Josef Linda : Studie historicko-literární

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Josef Linda
Podtitulek: Studie historicko-literární
Autor: Josef Jireček
Zdroj: Osvěta, 9. ročník (1879), čís. 11, s. 893–918. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Josef Linda

Novější doba literatury české v jistém ohledu značí se kvapným i vynikáním i pomíjením, čehož tím více želeti jest, že chvat ten druhdy na nenavrácenou v nepaměť unáší osoby i děje. Osoby, které před 50 až 70 lety v rozvoji duchovním u nás zaujímaly neposlední místo, vážné děje, které působením osob těch se osnovaly, nyní již na sebe berou povahu takořka mythické mlhavosti. Spisy tehdejší se rozebraly, rozptýlily, roztratily, tak že mnohdy o štěstí mluviti jest tomu, kdo jich aspoň většinu dovede seřaditi pod jeden přehled. Časopisy tehdejší málo kdy se zmiňují o osobních osudech literátův, ba o samé činnosti slovesné jen zřídka kdy v nich se naskytují plaché zprávy. O vlastním jich životě, o spůsobu jich studií, o společných poradách, o vzájemném povzbuzování ku práci národní, zkrátka o všem tom, co se obyčejně děje v zátiší hovoru přátelského, veřejně mluviti, tehdá vůbec nebylo obyčejem. Nám zračí se jen dílo již dokonané, ale cesty i prostředky, práce a zápasy, kterými se k němu došlo, zakryty jsou oponou namnoze neproniknutelnou. Jedinou v tom pomůckou byly by dopisy, ale mnozí ze spisovatelův našich nebyli čilými dopisovateli, a což ještě častěji se přiházelo, přátelské jich listy jednak bývaly pohazovány, jednak naschvál i mimoděk ničeny. Nicméně bez poznání nedávné té doby zbaveni zůstáváme hlavního prostředku k porozumění době následující. Doba zajisté roste z doby, výsledek z výsledku, zdar ze zdaru. A přece u nás dvojnásob třeba, abychom se zřetele nepouštěli toho, co jest nejbližším dle času podkladem nynějška. Při osobě, kterou jsem sobě k vylíčení vyvolil, přistupuje i ta zvláštnost, že z jistých stran na ni vzkládati se chce jakási báječná působnost, že se jmeno její svozuje s objevením, ba přímo i s původstvím jedné z nejvážnějších památek staronárodní slovesnosti. —

Josef Linda byl potomek rodiny, která v Nových Mitrovicích na Blovicku byla usedlá, zanášejíc se hutnictvím. Otec jeho, Emanuel Linda, vyučen byl řemeslu tomu, ale jen za mládí svého je provozoval; později stal se měřičem uhlí. Mimo to měl chalupu č. 15. a malé hospodářství, záležející ze skrovné výměry polí a luk. Manželka jeho slula Dorota. Josef byl nejstarší syn jejich, i narodil se v říjnu 1789.[1] Ke studiím odhodlal se dosti pozdě, i konal je nepochybně na gymnasium i na filosofickém ústavu Plzeňském. Co mladík 23letý odebral se do Prahy na tak řečenou metafysiku, t. j. třetí ročník tehdejšího kursu filosofického. V letech 1813—1816 studoval práva na universitě Pražské. L. 1816 spolu s Vácslavem Hankou bytem byl u jedné rodiny Pražské. Tehda dlouho prý pod nohama míval „desku“, na jejížto vnitřní straně píseň pod Vyšehradem psána byla, „až mu ji náhoda vyjevila“ (Č. Č. M. 1832, 242). Dobrovský objev tento zaznamenal ve své historii lit. české (v Pr. 1818 str. 109) těmito slovy: „Ein nur auf einer Seite beschriebenes Blatt Pergamen kam zufällig in die Hände des Herrn Linda, der es zu schätzen wuszte.“ Hanka pak ve starobylých skládáních (sv. I. v Pr. 1817, str. XVI.) dí, že píseň na Vyšehrad přejata „z listu velmi starého, který p. Linda 1816 našel a který se u mne nachází“. Linda sám se o objevu tomto nikde ani slovem nezmiňuje.

Po ukončení studií právnických odhodlal se 28letý Linda ke gymnasiální profesuře. Odbyv zkoušku podle tehdejšího řádu, jal se ucházeti o místo na některém z gymnasií Pražských, ale v tom se mu po vůli nezdařilo. Rozmrzen nad nezdarem, obrátil se k spisovatelství. L. 1818 shledáváme jej co spolupracovníka, neřkuli redaktora Pražských Novin Schönfeldových; některé totiž články tamní nesou jmeno anebo aspoň šifru Lindovu; redaktora na listu jmenovati tehdá nebývalo obyčejem. V postavení tomto Linda setrval do června 1819. Od 1. července se Noviny proměniti měly v „národní list“ sobotní pod titulem: Zbírač nad Vltavou, ale nepodobá se, že by list tento i jen vycházeti byl začal.

Hlavní práce Lindovy v tehdejších Pražských Novinách jsou tyto: Balada Jiří Poděbrad (25. února 1818). Rozjímání o pivě (str. 55). Zpráva o nalezení rukopisu Kralodvorského pod nadpisem: „Starobylý rukopis český“ (str. 115, dne 11. dubna). Životopis „Samo“ (str. 139 sld.). Krátký obsah vzdělanosti v Čechách (str. 165).[2]

Na podzim 1818 sepsána od Lindy blahopřejná báseň ke slavnosti jmenin Vácslava Leopolda Chlumčanského, arcibiskupa Pražského, která vyšla i o sobě i v Hlasateli (sv. IV. str. 625). Přijetí básně té do sborníka, Janem Nejedlým řízeného, jasným jest důkazem, že Linda opustil dávnější své důvěrné přátelství s Hankou; tolik je aspoň jisto, že neschvaloval pravopisných novot Hankových, jakož se vůbec i později vždy přidržoval orthografie bratrské.

Mezi tím byl se zabral do románu historického, jehož vydání dne 9. září 1818 v Pražských Novinách těmito slovy ohlášeno: „Čechům vlastencům se oznamuje, že nedávný spis nazvaný Záře nud pohanstvem nebo Václav a Boleslav na světlo vyšel a v Praze u arcibiskupského impressora P. Fr. Feterla z Wildenbrunnu v Nře 190 již svázán se prodává za 1 zl. 24 kr. Obsah tohoto spisu jest vyobrazení pohanstva za sv. Václava, jeho hynutí a zrůst křesťanstva, pak smrt Václavova. Knížka ta má 196 stran a jest obrázkem přiozdobena.“

Schönfeld nezdarem Pražských Novin a Zbírače nad Vltavou nedal se odstrašiti; počátkem července 1820 opět začal vydávati politický týdenník v 4°, každého pondělí vycházející a nazvaný: Vlastenecký Zvěstovatel. Pod titulem Rozličnosti k němu připojena byla část zábavná a literární tou měrou, že vždy polovici čísla zaujímaly politické zprávy a druhou polovici doplňovalo čtení k poučení a vyražení. Každé číslo Zvěstovatele neslo již označení: Vydavatel z Šénfeldu. Spisovatel (t. j. redaktor) J. Linda. Ku každému druhému číslu přidávaly se kamenotiskové obrázky lineární kresby.

Z původních sepsání Lindových, která tu vyšla na veřejnost, připomenuta buďtež tato:

R. 1820: Libuše. — Dopisy sprosťáka a rozumného vlastence. — Balada Obdařený otec (totiž Jindřich Waldštein se svými 24 syny před králem Přemyslem Otakarem II. l. 1254), kterou Macháček 1823 též otiskl v Krasořečníku a Linda znova opětoval v Rozličnostech Pražských Novin 1828. — Prosaický Chvalozpěv na zimu.

R. 1821: Rozjímání o otázkách: Jak se vede? Jak se máš? Jak se daří? — Proroctví, jak se začne letos popeleční středa a příčiny prorokovaného povětří v letošní popeleční středu. — Jak lépe: nemíti žádného přítele aneb nemíti žádného nepřítele? aneb naopak? — Blaze hloupému! — Dramatická scéna: Zimolez, Sudisvět, pak žebrák. — Proti věku není léku! — Rozjímání o blátě. — Živobytí na světě (rozjímání o nespokojenosti rozličných stavův). — Rozmlouvání starého roku s novým.

R. 1822: Krátký obsah šestnáctera českých krajův. — Slovník, t. j. satirické a vůbec mravokárné výklady o jednotlivých věcech abecedním pořadem, ku př.: „Advent jest ten jediný čas v roce, v němž holky v kostelích na své skroušené obličejínky v pilné nábožnosti každá pro sebe a pro všecky mužské oči — svítějí. Pak přichází masopust.“ V témž tónu veden Slovník až do r. 1824, kde poslední tři články jsou dluh, dlužiti se a dlužník.

R. 1823: Druhé dobré připomenutí masopustní. — Ponaučení, jak paní si má sama kazit děvečku. — O pozdravování. — Rozjímání o „nic“. — Ó zlatý nedostatek peněz! — Báseň na Milka. — Oč je chudému lip než bohatému. — Něco k novému roku.

R. 1824: O žádaném štěstí. — Jak žena si má muže kazit. — V letošních bálích špatná veselost a proč? Pravdohra ve dvou jednáních. — Hlas k nynějšímu času, výstraha před marnotratností a vyzývání k práci a šetrnosti. — Každý má svůj kříž. — K Jejich Císařským Velebnostem hlas český (óda o 3 slokách příčinou příjezdu císařských manželu do Prahy v květnu). — Zprosťák a pan Zprosťák podle šatu, podle řeči a jednání. — Co tě nepálí, nehas.

Počátkem r. 1822 dosáhl Linda úředního postavení; byl zajisté dne 7. ledna t. r. přijat za ammanuense (tak tehdá sluli bibliotheční služebníci, kteří se mohli prokázati studiemi universitními) při c. k. veřejné knihovně Pražské. Po r. 1820 odvážil se Linda na divadelní hru. Předmětem obral sobě porážku Tatarů u Olomouce, jež tehda nedávno rukopisem Kralodvorským znova živě potomstvu uvedena byla k paměti. Linda, jenž si na díle tomto nemálo zakládal, činil k němu dosti vážné přípravy. Studoval dramata Shakespearova, jakož zřejmo z překladu několika scén z nich, které r. 1822 a 1823 ve Zvěstovateli uveřejnil; jsou to zejmena II. 3. z Romea a Julie (prosou), II. 2. z Krále Jana a II. 2. z Leara (veršem). Mimo to přeložil Schillerova dramata Fiesco a Úklady i láska, kteřížto oba překladové zůstali rukopisem. Počátkem r. 1822 nová činohra byla hotova, a Linda první scénu pátého jednání dne 18. února 1822 uveřejnil ve Zvěstovateli. Leč vydání opozdilo se pro zdlouhavý běh censury až do r. 1823. Konečně tisk byl dokonán a o vyjití nového díla — jež Jaroslav Sternberg v boji proti Tatarům (v Praze 1823 v c. k. dvorské impressí. 8° str. 151) nadepsáno a předsedovi král. společnosti náuk, Františkovi hraběti z Sternberga „obětováno“ bylo — dne 31. března t. r. vyšlo toto návěští ve Zvěstovateli: „Jak Čechové a Moravani (sic) pod Jaroslavem Sternbergem r. 1241 u Olomouce rozrazili proud mnoha tisíců zuřivých, ukrutných, dosavad vítězných Tatarů, jenž hrozil zkázou celé Evropě — skutek ten zajisté slavný, ten náramný čin ochranců Evropy, jest obsah této divadelní hry.“[3]

Brzy potom spolupůsobením Lindovým dokonán didaktický spisek, jehož vytištění dne 21. července ve Zvěstovateli oznámeno. Titul jeho jest: Obrazní přírodoznamská kniha s 25 kamenotiskými přimalovanými vyobrazeními živočichů, z větší části ve vlasti jsoucích, s důstatečným a dítkám pochopitelným popsáním jejich způsobů a zvláštností. Jest to pomůcka k prvnímu vyučování ve čtení českém i německém „všecko to jen hravým způsobem“. Kniha ta tehdá byla jediná „jednající o zvířatech, v které se mládež mohla v obou jazycích tak hravě přiučovat“. Spisovatel originálu německého jmenován není; Linda opatřil překlad český.[4]

Mezi tím strojila se obecná proměna v novinářstvu Pražském. Schönfeld počátkem r. 1823 od Vácslava Rodomila Krameria přejal politický list Dopisovatel, jakož i list beletristický, Čechoslav nazvaný. Čechoslava 1823 Kramerius, 1824 a 1825 Fr. B. Tomsa redigoval. Za to Schönfeld Zvěstovatele od ledna 1825 popustiti musil novému nájemci novinářského práva, Bohumilu Haasovi. Haase a dědicové jeho prvotně byli toho úmyslu, že Zvěstovatele i dáleji pod názvem tím vydávati budou, jakož ještě návěštím dne 27. prosince 1824 oznamováno, ale v několika dnech úmysl změnili. Dne 2. ledna 1825 na místo Zvěstovatele vyšlo první číslo Pražských Novin. Vnitřní zřízení zůstalo nezměněno, jen že se ku každému číslu počal přidávati Úřední Oznamovatel a Návěštník pro soukromé ohlášky. Linda při změně této vstoupil ve službu Haasovskou. Zdá se, že v domě tom postavení jeho lépe opatřeno bylo než u Schönfelda, a proto, tuším, r. 1825 dal výhost i úřadu bibliothečnímu, kde ovšem lákavé vyhlídky nebylo, a přestal prostě na redaktorství.

