Josef Flekáček, řídící učitel v Žižkově, narozen 2. února 1857, zemřel 19. září 1906

Údaje o textu
Titulek:	Josef Flekáček, řídící učitel v Žižkově, narozen 2. února 1857, zemřel 19. září 1906
Autor:	Tomáš Škrdle
Zdroj:	Vlasť. Časopis pro poučení a zábavu.. Říjen 1906, roč. XXIII. čís. 1. s. 43–49. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Flekáček
Související na Wikidatech: [[d:Q15830219|Josef Flekáček]]

V letech, když mi ve družstvu Vlast prací a starostí přibývalo, žádal jsem výbor, aby mi přidal k řízení „Vlasti“ ročně 200 zl. Z této sumy platil jsem 120  zl. pomocné redakční síle a 80 zl. jsem dával spolupracovníkům, hlavně těm. kteří z cizích, po většině slovanských jazyků pro „Vlast“ látku vybírali. A za tohoto redakčního spolupracovníka zvolil jsem si učitele, později řídícího učitele Josefa Flekáčka.

R. 1881 stal jsem se v Žižkově katechetou, a tu jsme působili spolu na měšťanské škole a jeho pozdější choť Barbora byla tehdy naše industrialní učitelka. S Jos. Flekáčkem uzavřeli jsme brzy důvěrné přátelství, a dokud byl svobodný, často jsme spolu v mém bytě večeřívali a o svém minulém životě a různých budoucích plánech rozprávěli.

V Žižkově vstoupil jsem do konference sv. Vincence a vida, že tento nepatrný společek není s to, aby dostatečně obsloužil četnou tamní chudinu, založil jsem tam chudinskou kuchyni a tu si pamatuji, že žádost za podporu Jeho Veličenstvu císaři pánu svěřena byla učiteli Jos. Flekáčkovi. Psal ji česky, uvedl pro ni pádné důvody, a z Vídně obdrželi jsme 100 zl. podpory.

Josef Flekáček s námi tehdy spolupůsobil i v konferenci sv. Vincence i v chudinské kuchyni, a tato znalost byla asi příčinou, že později po mém odchodu ze Žižkova založil tam spolek pro vydržování kuchyně pro chudou mládež, v kterémžto spolku byl prvním předsedou. V tomto díle jeho se v Žižkově do dnes pokračuje, čímž vděčná paměť na něho u mládeže i u představených této kuchyně stále se oživuje.

Josef Flekáček chodil ke mně vždy v sobotu a pracoval v naší redakční kanceláři od 2—6 odpoledne. Četl a upravoval k tisku rukopisy, posuzoval jich cenu a jako básník měl ve „Vlasti“ na starosti hlavně tento obor písemnictví. Při tom četl a ve „Vlasti“ posuzoval došlé spisy a časopisy.

Pozoroval jsem, že jest velice sečtělý, že má zdravý úsudek, hluboké vzdělání a že všecky práce jeho vynikají lehkým, líbezným a vzletným slohem. Ač byl ve školách vychován v proudech liberálních a z proudů těchto i jako učitel těžko a pomalu se vyzouval, uhodil ve svých pracích vezdy na tón přesně katolický a za celou dobu 22 let opravil jsem mu toliko dvakrát názory katolické, což dokazuje, že na dně srdce jeho byl uložen hluboký fond pravé víry.

Jos. Flekáček ovšem, když do naší redakce vstoupil, nebyl nikterak literárním nováčkem, nebo záhy po svém vystoupení z ústavu učitelského, ve druhé polovici let sedmdesátých, jako mladý učitel objevil se s literárními prvotinami svými, veršem i prosou v „Lumíru“. Byly to většinou básně, jako: Vodní růže, Labuť, Zlaté rybky, Bílé růže a t. d. Do „Světozoru“ zaslal povídky: „Z mladého života“ a „Při měsíčku“ a ze článků vyniká ve „Světozoru“ pěkná práce „Idealné vztahy rostlinstva k člověku“. Také „Obrazy života“ přinesly z péra Flekáčkova nejednu pěknou povídku a nejeden pěkný článek. „Paleček“ přinášel také mnoho humoristických náčrtků, špásů, vtipů a epigramů z péra mladého humoristy Flekáčka.

