Kalendář/Jinovatka

Kalendář Karel Čapek
O výzkumu zimy	Jinovatka	Ledové květy

Údaje o textu
Titulek:	Jinovatka
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Pravda, říká se čarovné jaro, a nedá se proti tomu nic namítat, pokud tím chceme pochválit takové dubnové jitro nebo májový večer, kdy kvete šeřík a pustoryl. Ale bereme-li pojem čarování poněkud svědomitěji, tu, jak je doloženo ve všech odborných pramenech, jako jsou pohádky, záleží pravé čarování v tom, že někdo za tím účelem, aby přivodil změnu v dohledném okolí, zamává čarovným proutkem nebo zamumlá čarodějné heslo; a v tu ránu je tu zářivý zámek nebo nepřekročitelné jezero nebo jiný nápadný úkaz, po kterém tu dříve nebylo ani potuchy. Pravé čarování není nikdy pomalá a trpělivá páračka; pracuje naopak s náhlým a překvapujícím efektem. Udělat pomalu, trpělivě, s vynaložením mnoha času a práce něco, co tu ještě nebylo, tomu se říká tvoření; ale pravé a poctivé čarování jen luskne jazykem nebo mávne nějakým proutkem, a je to.

Není pochyby, že v tomto přesném smyslu slova jaro nečaruje; pravda, nikdy nejsme při tom, když se rozevře první kvítek forzýtie nebo se rozbalí první pupen březový, ale květ i list si dává celkem hodně na čase a musíme s ním mít andělskou trpělivost. Trávník se nezazelená přes noc a bříza se nerozjiskří od večera do rána světlounkým lupením; dá to přemnoho práce, než se její jemné proutí stane ševelící korunou. Všechno má své dlouhé dny a týdny, kdy se tiše připravuje a neznatelně bobtná a nabíhá barvami; a teprve po dlouhém váhání a kutění se z toho znenáhla udělá čarovné jaro.

To zima pracuje jinak; a dělá to podle všech klasických předpisů o čarování. Člověk se ráno probudí a jde se podívat z okna; a najednou to, co včera bylo černou a tvrdou zemí, je ohromně bílé a kypré sněhem; jedním rázem se přemění z gruntu celý svět, má jinou modelaci, jiné ticho a jinou strukturu, – kdyby mne někdo ve vánočním spánku přenesl třeba na Velikonoční ostrovy, nebyla by to taková nesmírná změna, jako když napadne čerstvý sníh.

Nebo přes noc přituhne, a tam, kde byl člověk po léta zvyklý vidět střechu sousedovu, ježí se stříbrné kapradí, jiskrné jehličí a bílý mech a vějířovité chaluhy ledových květů na okenní tabuli. Říkám, ať to někdo přes noc udělá, abyste se probudili ve skleníku tak zajímavé vegetace! Když čarovat, tedy pořádně; a vymyslit přitom zbrusu nový svět.

Nebo je to jen jinovatka; napadla v třeskuté noci měsíční, a teď celý svět trne ve strašlivé a křehké kráse bělostného jíní. Co včera byl černý a uzlovitý strom, je nyní obrovský trs mramorově jiskřícího korálu; co bylo včera pusté a strašidelné houští, je ze stříbra tepaná mříže, pavučiny na staré besídce se obrátily ve stříbrné krajkoví, suché listy na zemi jsou krumplovány stříbrem a namrzlé hvězdice trávy se třpytí jako utkané ze skla. Každá jehlice na smrku nebo jedli je obrýsována třpytivým proužkem; černé listy břečtanu vroubí stříbrný filigrán, suchý stvol řebříčku je celý naježen přejemnou kraječkou jinovatky, – a co vám o tom budu říkat, vždyť to znáte sami; vy také jste zkusili olíznout bělostnou větvičku a sáhnout prstem na ty překrásně stavěné trsíky jinovatky. Vy také jste viděli ve vánočním jitru kvést sady jinovatkou tak bláznivě a bohatě, že to nedovede žádný máj se všemi svými třešňovými květy a vonnými střemchami; a vy jste také byli svědky, jak do toho zasvítilo slunce, jak to v korunách stromů slabounce zaševelilo, a bylo po celé bělostné parádě; co dělat, co dělat, je to právě jen čarování, které netrvá. Pravda, tvořit je páračka, a nikdy se toho tolik nenadělá jako mávnutím čarovného proutku; ale je to, abychom tak řekli, přece jenom solidnější a trvalejší práce.