Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/V čem byl „Husův problém“ a zač byl odsouzen?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny

O co však při těchto jednáních šlo a které to byly články, o nichž říkali, že jsou bludné a za něž byl odsouzen? Hus totiž nebyl odsouzen za to, že káral kněze, jeho kázání s tím neměla nic společného.

Teologické omyly a bludy, za které Husa sněm odsoudil, jsou samy o sobě vážné, ale dnešnímu člověku cizí a středověké. Ani však jeho současníkům z lidových vrstev neříkaly mnoho a pro ně by se nebyli za něho také zasazovali. Stejné bludy učil i jeho duchovní předchůdce Jan Viklef, ale ten přece klidně zemřel doma, a nikoliv na hranici určené nepolepšitelným kacířům, jakým z hlediska církevního jistě byl. Na tento do očí bijící rozdíl mezi oběma Jany stále více poukazují dnešní historici. Například angličtí, kteří se zabývali Viklefem, se pak zákonitě dostali i k problému Husovu. Viklef totiž byl přes všechny své omyly přece jen hluboký myslitel, který byl schopen vytvořit nový, rozsáhlý a důmyslný myšlenkový systém. A do něho logicky vkloubil všechny své závěry. Byl to nakonec ale jen suchopárný univerzitní profesor, který nebyl schopen svými těžkopádně psanými spisy nikoho nadchnout. V Anglii jeho myšlenky nikdy tak nezapůsobily jako v Čechách, poněvadž v Anglii je šířili chudí kněží, většinou prostí a nepříliš teologicky vzdělaní, aby mohli pochopit celý dosah jeho nauky. Je zajímaly především logické důsledky této nauky. Proti tomu mistr Jan Hus je osobnost docela jiného ražení. Měl běžný stupeň univerzitního vzdělání, ale jeho akademické spisy neukazují na hlubokého myslitele, který by jako Viklef byl schopen promyslet nový filosoficko-teologický systém. V tom nad něho vynikli i jiní současní pražští mistři. Hus však byl schopen odjinud přijímat, ale abstraktní myšlení aktualizovat a zlidovět v praktickém životě. A bylo pro něho osudným krokem, že objevil Viklefa.

Hus totiž neměl tak velký teologický rozhled, aby Viklefovu nauku hned pochopil do nejzazších důsledků. A nebyl také předem schopen rozlišit, co bylo možno z Viklefa převzít a kde bylo třeba zastavit. A ani si to jasně neuvědomoval, když se sám začínal zaplétat do jeho omylů. Ale byl tu i základní rys jeho povahy, že když se jednou chopil nějaké myšlenky, nechtěl od ní ustoupit a vzdát se jí. Ba i později, když se jeho kolegové od Viklefa začali odvracet a poukazovali na nebezpečí, které se v jeho nauce skrývalo, Hus setrval na svém a nekriticky proti všem vyhlašoval, že ve spisech Viklefových není žádných bludů, a sám byl kdykoli ochoten ve všem Viklefa hájit. A pak nebylo tedy nic divného, když mu začali přičítat na vrub celou Viklefovu nauku, včetně bludného učení o remanenci, o níž sám tvrdil, že ji nikdy neučil a kterou mu nikdo nedokázal, ani koncil z jeho spisů. Ale přesto – a tady byla chyba, že se Hus nikdy výslovně nepostavil proti remanenční nauce (remanenční nauka znamená, že podstata chleba a vína zůstává v Oltářní svátosti spolu s Tělem Kristovým, čili popírá se tím to, čemu se říká přepodstatnění čili transsubstanciace), takže nikdy nikoho nepřesvědčil nejen, že s ní nesympatizoval, ale nakonec, že nebyl jejím aspoň tajným vyznavačem. A stejně tak se nikdy ani slovem nepostavil proti jiným zjevně bludným naukám Viklefovým.

Pro nauku o remanenci však odsouzen nebyl, protože mu ji koncil nedokázal. Tam byla uvedena pouze svědectví, ale ta byla odložena stranou, protože ze spisů to nebylo možné dokázat. Když Hus 10. června 1415 – to znamená necelý měsíc před smrtí – psal svým přátelům do Prahy dojemný list, jakoby na rozloučenou, a vybízel je v něm, aby „Pána Boha poslůchali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili a také aby pravdy Boží, kterůž jsem z Božieho zákona psal a z řečí svatých kázal, aby sie té držali“, jistě to příjemci nechápali, jako by se měli držet nauky Viklefovy, ale toho, co slýchávali v Betlémské kapli z kazatelny.

