Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Junius Brutus soudí syny své

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Junius Brutus soudí syny své
Autor: Jan Havelka
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 87–89.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Roku 509. před narozením Páně vypuzena jest z Říma královská rodina Tarquiniovců, poněvadž poslední král z rodiny té, Tarqninius Superbus, a ne méně jeho synové lid na sěbe byli popudili nezákonitými útisky a ukrutností nesnesitelnou.

Při této příležitosti Junius Brutus a Tarquinius Collatinus zvláště se vyznamenali jakožto horliví obhájcové zákonův a volnosti římské. Proto národ oba muže proslavené zvolil prvními konsuly, kteřížto hodnostářové, vždy na rok zvolení, odtud v čele stáli státu v republiku přetvořeného.

Ale Tarquinius Superbus nijak nemohl oželeti ztraceného trůnu a všelikými cestami domáhal se návratu do Říma. Nejdříve skrze posly, jež na oko se senátem jednali o vydání rodinných statků tarquiniovských, způsobil spiknutí mezi mladšími patricii, kterým se po nádheře a radovánkách královského dvoru stýskalo. Účelem spiknutí bylo násilně podvrátiti republiku sotva založenou a nazpět uvésti Tarquinia Superba do města.

Než, úklady jsou vyzrazeny a spiklenci zjímáni, mezi nimiž byli též dva synové Brutovi, Titus a Tiberius. Ještě téhož dne, kdy zrádné pikle byly odhaleny, svolán jest římský lid na sněm a provinilci předvedeni před soudnou stolici konsulů, jimž v prvních dobách republiky příslušela téměř všecka moc soudcovská.

Mrtvé ticho zavládlo ve shromáždění jindy tak hlučném: nebo lid všechen hluboce dojat byl zármutkem, vida mezi mladými strůjci zrady pokrevní příbuzné toho muže, jenž nejvíce zásluh si byl získal o volnosť lidu druhdy ujařmeného. A podobněž obžalovaní spiklenci netroufali si pronésti slova na obranu a klopíce oči uslzené mlčeli; vždyť příliš zjevným bylo jejich provinění.

Tu povstal konsul Brutus a obrátiv se ke spoutaným synům svým pravil: „Tite a Tiberie, rcete, čím se očistiti můžete ze zločinu, jímž tuto před soudem jste obžalováni?“

Oba synové, ni slova neodvětivše, mlčeli.

A opět otec tázal se synů, čím se jim lze ospravedlniti: než Titus a Tiberius mlčeli opět.

Když pak i po třetí ku vyzvání otcovu Titus a Tiberius odpovídali toliko slzami, umlknul Brutus na chvíli. Lid vůkol trnul pohnutím.

Konečně povstal Brutus a pevným hlasem velel: „Vám, liktorové, odevzdávám zločince tyto. Vykonejte na nich, což jest podle zákona!“

Tu mezi lidem shromážděným ozval se šumot odporu, a slyšány jsou přidušené prosby za slitování. Ale Brutus potvrdil rozsudek svůj slovy: „Spravedlnosť staniž se, i kdyby zhynouti měl všecek svět!“

Liktorové pozdvihli sekery a klidným zrakem díval se Brutus, kterak za všeobecného nářku na zemi klesly krvavé hlavy synů jeho Tita a Tiberia. Byla to jedna z největších obětí, již kdy Říman který přinesl zákonu a své vlasti.

Učiniv zadosť povinnosti soudcovské, Brutus odevzdal další řízení druhu svému v úřadě konsulském, Tarquiniovi Collatinu, a uchýlil se do příbytku svého. Tam zmožen bolem nevýslovným na podlahu zavrávoval a hořké slzy prolévaje oplakával nešťastných synu svých — otec osamělý.

Takové soudce měl národ římský!