Křesadlo (překlad Peška/Mikuláš Boleslavský)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Křesadlo
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Fyrtøiet
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 17–24.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
Související: Křesadlo – Koberův překlad

Silným krokem jako na pochodu válečném kráčel polní cestou voják. Na zádech měl torbu a po boku palaš; přicházeje z vojny ubíral se domů a potkala ho stará čarodějnice. Byla škaredá jako noc a pysk dolní visel jí přes bradu až na prsa.

„Dobrý večer, vojíne!“ promluvil naň. „Máš pěkný palaš a jaká to torba veliká! Tys pravým vojínem! I máš míti tolik peněz, kolik si žádáš!“

„Děkuji tobě, babisko!“ pravil voják.

„Vidíš-li onen veliký strom?“ tázala se čarodějnice ukazujíc prstem na strom, stojící blíže nich na cestě. „Uvnitř je celý dutý. Vylez až na vrcholek stromu, tam najdeš do něho díru a tou můžeš se spustit hluboko do stromu. Okolo pasu dám tobě provaz, abych tě mohla zase vytáhnouti, až na mne zavoláš.“

„A což mám dole v stromě dělati?“ tázal se voják.

„Půjdeš tam pro peníze!“ pravila čarodějnice. „Jakmile slezeš v stromě až ku kořenům jeho, přijdeš do vysoké a dlouhé chodby, v níž tisícero světel hoří. Tam uvidíš troje dvéře a klíčem v nich můžeš je otevříti. Vejdeš do první komory a tam uvidíš na podlaze velikou truhlu, na níž sedí pes s očima velikýma jako dvě plamenné koule, ale strachu z něho neměj! Dám tobě svou modrou kostkovanou zástěru; tu na podlaze prostřeš: pak poběžíš pro psa, vezmeš a posadíš ho na zástěru, otevřeš truhlu a nasbíráš sobě peněz, kolik budeš chtíti. Jsou tam samé měďáky. Žádáš-li si raději peněz stříbrných, jdi do druhé komory; tam sedí na truhle pes s očima velikýma jako dvě ohnivá kola; ale neměj z něho strachu. Posaď ho na zástěru a naber sobě stříbrňáků, kolik chceš. Žádáš-li však míti zlata, můžeš ho míti tolik, kolik uneseš, ale musíš do komory třetí. Pes na truhle tam sedící, má dvě oči, každé je tak veliké jako třpytící se báň na kulaté věži. Pes je hrozný, ale strachu z něho neměj! Posaď ho na zástěru, a nic ti neudělá. Potom si naber zlata, kolik míti žádáš.“

„O to by bylo hej!“ pravil voják. „Než co tobě z toho dám, babizno? Trvám, že také něco chtíti budeš?“

„Ani halíře nechci,“ odpověděla čarodějnice. „Toliko přineseš mi odtamtud staré křesadlo, jež tam moje babička, byvši tam posledníkráte, zapomněla.“

„Dej mi tedy provaz okolo pasu,“ pravil voják.

„Tu máš provaz,“ řekla na to čarodějnice, „a tu moji modrou kostkovanou zástěru.“

Voják vylezl na strom, spustil se děrou dolů a byl u veliké a dlouhé chodby, o níž mu čarodějnice povídala, a v níž tisícero světel hořelo. I šel dále a otevřel dvéře od první komory. Hu! hu! Seděl tam na truhle pes s velikýma očima jako dvě plamenné koule a hrozně je vyvaloval.

„Tys hodný chlapík!“ lichotil voják psovi, posadil ho na zástěru rozprostřenou, nabral si měďáků plné kapsy, zavřel truhlu, posadil na ní psa a šel do druhé komory. Kýho ďasa! tam seděl na truhle pes s očima velikýma jako dvě ohnivá kola.

„Jen na mne tak divoce nekoukej,“ pravil voják „bolely by tě oči.“ I posadil psa na zástěru, ale spatřiv veliké hromady stříbrňákův, vyházel měďáky z kapes a naplnil je i svou torbu samým stříbrem.