Za co odsouzen nebyl: různé tváře mistra Jana Husa[editovat]

Výraznou charakteristikou Husovy bojovné povahy nebylo ani tak nadšení pro suchou teoretickou vědu, jako pro nápravu v Církvi, kterou chtěl provádět. Nepochybně trpěl stejně jako už kdysi pražský arcibiskup Jan z Jenštejna a jiní pražští mravokární kazatelé, když byl nucen před sebou vidět nevázaný život nejen světských, nýbrž i duchovních a byl zachvácen bolestí nad stavem, v jakém se Církev nacházela.

Že mistr Jan Hus byl v podstatě zbožný a mravně vysoko stojící kněz, o tom není možno pochybovat ani dnes a o tom neměli nejmenší pochybnost ani jeho posluchači. Nikým také z těch hříchů, které vyčítal kněžím – to je lakomství a zhýralý život –, nebyl obviněn. I v tom se tedy shoduje s jinými soudobými pražskými mravokárnými kazateli.

Přece však se od nich osobitým způsobem liší. V jeho kázáních totiž, když se porovnají s jinými i latinskými z té doby, chybí vyrovnanost. Jiní kazatelé totiž zdůrazňovali často kladný prvek křesťanského života. Například synodální kazatelé – jejich kázání nebyla dosud zveřejněna – začínají tím, že vyzvedávali ideál kněží, a nakonec se říká: „A jste vy takoví?“ A pak se teprve začíná s výtkami. Tento křesťanský ideál doložený Písmem svatým chybí v Husových kázáních. Vyskytne se tam sice, ale velmi málo. Je tam jakoby zavalen nekonečnými nářky a stížnostmi na zkaženost zvláště kněží a zejména v tom nezná míru, jak se o tom posléze vyjádřil i kancléř pařížské univerzity Jean Gerson, který to vystihl už jenom z jeho spisů.

V tom smyslu si na něho stěžovali 25.8.1408 i pražští faráři a duchovní arcibiskupovi. Že prý káže odiózní věci, takže jimi drásá mysl zbožných lidí, zháší lásku, když před lidmi zostuzuje kněze, takže i dobří a nevinní kněží jsou tak kvůli špatným nepřímo zaplétáni do jeho řečí. Hus však na tuto výtku odpověděl, že „jakéhokoliv člověka, o němž nevím z Písma nebo ze zjevení, že je zavržen, považuji za nesrovnatelně lepšího, než jsem sám“. Jinde dodává, že „nekázal nikdy přehnaně proti duchovním, ani falešně, ale podle Písma, zákona Páně a posvátných církevních zákonů, vzdělání duchovních i lidu, kněžské hříchy odhalovat znamená pravdivě, správně, a ne licoměrně, ale neochvějně je kázat“. Ale pražští faráři si stěžovali především na výsledky jeho kázání – „že všechny duchovní u lidu tak zostudil, že jsou nyní tak nenáviděni, jako tomu nikdy předtím nebylo“. Poukazují i na to, že v Praze samé je mnoho dobrých kazatelů, ale žádný že nikdy nepřeháněl tolik jako Hus. A proto se ptají: „Je snad dobře takhle kázat? Vzdělává se tím lid? Nebo se tím spíše nactiutrhá duchovním?“

A na potvrzení této pochybnosti uvádějí konkrétní případ, který způsobil značné rozhořčení i po Praze. Když zemřel starý papežský úředník a kněz mistr Petr ze Všerub, vyzval mistr Jan Hus lid, aby se modlil za jeho duši také proto, poněvadž prý se obával, aby nebyl zavržen. A hned k tomu dodal, že „ani za celý svět by nechtěl zemřít s tolika obročími jako mistr Petr“. Duchovenstvo k tomu ale připomíná, že mistr Petr byl dobrý křesťan a horlitel pro víru. A existují prameny, které mistru Petrovi dávají nejlepší vysvědčení. Soudobé prameny taky ukazují, že mistr Petr byl také štědrým dárcem různým klášterům a že hojně přispíval na různé dobré věci. Ale Hus se proti tomu bránil, že neřekl, že Petr nebyl dobrý křesťan, ale že takhle chtěl pouze lid povzbudit, aby se za Petra a jiné zemřelé kněze modlili. A že sám donucen okolnostmi doznává, že i v Praze on sám zná mnoho svatých kněží, jimž není hoden rozvázat ani tkaničku u sandálu.