Časopisy „Mělničan“ a „Pšovan“, v Mělníce vycházející, zásoboval Flekáček po letech sedmdesátých četnými literárními drobnostmi a svižnými feuilletony z domácího a venkovského života a často i z historie — zvláště z doby Pobělohorské, v níž autor byl velice dobře obeznámen. Když redakce paedagogického časopisu „Komenský“ vypsala na nejlepší článek z vychovatelství konkurs, účastnil se Flekáček závodění a dosáhl toho, že na článek „Člověk, jeho vychování a určení“ dostal první cenu. Také „Besedy Učitelské“ a „Zlaté Mládí“ přinesly celou řadu prací z péra Flekáčkova.

Josef Flekáček byl milovníkem divadla a rád do něho chodil, i smluvili jsme se, a II. ročníkem „Vlasti“ počínaje psával do ní divadelní referáty. Abychom byli úplně neodvislí, divadlo jsme mu platili, a Josef Flekáček zde neohroženě tepal nevěru a nemravnost v divadle pěstovanou a práce své plným jménem podepisoval.

Referáty jeho budily sensaci a když jsme se roku 1888 na pouti v Římě s Jeho Excellencí ndp. biskupem Dr. Mart. Říhou po římském hřbitově procházeli, nejdůstojnější pán Flekáčkovy .divadelní referáty velice chválil a velebil. O divadle měl Josef Flekáček vlastní a vzácné názory, jak svědčí jeho znamenitý rozbor Sudermannovy tragedie Jan Křtitel. (Vlast XIV.)

Znaje důkladně divadlo, sepsal pro katolické jeviště tyto divadelní hry: „Čarovná noc“, vánoční hra ve 3 jednáních se zpěvy; „Návrat“, obraz socialní; „Pro kříž Kristův“, dějepisná činohra; „Pouť sirotka“; „Pro blaho lidu“, obraz ze socialního života, a „Protiklerikálové nebo založení katolické besedy v Husově“. (Pseud. Jan Hejný.) Poslední dvě hry vyšly nákladem družstva Vlast. „Pouť sirotka“ a „Čarovnou noc“ hrávali sirotkové z „Útulku sv. Josefa“ v Národním domě na král. Vinohradech, „Pro kříž Kristův“ hrály dívky z Růžencové výrobny, i vídali jsme to nadšení, s jakým hry tyto byly přijaty. Zvláštním kouzlem působí zvláště „Čarovná noc“ s překrásnými zpěvy vánočními.

Když družstvo Vlast začalo vydávati: „Bibliotéku dramatických prací a sólových výstupů pro jeviště katolických spolků a jednot“, svěřena byla jejich redakce Josefu Flekáčkovi. Ještě letos sliboval mi napsati pro „Vlast“ novou divadelní hru, ale zákeřná nemoc a smrt to překazily.

Sluší ještě podotknouti, že sbírka: „Besední divadla“ má mnohý a pěkný kus od Flekáčka. Národnímu divadlu zadal Flekáček překlad historické veselohry „Kardinálský klobouk“, ale dílo postihl osud. Bylo to právě roku 1881, kdy ředitelství rukopis odevzdán, a za několik dní Národní divadlo zachvátil požár, v němž i práce Flekáčkova obrátila se v popel.

Vedle divadla všímal si Josef Flekáček také písemnictví pro mládež. Řídil mnoho let „Besedy mládeže“ v Karlíně a roku 1905 byl zvolen za redaktora „Vzdělávací četby katolické mládeže“. Zde dokončil ročník IV., a vydal 1. číslo ročníku V., ale jakmile se zde objevily na veřejnosti práce Flekáčkovy, mnozí abonenti „Vzděl. četby katol. mládeže“ až po 50 ex. si zakupovali. Kouzlo jeho líčení i zde čtenáře uchvacovalo. Ze samostatných spisů Flekáčkových vyšly pro dítky: „Růžové lístky“, „Ze života“, „Drobné obrázky dějepisné“, „Obrázky zeměpisné a cestopisné“, „Malé povídky historické“, „České květy“ a „Hlasy vánoční“, příležitostné básničky pro dítky.

Dojížděje do Bělé pod Bezdězem, seznámil se tam Flekáček s některými Vlachy, kteří na tamní lesnické škole studovali. I počal se od nich učiti ponenáhlu vlašsky a dospěl ve svých cvičeních tak daleko, že nejen z vlaštiny překládal, ale i vlašsky psal, jasně a plynně mluvil. V „Ústřední knihovně“ Kobrově jsou některé jeho překlady z vlaštiny jako: „Slepcův pes“ uveřejněny.