Do Rozličností Pražských Novin r. 1825 vložil sarkastické rozjímání „o příčinách letošních velikých větrův“ a několik podobných věcí. Nadto počal v nich vydávati články o „Pražských starodávnostech“ a o „starodávních českých penězích“, ač nevědomo, kdo článkův těch byl původcem. V celku však znamenati patrné klesání.

Koncem r. 1825 i Dopisovatel i Čechoslav vzaly za své, tak že Pražské Noviny zůstaly jediným publicistickým orgánem českým, Haasovci výhody té zprvu nedbali; teprv počátkem dubna oznámili, že Pražské Noviny rozdělí na dva od sebe rozdílné listy. V neděli vydávaly se Pr. Noviny po půlarchu co list politický a ve čtvrtek vycházely Rozličnosti Pražských Novin po celém archu co list nepolitický. První číslo osamostatněných Rozličností zahájeno Lindovou básní Jaro.

V Rozličnostech 1826 Linda jal se pokračovati v někdejším svém satirickém Slovníku, počav slovem Domácnost. „Domácnost, prý, jsou čtyři stěny, mezi nimiž člověk může být i svým bláznem podle svého vlastního spůsobu.“ Sic jinak toho roku málo psal kalejšího, za to účinným mu spolupracovníkem byl soudruh jeho z universitní knihovny Norbert Vaněk.

R. 1827 z Lindových sepsání připomenouti sluší: Krátký veypis z příběhů novoročního gratulanta. — Krátký obsah o člověku, jeho těle a zdraví. — Předzvídání povětrnosti. — Báseň Vědomí. — Slova do větru.

R. 1828: Báseň Na Svornost. — Báseň blahopřejná k jmeninám arciknížeti kardinálu Rudolfovi, arcibiskupu Olomouckému, příčinou příprav od něho učiněných k založení v Olomouci učitelské stolice jazyka českého. — Opilec. — Modrý pondělek.

R. 1829: Báseň Nový rok.[5] — Pokroky ženského věku (od roku k roku) a Pokroky mužského věku. — Balada Boží trest o 20 slokách 10veršových.

R. 1830: Připomenutí tanečníkům. — Starci a mladíci. — Masopustní kousky. — Krájet, řezat, stříhat (gramatikální důležitosti).

Choroba plícní, kterou Linda od mladších let svých trpěl, brala se zatím pořád horším během přes pečlivé ošetřování, jehož se mu dostávalo od přítelkyně, k vůli níž do smrti zůstal mládencem. V Praze pořád přebýval v Michalské ulici č. 434 „v druhém hořejšku na zad“. V máji 1830 ubytoval se „pro občerstvení svého zdraví krom Prahy“, a odtamtud řídil redakci s pomocí přítele svého Fr. B. Tomsy. R. 1831 do Rozličností napsal „kázaní do větru“ (3. března), a toť tuším bylo poslední jeho prací. Řízení Novin i Rozličností pořád určitěji přecházelo do rukou Tomsových, jenž „milého vlastence pana Josefa Lindu v churavosti jeho spisováním“ (t. j. v redakci) od druhého půlletí 1832 docela zastával. Týž poměr trval i r. 1833, ačkoliv na Novinách i Rozličnostech Linda pořád ještě co „spisovatel“ byl jmenován.

Obsah Novin pořád více hubeněl. Odběratelův ubývalo, ačkoli jich vždy bylo přes 400. Při neustálé churavosti Lindově a slaboduchosti zástupce jeho, Fr. B. Tomsy, Haasovci ovšem, dychtíce výtěžek listu svého povznesti, bezděky vedeni byli k tomu, aby se ohledli po jiné redakci. Když se z jara 1833 Šafařík přistěhoval do Prahy, pomýšleli na to, aby se on v redakci uvázal. Ježto však odepřel, usnulo to opět. V listopadu začato nové jednání s Čelakovským, a Čelakovský nabídku přijal, položiv si za výminku, aby Noviny vycházely dvakrát za týden a na místě Rozličností aby zřízen byl poučnozábavný týdenník Česká Včela. Počátkem r. 1834 změna tato ve skutek uvedena (Čelakovského Listy str. 382) i měla za účinek, že se v Praze samé počet odběratelův ztrojnásobnil.

Linda dlouho jí nepřežil. V čísle 13. února 1834 vydaném přinesly Pr. Noviny zprávu: „Dne 10. února o 2 hodinách odpoledne skonal v Pánu v našem hlavním městě Josef Linda, byv za delší čas souchotinami soužen, ještě v nejlepších letech věku svého, počítaje let 44. Zásluhy vlastence tohoto o literaturu českou dosti jsou známy; připomínáme toliko, že od r. 1820 spisováním novin hlavně se zanášel až do minulého roku; z jiných pak jeho spisů na předu stojí Záře nad pohanstvem a Jaroslav Šternberg, vítěz nad Tatary.“ Ještě spořejší nekrolog přinesly Květy. O pohřbu Lindově, o místě, kde tělesné ostatky muže toho, jenž tolikero let ztrávil ve službě literatury české, nikde ani slova se nedovídáme. Země sevřela se nejen nad tělem, ale i nad památkou jeho!

O osobní povaze Lindově nemohl jsem se dopíditi leč jen velmi kusých zpráv. Podle nich zjištěno, že Linda byl muž ryzí povahy, neschopen ovšem podvodu, jenž naň nešťastnou shodou okolností byl sčítán. Dobrovský, jak známo, píseň na Vyšehrad prvotně pokládal za pravou, až se mu později objevila v jiném světle a on zřejmě ji prohlásil za falsifikát. Za původce měl Lindu, a to tuším proto, že, jak Jungmann (Č. Č. M. 1832, 242) svědčí, Linda „neznalé písmeny černidlem přetáhl“. Při podezřívání svém trval s takovou zarytostí, že r. 1819 v listu k Vinc. Zahradníkovi Lindu vyhlásil za písaře i Libušina Soudu, ačkoli těžkého toho obvinění ani sebe menším důvodem nedolíčil. Nad to ani nejmenší pochybnosti nepodléhá, že Linda naprosto neměl žádné schopnosti k padělání památek staročeských, ani co do jazyka, ani co do vědomostí paleografických, jakož už od Hanuše až nazbyt dolíčeno a v přítomné rozpravě bohdá konečně se dotvrdí. Ostouzení, kterým tu Linda byl vydán, a proti nimž při soukromé jich povaze ani brániti se nemohl, pořád jej více odvádělo od prvotního přátelství s Hankou, ano bylo tuším i příčinou, že se postupem let vůbec od vlasteneckých kruhů vzdaloval a samotil. Norbert Vaněk a Fr. B. Tomsa byli, zdá se, jediní z literátův, s kterými důvěrněji zacházel. Později i choroba dotvrzovala jej v této oddálenosti od světa. Za mladších let pouštěl se druhdy i v polemiku,[6] zvláště když o časopisech jeho roztrušováno, jako by zaniknouti měly; ale dalším postupem let nic se toho více nenaskytá.

Činnost Lindova byla mnohostranná. Byltě jednak novinářem, jednak skladatelem mravoučných i mravokárných rozjímání; jednak se pokusil o básně, jednak o román a konečně o drama.

Novinářský sloh český za druhého a třetího desetiletí našeho věku vázl na stupni velice nízkém. Noviny Krameriusovy, Schönfeldovy i Hromádkovy přestávaly na prostoduchém podávání zpráv politických; výšeji nad nimi stál Palkovičův Týdenník, čehož příčinu ovšem hledati sluší v životě veřejném, který mezi Slováky pod svobodnějšími řády uherskými nikdy byl nepřestal. Linda, seč byl, jal se pracovati o to, aby na tomto poli nastal nějaký lepší stav, ale vadila mu v tom nedostatečnost vzdělání mluvovědného a ovšem i nevytříbený smysl pro to, co české a co nečeské. Pachtění se po purismu, které tehdá bylo hlavním příznakem veškerého téměř literátství českého, ani Linda nebyl prost. Kdežto ku př. slovanské názvy topické po vlastech našich byly mu dosti neznámy, tak že důsledně píše Tropava, řeka Moldava (m. Vltava), Tyrnava v Uhřích, Fiume, Zenk, Velia, Kerzo a podobně: pokoušel se zčešťovati jmena cizozemských velikých měst spůsobem nanejvýš libovolným, ku př. Brisle (Brüssel), Dancko (Danzig), Kašle (Cassel), Madraž (Madras), „ve vesnici Altauholici na panství Jenoveském v Rakovnickém kraji“ (1822 str. 225), „nedaleko Eibenšic, ke kníž. Lichtenštejnskému panství Kromavě patřící, na cestě od Kanice v Moravě“ (1821 str. 336), Olešno (dosl. Erlau, k čemuž dodáno, že slove slovácky Jager), Agram v Krobotích, Šopron (Edinburgh, zmatek s uherským Ödenburgem), Elšov (Jelisavetgorod), Jelenov (Hirschberg), Milevsko (Mühlhausen v Elsasích!), Nedvědov (Bernburg), Vévodov (Herzogenbosch), atd.

I publicistické názvosloví Lindovo mnoho do sebe mělo smělého, ba odvážného. Ministr mu slul dvořanín, ministerium dvořanstvo, magnát nebo i panovník = vládyka, depeše důznam, parlamentář důmluvník, kapitán lodní = korábník, admirál = nadkorábník, kormidelník = veslovník, spojenec (allié) = usnešený, zasazenina děl = batterie, cestovatel = pocestník, náčelník loupežníkův = hlavník.