Přesto si však kněží znovu a znovu stěžovali na jeho kázání. Jeden napsal: „Jsme tak pošpiněni, že cent mýdla nestačí k očištění duchovních.“ Kromě tohoto zevšeobecňování Hus ještě často cituje Písmo svaté a dává mu svůj osobitý výklad, který z textu ale neplynul. Když například vypráví, jak pohanští kněží boha Baala ve starozákonní době s ženami a dětmi „tajemně sjídali a spíjeli oběti přinášené modle“, hned k tomu dodává: „snad to znamená, že kněžie nynější su obžerní a nestřiezví, s ženami neřků tajemně, ale zjevně Bohu danů almužnu žerů, leč jak klamajíce lidsků – dajťe Bohu a chtiet sobě a ženám, jak oni nežije.“

Také rád mluví ve svých kázáních v náznacích a pak se hájí, že závěry, k nimž nutně jeho slova zvlášť u prostých posluchačů vedou, nikdy nepronesl, jako například když říká: „Jisté jest, že kněz jsa v smrtelném hrieše aneb hriešný čině skutek, jenž v sobě jest dobrý, hriechov přidává a s tím viace hřeší. U příkladě – kněz jsa v smilství služe mši, řékaje hodiny (modlitba breviáře – pozn. red.) neb zpovědaje, křtě, činí skutky, jež v sobě jsů dobří, ale on, že činí je v hrieše a tak nedostojně, zvláště hrieši.“

A někdy dokonce zachází až do vulgárnosti a používá jako východisko i slova Písma. Například: „Protož skrze proroka Malachiaše o kniežiech die Bůh: Rozespu na tvář vaši hovno svátkov vašich. A proč to? Než že břicha jsouce pilnějšie než Boha, svietí je hovnám. Majíce břich za Boha, jakož dí sv. Pavel.“ a jindy znovu používá biblického přirovnání jako nadávky současným kněžím: „Aj teď máš, že Kristovi nepřietele a tak antikristové jsů, jenž břich pasů a zemských věcí pilní sů. A kteří lidé věce pasů břich v rozkoši než biskupové, preláti, kněžie a mnišie. Nevěř mně, věř Amos proroku, kopáči klčov a pastýři, jež die kněžím – volové neb krávy tučné, slyšte slovo Božie, jenž nůzi činíte chudým. Věru hrozné odpustky dává Pán Boh kněžím tučným, jenž nůze činí je chudým, zjédajíce a zpěvajíce, co by měli chudí jésti a píti. Běda volům tučným, jenž ani oří slovem Božím lidských srdcí, kam se hodie jistě do Luciferovy kuchyně.“ Další zajímavý postřeh z jeho kázání, v nichž se rozhorluje nad pomlouvačnými kněžími: „Po hriechu nynie velmi su se psi kusaví rozmnožili. A již tak jest obyčej utrhanie vstupilo, že již ho nemají za hřiech. Neb již kněžie ještě chtiejíce se obléci v mešní roucho ke mši a oblačejíce se utrhají. Boh je mi svědek, že sem sám to slýchal. A po mši spolu se sejdůc, prve se masa živého nažerů než vařeného. A které těžšie utrhanie než bližního nazvat kacieřem. A tak služie viece ďáblu než Pánu Bohu, nejsůc hodni jesti chleba, jak die sv. Augustin, pro své utrhanie.“ Zejména na tohle si stěžovali jiní kněží, že kdo s ním nesouhlasil, ten že se hned stal terčem jeho útoku, i když to byli někdy lidé, s nimiž se vůbec osobně nesetkal a které neznal.