V posledních dvaceti letech dával Flekáček své práce výhradně a jedině do katolických časopisů, sbírek a kalendářů. Zvláště byly to katolické časopisy družstva Vlast, jako „Vlast“, „Vychovatel“ (při tomto řídil „Učitelskou Přílohu“), „Naše Listy“ a „Vzdělávací četba katol. mládeže“ (jejímž byl redaktorem) a konečně „Kalendář sv. Vojtech“, který pořádal již 6 let.

Flekáček byl nadaným básníkem, jeho básně se čtou lehce a mají pěknou obraznost. Připomínáme z jeho básní: „Pouť do nebes“, Památce Jana Boska,^[1] Genesius herec,^[2] „Svatba Petronillina“ a „Jakub literák“, veršovaná povídka,^[3] Svatému Otci Piu X. k jeho zvolení a nastolení,^[4] Proslov při slavnostní akademii v Stříbrných Horách na počest dr. Innocence Frencla,^[5] In memoriam věrných členů a přátel družstva Vlast odešlých na věčnost,^[6] Na prahu roč. XX „Vlasti“ a „Památce Sušilově“.^[7] Poslední krásnou báseň uveřejnil Josef Flekáček v letošním kalendáři sv. Vojtěch: „Nádražní misie“ a věnoval ji far. Vl. Hálkovi, důvěrníku vídeňské nádražní misie. Maje myšlenku v hlavě, Flekáček usedl a za chvíli byla báseň hotova.

Při četných akademiích a slavnostech v Žižkově přednášeny byly Flekáčkovy proslovy, ano často i celé řeči nebo slavnostní pozdravy. Do „Našich Listů“ psal řízné články a lokálky a ve „Vychovateli“ uveřejnil řadu paedagogických prací.

S oblibou obíral se Jos. Flekáček též českou historií a hlavně dobou pobělohorskou a své historické obrazy a povídky ukládal vedle „Růže dominikánské“ hlavně do „Vlasti“. V tom směru napsal Flekáček stylem románovým: „Zapomenutý“ (Vlast, roč. II.), „Alchymista“ (Vlast, roč. VI.), „Cesty bludu a pravdy“ (Vlast, roč. XIII.) a zvláště jeho „Jakub literák“ je skvostem povídek ve verši. Poslední velkou prací Flekáčkovou jest překlad románu „Cesty srdce“ od P. J. Franco S. J. uveřejňovaný v XIX., XX., XXI. a XXII. ročníku „Vlasti“. Práce té však nedokončil, musíme hledati nástupce, aby tato vznešená povídka, plná krásy, nezůstala nedokončena.

Často jsem ho vybízel, aby sepsal z doby pobělohorské veliký román, ale nemohl se k tomu pro množství jiných neodbytných prací dostati.

Samostatně vydal Flekáček ve třech dílech své historické povídky a obrazy pro dospělé v „Hlasech katol. tiskového spolku“ pod názvem „Boje a vítězství“. Kromě toho vyšel z péra Flekáčkova „Průvodce po Italii“ roků 1888 a „Slovník česko-italský“ roku 1890 a v našem družstvu vyšel „Průvodce Prahou“.

Byl-li Flekáček mistrem slohu v básni, milým vypravovatelem v povídce, byl unášejícím a velice zajímavým — životopiscem. Životopisem Flekáček nejen líčil osobu, ale i dílo její a výsledek díla shrnoval pak v celek. Jeho životopisy jsou obrazy literárními, obrazy z lidumilné, socialní a náboženské činnosti, jimiž postavil si v náší české životopisné literatuře pomník památky nehynoucí. A co hlavního, všecka díla životopisná, která nám Flekáček zanechal, obírají se muži katolickými; jsou to zvláště jeho životopisy: „Kněz Jan Bosco a řád Salesianů“ (Vlast, roč. V.), „Josef Benedikt Cottolengo, příspěvek k dějinám katol. kněží, lidumilů a dobrodinců“ (Vlast, roč. XI.), „Kněz Karel San Martino, zakladatel ústavu ‚Děti Prozřetelnosti‘“ (Vlast, roč. XIV.), „Don Pedro Calderon de la Barca, životopisná a literární črta k upomínce 300letého výročí narození slavného katolického básníka“ (Vlast, roč. XVI.) a „Apoštolát hluchoněmých a bratří August Caesar, Josef a Jan Gualandi“ (Vlast, roč. XVI.). Jiné toho druhu Flekáčkovo dílo jest velké pojednání ve „Vlasti“ roč. XIX. pod nadpisem „Duchovenstvo katolické v literatuře a vědě“, kde autor historicky dokazuje, jak kněžstvo přálo vědám a pokroku, ovšem rozumnému.