Ukázkou novinářského slohu Lindova stůj zde zpráva o ústavě řecké z r. 1827: „Nejvyšší pravomocnost původem z národa dělí se na tré: v zákonodární, zákonoplnící a soudní mocnost; první zákony dává a zvláště náleží na sněm (senát) seslaným plnomocníkům národním; druhá je potvrzuje, zachování vymáhá, a ta skládá se jedinému vládykovi; třetí podle nich usuzuje a ta vzdává se rozličným soudním úřadům. Sněm (senát), shromáždění plnomocníků od národu zvolených, v celosti jest posvátný proti každé urážce. V něm řízení vede přednosta, místopřednosta a jejich sekretáři. Na vůli dvaceti sněmovníků přednosta musí ve sněm shromáždit. Rozhodnutí jest, kde více hlasů; jejich stejnost vyvažuje hlas přednosty. Sněmy drzejí se veřejné, a jen v čas potřeby v zavřeném soukromí. Usněmovaný zákon podá se vládykovi k potvrzení.“

Pro pochoutku stůj zde ještě výňatek z dopisu Odesského v červenci 1823: „Z Odesy psáno dle důznamů z Konštantinopole, že ruská vláda ještě nemůže vymoci odpověď neb vyjádření od vlády turecké, kteréž pak má býti buď základem k uchování pokoje nebo podnětí k rozbrojům. Zdá se, že v turecké vládě nelze se k odpovědi té udat sjednocení. Ztráta Sadika-Efendy jest nepříjemná těm, jenž by přáli, aby se uchoval pokoj. Velevezír neustále se obírá jen vnitřním řízením země, a Reis-Efendy, dvořan v záležitostech cizozemských, jest k tomu jako hluchý. Zatím neustále tropějí se nátisky kupecké plavbě. Dne 7. července zbožnici (totiž sklad zboží) jakéhos anglického kupce Turci zavřeli, jeho peníze odnesli do penězárny turecké a jeho dohazovače zajali. Řekové a Janičáři chystají se ztropiti cos nového. O Smyrnu jest se obávat, proto že v nepřítomnosti kapudana bašete hledějí Řekové času použít a všecko poděsit a porůznit.“

Z básní Lindových za novější doby hlavně ukazováno k baladě Jiří Poděbrad, proto prý, že jí Macháček místa dopřál v Krasořečníku. Ale zapomínáno na to, že Jungmann, jehož úsudek v podobných příčinách daleko předčil nad Macháčkův, balady té ve Slovesnost (1820) nepojal. Nebyloť Jungmanna tajno, že balada ta není než dosti prosté nápodobení Schillerova „Der Graf von Habsburg“. Dokonalejší jest Lindova balada Obdařený otec, kdy by neoplývala Lindovými výstřednostmi ve mluvě:

V temné dávnověké minulosti,
v půlnoc na pomořské rozlehlosti
bydlel Kristospurný pronárod;
bouřil vůkol v kraje krutost meče,
krutost ohně, tropil hrůz a škod,
jeho rozkoš: loupež, krvoseče.
Neznal Krista, nechtěl poznávati,
neznal zákon „Bratra milovati.“

„K válce na Prušany loupeživé,
na pohany Kristu zápurnivé!“
velel Čechům král náš Otokar.
Srazily se vlasti v silné pluky:
„Vítězství lvu, Prusům zmar!“
tako hromné zněly z pluků zvuky.
A před králem praporců hned válo,
statných reků vůkol krále stálo.

V širém rovném poli pod oblaky
mezi sraženého vojska mraky
strměl prapor, lev si s větrem hrál.
Tu před stany krásně rozpjatými
seděl na přeskvoucím trůnu král,
v prostřed mezi reky železnými,
a nad reky v šíří vůkol něho
rozžaly se v radost oči jeho.

Aj, tam vzdálí třpytot lučinami
jako lesklá řeka krajinami
plynul oželezněn jezdců pluk;
radou tisíc zbrojnů přijíždělo,
utich u veškerém vojště hluk.
V předu skvostných čtyrydvacet jelo,
a jim vážný starec bral se v čele,
jeho oudy silné, vlasy bělé.

Bujni koně s jezdci jenom hráli,
jezdci na nich pevní jako skály
před krále se postavili v řad.
Všickni v silném ocelovém stroji,
každý krásný rytíř statný mlad,
rek i kůň a všecko prahlo k boji;
každý svého hřebce spinavého
pod sebou měl, v moc svou sevřeného.

Sestoup starec s svého bujna oře,
takto vece králi ku pokoře:
„Slavný králi, přijmiž od mne vděk,
hle, mých čtyradvacatero synů,
každý staten, zmužný silný rek;
v boj je vedi, křesťané kde hynú;
v nejkrutším tom seče, kolby víru
Kristovu ať bojují pro víru.“

Zhlížel na ně král tu v obdivení.
Od všech divy, od všech na ně zření.
„Vlasti krásný neslýchaný dar!
Takých synů dvě — hle! dvanáctera,
šťastný otče!“ zvolal Otokar.
„A ty vede v bitvu Krista věra!
Vlast, jíž otec může tolik dáti,
vlast ta nesmí nepřátel se báti.“

Tu vstal, kázal prapor zatočiti.
Zbor se Jal hned cestu nastoupiti.
Zněl zvuk: Čechům sláva! Prusům zmar!
A kde v Prusích pod lvem bojováno,
rozkaz kde jim hlásal Otokar,
tamo slávy Čechům dobýváno.
A tak všickni syni hrdinové
přišli z boje otci vítězové.

Třetí balada Lindova uveřejněna v Rozličnostech 1829: Boží trest, což prý jest jmeno hradu, ve kterém tři bohopustí bratří rytíři v pokutě a pokání živořili za zlé skutky své. Děj v básni vyložen tak trhaně a tak nejasně, že souvislosti jeho po několikerém čtení ledva zle uhodnouti. Mluva nanejvýše je strojená. Dvě sloky (3 a 4) postačí k charakteristice:

Příroda zde hojnorodná
   rozkoš dávala všem v dar,
   ale ráji tomu zmar
heyrnost v hradu hrůzoplodná.
Sivo, chudo, pusto, děsno,
   člověk zmořený jen škvor;
strach mu v oku, v kroku těsno,
   k hovadu až zbídněn tvor.
Jediné zde statné tvory:
hejna psů a drábov (sic) zbory.

Různo z bradu v heyrném zisku
   v proudech maně v hon a lov,
   s pány lovstvo, hejna psov;
hejna prostopáchy v trysku,
a lid v pláči ruce spínal,
   po polích jen spěch a chvat,
v nářku, v potu vše sežínal,
   než tu lov, to rozšlapat.
V tom tu zbor, v něm chechtot, rekot,
skvostná peycha, hlahol, štěkot.

Mimo tyto tři balady Linda nic epického nepsal. Poněkud četnější jsou skládání jeho satirická, která se od „rozjímání“ mimo verš hrubě ničím neliší. Z lyrických pokusů Lindových poměrně nejzdařilejší jest blahopřejná báseň arcib. Chlumčanskému 1818; všecky ostatní: Jaro 1826, Vědomí 1827, Na Svornost 1828 a některé příležitostné ničím nevynikají nad povrch obyčejnosti.

V rozjímáních duch Lindův nejprostěji i nejvolněji se projevuje. K tomuto spůsobu slovesnému vracel se nejčastěji, jakož ukazuje již sám výčet původních prací jeho v jednotlivých ročnících Rozličností. Zdá se, že „rozjímání“ docházela obliby u tehdejších čtenářův, kterým nechoulostivá ráznost Lindova tak byla vhod a vděk, jako týž spůsob při mnohých jeho vrstevnících, zejmena při Hyblovi, Patrčkovi, Štěpničkovi, docházel obliby. V „rozjímáních“ všecka ta síla prostonárodní mluvy, na které sobě Linda patrně zakládal, široký měla průchod, nejsouc svírána žádnou mezí úzkostlivé příslušnosti společenské, ani ovšem bystrozraké u věcech politických censury. Linda svobody v oboru tomto do dna využíval i veršem i prosou, a výtvory jeho co do základního tónu od sebe nehrubě se rozlišují.

Koncem prosince r. 1821 Linda sepsal Chvalozpěv zimy, z něhož tuto na ukázku podávám malý výběr. Jeť to jedno z krotčích rozjímání.

„Vítám tě, tisíckrát tebe vítám, statná Zimo, ty silorodá Bohyně z pevných půlnočních krajin! Tvým dechem tuhne všecko, i duch i tělo, ty čistíš povětří, do něhož lenivé leto nakouřilo smrdutých nezdravých par, a zaháníš nakažlivé nemoce, jizliviny — mor před tebou utíká. Přijmiž, statná Bohyně, ode mne tento chvalozpěv jen ve sprosté neuzlovaté řeči; ve verších bych tě chválil, ale jest mrazivo, a má hlava není rozpařená; při strunách bych hlásal chvalozpěv tvůj, ale namrzlé prsty nechtějí líbeznit po strunách; protož také nerad bych burcoval myši, kočky a psy z jejich peleší.

Jaký by byl svět bez tebe? Svět by spuchnul, skýsnul, zasmrádl; leto by z nás cikánů nadělalo, lenochů, rozpařenců. Ale ty královno, přinešená čerstvým dechem půlnočního větru, ty jsi na světě to, co na lenocha karabáč, co na nebarevné vino bezinky, na skýslé co olověná jedovatina, co na hospodě osmkrát ohřívané pečeni ohřívání deváté, co daremnému pivu chvojka a ovčí, telecí a jiné paznehtky, a nečistému co křida, ty jsi světu to, co ničemníku pěkný kabát, starému plesnivo- neb holohlavému hejskovi co pěkná, zdravovlasá, kroutinkovaná paruka, bezzubé starokrásotince co slonové zasazené zoubky a vycpané ňádýrka, co bezkrejcarníku nádherné veřejné papání korotví a co devětkrát sesbíranému mlíku jsou mydliny, — slovem tu zpomáháš všemu, všemu světu. Co v letě opálilo slunce polonahých starých i mladých květolinek, to zase napravuješ ty a opět dáváš bělounkost jejich krčkům a obličejínkům, a lepší než všecky jejich apatikářské vodičky, mastě, meydla, smetana, a než jakékoli bílé malování. Uvařit by se musili bezstehnatí šviháci ve svých stehnatých vycpaných kalhotech, kdy by jen bez přestání mělo býti leto; ale ty, Bohyně chladná, činíš takovým bavlněným stehnáčům přec snesitelné živobytí. A kdy by mělo býti jen samé leto, kdy pak by se která panička dočkala z trhu děvečky neb kuchařky, jenž sem tam s ostatními postávajíce, košíky na rukou, živou mocí nemohou domluvit; a který by muž dočkal se oběda, když i paničky také tak jako děvečky dělají a raději děti doma křičeti nechávají, než aby krok po kroku neostávaly stát a o svých důležitých klevetách se netreperendily. Kdo by kdy kam přišel, an v letě tolik váhavosti a pánů raků po ulicech vídáme, jenž při každém svém povolném kroku si ve svých bystrých hlavách k tomu smeyšlejí: „Nepřijduli dnes, přijdu zejtra.“ Ale ty, bystrá Zimo, ty jim trochu šlapeš na paty, a tak svět se zase, než nastane jaro, alespoň přinaučí chodit.

— — — — — — — — — — — — —

— — — — — — — — — — — — —

A konečně, jak příjemná si chrápavým ospalcům! Ty jim ukracuješ dni a nastavuješ noci. Slunce vychází v Podskalí a na Smíchově zapadá. Kdy k polednímu v očích těchto podpeřinců se rozednívá, co dělají? Protáhnou se a na druhou stranu zase se převalí do spaní. Pak když přec procitnou, najedí se a napijí, a usnou opět! — tak a tak a víc nic. Bohyně Zimo, musím již přestati, obávaje se, aby také moji páni čtenáři při tomto chvalozpěvu nedostali chuť na spaní, jestli již neusnuli, protož dost. A zatím se těším, že tento můj chvalozpěv alespoň těm se líbil, kteří ho nečetli.“

Za přední práci Lindovu pokládá se román Záře nad pohanstvem, i není pochyby, že se v něm nejjasněji zračí povaha jeho co spisovatele i co znatele minulosti české. Z té příčiny a poněvadž se z jisté strany ze Záře chtějí vyvozovati důkazy o zázračném nějakém nadání Lindově, nutno jest, aby se o románu tom promluvilo poněkud obsáhleji a důsažněji. Podstatný obsah jeho, pokud lze bylo, vlastními slovy Lindovými jest tento.

I. Vypravování počíná se slavností boha Svantovíta. Ve svatvečer viděti předky naše putovati do svatého háje; každý otec byl vůdcem rodiny své, každý praotec svého potomstva. Ženky nesly navázané potravy, mužové se leskli ve zbrani. Uprostřed háje bylo svaté místo: okrouhlé prostranství, zastíněné vůkol dvanácti věkovitými duby, ti své zavalité vrcholy mocně pnuli nade všecko stromoví háje. Pod nejsilnějším byla skála, tu stál Svantovít, podoben mládenci mocné velikosti, v pravé ruce napřahoval meč, v levé pozdvihoval kopí, prsa v železe, pohnut celým tělem jako do boje; vůkol sebe měl zbraně množství, sedlo a uzdu a černého kohouta. Před ním vydutý kámen co ohniště k žertvám neboli, nynějším slovem, k obětem zápalním mezi čtyrmi jeseny. V zadu byla jeskyně zarostlá — obydlí nejvyššího kněze v národu, z předu prostranství jako zahrada, obmezené svatými mezemi a neprostupným houštím.