I jeho bývalý otcovský přítel mistr Štěpán z Pálče psal Husovi, když se bránil proti jeho nařknutím: „Kdo je, kohos nezhanobil? Čí chování došlo před tebou milosti? Kdo se chce skrýt před tvým jedovatým jazykem mimo tvé spoluapoštoly? Všichni ostatní neřestní, všichni zhoubní, jen ty s tvými druhy jsi ctnostný, jen ty vzdělaný, ty jediný jsi učitel v Izraeli.“ Je to týž Páleč, jehož Hus několik let předtím velebil a o Stanislavovi ze Znojma dokonce, když byl jeho učitelem, vyhlásil z kazatelny v Betlémské kapli, že mu není rovna pod sluncem. Když se však oba vzdali Viklefa a vyjádřili s Husem svůj nesouhlas, tak je nazval nevědomci a blbci (doslova ve svém latinském spise). Stejně pokud byl v dobrém vztahu k arcibiskupu Zbyňkovi, chválil ho, ale jakmile, nikoliv z osobních důvodů, ale kvůli Viklefovi a kvůli papeži Řehoři XII. byl arcibiskup nucen proti Husovi zasáhnout, Hus jej nazval nevědomcem a zrádcem království a důvěrně sdělená tajemství, která mu arcibiskup řekl, mluvil potom z kazatelny. Mnichy bez rozdílu nazýval Jidáši a nevěrnými ďábelníky, biskupy a kněze doslova pojmenoval zloději a lotry – to vše je vybráno z jeho spisů. A nezastavil se ani před kardinály. Když byla jeho pře v Římě svěřena kardinálu Oddovi Colonnovi (to byl pozdější papež Martin V., který byl zvolen v Kostnici) a byl povolán do Říma, psal kardinálskému sboru v září 1410 list a žádal, aby se do Říma nemusel dostavit. A v dopise kardinálům doslovně píše: „Nejdůstojnější otcové v Kristu, kteří v sobě nesete obraz apoštolů, neboť jste postaveni jako hlavní světla, která mají osvěcovat všechny zemské kraje, a poněvadž máte moc zbavovat svět zločinu a vytrhovat duše z chřtánu satanova, utlačovaným pomáhat v Kristově jménu, proto, vrhaje se k ochraně vašich otcovství se utíkám.“ Když však za několik měsíců zmizela naděje, že ho zbaví předvolání a církevních trestů, tak je v Praze z kazatelny kvůli tomu pojmenoval rudými ďábly. Papeži Janu XXIII. se nevedlo lépe. V roce 1410 ho Hus v dopise nazýval Svatým otcem a nejvyšším veleknězem Církve Ježíše Krista a nazývá jej pokorně nejvyšším zástupcem Ježíše Krista a podepisuje se mu „nejmenší kněz Vaší svatosti, Jan Hus“. Když mu papež Jan XXIII. nevyhověl a nesejmul z něho klatbu, tak jej nazval Antikristem a odvolal se ke Kristu jako nejspravedlivějšímu a nejvyššímu soudci.

Je zajímavé, že pokaždé, kdykoli mu nějaká autorita nevyhověla, tak se stále od nižší autority odvolával k vyšší a nikdy se nechtěl „pokorně podřídit úsudku a rozhodnutí církevních představených“ – i když to vždy tvrdil a předem prohlašoval. A když byl stižen církevními tresty, vyhlásil všechny, kdo mu zakazují kázat, za falešné svědky, za svatokrádežníky, a tedy za vyloučené z Církve. Proto nikdy nechtěl poslechnout tvrdých představených, poněvadž, jak říkal, by musel poslouchat ďábla. Vůle Boží prý je poslouchat představené pouze v dovolených věcech. A tak dodává v dopise Janu Bradatému a občanům z Krumlova: „Tímto podepřen raději jsem chtěl v kázání poslouchat Boha než papeže a arcibiskupa a ostatní jejich satrapy, kteří se protiví slovu Kristovu – ‚Jděte do celého světa.‘ Toto jsem podepsal sám, abyste se dovedli postavit psům ďáblovým.“

Zatímco se tak ostře Hus stavěl proti duchovním, přivíral oči nad těmi, kdo s ním souhlasili, což mu vytýká řada jeho bývalých přátel, kteří se s ním rozešli kvůli Viklefovi. Například mistr Ondřej z Brodu mu píše, „že si vyjíždí i na chlapce, kteří nepatří k viklefovské sektě, že však zavírá oči nad křivopřísežníky, vrahy, zloději a zhýralci jen proto, že se hlásí k jeho straně“. V Husových kázáních a spisech se nikdy neobjevují žádné výtky vůči králi Václavovi. Ani tehdy, když zabíral církevní statky a věznil kněze. Ani proti členům jeho rady, ani proti žádnému konkrétnímu jmenovanému laiku. Když hovořil o chybách laiků, vždycky to činil jen umírněně a velmi všeobecnými slovy. Co se týče krále, dobře věděl, že s králem ani s jeho radou, ani s ostatními laiky se žertovat nedá. Arcibiskup Jan z Jenštejna také ostře káral život duchovních, ale nezastavil se ani před přísným napomenutím krále. Král však okamžitě zasáhl a nechal v roce 1393 utopit ve Vltavě generálního vikáře Jana z Pomuka, zabavil arcibiskupovi všechny jeho statky a donutil jej k odchodu z Čech.