Také stavu řemeslnickému zanechal za sebou Jos. Flekáček velkou kulturně-historickou a pěknou práci „O stavu řemeslnickém v Čechách“ (Vlast, roč.‘IV.), z níž mnoho vědomostí o tom kterém odboru práce lehce se dá čerpati.

I není divu, když se založila Literární sekce družstva Vlast, že byl Josef Flekáček zvolen za její hlavu. A sloužilo jí to jen ku cti, poněvadž literární jeho vědomosti byly veliké, úsudek zdravý, důvody pádné. Při slavnostních večerech Literární sekce bývaly proslovy Flekáčkovy velice duchaplné.

Kalendář „Sv. Vojtěch“ řídil Jos. Flekáček po šest let. Ještě i letošní Sv. Vojtěch putuje po vlastech našich se vzácným jeho jménem — a budoucí bude ozdoben — posmrtným jeho obrazem.

V Jednoty českého katol. učitelstva byl Josef Flekáček výborem od začátku. Roku 1905 převzal úřad předsedy a letos v poslední schůzi, které se účastnil, rozvinul krásný a mnohoslibný program pracovní — ale po této schůzi se mu přitížilo a mimo dva vzletné vychovatelské letáky („S náboženstvím do všech škol — s neznabohy ze všech škol“ a „Na počátku školního roku“, varovný hlas a rady rodičům a katolíkům vůbec), které napsal již v těžké nemoci, nebylo mu možno projektovanou práci svoji dokončiti.

Jako výborný řečník přednášíval Josef Flekáček v Praze skoro v každém vzdělávacím spolku, někdy si vyjel i na venek. Za předmět řeči vybíral si z pravidla historii, nejvíce dobu pobělohorskou, a řečmi svými docílil velikého úspěchu. Na našem Literárním sjezdu roku 1906 probíral otázku divadelní a navrhl příslušnou resoluci.

* * *

Josef Flekáček narodil se dne 2. února roku 1857 v Uhlířských Janovicích, do školy chodil v Lomnici u Třeboně a v Česk. Budějovicích, nižší gymnasium studoval v Benešově a v Mladé Boleslavi, potom odešel na ústav učitelský do Prahy. Jako učitel působil v Šopce u Mělníka a později ve Vysočanech u Prahy a konečně od roku 1880 v Žižkově, kde byl před několika roky jmenován řídícím učitelem. Roku 1905 podnikl se svým synem, studujícím paedagogia, přes Pešt a Rjeku, cestu do Italie.

Josef Flekáček už po několik zimních období pokašlával, ale na podzim roku 1905 zmocnil se ho prudký kašel, který ho často mořil a síly jeho podlamoval. Ale Flekáček vzdoroval, stále ještě k nám chodil a do poslední chvíle literárně pracoval.

V nemoci, když k nám již choditi nemohl, často jsem jej navštěvoval a na začátku léta, když se mu ještě více přitížilo a choť jeho se domnívala, že se blíží konec života jeho, došel jsem k němu, aby vykonal velikonoční sv. zpověď, ale on mne předešel a sám tuto ochotu projevil. Řekl jsem mu, že mu zavolám kněze, kterého si přeje, on však odvětil, že si přeje mne. I podal jsem mu katechismus, který na stole ležel, aby se připravil, a šel jsem na faru žádat za dovolení, abych jej směl vyzpovídati a podati mu Tělo Páně.

Když jsem se k Flekáčkovi vrátil, seděl na posteli čistě oblečen, zbožně se vyzpovídal a maje přijati Tělo Páně, klekl na zem, sepjal ruce a se vší vroucností přijal Tělo Páně.