Níže pod hájem bydlel vážný starec Chasoň v lůně rodiny. Vnučatům milerád vypravovával věci z minulých věků. A když přicházíval s pahrbku, odkud pod lipou se dívával do vzdálí zamyšlen do mladších let, tu vnučka Vlastislavka zpívávala mu v liboznění huslariny písně o starobylostech. Chasoň konával službu Svantovítu v háji. Dnes jeho vnukové časněji přihnali stáda, vraceli se z lovu a chystali se k veliké slavnosti. Ženky připravovaly pokrmy, pak se strojily v čistý šat, a otec Chasoň, uhladiv své šedivé vlasy a bradu, připal si svůj starověký meč, přivěsil na se nedvědí kůži, i kráčel do svatyně, kdežto Vlastislavka pod svatým dubem k huslarině zpívala píseň: „Vénce víti, radostně žíti, v rozkošném poskoku, mládenci po boku: tím se stává bohům sláva nesmrtedlným, věčnomocným“ atd. Docházeli i jiní starci, Vesmír, Horboj, Ratibor; zpívajíce pozdravovali Chasoně. Slunce již bylo za horou, tu dva mužové, vzavše dřevo, třeli ním (sic) prudkou silou o posvátný pařez, by dobyli posvátného ohně, načež Chasoň zapálil práchnivé dříví, přikládal suché peyřičí, a na obětnici plápolal oheň. Na pařez dáno trní k smíření. Tu spolu smířili se Vesmír a Ratiboř. Chasoň vystoupil k bohu a s vypnutýma rukama pod nedvědí koží počal silnými slovy: „Ty nejvyšší z bohů! Tvoje jest mocnost od jedněch hor až za hory třetí, od moře jednoho až k moři druhému. Uchu tvému jest slyšán šust listí stromů až za pátým vrchem.“ Krok po kroku postupoval veškeren věk k posvátnému ohni, klada obětě (sic) v zápal, hlásaje: „Přijmi, Svantovíte mocný!“ a lid zpíval píseň: „Ty jsi dobr, ty jsi mocen, ty jsi chrabr, ty jsi krásen; daj nám radost, daj nám blahost, krásny máje, rozkošné háje; daj žita mnoho, v lese přemnoho tučných jelenov, pěkných medvědov: budem tebe chválit všichni, budeme k tobě hlásat všichni: Ty jsi dobr. atd. Svantovíte, ty jsi krásen, chceš bychom se radovali, chceš bychom poskakovali v radosti, v blahosti!“ Pak zpívali bojovní jinochové: „Učiň naše rámě mocné, mocné silné jako duby, prsa naše jako vrchy, hlavy naše jako skály“ atd. Pak dotkna se každý svou zbraní boha, ustupoval nazpět. Chasoň jal se napomínati lid, načež dívky skřivánčím hláskem zpívali vůkol Svantovíta, a matky obětovaly tajemné oběti za dcery. Chasoň mladistvo (t. j. mládež) vyzval k plesání. A jako srnky a jako kamzici napínalo mladistvo nožky k hravým poskokům. Rozžínali se ohňové, ženky vyndávaly pokrmy a nápoj, a nábožná radost obrátila se v radovánky společné. Tu Zbyslav přinesl v oběť berana, jejž po radě Chasoňově měl odvesti k obětem druhým na zejtří. Mezi tím dívek, jejichž žádost byla po plesání s mládenci, při lehkých kročkách zněly líbezné hlásky: „Ptáčkové si poskakují po větvinkách po křovinkách, srnky mladé poskakují v hustých hájích po vršinkách.“ Mládenci na to jim odpovídali: „Dívenky si poskakují po trávníkách po lučinkách; lehkou nožkou poskakují po květinkách po lučinkách. Znáteť dívky, krásné dívky, vábit kroky mládenců.“ Potom následoval převelice dětinský dvouzpěv mládenců a dívek. V tom vpadli jiní mládenci a se zpěvem chtěli unesti dívek, ale byli zapuzeni. Pak zase v jemném poskakování zpívali dále. V objetí libém s napřaženými meči dokonávalo mladistvo toto národní plesání. Tu Vesmír vyzval Chasoně, aby vypravoval o časech o uplynutých (sic) jako voda do zapomenutí. I počal vážnými slovy o Čechovi. „Již vojvoda Čech, příchozí do krajin našich, postavil Svantovíta, přinešeného za trojími horami a přes čtyry řeky. A ještě za trojími horami od těch míst bydlel národ před věky, kterým není počtu. Bohové chodívali tehdáž mezi lidmi, ale nepravosti rozmohly se v národu a hněv bohů uvalil se na národ jako tma. Tu jeden bůh pozdvihl celé moře nad lid, ale Svantovít uchvátil trestající ruku pomsty a držel, dokud nevyšlo deset otců se svými vnuky a pravnuky, i se ženami i s čeledí a s dobytkem. Nejznamenitějšímu z desíti těchto bylo jmeno Sláv. Pak pustil ruku boha trestu, a bůh ten vylil moře na národ, a krajina ta stala se mořem, národ zhynul a zůstal jen v desíti mužích. Lid ten polepšil se, ale bohové nechodívali více mezi člověky; měli své byty v rozkošných hájích neb v jeskyněch u vod. Svantovít bděl nad národem, a když spal i nepřátelé vrazili do krajin lidu jeho, tu probuzoval jej jeho kohout kokrháním.“ K vyzvání Chasoňovu pojala Vlastislavka huslarinu a zpívala (přízvučným hexametrem):

Tamo Perůn přesilný po horách, tamo přes vrchy kráčí,
hrůza z očí jako noc, jak nad námi když hromové mračno,
neskrotlivá co blesk tam míří do lidu bouřit;
skály pod ním se drtí, jeho hlas všecky hory otřásá.
Zdvihne lehounce rukou celé moře co nádobu k pití.
Aj hle! tu Svantovít uchvátil Perůnovu ruku,
dokudby lid mu milý nevyšel z této záhubné země.
Tu teprv bůh Perůn moře spustil a zem byla mořem,
zahynul lid ve vodách, pošla zvěř i ptactvo i koně.
Tak byla vůle bohů, takový stal se trest nepravostem.

Mládenec Jaroslav spanilotvářný zpíval dále o zboru desíti mužů zachráněných a o tom, jak Svantovít uvedl Slávův zbor do překrásných krajin; potom pískaje, rozvinoval rozmanité hlásky při Vlastislavčině huslarině zvučné. Dáleji Chasoň líčil příchod Čechův do země naší a k vyzvání jeho mladá Květenka jala se zpívati o ději tom: „Tam z krajin dalekých, odkud slunce osvětluje z rána krajiny naše blahé, tam od dalekých vrchů černých povstal vojvoda Čech se zástupem svým a jal se jíti do krajin našich, do našich vrchů a hájů… Vojvoda Cech, silný mečem i kopím, mocný a dalekobystrý, mezi jinochami (sic) v čele, jede na běloni bujném; za ním se hrne statné mužestvo, uprostřed starcové stříbrnovlasí i s dcerami svými i s poupaty národa… Oděv jim byl nedvědí kůže, a lahůdkou jim nedvědí kýty. Tak od vrchu do vrchu, od lesa k lesu brali se otcové naši do krajin těchto!“ Jinochové zdáli se hrdější zpěvem tím, a Ratibor promluvil k libohlásné Květence: „Dcero vlasti! Tvůj zpěv posilnil ducha mého; on zavedl mne do věků vojvody Čecha, příchozího ze záhorních krajin, zavedl mne do těch přeblahých věků.“ Tu rozpředl se hovor mezi starci. Chasoň vypravoval, že býval v krajinách cizích, v krajinách za mnoha modravými vrchy, za mnoha černými lesy. I popisoval tamní města, zaprášená dýmem a mlhou zastřená, kde lid, starostliv svého zlata a zboží, ani neví, kdy jest v krajinách rozkošný máj. Potom se pacholata jedno druhé přeskakovala. Na to se dále vedl hovor, až dívky počaly zpívati o jinochu Přemyslovi, jenž urostlý byl jako strom, jako jelen rychlých údů, a o Libuši, jejížto duch, když v lásce poznala Přemysla, podoben byl dubu, když s něho opadalo listí.

Ale bohové neřídili Libušiných kroků k Přemyslu,
ač i překrásný Přemysl hořel láskou k Libuši krásné.

Konečně oba se našli, když Libuše, ženouc se za kolouchem, setkala se s krásnookým Přemyslem.

„Zdravstvuj, rolane ctný! My jedeme k tobě na nocleh!“

tak na Přemysla zvolal myslivec Libušin, Návoj, i tázal se ho, jak se zůve ta ves a jak slove jmeno jeho. Přemysl ovšem zbloudilým nabídl svůj příbytek. Milek skočil v obojí oči, ptal se z očí Přemyslových, a z Libušiných odpovídal, a zase naopak. Potom Chasoň vypravoval o Libušině dvorstvu dívek a o mocné její dvorkyni Vlastě, o chytré Šárce, o níž tu vložena píseň.

K závěrce prvního oddílu Linda podává popis Čech, jak si je on sám v době pohanské představoval. Tehdá prý v krajinách našich hučelo ještě mnoho starověkých lesů, plných mrákoty v hlubině, dýmů na vrcholi jejich. Na rozlehlých pastvinách bujná stáda brodila se travou. Silných jinochů zborové vůkol stád klátili holemi, na plecech jim toul, na toulu visíval luk a od pasu meč dlouhý. S pahrbků dívávali se do rozlehlých krajin anebo se cvičívali ve zbrani, nebo ve zpěvu nebo v hudbě kratochvílíce, nebo v chladném stínu leželi po zemi, jedli prostá jídla zdravá, a mocná země pudila do nich sílu, jako pudí do všech rostlin a zvířat, a povávání věterků podymovalo k nim vůni odevšad. Co tak vedli volný život nebo lovili v divokých lesích nebo vedle kouřících lesů vzdělávali role, povstalli nepřítel proti vlasti a vojvoda s Vyšehradu velel k bitvě, počítával otec všechny své syny po krajinách vůkol, a mírní včera pastevci, lovci a oráči hned zmítali se na bujných ořích, krutost nesouce proti nepřátelům. Po zahnání nepřítele vraceli se zase do pastvin nebo k pluhu. Kde vyplanil kdo les nebo zasel zemi, to místo bylo jemu na vždycky. Otcové panovali nad svou rodinou, nad otci panoval vojvoda Pražský s Vyšehradu slavného, z otců každý mu byl radou.