Nato šel do komory třetí. Tam byla pravá hrůza! Pes seděl na truhle a měl oči tak veliké jako třpytící se báň na kulaté věži, a ty točily se prudčeji než mlýnská kola.

„Dobrý večer!“ pravil voják sundavaje čapku s hlavy; neboť takového psa posud nikde neviděl. Dívaje se naň chvíli, pomyslil sobě: „Teď je toho dost!“ posadil psa na zem, na prostřenou zástěru a otevřel truhlu. Svatí a světice boží! Tam bylo hromad zlata! Byl by za ně koupil celé království, a cukrátek, cínových vojáčků, míčů, bičíků a koníků houpacích, co jich na světě jest. I odházel zase všechny stříbrňáky a nabral si do kapes, do torby, do čepice i do bot tolik zlata, takže sotva jíti mohl. Psa posadil zase na truhlu, bouchl dveřmi a vykřikl tak silně až se to dutým stromem rozléhalo:

„Babisko! vytáhni mne na horu!“

„Máš křesadlo?“ tázala se čarodějnice.

„I hrome,“ pravil voják, „na to jsem docela zapomněl.“ I vrátil se a vzal křesadlo; čarodějnice vytáhla ho ze stromu a on tu stál na polní cestě maje kapsy, boty, torbu i čepici naplněné samým zlatem.

„Co obmýšlíš tímto křesadlem?“ tázal se voják.

„Do toho tobě nic není!“ odpověděla čarodějnice, „ty máš peníze a mně dej křesadlo!“

„Tlachy machy!“ pravil voják. „Pověz, co jím obmýšlíš, sic tasím palaš, a hlava tvá poletí k nohoum.“

„Nepovím!“ odpověděla čarodějnice a voják tasil palaš a utnul jí hlavu, která jí u nohou ležeti zůstala. On však svázal všechny peníze do zástěry, vzal ranec na záda, křesadlo strčil do kapsy a ubíral se dále rovnou cestou do města. Město bylo krásné, a voják vyhledal si nejpěknější hostinec, žádal míti nejlepší pokoje a nejlahodnější jídla, protože byl nyní boháčem a měl peněz až nazbyt. Sloužící, jenž mu boty cídil, divil se ovšem, že tak bohatý pán má takové špatné a staré boty; ale proč se divil? vždyť si voják až posud nové boty koupiti nemohl. Druhý den měl voják již nový obuv a nový pěkný oblek a byl z něho vzácný pán. Ihned vypravovali mu o všech znamenitostech v městě, i o králi a o jeho dceři, o krásné princezně.

„A kde bych ji uviděl?“ tázal se voják.

„Té nikdy spatřiti nelze,“ pravili všichni.

„Bydlí v velikém měděném zámku, jenž má ohromné zdi a vysoké věže. Král jediný smí k ní, neboť bylo jí prorokováno, že se dostane za sprostého vojáka, a toho král připustiti nechce.“

„Rád bych jednou spatřil princeznu,“ pomyslil si voják, avšak nebylo pomyšlení, aby se mu dostalo k tomu povolení. Ostatně byl vesele živ v samých radovánkách, chodíval do divadla, jezdíval do zámecké zahrady a dával chudým hojné almužny. Takto činil veliká dobrodiní, neboť věděl ode dávna, jak bývá člověku ouzko, když nemá ani haléře v kapse. Nyní však byl boháčem. Měl pěkný oblek a mnoho přátel, kteří mu den co den říkávali, že je muž znamenitý a skutečný šlechtic a takové řeči se mu líbily. Poněvadž denně peníze vydával a jiných nepřijímal, zbyly mu naposledy toliko dva groše a musil opustiti krásné pokoje, v nichž až posud zůstával, a najal sobě světničku přímo pod střechou, sám sobě cídil boty a spravoval si oblek zašívaje díry hrubou jehlou. Z přátel jeho nikdo k němu nepřicházel, protože k jeho bytu pod střechou mnoho schodů bylo.