Hus nápravu Církve očekával „z vnějšku“[editovat]

Hus však měl ještě jiný důvod, proč tak zevšeobecňoval neukázněnost života kněží. Podle nauky Viklefovy měli král a panstvo napravovat zlé duchovní odnětím majetku. (To však už král Václav dělal, aniž by četl Viklefa.) Hus však k zabírání majetku přímo povzbuzoval. Poukazoval na příklad starozákonního Nehemiáše – ten od sebe zahnal kněze, kteří si vzali za manželky pohanky. A Hus volá k pánům: „Nu králi, kníže, pane, rytíři i obce, naučte se od toho svatého knížete (Nehemiáše) kniežím netrpieti smilstvie a cizioložstvie zjevného, neviňte jich k sobě, ale jakožto tento je zahnal pryč od sebe, kněze smilného, též i vy teď máte příklad a též sv. Pavla přikázání, jenž die: ‚Když ten, jenž bratr slove, mezi vámi je smilník nebo lakomec, s takým aniž jezte.‘ Aj svatý tento netoliko zahnal, ale prosil pomsty od Boha na ty kněži, jenž kniežstvie hříchy svými škvrnie. Druhé, naučte se kněži říditi, aby v svém řádu stáli, a každý, kdo činy má v duchovenstvu slůžiti, ať slůží.“ Hus tedy, jak vidno, v tomto prohlášení žádá, aby světští páni nahrazovali arcibiskupa a církevní představené.

V této souvislosti je třeba podotknout, že existuje velké množství písemného materiálu o tom, co všechno duchovní představitelé dělali pro nápravu života kněží. Tento materiál však teprve čeká na své zpracování. V Českém království byl obzvláště silný smysl pro sledování života kněží. Je to možno datovat už od dob Arnošta z Pardubic, kdy se v Čechách, jako v žádné jiné diecézi v Evropě, konaly dvakrát ročně kněžské synody, kde se takto kázalo přítomným kněžím a dělaly se vizitace. Až bude jednou zpracován životopis Jana z Jenštejna, vyjde najevo, proč nebylo možné provést reformu.

Proč byla tehdy situace v kléru tak zlá? Řečeno velmi lapidárně – kde je dost peněz a možnost poměrně jednoduchého uplatnění, tam se lidé jen hrnou. Přirovnáno k dnešku – ti lidé, kteří se ve středověku nechávali světit na kněze proto, jak sám Hus kdysi o sobě prohlásil, „aby měli dobré bydlo a vzácné růcho“, tedy z prospěchu, takoví lidé v Československu vstupovali do KSČ. Tím se stalo, že v kléru bylo tolik nehodných kněží. To také napovídá, že provádění nápravy bylo velice obtížné a svízelné. Tito kněží nejen že nechtěli změnit svůj klidný a pohodlný život, ale okamžitě se proti arcibiskupovým záměrům bránili. Kdekoli a kdykoli arcibiskupa pomlouvali a samozřejmě všechny jeho snahy sabotovali a mařili. Církevní představení na to nestačili a světská moc, i kdyby ji byli požádali, byla ráda, že mohla z církevních problémů těžit pro sebe, jak jsme viděli u Václava IV. Za Karla IV. byla situace jiná, protože císař sám nikdy do církevních věcí nezasahoval, neboť věděl, kam by to vedlo. Je však velice mnoho dokladů o tom, že nutil a nabádal jak německé biskupy v Říši, tak biskupy v Čechách, aby se starali o řádný život kněží a duchovních.

Nelze se proto divit, že Husa, který kázal živě, lidé velice rádi poslouchali. Jistě nechodili na jeho kázání jenom proto, že tam slyšeli nauku Evangelia. V jeho kázáních je sice velice mnoho citátů z Písma svatého, ale tyto citáty jsou mu jen příležitostí k různým výpadům a útokům. Ve středověku to totiž byl naprosto běžný způsob, přizpůsobovat si Písmo svaté k obsahu kázání třeba i násilně. Podle dnešních měřítek je to klasický způsob, jak kazatel s Písmem svatým zacházet nemá. Husovi posluchači však byli přesvědčeni, že to, co slyší, je skutečně výklad Kristovy nauky, že je to pravda Boží. Hus sám nadšeně psal Viklefovým stoupencům do Anglie: „Lidé milují Evangelium a sv. Pavla. Náš pan král, královna a celý královský dvůr a velmoži i obyčejný lid jsou pro slovo Ježíše Krista.