II. Vyšehrad, slavné sídlo českých knížat, na skále proti vodě širokorozlehlý v pevnou skvostnou výstavnost, měl rozličné díly. K půlnoci vyvstávalo bývalé Libušino sídlo: veliká okna do oblouků ve dvou řadách nad sebou hleděla na Prahu přes pevné zdi. Stavení to táhlo se až do prostřed hradu na veliký dvůr, kde stálo hrdé čelo: řada sloupů od země nesla širokou pavlač, pod pavlačí za sloupy byla veřejná předsíň, široké schody ze síně táhly se do vnitřnosti. Nad pavlačí na hladké zdi prokynovaly se vypodobněné oblaky, pokládané stříbrem, na oblacích seděl Perůn celý zlatý, pravicí napřahoval blesk, a vůkol mnoho tu pozlacených bohů a okras; dvě věžky krášlily výstavnost tuto. Ku předu odtud čtyrhraný dvůr: rytířstvo zde mívalo kratochvíle a kolby, a přijímalo dary s vysoké pavlače z Libušiných rukou. Po stranách byla výstavná pořadí se dvojí pavlačí pro lid. Odtud byl průchod do někdejšího Křezomyslova sídla, jenž bylo čtyrhraná velikost z tesaného kamene nad řekou na skále, s okny v paterých řadách a v každé řadě pavlač. Kolem čtyry věže, zábradlím mezi sebou spojené, a uprostřed nad Vltavou v nedohledné výsosti stával Svantovít třpytící se ve zlatě, potom kříž zlatý. K východu odtud bylo obydlí Bořivojovo, majíc množství vysokých věží; hrdí obloukové přepínali se od výsosti k výsosti jako mosty v povětří; rozmanité malování po zděch (sic) vydávalo ze sebe podivnou krásu a sem tam se lesklo zlatem. Tu sídlil vojvoda Vácslav. Nedaleko přistaven skvostný chrám, podlouhlý, uprostřed rozšířen v okrouhlost, s baňatým krovem, a nad baňatostí tou strměla věže k oblakům; druhá věž se zvony vyvstávala na druhém konci. Opodál byla Neklanka, věž nejvyšší na Vyšehradě, se třemi báněmi. Trojí zdě (sic) jako ze skály s věžemi a baštami, mezi zděmi (sic) trojí příkopy točily se kolem Vyšehradu; ke třem stranám byly železné brány přes pevné zdvihací na řetězích mosty nad hlubokými příkopy. Množství tu vždy lidstva se sem hrnulo, aby spatřili velekrásu na Vyšehradě, aby spatřili Vácslava. On krásný mládenec, silný a vysokorostlý, počínal kráčeti ve věku mužském, libého byl pohledu, milostného prudkého oka, po hlavě se mu kroužily bělavé vlasy. Vácslav panoval, by blažil vše. Dívával se do vůkolí Vyšehradu, ranímu slunci, kouřícím se vrchům a lesům a třpytícím se lučinám raní rosou atd. až k večerní době. Když nastala noc, tu blažíval se pohledem tichého měsíce; pohled jeho bývával k hvězdnatému nebi a jeho plnozvučný zpěv a znění harfy rozplynoval se v tichosti noční. Když se shlukli mrakové co závaly černého dýmu a pohřimovalo silněji a silněji, tu Vácslav chodíval očima po obloze strašné, opojen blahostí k Bohu, že poznal jej tak mocného tvorce. Se svitaním sestoupil do chrámu a z chrámu bral se k povinnostem mocnářským. Mezi tím zahřměly železné závory na branách, bouchaly mosty a máti Drahomíra vyjížděla do polí obětovati (sic) bohům na zlatoskvoucím voze u velikém zboru dvořanstva. Vácslav zatím seděl uprostřed dvanácti starců vládyk, seděl na knížecím stolci ve světi neboli v radě. Dokonavše svěť, povstalo dvanácte starců, jalo se odcházeti, a velebný Vácslav s trůnu k nim mluvil knížecími slovy, vyzývaje jich k obrané vdov a sirotkův, načež vladykové, poklonivše se pravou rukou k zemi, ubírali se odtud. V tom dvořan Podivín k Vácslavovi radostným hlasem: „Té chvíle opět pokřtěn zbor lidu!“ A blažený zvolal Vácslav: „Záře sešla s výsosti nebes a rozehnala temnosti.“ Rozmluva obou, kterou Vácslav tak byl unešen, že k harfě zapěl žalm 62 (překladem bratrským) a odebral se do chrámu. Zatím bylo slunce k poledni v polovině cesty, a Boleslav bratr s dvořanstvem přijížděl do Vyšehradu. Chocholové po hlavách klátili se na přílbicích skvoucích, pod přílbicemi po ramenou vítr povával bělavými vlasy, odhrnoval pláštíky se stříbrných havů, jiskrooké koňstvo zpínalo se pod nimi. Rozešel se zbor po Vyšehradě a Boleslav sám jediný kráčel do síně Vácslavovy. Ale darmo se ohlídal, zdaž tu nějakého boha, a začal žalostnou samomluvu nad úpadkem pohanstva. V tom spatří Podivína i slyší od něho, že Vácslav v stanu Boha křesťanů. „Ó Vácslave, kam čelí duch tvůj!“ volá; „ty kníže národa, odvrácen od bohů národa, koříš se cizotě!“ Když tak naříkal, aj tu přicházel Vácslav a vítal bratra; ale Boleslavův duch byl podoben všudy rozpálenému lesu, a plápol v prsech svých nemohl skrotiti v bratrská slova. Mezi bratry nastal rozhovor o pohanství a křesťanství. Boleslavem prudkost zmítala a jeho jazyk mrskal se ve slova příkrá: „My jsme Slované, a byli bychom ještě Slované, kdy bychom, opustivše jazyk svůj, mluvili jazykem těchto cizinců? Bratře, orel hnízdí na skalách, na vrcholi stromů, a hlas jeho mocný jest podoben zvuku trouby; kdy by bohové učinili jej tak, že by hnízdil v močáru bahen a hlas jeho proměnil se v jíkání volavek — byl by ještě orlem? Vysopti, bratře, vše to hadí plémě křesťanů, co se vplazilo do krajin našich, jako červy rozdrť jich bohy, a ty dáš národu blahost!“ Co mu Vácslav mírně odpovídal, voláno od Podivína, že křesťanů zbor a pohanů vrazili na sebe v přelítou bitvu. Vácslav odkvapil, za ním Boleslav a Podivín. S druhé strany přicházela knížat máti Drahomíra, podobná nádherné lípě ve dnech podzimních, jásavě hlásajíc radost svou nade zdarem pohanstva. V tom do síně Boleslav; skrz jiskřící oči, skrz hořící tváře veliká zlost bouřila mu z prsí. Matka jej vítá na slavný Vyšehrad, ale on odmítá, že by hrad ten byl slavným. Přicházel i Vácslav, slovem ukrotiv rozbouřené zbory; jemná truchlost byla po obličeji jeho. A tu znova rozmluva o víře. Boleslav matku zval, aby šla bydlit na hradě jeho, opustíc Vyšehrad. Ona v tom mu nehned byla po vůli, a Boleslav odkvapil, načež opět hovor o víře mezí ní a Vácslavem. Drahomíra odjela, aby bohům obětovala, dokud nespatří všecka znamení na ohni i na dýmu i na ptácích i na všem, že přijímají její obět a mysl Vácslavovu obrátí. Truchlivý Vácslav bral se do chrámu, aby tam nabyl útěchy z nebes. V tom přišel zpurný Zrost k Podivínovi, ptaje se po knížeti s myslí skrocenou, chtěje se státi křesťanem.

III. Ve Svantoháji mezi tím trvaly slavnosti Svantovítovy. Třicetikrát bylo vzešlo slunce nad plesáním tímto a radost hnula národem a kráčel ze všad v nesčíslných zhorech do Svantoháje. Hráli, jedli i pili. Čím více temnota hustla, tím více zazžínáni (sic) ohňové ve vysoký plápol, a radost rozjasňovala se v usmívání, v povídky a zpěvy: i věkovití starcové prozpěvovali své písně z dávnominulých časů a mladistvo povstávalo ke hrám, k divému křepčení nebo k jemným plesům, nebo k prudkým skokům přes oheň. Tu nastal hovor mezi Horbojem, Zbyslavem, Vesmírem a Chasoněm, i vyzvali Ratibora, aby vypravoval o boji Druslava, knížete Kouřimského, s vojvodou Vácslavem. Ratibor vypravoval, kterak proti Vácslavu vyjel oželezněný Druslav s nedůčkavým mečem, ale z Vácslava dokračovala jakási hrůza. Hrůzu tu pohané přičítali bohům svým; neboť nejvyšší bůh křesťanův, Kristuslav, prý jest přibitý na kříž. Chasoň na to opravou: „Bůh ten jmenuje se Kristus.“ A Zbyslav: „Podivno! Bůh ten nemusí být bůh, jako se patří; jeho jmeno není tak, jako bývají jmena mocných bohů.“ Ratibor hájí Krista, že musí býti bůh dobrý, an dal svůj život za lid, jako kníže Vácslav, jenž také nedal hynouti lidu. Mezi hovorem z temného lesa vystoupil Zrost, jenž oznamoval propuštění své z vězení Vácslavem a nyní hlásal křesťanství. Mezi tím rozmluva matky s pacholetem o bozích, zejmena o bohu Horanu, jenž vyzdvihl vždy celou krajinu a hodil na zlé bohy. Na to opět rozprava mezi Horbojem a Chasoněm, jenž napřed mluvil k lidu, pak ke Svantovítu. Dokonav, poklonil se Chasoň kolenem i rukou až hluboko k zemi a v tom z národu zavzněla píseň stará, kterou věk dědů vždy zachovával potomkům:

Daj nám radost, daj nám blahost,
posilaj k ny (sic) v naše krajiny
slonce krásné, hvězdy jasné;
daj žita mnoho, dobytka mnoho, zvěře velmnoho!
Vytluč cizozemce, bohy cizince,
budem tebe chválit všichni,
budem k tobě hlásat všichni:
Ty jsi dobr, ty jsi mocen,
ty jsi chrabr, ty jsi krásen,
Svantovíte, ty jsi krásen!

Mezi tím se rozešel lid, jen starci zůstali: aj bral se tudy Jaroslav spanilotvářný, huslarinu pod páždí zapomenut do blažených citů, a samoten počal zpívati:

Tam za vršínkem je tam lesíček,
a za lesínkem je tam kopeček,
a na kopečku je lípa krásná,
a pod tou lipou chaloupka krásná,
a v té chaloupce tam okénka,
hned u okénka spí má dívenka.

Za to jinochovi Zbyslav dal spasitelné naučení. Zatím vše byla tichost půlnoční, vše pohříženo hluboko do sna. Než zavítal den, přijel Boleslav kníže, bledý co smrt, beze slov, rozvlasatělý, a strach a lekání mu v oku a ve všech oudech; s ním Drahomíra máti, pečliva o něho, smutná, bez okras, i dvořanstva množství. Množství neseno obětí, i černý kohout. Poklonu učinili oba a pozdravení hlásali k bohu. Tu vypravoval matce zjevení Svantovíta, jež se mu stalo ve Svantoháji co sen. Drahomíra jej chlácholila. Boleslav poslal Chasoně, aby Vácslava zval na kvas ke dni zejtřejšímu. Aj tu se otevřely dvéře jeskyně a vystoupil starec v bílém dlouhém rouchu, na hlavě věnec dubový ve věkovitých šedinách, od brady šířily se mu šediny po celých prsech, v pravici proutek s ratolestí z dubu, v levé měl kopí, o něž se podpíral, i šel vážnými kroky až před Svantovíta a posvátnými slovy počal velebně k Boleslavu: „Prisťupi blíže, synu, do svatyně, kde ljubezná vůně vznáší sje k bohům — oznami, co vedlo kroky tvoje do svatyně sey!“ Odvece Boleslav: ‚Rci, jaký osud zavěsili bohové nad zemí otcův našich?‘ A zase kněz: „Stupujecí semo, neslyšal jesi nočněho ptáka?“ — ‚Žádný noční pták neděsil krajin.‘ — „Ani neprjeběhl zajec cestu tvoju?“ — ‚Oko mé nespatřilo žádného zajíce.‘ — „Ani neviděl jesi padajecí hvězdu v ohnivém pažaru?“ — ‚Hvězdy stály nepohnuté na nebi.‘ — „Šťastna byla tvoja cesta; ucho tvoje uslyší budúcnost!“ A aj, slyšeti, an zňalo se jako ve vzdálí líbezné znění strun, rozmanitost hlasů a jemných zvonků. I jal se kněz konati obět, přeťal krk černému kohoutu, pozoroval třepetání jeho a tečení krve. Pak sepna ruce vysoko vzhůru před plápolem ohně, takto starověkými slovy počal hlásati k bohu: „Pobědonosný Svantovíte! mohuščí mečem i kopěm, dalekobystrý okom-že uchom-že! Tvoj meč jedním rázom razkoliti možet velije hory, i kopě tvoje možet pronzati kamenye hory tvrdeje, i dochnovenje tvoje, im-žc puščaeš strach na vrahy Slavian, možet naduti razpiataja nebesa v trojaku vyšňu i širinu kako bublinu vodňuju. Prijmi žertvu seju, tobě prijatný ljubezný pětuch; i otvori očam mojim strany buduščaho věka, dai-že jazyku mojému slovesa izjasňajušča volju tvoju! Tu Boh širokovláden!“ Dokonav, prutem činil kolo vůkol sebe atd., i zdálo se, an některý bůh mluví jeho ústy: „Vidju množstvje jelenov pasúcjech sje v krajině tučney po stráněch a po vrších a scházejú sje v udolje k čistey vodě, a pijú a lízajú sje ochotno, a nikakoe nevole mezi nimi. — Aj se! tam ot lesa pricházejú jeleni jini; ale není jim vjece podoba jelenov krásných pasúcjech sje v krajině rozkošney, a kako by dýchali jeleni ti cuzie lásku a prjátelstvje jelenom pasúcjem sje v krajině; ale jich dech jest jedovat, a jeleni v krajině ním nakaženi tratje krásu svú a zdajú sje, kako by neběchu vjece jeleny; — i stanú sje potvorami, jeden drtje druha, krajina ta krásná, ta rozkošná stává sje pustinú jako bahnem: viděny zděs potvory neznámy, a žížaly a draci. A bohové sešlú oheň, ten spalje všechno, a sešlú vodu, a učinja propasť z krajiny sey!“ Všecko se třáslo, a kněz nepohnut dále pokračoval: „Povětrje nakaženo jedem a zkázú — sivá husta mlha stoijé nad propastěi černú, a vsaký pták a živočich vsaký mženju pádá zachvácen jedem. I letje hejno orlov do jízliny sey, a jeden letje pred nimi, jenž jesti najvyší z nich, a jest mu zlato na hlavě, a bohové napjenajú oheň a vodu, aby spálili vsje a vsje potopili. — A se! tu priletí jiný orel zlatohlav, a z jedné matky s orlem pravým, a rozrazí hlavu orla letěcjeho pred hajnem; i spadne orel ten na zemju zabit, a druzje vracuju sje ot propasti do svojich krajin blahosti, a bohové milujú je!“ Po tomto proroctví kněz kráčel do jeskyně temné; široké roucho bílé vanulo za ním. Němý stal Boleslav, opodál Drahomíra jako omráčená bleskem, a uleklí stanuli všichni, až konečně Zbyslav k Boleslavu: „Kníže! rozuměl si slovům seslaným od bohů?“ Boleslav, že ano, ale žádal Zbyslava, ať vše poví jedním slovem, a Zbyslav dí: „Kníže Vácslav jest orel nad hejnem, on zahynouti musí, aby nepřišla zkáza na celý národ. Slib, kníže, že splníš vůli bohů!“ Na to Boleslav: „Poslyšte, tímto mečem zahyne bratr můj!“ Darmo bylo vymlouvání Drahomířino; slzela hořce, žalostně rukama lomíc.