Byl večer a světla neměl, neboť si ani svíčky lojové koupiti nemohl. Tu si vzpomněl, že v křesadle, jež z dutého stromu vynesl, je ještě oharek. I vzal do ruky křesadlo; křesal, jiskry lítaly kolem, dvéře se rozlítly do kořan a před ním stál pes s velikýma očima jako dvě koule plamenné a promluvil k němu: „Co poroučíte, pane?“

„Kýho ďasa!“ zvolal voják, „toť mám znamenité křesadlo, teď mohu míti vše, čeho si žádám. „Přines mi trochu peněz!“ a pes mžikem odběhl a mžikem se vrátil nesa v tlamě těžký sáček, plný měďáků.

Voják měl radost, že má tak znamenité křesadlo. Zakřesal-li jen jednou, přiběhl pes s měďáky; zakřesal-li dvakráte, přiběhl pes se stříbrňáky, a zakřesal-li třikráte; byl tu pes se zlatem. I stěhoval se opět do nádherného bytu; objednal si nový krásný oblek a všickni staří přátelé věděli opět o něm, přicházeli a měli ho za muže znamenitého.

I pomyslil si jednou: „Předivná to věc, že není možno spatřiti krásnou princeznu. Je prý tak nesmírně krásná; všichni tak vypravují, ale nikdo jí neviděl. Což naplat, když sedá uzavřená v měděném zámku, jenž má ohromné zdi a vysoké věže? Což by to bylo věcí docela nemožnou? Kdepak je asi moje křesadlo?“ Zakřesal a v tu chvíli byl tu pes s očima velikýma jako koule plamenné. „Jeť sice již o půl noci,“ pravil voják, „než rád bych spatřil princeznu, alespoň na chvilku!“

Pes vyskočil ze dveří a co nevidět, takže si toho voják ani nepomyslil, byl tu zas nesa princeznu, která mu na zádech seděla. Spala a byla tak spanilá, že ji každý za skutečnou princeznu míti musil. Voják nemohl odolati žádosti své, a dal jí políbení. Inu byl voják jako každý voják.

Na to odběhl pes a odnášel zpátky princeznu na zádech. Druhý den ráno při snídaní vypravovala princezna králi a královně, že měla podivný sen o psu a o vojáku, že seděla na psu a přijela k vojákovi, jenž ji políbení dal.

„Toť je divná pohádka!“ pravila královna, a proto musila jedna ze starších dvořanek hlídati u lože princeznina, aby pozorovala, zdali má skutečně sen takový, anebo co a jak se děje.

Vojáka zmocnila se opět touha hrozná; přál si princeznu opět viděti, a pes přiběhl v noci, vzal princeznu na záda a unášel ji co nejrychleji. Než stará dvořanka obula ihned lehké kordovánky, utíkala a pádila za nimi a jakmile pes vběhl do vysokého domu, pomyslila si: teď vím, kde to jest! a udělavši křídou kříž na domovních dvéřích, vrátila se domů. Sotva se byla na lože uložila, vrátil se pes s princeznou. Pozoroval však, že na domě, v němž voják bydlel, je znamení kříže; i nemeškal a udělal křídou kříž na všech domovních dveřích po celém městě.

Druhého dne ráno přišli král, královna, stará dvořanka a všickni dvořenínové podívat se, kde předešlou noc princezna byla.

„Zde to jest!“ pravil král spatřiv na prvních dveřích kříž křídou udělaný.

„Pochybuji, že to zde jest, milý manželi!“ pravila na to královna, vidouc na druhých dveřích také kříž bílý. —

„Ale zde také je kříž — a tam také!“ volali všickni ostatní vidouce, že všechny domovní dvéře bílým křížem znamenány jsou, a nahlíželi, že další hledání pravého domu bylo by prací zbytečnou.