Nyní se dostáváme k závažné věci, kterou postřehl z četby jeho kázání a děl František Palacký. Vyčítá mu samolibost a touhu po popularitě. To však nebyl jen Palacký, ale i Husovi současníci, a to nejen Štěpán z Pálče, ale i Husův přítel, který se s ním nerozkmotřil, když šel do kláštera – nějaký mistr Jan z Rakovníka. A nakonec je to možno vyčíst i z těch listů,které Hus posílal přátelům v Čechách a psal je na cestě do Kostnice, v Norimberku. Líčí tam, s jakými poctami ho všude přijímali, jak jej v Neustadtu „Němci velmi vděčně viděli“, jak ve Weidenu přišlo velice mnoho lidí a obdivovali se mu. To píše sám o sobě do Čech. A konečně v Norimberku jak mnoho lidí stálo na náměstí při jeho příchodu a každý se tázal: „Kdo je to, ten mistr Jan Hus?“ Naopak, když někde kritizoval nebo napomínal, tak se projevoval dvojím způsobem. Jednak obviňoval protivníky, což je vidět ve všech jeho polemických spisech, že jsou to jeho nepřátelé, a často je nazýval lháři bez dalšího vysvětlení a tam, kde by mu tento způsob neposloužil, zaujal postoj nespravedlivě pronásledovaného nebo budoucího mučedníka.

Tak například vyčítal pražským mistrům, že jej malicherně obžalovali i u arcibiskupa z bludu, a dodává, že svou při svěřuje Hospodinu, který spravedlivě soudí a splácí každému podle jeho skutků a zavrhuje bezbožné a nakonec spasí spravedlivé, a proto on se jim nechce mstít. O co však šlo? Šlo o informování arcibiskupa – o žalobu, že napsal článek, jehož pravdivost Hus pak sám doznal. Když byl například obžalován u arcibiskupa z toho, že se zřekl papeže Řehoře XII. a že zastával neutralitu mezi dvěma papeži, odpověděl mimo jiné – připouštěje, že skutečně neutralitu zvolil – ale že musí pokorně trpět, neboť Spasitel praví: „Radujte se a jásejte, neboť vaše odměna je hojná na nebesích.“ Takže to nebyla vůbec nespravedlivá obžaloba, neboť on už neutralitu prohlásil, a protože to někdo donesl arcibiskupovi, on musí trpět… Jak chce zdůraznit výše uvedeným citátem, jenž je pro ty, kteří trpí nespravedlivě, považuje se za ně i on.

Jindy, když mu bylo z Říma zakázáno kázat, psal jakémusi šlechtici o pronásledování, jež jej postihlo, a jako důvod pronásledování udával, že chce následovat Krista. A v témže roce mu znovu psal, když dvakrát žádal papeže, aby byl zproštěn půhonu (tj. předvolání před papežský soud; paradoxem je, že Hus se nejdříve v roce 1410 proti arcibiskupovi odvolal k papeži, ale když byl předvolán do Říma, snažil se předvolání vyhnout a nikdy se do Říma nedostavil; jeho proces v Kostnici byl vlastně dokončením soudního jednání, které Hus sám o pět let dříve vyvolal… – pozn. red.), že je ochoten „vytrpět i trest kruté smrti, než aby řekl něco, co by odporovalo Kristově vůli“.

Důvod odsouzení: nauky Viklefa[editovat]

Nyní se musíme opět vrátit k Viklefovým naukám. Jak už bylo dříve řečeno, zastával Viklef extrémní realismus. A dále jej železnou logikou rozvádí. Tak jak má Bůh ideu člověka nebo například stolu, tak má také nezávisle od světa existující ideu o své Církvi, jak má Církev vypadat. A ta Církev na světě, která je, jestli se neshoduje s myšlenkou Církve v Boží mysli, tak to podle Viklefa znamená, že to není Církev Kristova. A když se rozhlédl kolem sebe, téměř všude viděl kněze, kteří nežili, jak by měli, viděl biskupy, kteří nebyli takoví, jací by být měli. Když toto všechno viděl, udělal si jednoduchý závěr: tato církev není Církev Kristova, protože je zlá a neodpovídá myšlence Boží.