IV. Zrost přijde na Vyšehrade k Podivínovi i rozmlouvá s ním o oblažujícím účinku víry křesťanské. Po odchodu jeho vejde Chasoň stříbrnovlasý. Tomu Podivín s nadšením vypravuje o úmyslu Vácslavově, vystavěti chrám na tom místě, kde rozkošný pahrbek, obrostlý mladistvým doubím. Chasoň odbývá jeho mladický zápal a chce odejíti, ale nicméně dá se s ním v rozhovor o přednosti staré a nové víry, i dotírá naň vzpomínkou na otce a děda. Domluviv, odchází starověký Chasoň, i přijde Vácslav a volá Podivína k odchodu. Podivín ohlašuje mu, že vyslanci od knížete Hlohovského čekají zde, přinášejíc krajiny jeho Vácslavovi v manství (!). Ale Vácslav nedá se tím zdržovati, pospíchaje k založení chrámu, ale zůstane, když přijdou dva bratří, Domar a Radov, mužové z národa, aby jim učinil spravedlnost ve při o dva koně, vraného a hnědého, které jim otec byl odkázal, ale oni se o ně nemohli shodnouti, poněvadž z nich jeden byl lepší. I vyslechna Vácslav, vystoupil po stupněch na stolici soudnou pod rozpatá zelená nebesa zlatoskvoucí; meč držel v ruce, a dva oděnci vystoupili ke knížeti, stavili se mu po boku, v pravicech vzhůru drželi meč a v levé kopí. Pravil Vácslav knížecím slovem: „Kdo z vás mluvil pravdu?“ — ‚Slova má jsou pravda,‘ zvolal Radov. ‚Pravda jest v řeči mé!‘ hlásal i Domar. Vácslav rozsoudil je tak, že koně kázal jim vyměniti. Domar byl spokojen, Radov nevrlý, pravě, že mu kníže nedává, co mu patří. Vácslav na to oba koně dal Domarovi, Radova pak jednomu z oděncův kázal odvesti do žaláře k trestu, sám pak odešel za úmyslem svým ve slavném průvodu pod modroskvělými nebesy, s korouhvema s křížem, s hlučnými bubny a troubami. Po knězích kráčeli dvořanstvo knížecí pod bílým praporcem, na němž černal se orel; aj tu kráčel Vácslav, s ramenou mu šarlatový plášť až na zem se šířil. Opodál zase dvě modré korouhve vznášely se nad lidem, ku konci pak nad pohany co budoucími křesťany plynuly zelené korouhve. Zpěv kolébal se po celém lidstvu, a po každé, když hlas se slovy k bohu se provinul skrze své libé proměny, počalo v předu bubnů hluboké pohřimování, řičely vypnuté trouby, a když v předu se menšila ku konci tato slavná ohromnost, hned zase v prostřed slyšeti kolotavý tlukot bubnů, jejž proráželo prudké protrubování. Když došli na pahrbek, odkopáno tu podlouhlé místo a v ně vkročil arcikněz pod nebesy se čtyřmi kmety kněžími a vojvoda Vácslav. Tu arcikněz k širokojasnému nebi vzhůru se modlil delší modlitbou. Po vykropení staveniště a jiných obřadech Vácslav vsadil základní kameny tři. Za zvuku trub a třeskotu hromohlukých bubnů odebral se zástup zase do Vyšehradského chrámu.

V. Krajina rozkošná v čerstvosti; v pravo návrší porostlé smrčím, v levo kolmá hora porostlá borovicemi a nejvýš za nimi vysoký kříž. Údolím ubíral se potůček, a na malém návrší pod vysokou jedlí stál bůh hřimatel Perůn. Tu přicházel jinoch spanilotvářný Jaroslav, poklonil se k Perůnu, umyl ruce v potůčku, ulomil ratolest, položil ji před boha a konal modlitbu jitřní. Potom jal se zpívati: „Když ty otřásáš zemí a otvíráš ohnivé nebe, tu ovčinky moje hned se hrnou bázlivě k sobě. Když strašně bouří tvůj hrom, tu má dívka line se ke mně; zdá se, že v mém objetí bezpečná je před hromy tvými! Nelekej nás hromem tvým, nelekej nás v rozkoši této, mocný Hřimateli, nelekej nás v rozkoši této.“ Tu objeví se Zrost, bera se ku kříži. Spatřiv jinocha před Perůnem, zvolal naň: „Hej mládenče, hle tam viz velebnost pravého boha!“ Jemuž Jaroslav: ‚On jest bůh křesťanův — já sem Slovan.‘ Slovo dalo slovo, až Jaroslav pohaněl boha křesťanského; i skočil rozvzteklený Zrost, a silnou rukou uchvátiv jej, po zadu ním mrštil. Jinoch volal: ‚Svantovíte pomoz!‘ a v tom se objevil Vácslav s Podivínem. Vácslav káral Zrosta z ukrutnosti a naučil jej pokoře. Zrost se zkrušil a Jaroslavovi v odpuštění podal pravici. Pak jal se Zrost prositi Vácslava, aby do Boleslavova hradu nejezdil, že mu tam hrozí zkáza. Vácslav se odvrátiti nedal; rozmlouvaje s Podivínem jel dále.

VI. Na hradě Boleslavově bylo rozličných hostí v síni, na stropě malbou vyzdobené a červenými oponami ověšené. Na stolech nastaveno krmí a nalito medoviny i vína ve stříbrných číších. Za stoly jen hovor slyšán a úsměchy a klopotná slova. Množství sloužících přebíhalo. Jen Boleslav kníže, sklíčen smutkem ve světně (tak), sám sebou rozmlouval. V tom k němu Drahomíra, vybízejíc jej ke vraždě: „Vácslav musí býti bohům obětí, pevná jest jejich vůle.“ Drahomíra odešla i přišel Chasoň, pravě, že ve Vácslavovi obývá duch smrtelných bohů. I Chasoň odešel a Boleslav opět měl samomluvu, po níž k němu vkročil Vácslav a dal se s nim v rozmluvu. Když Vácslav odešel, napomenut Boleslav od Zbyslava, proč prý prodlévá, an pomsta bohů letí na nás jako větrové s bouří? Nastala rozmluva. — Boleslav vraždu odkládal k temnotě půlnoční, s čímž mužové z národa spokojeni nebyli, načež zlost jej k hostům v kvapných vypudila krokách. Plné číše tam pozdvihoval i vypíjel rázem, jako by hasil v prsech bouřící plápol. Naproti tomu uleklý Podivín Vácslava odvedl do soukromé chyše i tu pobádal k odjezdu před zradou, ale kníže se k tomu přemluviti nedal. Po odchodu Podivínově do chyše vrazil Boleslav, pln líčené veselosti, i bratr mu děkoval, že jej uctil tak skvostně. Boleslav pobízel k pití a Vácslav vážnou řečí mu odpovídal, až se zase octli ve sporu o náboženství a Boleslav, vytrh meč, proti Vácslavu jím mrskal. Ale hrůzou mu vypadla zbraň z ruky, až strašně na zemi zavzněla. Dále po přátelsku hovořili a se stisknutím rukou se rozešli. V tom tu opět Zbyhněv, volaje k Boleslavu, že temnota noční již pokryla zemi a noční pták kdesi na věži předpovídá pomstu bohů kvapící. Boleslav, zůstav sám, prudce vypal se vzhůru: „On odvrácen od bohů,“ řičel, „klaní se bohům cizozemců, koří se cizotě, uvádí sem cizotu, dává cizotě krajiny, jež našim otcům dali bohové naši, vypuzuje národnost, samostatnost národa, on není Slovan, jest zhoubce Slovanů! Perůne! kde máš hromy své? Hle Kazislovan jest Slovanů kníže! Pryč s ním do temnoty věčné!“

VII. Když pohasla světla po hradě, Vácslav vycházel z něho ven; nevědom kroků po zemi, očima i duchem chodil po hvězdnatém nebi, i modlil se. U chrámu Boleslav ťal bratra v hlavu. Řiče: „Zhyň otroku cizozemců! Cizotě se nekoří Slovan!“ po druhé vysokovypnutým mečem ťal bratra. Klátil se Vácslav do mrákoty smrti, volaje: „Spasiteli přijmi duši mou!“ a Boleslav s výkřikem: „Volej bohy své; tak i tvým bohům se stane!“ třetí ranou hnal bodmo meč, vrazil bratru do týle — skrz jazyk, až ústy vyšel napolo ku předu atd.; krev kypěla z něho, krev černá v temnotě noční. I popadl Boleslav meč, držel jej vzhůru v obou rukou v silně zaťatých pěstech (tak): „Dokonáno!“ zařičel do vysokosti k hvězdám; „Bohové! vaše pomsta ochromla!“ i zakroutil očima po vysokoširé obloze, a zakroutil očima na bratra a otřásl se v chechtot: „He, he, vy bohové jeho! Proč jste mu nepomohli!“ A odešel, strach, hrůza a zoufalství jej pudily odtud. Pusto tu i ticho. V tom přibíral se sem jinoch Jaroslav, i touže po Vácslavovi zvolal: „Muži od bohů! měj libý sen; svatí větérkové z posvátných hájů přivájejte na něho rozkoš.“ I počal zpívati: „Libé buď spaní tvé, jako pod libovonnou sosnou, nebo na návrší vonném, nebo pod nízkou střechou na květinném seně, když Perůn setřásá tichou vláhu libochřestnou po střeše, a sen tvůj buď sladký, jako sen můj blahý je, když se mi zdá o mé dívence!“ V tom tu Boleslav z hradu, jako puzen bouří tisícerých větrů, rozvlasatělý, očima vypnut vzhůru, lekal se od všech stran. „Člověče, kdo jsi? neviděl jsi nebe jako zalité krví?“ zvolal k uleklému jinochu. Ale nedoslyšev odpovědi Jaroslavovy, odkvapil a zoufalou řeč vedl. Potom vyšel Podivín, hledat Vácslava, až došel Boleslava. Podivín, jehož slova poněkud utišila zoufajícího, odešel dále hledat Vácslava, aby mysl bratrovu úplně upokojil. Boleslav mečem hnal se po spícím Jaroslavu, ale aj tu v stínu nočním vystoupil proti němu kněz křesťanský, starec velebný. Boleslav naň se osopil, i krutá nastala mezi oběma rozprava, kterou se zuřivost Boleslavova konečně skrušila. Vražda od něho projevena, a Podivín rozlícen vypjal proti němu meč, ale okřiknut od kněze, slabotou se sklátil k sezení. Boleslav dokonale obměkl, a obrat jeho pronesl se slovy: „Bůh ten, k němuž voláte, jest bůh pravý. Veďte mne k němu a učiňte mne služebníkem jeho, učiňte mne křesťanem!“ Aj tu jasný měsíc vystoupil na východě nad lesiny temné, pohasly hvězdy na východním nebi, vrcholí lesů a hor dotýkala se měsíčná záře. I padl Boleslav na kolena a hlavu sklonil hluboko až k zemi; uvrhl se i Podivín na zem, rukama lomil a žalostně k nebi hleděl; kněz v slzách modlil se tiše, až po chvíli povstal a řekl k nim: „Synu Boleslave, otec nebeský seslal k tobě svou záři, povstaň ze zármutku svého, a i ty synu, Podivíne, povstaň! Pojďte a budeme kráčeti k pramenu jeho milosti!“ Tak povstanouce brali se odtud v tichosti do hradu: kráčel Boleslav k branám nebeského světla.