Královna však byla paní rozumná, a uměla více než v kočáře jezditi. I vzala zlaté nůžky; rostřihla celou stučku hedvábné tkaniny a ušila z ní pěkný sáček, kterýž naplnila nejmenší krupicí, a přivázala jej princezně na záda. Potom udělala do sáčku dírku, takže kamkoliv princezna šla, krupice dírkou padala a na cestě ležeti zůstala.

V noci přiběhl opět pes pro princeznu, vzal ji na záda a běžel s ní k vojákovi, jenž jí srdcem velice nakloněn byl a rád by se byl stal králevičem, aby si ji vzíti směl. Pes nepozoroval, že cesta od zámku až pod okno vojákovo krupicí posypána.

Druhý den ráno poznali král i královna, kde dcera jejich v noci byla, kázali zajmouti vojáka a do žaláře jej uvrhnouti. Tam seděl chuďas v temnu a v ouzkostech, a za nedlouho bylo mu oznámeno: „Zejtra budeš oběšen!“ Tato zpráva byla pro něho přehrozná, nebo ubohý zapomněl v hostinci — křesadlo.

Již časně z rána zpozoroval skrze železné mříže okénka svého žaláře, jak se hrnou zástupy lidu z města k místu popravnímu, aby jeho odpravu viděli; slyšel jak víří bubny a viděl před žalář přicházeti rychlým krokem celý pluk vojákův. Lidé běželi z města, a mezi nimi byl i ševcovský učenník v zástěře a v děravých trepkách. Běžel skokem, takže mu trepka s nohy padla a odrazivši se letěla na zeď, za níž voják uvězněn byl a dolů skrze mříže svého žaláře se díval.

„Hej ty ševče!“ vykřikl voják. „Jen tak neutíkej; vždyť nezačnou, až já tam budu. Ale poběžíš-li do mého bytu, a přineseš-li mi moje křesadlo, dám tobě čtyry groše. Běž a vezmi paty na ramena!“

Učenník chtěl si lehce vydělati čtyry groše, běžel pro křesadlo, přinesl a dal je vojákovi, a — teď slyšte dále!

Před městem byla vystavena šibenice vysoká; kolem ní stálo vojsko a za vojskem na sta tisíce lidí. Král a královna seděli na skvostném trůně přímo naproti soudcům a veškeré radě královské.

Voják stál již na nejvyšší příčce vysokého žebříku; než když mu chtěli hoditi provaz na krk, pravil ještě, že nevinná žádost ubohých odsouzencův, než trest smrti podstupují, nikdy oslyšána nebývá; on že si ještě přeje dýmku tabáku, poslední, kterou na tomto světě kouřiti bude. Král mu toho odepříti nechtěl a voják vyndav svoje křesadlo, zakřesal jednou — dvakráte — třikráte a okamžitě byli tu všickni tři psy, jeden s očima velikýma jako dvě koule plamenné, druhý s očima jako dvě ohnivá kola, a třetí s očima jako dvě třpytící se báně kulaté věže.

„Pomozte mi,“ volal voják na psy, „abych oběšen nebyl!“ a psi vrhli se na soudce a na rady královské, popadli toho za stehno, onoho za nos a házeli nimi vysoko do povětří, takže padše na zem na kusy se rozmlátili.

„Mne nechejte! To bych nerad!“ volal král, ale pes nejsilnější popadl krále i královnu a hodil nimi k těm ostatním. Vojsko napadl strach a lid volal: „Vojáku! vojáku! Ty budeš králem naším a krásná princezna bude tvojí královnou!“

I posadili vojáka do královského kočáru, a když odjížděl, skákali ti tři psi před kočárem, a lid volal: Na zdar! Kluci pískali na prsty a vojsko mu vzdávalo čest. Princezna vyšla k němu z měděného zámku a stala se královnou, z čehož veliké potěšení měla. Svadební hody trvaly celý týden, a psi seděli u stolu a oči na to vyvalovali s velikým podivením.