jedno modliti: Ty modli se za mne a sebe a všecky ostatní a já modliti se budu za Tebe, sebe a všecky ostatní. V pátek však budu dle přání Tvého po 11½, v zámeckém kostele, nebo teprve o 11. hod. chodíme ze školy. Milá matko! Modli se za mne jenom o to, aby Bůh udělil požehnání při volbě stavu mého. Nemohu ničím jiným státi se, než knězem; proti všemu ostatnímu mám skoro nechuť a ošklivost; ale chci býti knězem se vši opravdovostí a proto doufám, že Bůh pro tento dobrý úmysl přičiní milost, k čemu my lidé můžeme dáti pouze snahu svou. A kněz, činí-li toliko co může, jest věru nejspokojenějším člověkem na světě.“

Otci se sice toto předsevzetí synovo hrubě nelíbilo, chtěl míti z hocha raději právníka, ale zbožné matce bylo to mluveno z duše. starý vikář pak ani nezrážel, ani nedomlouval. Zanechal někdejšího miláčka svého v nejvážnější otázce života bez výstrahy i rady… Vedle těchto pohnutek působily však ještě i jiné. A tož především bída tehdejších poměrův veřejných. V každém jiném stavu mimo kněžský, musel tehda Čech zapříti a skrýti svoje smýšlení jako otrok, sice nedostal se ku předu. Jen u kleriky chábnul německý absolutismus Metternichův, jen nižší kněžstvo mohlo tehda u nás poměrně nejvolněji působiti na probuzení a vzdělání lidu českého ve smyslu vlasteneckém. Ta byla příčina, pro kterou před 1848. téměř všecky výtečnější hlavy naše uchylovaly se ke studiím bohosloveckým; kdežto dnes nejde do semináře leda slabý student, nebo chuďas netroufající si pro nouzi hmotnou přečkati studia universitní, tehda hrnuli se do semináře pražského výborní studenti, kteří absolvovali filosofii s vyznamenáním.

Jinoši tito nadšeni byli svatou láskou k vlasti. „Nevedla je do semináře touha po třpytících se infulích, doktorských kloboucích, tučných prebendách, nebo dokonce missionářských růžencích. Nikoli. Oni šli odhodlaně pracovati na vinici národu svého, jejž vzdělanci jiných stavů chabě opouštěli.“ Tím víme, co vedlo Havlíčka po skvěle odbyté filosofii k tomu, že přihlásil se do pražského semináře. Velice přispěl prý k tomu i vliv na slovo vzatého učence a spisovatele našeho professora Jana Pravoslava Koubka, jenž od roku 1840. na vysokém učení Pražském o řeči a literatuře české čísti začal a ohnivým slovem svým brzy na chrabrou mládež studující velikého vlivu si získal. Havlíček přilnul k výbornému muži od první chvíle celým srdcem, až oba ostali přáteli pro celý život svůj.

Prázdnin, které mu ještě zbývaly, užil Havlíček především ku první větší cestě své po Čechách. Pustil se pěšky na sever ku Bezdězi, kdež v německé již krajině trávil u rodičův spolužák jeho Vilém Gábler. Otec Gáblerův zalekl prý se na první pohled vzezření devatenáctiletého mladíka, jenž přišel v šatě dosti ošumělém navštíviti syna; ale brzy poznal v mladém stoiku ducha i srdce výborné, takže ničeho nenamítal proti další pospolité pouti obou soudruhův, která šla pořád pěšky na Drážďany a odtud nazpět přes Krušné Hory na Milešovku, kdež se oba mladíci rozešli.

Havlíček zašelť si po té do Ječovic navštíviti ještě přítele dětství svého P. Serbouska, jenž tam byl nyní farářem, a stráviv u něho milý týden, chvátal pak opět domů do Brodu, aby se rozžehnal netoliko s rodiči, ale i se svým drahým rodištěm, s tím luzným koutkem dětských upomínek, jejž miloval nade všecky kraje světa a po němž zval se hrdě Borovským. Ale starého vikáře zde více nebylo. Přesídlil do nedaleké Přibislavi. Tam uchýlil se nyní Havlíček před osudným krokem svým. Jednoho dne však objevil se nenadále opět v Borové, aby jménem vikářovým pozval bydlící tam tři gymnasisty brodské k návštěvě na faru Přibislavskou. Jeden z těchto gymnasistů byl Václav Zelený. Slyšme, co vypravuje o tehdejším Karlu našem: „Cestou nemluvil než o vznešeném povolání kněžském; v Přibislavi pak v zahradě farní ležící na vysokém břehu nad krásným údolím sázavským, uchvácen byl takovým zápalem, vypočítávaje vše, co řádný kněz ve prospěch lidu může konati, že nepamatuji, aby byl kdy potom mluvil tak ohnivě a nadšeně.“

Však výmluvněji, než kdokoliv jiný, objevuje nám tehdejší rozpoložení mysli Havlíčkovy vlastní jeho apostrofa, již napsal ve fysice r. 1840.:

Chůvo moje milá náboženství!
Chtějí tomu, abys stárlo;
ale „Nezšedivíš!“ pravil Pán,
pravil, až mi srdce plápolalo!
Mlado budeš, ať si slunce zpráchniví,
po mém boku poplyneš co panna,
červeňoučké ličko nezahalíš;
a když obklopí mne bláznů sbor:
čelo Tvoje skvoucí utvoří mi ticho!“