Stručný výtah tento čtenáři bohdá poskytne dosti věrný obraz Lindova díla, ač opominuta všecka místa, která širokou a druhdy velice naivní rozvláčností svou právě nejsou k ozdobě originálu.

Záře nevyniká bohatostí a rozmanitou povahou děje, ano děj její spíše nazvati lze chudým. Hojnější práci skladatel obracel na líčení náhledův, mravův a obyčejův, na vypisování krajin a hradův atd. V tom se jeví jistá strojená okázalost, převrhující se místem v malicherné šperkování. Takového též rázu jsou rozmlouvání osob v povídce činných. Mluvící vždy vyjadřují se jako na chůdách, a z napjaté vážnosti náhle přemítají se ve všednost. Pravé toho vzory jsou modlitby ke Svantovítu; tu věru od vznešeného ke směšnému jen krůček. Verše, jež Linda po různu vkládá, s malou výnimkou jsou čirá prosa, neřkuli dětinské šveholení. Přízvučné hexametry, kterými se má dotvrditi tón starožitnosti, samy sebou nejsou prosty bezděčné komiky.

Po hlubších studiích archeologických nikde ani stopy. Jak podivně římskorytířským jest oděv kněží pohanských, knížecích osob a bojovníkův? Jak naivní jest popis obřadův soudních s oděnci, jižto při souzení knížete z obou stran obstupují a po vynešení rozsudku ihned vykonávají povinnosti biřicův? Jak fantasticky vyozdobeny jsou budovy na Vyšehradě a v Boleslavi? Jaký ohromný rozdíl, porovnámeli vznešenou jednoduchost všeho toho v rukopisu Zelenohorském s přeplněností v povídce Lindově! Onde všecko do podrobna shoduje se s postupujícím stále výzkumem archeologickým, tuto pak všecko zjevně odporuje výsledkům slovanské starovědy.

Nejinak se věci mají co do náhledův i obyčejův od Lindy starým Čechům přičítaných. Slavnost Svantovítova není než prostý popis křesťanské pouti s nátěrem pohanským. Muži i ženy strojí se v lepší své šaty, ženy připravují i nesou poutníkům dostatek toho, co lidský žaludek požaduje, zrovna jako jest zvykem při poutech XIX. věku. Obřady, kterými tu pouť křesťanská jest polepena, pohanskými jsou asi tak, jako kdy by kdo pohanskými nazvati chtěl Lindovy staročeské obleky, soudní řády a stavby.

Zvláštní jsou tři motivy, kterými Linda domýšlel se dovršiti míru starobylosti, totiž řeč kněze Svantovítova, kladení čísel a mnohobožství.

Kněz Svantovítův mluví řečí tak dávnověkou, že jí není rovné po veškerém světě slovanském; očitý a makavý to důkaz, že o povaze staré češtiny r. 1817 neměl ponětí ani Linda ani ten, jehož rady při tom Linda užíval, totiž Vácslav Hanka.

Mythická arithmetika, které Linda všude užívá, kde se k tomu udá vhodná i nevhodná příčina, toutéž trpí strojeností. Svantovítova moc je od jednoho moře k moři druhému, od jedněch hor až za hory třetí (9). Věž Neklanka byla se třemi báněmi. Vyšehrad obehnán byl trojí zdí, mezi nimiž trojí příkopy, a ke třem stranám byly železné brány (59). Vácslav zasadil tři kameny základní ke chrámu Svatovítskému (144). S ním při tom byli čtyry kněží (141). Svantovít přinešen za trojími horami a přes čtyry řeky (26). Okna paláce Vyšehradského v paterých řadách hleděla na vše čtyry strany, i strměly tam čtyry věže (58). Vůkol ohniště k žertvám bylo čtvero jesenů do čtyr stran (3). Svantovítovu uchu slyšán jest sušt za pátým vrchem (9). Z lidu postiženého potopou Svantovít zachránil deset otcův (26). Svantovít seslal vůli svou, aby desátý odešel k západu, i štěstili (t. losovali) o to, a odešlo jich co třikrát deset zborův (29). Svantovítův háj zastíněn byl dvanácti věkovitými duby (2). Vácslav na Vyšehradě seděl uprostřed dvanácti starců vládyk (65). Třicetikrát vzešlo slunce nad plesáním ve Svantoháji (99). Chasoň býval v krajinách za mnoha modravými vrchy, za mnoha černými lesy (33).

Mimo Svantovíta (s pračeskou nosovkou) v Záři je celé hejno bohův: Perůn (tak důsledně psáno), po rusku nazvaný Volos, Horan, Radhost, Milek, Černobozi, Láda, Živa, Morana, Krosina, Kupalo večer, jak jimi Rosa, Kajsarov a jiní mythopoetové na počátku tohoto století zalidnili Olymp slovanský. Mimo to vpředeno několik povídek národních jakožto prý pohanské vysvětlení úkazů přírodních. Matka synáčkovi svému takto vysvětluje původ deště (110): „Tam v oblacích je jedna dívka a ta nosí vodu ve žbáně; ta má maličkého bratra, všetečný je on, rozpustilé pachole; když mu napadne, hází po ní kamením, a když vrazí do žbánu a roztluče jej, teče voda — a tím pršívá.“ Podobně naivním spůsobem vyloženo tu vzniknutí hor, svícení hvězd a padání jich do Svantovítova háje atd.

Ale nejvýraznějším charakterem Záře jest snaha nápodobiti zpěvy Ossianovy, jichžto čtení takovou měrou bylo dojalo mysl Lindovu, žeť všecken jimi byl unešen, až se jal tvořiti podobného něco o starověkosti české. Důkazem toho jest i celá povídka a v podrobnostech každá její stránka. K tomu přišlo, ač teprva v druhé řadě, studium objeveného tehdá rukopisu Kralodvorského. Lindovi zajisté, když ze zpěvův syna Fingalova bral vzor svůj k celé osnově i k jednotlivým myšlenkám, rukopis Kralodvorský hlavně sloužil za vzor v nápodobování složených epithet, kterými celek až nad slušnou míru jest přesycen.

Přese všecky tyto vady i zvláštnosti Záře nikterak není bez ceny. Již pro plynnou češtinu a v celku dosti svěží spůsob vypravovací zasluhuje, aby v dějinách slovesnosti novější nebyla opomíjena, nýbrž slušně k ní hleděno jakožto k výtvoru za okolností tehdejších dosti vážnému.[7]

Nepoměrně menší cenu má Jaroslav Sternberg. Děj jeho krátce na tom se zavírá. Jaroslav s vojskem českým v Olomouci odevšad obstoupen jest Tatary. Tam k němu přijde dcera Jaroslavna s tetou. Otec ruku její slíbil Vneslavovi. Ale Vneslav z celé duše nastávajícímu tchánovi svému závidí slávu a neustává lid proti němu pobuřovati, Jaroslavna pak proti známé jí vůli otcově náruživě se zamilovala do Vestoně a vášeň svou jeví spůsobem nehrubě panenským. Jaroslav nechce dopustiti výpadův ven z města, přestávaje na obraně. Dvakráte zpěvem ulahodí rozjitřené vojsko. Konečně však stálému naléhání povolí a pod Vneslavem 8000 mužův vypraví na vrch Hostejnov. Mezi tím polapen byl tatarský zpyták Zatrán, chlap nevymáchané huby, a Jaroslav jej najme, aby jemu sloužil, a po přátelsku s ním se pobavuje. Brzy shledá, že zpyták nosí na obou ramenou, i užívá ho k tomu, aby skrze něho dodával Tatarům opačné zprávy. Hradní Olomoucký, pan Bludo, přetvařuje se opilým a tím na Zatránovi vyláká pravdu o záměrech tatarských. Při tom pan Bludo zpívá milostnou píseň.[8] Bojovníci baví se nejen deklamováním veršův ze Záboje, ale sami Tyrtajské verše skládají. Zatrán volně prochází mezi Hostejnem a Olomoucí. Najednou tu přijde Jaroslavův syn Zdeněk, nesa králův rozkaz, aby se Jaroslav v bitvu nedával a jen Olomouc bránil, ale Jaroslav ho nepřijme. Na Hostejně nastane známá scéna žáru a žízně. Vneslav byl padl a spolubojovníci jeho uloží jej do hrobu, zpívajíce při tom žalm: „Z hlubokosti své těžkosti“ (podle textu Streycova). V tom objeví se Zatrán a umdlenému vojsku oznamuje, že se Jaroslav z Olomouce dal na útěk do Čech, — posádku Hostejnskou osudu zůstaviv; zároveň Zatrán vojínům českým dává naději, že u Tatarův najdou milost. Vestoň souhlasí se Zatránem a podle toho přimlouvá vojsku. Proto mezi ním i Vratislavem odehrá se scéna, která ve zpěvu o Tatarech s tak velikolepou prostotou jest vylíčena.[9] Co se Vestoň s Vratislavem potýkají, Zatrán upláchne, déšť zavítá, a objeví se Jaroslavovo znamení ohněm dané, že se k Hostejnu blíží. Vratislav s Vestoněm trvají „v neustálé pranici“. Bitva s Tatary se kolísá. Zatrán tuší, že uvázl v leči, ale i Vratislav shledává, že chování Vestoňovo bylo jen na oko, aby u rozbouřeného lidu nabyl důvěry, a oba velmoži spolu se smíří. Jaroslavna, v Olomouci zůstavena, vyrazí z města. V lehkém bílém rouchu, s vlasy svěšenými a s mečem v ruce ocitne se na bojišti, hledajíc zprávy o Vestoňovi. Vojáci, chytivše Zatrána, sváží a při jásotu: „Vítězství!“ odvedou jej na smrt. Jaroslavna sejde se s Vestoněm. Vojsko zpívá píseň „Svatý Vácslave“, a Jaroslav s velmoži na jeviště vystoupí, díky vzdávaje bohu. Tu spatří syna i dceru i Vestoně, objímá je, kořist přikazuje bojovníkům a osiřelým po padlých, rekům pak děkuje. V tom slunce vyjde a jiný zástup vojska obchází se zpěvem: „Hospodine, pomiluj ny!“

Nastíněný tuto děj rozvlečen jest brzy naivními rozmluvami, brzy nabubřenými řečmi,[10] že čtenář sám se mermomocí ovládati musí, aby ve čtení vytrval. Drahně tu psychologických nepodobností, ba nemožností. Živější scény nejednou v tom okamžení bývají přeťaty, kde děj dostupuje největšího rozjitření, ku př. bouření vojska. Dramatikem Linda nebyl.

Předvedl jsem význačné výňatky ze spisův Lindových, i bylo toho nutno, jelikož obecenstvo naše, mimo skrovničké výnimky, z vlastního čtení jich nezná, i doufám, že mezi nepodjatými kritiky nebude roz-pakův o konečný úsudek.

Linda vládl obecnou češtinou, jako nemnozí ze současníkův jeho, ale přes to jeví se u něho dva nedostatky, které mu nedopouštěly těžiti ze vlády této, totiž plytká znalost mluvnická a přehnaná snaha po zvláštnostech.

S mluvnicí namnoze zachází velmi převelmi svobodně. Poklesky, jako: jinochami, šípami, štítami, mečemi, za lesami, se psemi, řetězmi, Tatarmi, zděmi, při zděch, v pěstěch, ušmi, v propastích, k řečím, zaražení mysle, keřoví, zaveden lestí, tichejší, dvouma proudy; pominu časy, splynu city, vymect, zažínati (m. zažíhati) a pod. od samého prvopočátku vlekou se spisy Lindovými. Třetí osobu množnou sloves třídy II. 2 a III. v Záři ještě klade správně, ale v pozdějších sepsáních důsledně píše: chválejí, sedějí, brnějí, stojejí atd. Zvláště často vyskýtají se u něho formy opětovací jako „skákávati, klanívati, dívávati a j.“

Záliba v novoslovech, druhdy tvaru krkolomného, všude vyniká. Již ve Zvěstovateli sepsal Linda řadu článkův o „českém jazyku“, jimiž některé své novoty odůvodniti se pokusil. Jelikož se říká „nosatý, kolenatý“, může prý se též říkati „vysokatý, hlubokatý, dalekatý“. Jinde navrhuje, aby se tvořila podstatná jména s předponou superlativní, jako: nejznamenilost, nejdobrota, nejkrása, nejpotřeba, přeradost, překrása a pod. A podle toho se v skutku i řídil. Tak ku př. čteme v Jaroslavu: Daruj pít přežízni mé! Chvilka přeradosti. Na nejvýsost vyražený rozpal.