Po mém odchodu byl prý celý rozradostněn a své paní řekl: ženo, nebýti tebe a dětí, rád a spokojeně bych umřel. Hle, jakou moc má u věřícího křesťana sv. zpověď a sv. přijímání!

Brzo na to odejel s rodinou do Bělé pod Bezdězem na zotavenou, ale dopisy, jež mi psával, byly truchlivé; sděloval, že se mu vede trochu lépe, ale chuti k jídlu že nemá a sláb že je jako moucha.

Flekáčka po jeho odchodu živého jsem již nikdy neviděl. Když se s rodinou do Žižkova vrátil, navštívil jsem jej, ale spal celé půldne a když jsem chtěl přijíti po druhé — byl mrtev.

V čas mé tyfové nemoci roku 1903 psal mi Flekáček, že by se nechtěl dívati do mého hrobu a že by si raději přál, abych patřil já do jeho hrobu, a v den mého svátku dne 18. září nadlidskou silou pozvedl se z lože a podepírán svojí chotí usedl ke stolu a psal mi — den před svou smrtí — ve smrtelných bolestech — srdečné blahopřání. Písmo jindy krásné jest zmotané, psané třesoucí se rukou, ale bude mi do smrti upomínkou na drahého, nezapomenutelného přítele.

Josef Flekáček žil ve šťastném manželství a o svoji rodinu všemožně se staral. Byl pečlivým manželem a vzorným otcem. Hospod a zábav nemiloval, v poslední době i divadlo přestal navštěvovati. Z domu do práce a z práce domů, to byl cíl jeho života.

Jeho choť Barbora jest v Žižkově dosud industrialní učitelkou; jedna z dcer navštěvuje IV. ročník paedagogia, druhá vyšší dívčí školu a syn jeho jest ve III. ročníku učitelského ústavu.

Josef Flekáček moderními proudy ve škole a pokrokářskými učiteli z hloubi srdce pohrdal a snahy jejich často jako ligista v „Našich Listech“ a rovněž i ve „Vychovateli“ mrskal. Právě nyní bylo by bystrého jeho péra třeba, právě v době volné školy! Ač znali jeho smýšlení, i okresní hejtman žižkovský i okresní inspektor velice si ho vážili a svou lásku dávali mu na jevo něžným způsobem.

Vůbec bystrá hlava, ostré péro, řízný vtip v boji s nepřáteli a celá činnost Flekáčkova nám nyní v družstvu Vlast citelně schází, já stárna, pomocné ruky jeho co nejvíce postrádám — odešel a nevrátí se více.