Ta pravá Církev však musí někde na zemi být, ale jinde a my ji musíme hledat. Určitě musí sestávat z těch, kteří jsou dobří; ale ne jen dnes nebo zítra či týden být dobrý… Člověk je dnes dobrý, protože má Boží milost a není ve stavu hříchu. Čili když člověk není ve stavu hříchu, to ještě neznamená, že ve stavu hříchu nebude zítra. Z čehož vlastně plyne skutečná hodnota člověka. A zde právě přeskočil Viklef k jednomu pojmu – k „předurčení ke spáse“. Jinými slovy – Bůh předurčí každého člověka – buď k spáse, anebo k zavržení. Konečná spása je tedy dar Boží a člověk na ní nemá žádný zvláštní podíl. Takže pravá Církev, podle Viklefa, může být jenom z těch, kteří budou nakonec spaseni, odpovídají té ideji Boží jakožto Církve. To jsou ti dobří a to je ta dobrá a svatá Církev, která je v mysli Boží. Čili pouze předurčení ke spáse jsou Církev na zemi.

Dovedeno do důsledku – když papež není předurčen k spáse, tak nemůže být papežem nebo představeným nebo biskupem, představeným v Církvi Kristově. Viklef to také samozřejmě vztahuje i na světskou moc. Říká, když král anebo pán je v těžkém hříchu, tak není pánem, a když není pánem, tak ho nemusí nikdo poslouchat! Domyšleno do konce – veškeré církevní i světské autority nejsou autoritami (protože nikdy nevíme, kdo je opravdu předurčen ke spáse a kdo tedy svůj úřad zastává platně – pozn. red.), nikdo tyto autority nemusí poslouchat, nikdo nevládne, nikdo neřídí, což vede prakticky i k úplné anarchii, k popření úlohy správních a řídicích orgánů.

Dále Viklef pokračuje – ten, kdo je v těžkém hříchu a není předurčen k spáse, nemá právo na vlastnictví či majetek. Může nanejvýš dovoleně užívat majetek, ale právo na něj nemá. Jestliže tedy kněz žije v hříchu, nemá právo ani na příjem, který mu plyne z obročí na obživu. Politické pozadí těchto myšlenek jde na vrub toho, že Viklef se dal na stranu jednoho anglického pána a zde šlo o politickou věc, aby páni v Anglii mohli zabavovat církevní majetek. Hus sám sice tohle neučil, ale všechny tyto závěry shrnul ve svých spisech a za ně byl také odsouzen.

Nejenom však za ně, nýbrž i za jiné, jako například – že papežství pochází od císaře Konstantina, a ne od Krista, že papež není následovník sv. Petra a že není zástupcem Krista na zemi. Tím popřel viditelnou Církev a odsuzoval papeže, biskupy a jiné hodnostáře, jako by to byli lidé, kteří nejsou předurčeni ke spáse. Jak však mohl vědět, kdo je či není předurčen ke spáse, když je to dar Boží a je to uloženo v mysli Boží? K tomu tvrdí, že je to možno zjistit dvěma způsoby. Za prvé – že stojí v Písmu svatém, že byl někdo zavržen, a za druhé, že je to člověku Bohem přímo zjeveno. To se však zatím nikomu nestalo… Toto učení upírá lidem možnost nápravy, obrácení se znovu k víře nebo vůbec býti křesťanem. Ze zkušenosti však víme, že sebehorší člověk je schopen se na poslední chvíli obrátit, anebo obráceně, člověk sebelepší může nakonec skončit špatně. Toto prostě jsou věci, které my nevíme. Když tedy Hus nazýval papeže a kardinály a své odpůrce rudými ďábly apod., naznačoval tím, že jsou asi předurčeni k zavržení. Kdo však mu dal právo, aby takto sám rozhodoval o tom, kdo má či nemá být zavržen? V jeho spisu „O Církvi“ se dočítáme, jak si on Církev představoval: „Protož věz, ze všech lidí od Adama až do posledního, kterýž bude, jest jeden sbor. A ten od Boha na dvě jest rozdělen. Neb jedna strana sů od věčnosti vyvolení, druhá strana od věčnosti zavržení. A Bóh zná, ktorí sů jeho. Prvá strana slove sbor svatý obecný, druhá strana sbor zlořečený obecný. Protož ať Církev někdy slove kamenný nebo dřevěný kostel, někdy papež s kardinály, někdy všechno kněžstvo, někdy každý sbor křesťanov, však církev svatá obecná je sbor všech vyvolených, jež slove choť Kristova.“ Praktickyje tedy neviditelná, protože nevíme, kde to je a kdo do ní patří.