Ve všech spisech Lindových opakují se jistá jemu oblíbená slova jako: zával (závaly černého dýmu. nepřítel srazil se nepřehlednými závaly), zámysl (zámysly jsou naduté měchýře), huslarina, veyraz (výpad válečný), bezmozkovice, zcheytralost, zůře (zuřivost), zbouřka (bouře), mumlot, křikot, strašliny z mrákot, zámina (zamínka), nepřehledlina, nahrnutina, zapevnělina, skrváceniště, rolan (sedlák), lítán (co lítáni bojovali), k důzvědě jakéhos tajemství, mladistvo (mládež), mužestvo (soubor mužův), neskrotlivý, nenasytlivý, překážlivý, pokojnivý (mírumilovný), záležitý (naléhavý), rozvlasatělý, rozhoroucnělý, nakusované řeči (uštěpačné), břitviti (před zrcadlem se břitvil), pěstiti (ten na mne rukou zapěstil, pěstil se v čelo), zachlastiti (proti Tatarům strojejí lečky a sami si před sebou zachlasťují cestu), vylíbezniti (nebe z nás vylíbeznilo vztek), oulisniti, laskouniti (mladý Špaňhel laskounil s krásnou Mexikánkou), bedlivěti (bedlivěla jsem jeho rány), plášiti (m. plašiti, důsledně), rozžižňovati (duch v něm rozžižňoval záměr), stvormovati (sform.), vyvšemohoucniti, padoušiti, chřtánovati (ten zlosyn chřtánuje, Jaroslav že se dal na útěk), čmeyleti (tedy čmeylej ve svém mozku). Podivínská slova taková váže v celé věty, druhdy dojmu bezděky komického, jako ku př.: „Člověk, tak výborný spojenec z rozumu a ze smyslnosti, tento tělesností obalený svět! — Pastevci z křovin tropili mnohé veyvřesky na skaplou svatbu. — Domy mají po čtyrech hořejškách a střechy trochu šejdré. — Rozum tvůj je skeyslina ze všech tvých shnilých hloupostí.“ Velmi často ovšem Linda, honě se po zvláštnostech, zabředá ve sprostnosti. Nejvíce se toho čte v „rozjímáních“, kde nicméně mezi neokrouchanými výroky dosti i jadrných myšlenek.

Lindovi scházelo jemnější vzdělání esthetické. Když po Shakespearu chce líčiti rozmluvu osob sprostého lidu, vždy skoro upadá v hrubost; když se vynasnažuje býti něžným, vždy se téměř pohružuje v titěrnost. Poměr tento jako zlý osud vleče se vším, co psal, od Záře až do poslední novinářské rozpravy. Když si podle Lindových položíme starší i současná sepsání Jungmannova nebo Markova, jaký tu svrchovaný rozdíl! Viděti takořka očitě rozdíl athmosfery, ve které se mužové tito pohybovati uvykli.

K tomu ještě jedna okolnost přistupuje, totiž ponenáhlé klesání síly tvorčí. V Záři jeví se nám Linda ještě co duch vnímavý, schopný opravdového rozjaření čtením zpěvův Ossianských a čilý k dosti zdařilému nápodobování spůsobu jejich. Ale sotva minulo pět let, již toho jen skrovné stopy. Plápol, jenž v Záři ještě vesele lihotá, v Jaroslavu již jen ještě doutnavým svitem se zračí. Podobný postup s výše dolů objevuje se i v baladách a ve všech ostatních výtvorech básnických. Příčina toho nemálo záležela v rostoucí chorobnosti a v přílišném rozptylování sil na mnohé i různé strany, ale ještě více tím vinna byla Lindova oddálenost ode všeho oživujícího obcování s pružnějšími duchy mezi spisovatelstvem tehdejším. Pro osamělost svou pořád hlouběji tonul ve své zvláštnosti. Tím se z něho vyvinul ovšem zvláštní literární charakter, ale pohříchu charakter takový, jakovým se mezi klasiky národními místa nepropůjčuje. Linda náležel k horlivým dělníkům, kteří, pilně připravujíce slovesnou potravu svým současným, podle slov Čelakovského, pro budoucí poutníky a poutnice urovnávají silnice. V jejich počtu zaujímá místo čestné již proto, že, mimo krátké úřadování při veřejné knihovně, nikdy neměl jiného povolání než práci literární, a že tudíž byl pravým i celým dělníkem na roli dědičné. A proto slušno jest, aby památka muže takového mezi námi zůstávala ve cti a aby konečně umlkly liché výmysly, kterýmiž se na jmeno jeho beze všelikého podstatného důvodu lépati chce pomluva, jako by se byl dopustil podvodu literárního, podvodu, jehož podle mravní své povahy, podle umělosti slovesné i vyspělosti vědecké naprosto byl neschopen.


  1. Posavad Lindův rok narození nebyl ustanoven. Jungmann v Historii literatury a Slovník Náučný žádného datum neuvozují. Hanuš ve spise Die gefälschten böhm. Gedichte aus den Jahren 1816—1849 (Prag 1868, str. 4) hádá na r. 1793 anebo 1794. Šembera narození Lindovo určitě klade v měsíc říjen 1793. Teprve pan Josef Kuneš, učitel na Pražské škole u P. Marie Sněžné, syn po sestřenici Lindově, starší matriky Novomitrovické s povolením tamního faráře pana P. Vinc. Buriana prohledl a zjistil, že se Josef Linda narodil v říjnu 1789; den narození v matrice pohříchu zaznamenán není. I za další některé zprávy o Lindových osudech povděčen jsem panu učiteli, jenž toho jen lituje, že na zajímavost dát takových upozorněn nebyl aspoň o rok dříve, kde v Mitrovicích ještě žili pamětníci a osobní známí Lindovi.
  2. Jiřího Poděbrada s nepatrnými oprávkami Linda znova otiskl ve Zvěstovateli 1823 (str. 302), a Macháček pojal jej ve svůj Krasořečník téhož roku vydaný. Letos i balada tato i výňatky z ostatních svrchu uvedených prací Lindových otištěny jsou ve Světozoru.
  3. Výtisk prvotně stál 20 kr. stř. anebo 1 zl. 15 kr. v. č., ale odbyt nebyl valný, proto Linda r. 1828 cenu snížil na 10 kr. stř.
  4. Knížka ta stála 1 zl. 36 kr. stř. Mezi vyobrazenými 25 zvířaty jsou dv2 zvláštní, totiž xůta a ypsilonec.
  5. Já přeju k novému roku:
    kafochlastně každé na nos růži,
    závistníku scvrklou žlutou kůži,
    práči přeražené hnáty
    a lichváři samé škody, ztráty,
    skrbci sprahlou vyzáblinu atd.

  6. Tak se v září 1820 s výsledkem dobrým obořil na Krameriusova Dopisovatele i na Čechoslava pro hrubé poklesky proti historii (krále Jiřího a Fridricha Falckého jmenováno tam císaři) a proti názvosloví osad českých.
  7. Záře našla nápodobitele v Janu Jindřichovi Markovi (Janu z Hvězdy); zejmena Radomíra jeho, kterou uveřejnil v Čechoslavu a pak v Konvalinkách, zřejmým toho jest dokladem.
  8. „Lehkou nožkou po lučinkách, bílou ručkou po květinkách, v kyticu je trhala. Její hoch si jde pro věnek. Na slunci se leskne kvítí; místo slunce kýž jen svítí tichý chmurný měsínek.“
  9. K vůli porovnání s verši 190—234 zpěvu o Tatarech celkem zde kladu dialog, jak jej Linda upravil ve svém dramatu (str. 125 sld.):

    Vestoň. Vzhůru, bratří! Žízní nelze déle, žízní nemožno bojovat. Komu zdraví milé, život milý — žádej milost u Tatarů, a byť i tam zhynutí, přec lehčeji mečem nežli žízní — ha, u Tatarů vody dosti! Za mnou, kdo tak smeyšlí, rychle za mnou! (Všecko v přemítání, mnoho jich za Vestoněm, jenž chce odcházet).

    Vratislav (užaslý, dosavad na Vestoně jako omráčen hleděv, skočí a za prsa ho uchopí). Ha, ty zrado! Ty křesťanům k hanbě! (Kvasení.) Reky chceš v záhubu házet jako červy? (Vestoň potrhnul mečem, Vratislav svůj docela napřáhnul.) — Točí se zem? nebo jen mě (sic) hlava?

    Skrbenský (mezi ně). Ó nepřekvap se, Vratislave! Nech, jen nechej, a mlč a nic neptej se! (Zatrán v tom zmatku uprchnul.)

    Vratislav (neposlouchaje — v tom nejprudším zůření). Ha — jdětež vy bojovníci — ó hanba! Vy hejno žab — jděte, a hned odtuď lezte po kolenou, slíbejte jim s rukou krev křesťanů — otroctvím si kupte živobytí! Hanba! s vámi bojováno! (Tne po Vestoni.)

    Vestoň (ránu svým mečem odraziv, velmi rozzuřen). Ha, třeštivče! překvapený blázne! (Doráží naň, mnozí mezi ně, potýkání z obou stran.)

    Vratislav (zuřivostí nedaje si v řeč, k svojim). Bratří! kdo si vážíte cti nad smrt? Jen od Boha milost, ne od lítých Tatar! Přestáli jsme již nejprudší vedro. Bůh nás sílil pod plápolem slunce; Bůh nám sešle pomoc — ale doufat v něho. (K Vestoňovým) Vy se hrdinami zvete? Zbitých Tatar veškerá krev nezardí vás dost za hanebnost Vaši. Žízní zhynout — smrt od Boha! Zúmyslně jim pod meče — mrzká samovražda! V porobu jít — ohavnost a hřích před Bohem! Ke mně, kdo tak smeyšlí! (Vojska pořád přibývá a dělí se na obě strany.)

    Vestoň. Ó třeštivá hlavo! nepřístupné uši! (Hejno vojska se vymísí z Vratislavovy strany, odbíraje se ke kapli, zkroušeně zpívá: Ustaň, Hospodine, ve svém hněvu atd. Zacházejících vzdálím slabne hlas.)

    Srbenský (ohlížeje se po Zatránu). Ó zůřivci! Čert nám uprchnul s plnou hubou zrády! Běda Olomouci! (Odkvapí.)

    Vratislav (v neustálé pranici s Vestoněm a mezi tím vojsko). A ty příšero — zhyň! (seká po něm).

    Jeden voják (druhému ukazuje na oblaka, radostně křičí). Déšť! déšť se blíží! Deštěm kynou nebesa!

  10. Na př. řeč bojovníka, an drží huslarinu, chtě hrát k písni, kterou druhý bojovník, sedě na zemi, šípem píše na štít (str. 38): „Nu dělej konec, ať tvá píseň není delší než její obsah, a tudy také delší než trpělivost našich uší; krátkost, jádro! Ó bratří, spráskal bych každou tak hliněnou duši, která tu božskou zpěvořeč jen v kališti šmeyká, nebeské obrazy maže rozbředlým blátem, k zlatu staví plívy, k vlku ovci, a svini dává pávové peří; a kde v takovém chatrném plotu díra, vycpává chamradím, třískami; a kde mu to kulhá, podkládá slaměné víchy. I takového, kdo do zpěvu kráká trní, hrne kamení a skřipot, že by zpěvák krk mohl zlámat; a když sám uhmožděn, udychtěn, hlavní věc až do modřin, až do krve uvláčel, že spíše k pláči než ke zpěvu — teprv za ní táhne dlouhá povřisla z rozčechraných hrachovin. Přestaň, pravím, nedělej ocasaté vláčidlo bahnem! Nebo kdo do zpěvu seká zrno i se slamou, a drmolí jádra i se skořepím, ke komárům volá hromy a hromy maluje komárovou slinou; nebeský rozpal chce zpívat ze zamrzlého srdce. Necitlivci! Studené žáby!“