* * *

Pohřeb † řídícího učitele Josefa Flekáčka v Žižkově byl velkolepý. — Mrtvola zvěčnělého spočívala na krásném katafalku a řada svící kolem a nahoře světla velikého chrámového lustru ji ozařovala. — Žižkovský chrám Páně plnil se vybraným, zbožným obecenstvem. Mezi smutečnými hostmi byli v chrámu přítomni: Okr. hejtman p. Jos. Smutný, starosta okr. zastupitelstva p. J. Winter, starosta obce Žižkova p. Žák a náměstek jeho p. Petera Č. s četnými členy městské rady a obecního zastupitelstva, gymn. ředitel p. Ant. Šetělík, ředitel žižkovské realky p. Fr. Bílý, zemský inspektor p. Karel Procházka, okr. škol. inspektoři: vinohradský p. Jos. Libický a žižkovský p. Frant. Švácha; dále maj. tisk. p. Václ. Kotrba, říd. uč. v. v. p. Roudnický, učitelka Albína Fortýnova a učitel p. Jos. Mazanec. Za učitelstvo vinohradské pan K. Kučera, říd. učitel p. B. Šplíchal a j. v. z okolí Žižkovského. — Z kněžstva mimo výbor družstva Vlast se dostavili: Rektor university Jeho Magnif. dr. Ant. Vřešťál, prof. dr. Václav Hlavatý, duchovní správce Jos. Zbejval a kooperator Ant. Hoffmann a katecheta Přítel. — Z Jednoty čes. katol. učitelstva: I. mítstopřed. p. Jos. Kafka, říd. učitel ze Zdětína, jednatel dp. katech. Ant. Suchoradský, výboři: říd. učitel Karel Ludvík, pp. V. Průša a V. Žižka a učitelka sl. Jos. Bayerova. — Z družstva Vlast: předseda dr. Rudolf Horský, II. místopředseda farář Vl. Hálek, jednatel red. Tom. Jiroušek, duch. správce Emil Stárka a věrný přítel zesnulého red. Tom. Škrdle. K nim se pojili z administrace družstva Vlast pp.: Jos. Hais, Jan Havelka a Jan Žák. — Největšího lesku dostalo se pohřební oslavě zesnulého tím, že rekviem sloužil a kondukt vedl sám Jeho Milost ndp. dr. Fr. Krásl, světící biskup a probošt u sv. Víta, požádán byv za tento akt piety k zesnulému deputací pp. učitelů z té školy, na níž byl Jos. Flekáček řídícím učitelem. Rekviem bylo slouženo za assistence dp. faráře Ed. Šittlera a žižkovských pp. katechetů Al. Roudnického a Jos. Tůmy a vůbec za přísluhy 9 žižkovských pp. katechetů a alumna p. Průšy. Velebný, pěkný zpěv s choru rozléhal se velikým a milým žižkovským chrámem Páně. — Když jsme vycházeli z chrámu, bylo viděti venku nepřehlednou řadu obecenstva, veškerých žižkovských pp. učitelů a učitelek. Žactvo vyšších tříd rozestaveno bylo po cestě až k Olšanům, aby vzdalo poslední čest zasloužilému řídícímu učiteli, řada pak vybraných žáků z první měšťanské školy chlapecké pěla po cestě k Olšanům dojemným způsobem smuteční žalm, jenž zněl velebně i mohutně ulicí, kudy průvod se ubíral. Po opětném výkropu na hranicích Olšan vedl další průvod dp. farář Ed. Šittler za assistence pp. katechetů, a mládež s pp. učiteli I. obecné školy žižkovské, kdež byl zesnulý říd. učitelem, doprovodili svého představeného až k hrobu jeho. — Oči přítomných se zarosily, když byl drahý zesnulý kladen do hrobu k věčnému spánku; hroudy země duněly na rakev jeho a mezi hroudy tyto sypali vděční žáčkové jeho jiřinky, karafiáty a astry. Je třeba zde vyznačiti něžnou péči, kterak se — vedle rodiny zvěčnělého — staral hlavně sbor I. obecné školy v Žižkově s p. Zahradnickým v čele, aby se slávou a poctou co největší pohřben byl jejich řídící učitel — Josef Flekáček.

Pozdravné telegramy nebo dopisy za příčinou úmrtí říd. učitele Jos. Flekáčka zaslali buď rodině buď družstvu Vlast tito: J. E. ndp. Leo kardinál Skrbenský, kníže-arcibiskup; J. M. ndp. Dr. Josef Doubrava, biskup v Hradci Králové; J. M. ndp. Dr. Fr. Krásl, světící biskup a probošt v Praze; J. Osv. Voj. hrabě Schoenborn; dále prof. Dr. Václ. Hlavatý, prof. Václ. Müller; škol. rada Dr. M. Kovář, školní rada prof. Jos. Šauer z Augenburgu; děkan Heřman Haaser (a píše, že za něho sloužil mši sv.), faráři : Jos. Ruml, Jos. Soldát, Filip Jan Konečný, a Václav Španihel ; c. k. pošt. pokladník Karel Ulrich; spisovatelé: K. Rais. Ad. Chlumecký, Fr. Cyril Vlk, Jos. Brožek, Boh. Šťastný, K. Jinřich, Tomáš Škrdle, J. Dědinský a sl. L. Grossmannova, katecheta Em. Balcar,, soukromník Jan Hnátek; — dále: město Žižkov, starosta města Bělé pod Bezdězem a Odbočka Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva v Praze I. — Osobně kondolovali : J. M. vsdp. Msgr. Dr. Jos. Burian, kap. děkan a Msgr. Ant. Wünsch, kanovník na Vyšehradě; Jeho Magnif. Dr. Ant. Vřešťal, rektor české university; prof. Em. Žák, předseda spolku katechetského. — Rodina zvěčnělého dostala mimo to celou řadu soustrastných dopisů ze Žižkova a z různých krajů Čech.

---

1. Vlast. roč. IV.
2. Vlast, roč. V.
3. Vlast, roč. VII.
4. Vlast, roč. XIX.
5. Vlast, roč. XIX.
6. Vlast, roč. XX.
7. Vlast, roč. XX.