Nakonec Hus popírá i papežství a prakticky celou církevní autoritu. Jenže takto nelze Církev chápat. Dnešní definice Církve, tak jak je obecně pojímána, je ta, že Církev na zemi je tvořena lidmi samozřejmě hříšnými, ale nelze předem říci, že je někdo předurčen a někdo není. Církev je společenství lidí, kteří mají stejnou víru, přijímají stejné svátosti a jsou řízeni autoritou ustanovenou od Boha – to znamená papežem a biskupy. Jean Gerson, kancléř pařížské univerzity a jeden z Husových soudců v Kostnici, napsal dva roky před kostnickým koncilem, kdy se mu spis „O Církvi“ dostal do rukou, toto: „Omyl mezi jiným nejnebezpečnější pro klid a zachování občanského soužití, jejž považuji za kořen zkázonosný, který však byl různými sekerami papežů i odjinud rozseknut, zdá se mi být tento: že člověk předzvěděný nebo člověk zlý v těžkém hříchu nemá žádnou moc nebo pravomoc či autoritu nad jinými křesťany. Mojí maličkosti se totiž zdá, že proti tomuto omylu by měly povstat všechny autority, jak duchovní, tak světské, k jeho vykořenění, spíše ohněm a mečem, než všetečnou disputací. Neboť schází jak rozum, tak společenský smysl těm, kteří s tak drzou pošetilostí šílí proti onomu příkazu Apoštola: ‚Podřizujte se pánům i tvrdým.‘ Politická moc totiž na zemi nespočívá na důvodu předurčení nebo lásky, neboť by byla velice nejistá a labilní. Ale přichází odjinud podle zákonů božských a světských. Nechť se Vám tyto a jiné věci zalíbí sdělit nejjasnějšímu knížeti panu Václavovi.“ (To píše v dopise pražskému arcibiskupu Konrádu z Vechty.) K nápravě činnosti Husa se Gerson vyjadřuje jako člověk, který v Čechách nikdy nežil a všechny národnostní záležitosti mu byly vzdálené. Byl to Francouz, který se na to díval čistě akademicky. Píše: „Ti, kdo veřejně a zatvrzele tyto články tvrdí, jsou kacíři a jako takoví by měli být soudně stíháni, aby nenakazili jiné, a mají být s pílí i se svými pohoršlivými naukami potrestáni. Neboť i když se zdá, že jsou zapálení horlivostí proti chybám prelátů a duchovních, jež bohužel se příliš rozmohly, ne však podle rozumu. Tato rozvážná horlivost totiž ty hříchy, jež vidí v domě Božím, že nemůže odstranit, snáší a naříká nad nimi. Nemohou totiž se dobře odstranit omyly a nectnosti, neboť se nevyhánějí démoni Belzebubem, ale prstem Božím, jenž je Duch Svatý, který chce, aby v nápravě byl jistý způsob rozvážnosti podle onoho: Kdo, co, kde, komu, proč, jak i kdy.“

Viklefovo učení kromě Husa a Čechů nepřevzala žádná jiná osobnost ani národ (a také dnes není nikdo, kdo by zastával a učil Viklefovy a Husovy teologické názory, a to ani mezi těmi, kteří se hlásí k Husovu odkazu nebo k husitské tradici – pozn. red.). Nebýt Husa, Viklefovo učení by zapadlo stejně tak jako učení mnoha jiných podobných středověkých myslitelů na katolických univerzitách v 11.–13. století. To všechno však byly pouze teorie. U Husa tomu však bylo jinak. Jak píše americký historik Kaminsky, který se nedávno zabýval husitskou revolucí – otcové na koncilu neviděli před sebou jen toho pokorného kněze, kterého znali lidé v Praze, ale také nebezpečného revolucionáře, protože z jeho spisů jim přesně vystupovaly ony anarchistické prvky, které v Praze prakticky nekázal, neboť by tomu lidé nerozuměli.