Kalendář/O povaze kosů

Kalendář Karel Čapek
O zpěvu ptačím	O povaze kosů	Sova

Údaje o textu
Titulek:	O povaze kosů
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Stěžují-li si staří lidé, jak se ten svět mění, míní tím obyčejně mravy mládeže, rozmach automobilismu, sociální trampoty a jiné novodobé úkazy; ale obyčejně přehlédnou, že se ten svět mění i v některých úkazech přírodních. Tak například rackové prý dříve nemívali svou povinnou jarní etapu u pražských mostů; vzali si to do zvyku teprve před několika desítkami let. Anebo v přírodopisech našich otců býval kos líčen jako plachý lesní pták. Jděte dnes hledat kosa do lesa; a co se týče jeho plachosti, je o hodně méně plachý než podomní prodavač vstupenek na dobročinný koncert. Přesněji řečeno, stal se z něho úplný nestyda a městský flákač. Nechal lesy lesní reformě a nastěhoval se do městských zahrádek a parků; vlastně zmocnil se jich rukou násilnou. Hle, co učinila civilizace z plachého lesního ptáka.

Ráno začne hulákat za naprosto nemožné hodiny, jen aby vás vyrušil ze zaslouženého spánku. Když se mu to povede, utiší se a počne provozovat své pravidelné rošťárny: popelí se v záhonech, aby si podrbal muňky, uštipuje puky květů, rve tulipány a vytahuje z půdy malé sazeničky; za nějakou hodinku práce vám zdemoluje kus přírody, který nazýváte svou zahrádkou, a uspokojen se vyhoupne na plot a volá: “Kolik je hodin? Kolik je hodin?” Druhý se vychloubá: “Já jsem z Vídně! Z Vídně! Z Vídně!”, kdežto třetí se vysmívá: “To se ví!”

Pak vyjdete potěšit se rosnou zahrádkou, a najdete rozryté záhonky, rozškubané plátky vzácného tulipánku, orvané kročce a vyhrabané pomněnky, které jste včera sázel. I počnete bědovat a láteřit na toho černého surovce, který se natřásá na plotě, hrozíte mu pěstí a slibujete mu, že si na něho koupíte flobertku nebo strojní pušku; a tu ten černý ničema se k vám obrátí zády a zvedne ocas dávaje co nejzřetelněji najevo: “Polib mně šos, člověče!” Rozzuříte se a hodíte po něm hrudou; poskočí a počne hrubě nadávat. Řeknete si, že s takovou sebránkou si raději nezačínat, a dáte se do práce s motyčkou nebo rýčem; vleze vám rovnou pod nástroj, takže musíte dávat pozor, abyste ho nepřekrojili, zatímco tahá ze země žížalu jako ohromný makarón. Odstrčíte ho motyčkou, aby vám nepřekážel; vynadá vám a vysadí na vás zadek, ale neustoupí. Je dotěrný jako štěnice a drzý jako váš největší nepřítel. Kvečeru usedne na kraji střechy a počne flétnovat tak pěkně, že se opřete o rýč a necháte všeho –

A když hnědá kosice snese svou kolekci vajíček (jsou totiž strašně plodni), můžete jí strčit nos až do hnízda; ani se nehne, jen mírně mrká a dává najevo: “No tak hlídej, člověče, hlídej, tleskej do dlaní, abys zahnal kočky; hleď jednou být nějak užitečný.”

A člověk tedy hlídá a zahání kočky od hnízda těch černých nestydů.