Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/Obraz mistra Jana Husa a jeho proměny v průběhu staletí

Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti Jaroslav Václav Polc
Úvod	Obraz mistra Jana Husa a jeho proměny v průběhu staletí	Husova zásluha o český jazyk – historické souvislosti

Hned na počátku musíme říci, že postava mistra Jana Husa prodělala během dějin zajímavý vývoj. Snad nejvíce ovlivnil naše představy o Husovi malíř Václav Brožík svým známým obrazem – „Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým“, kde jej ukazuje jako asketického mučedníka před soudem biskupů. Toto tak typické zobrazování mistra Jana Husa v 19. a 20. století vytvořilo o něm v národním povědomí určitý obraz, určitou představu, kterou se pokusím v následujícím pojednání trochu pozměnit a uvést do správných souvislostí z hlediska historických faktů. Tento Hus je totiž něco úplně jiného než ta postava, která se objevila před kostnickým koncilem, nebo ta postava, kterou vidíme v rukopisech z 15. století uprostřed hranice, anebo ten kněz v mešním rouchu zobrazovaný jako svatý, který je přijímán do nebe… Proto bude dobré, abychom se nejprve podívali na to, co si lidé mysleli o mistru Janu Husovi v průběhu staletí. A tu se nám kupodivu začínají rýsovat různé postavy, které se dají historicky dokumentovat.

Hus jako kazatel – nejstarší obraz

Nejběžnější a nejnormálnější je – mistr Jan Hus jako kazatel, neboť na kazatelně v Betlémské kapli strávil většinu svého života. Tato představa o něm nám může být nejbližší, protože on sám své poslání charakterizoval slovy „že chtěl lidi kázáním vyrvat hříchu“. A tak ho také viděli jeho nejbližší dědicové – tzn. jeho posluchači v kapli Betlémské. Tak si ho také představovali pražští utrakvisté (přijímali podobojí) i Jiří z Poděbrad i Jan Rokycana, husity zvolený, ale Římem nikdy nepotvrzený utrakvistický pražský arcibiskup. Utrakvisté (kališníci) potom celá dvě staletí slavili svátek svatého mistra Jana Husa českou mší svatou – přeložili totiž liturgické texty do češtiny a Hus vstoupil do jejich kalendáře jako světec.

Například anonymní moralizátor z 15. století líčí pak Husa takto: „… že se jal na hříchy horlivě kázati a snažně trestati, ctnosti a života svatost vychvalovati a spravedlnost Boží vyhledávati, přikázání také božská, kterých před ním žádná známost v České zemi nebyla, jal se jim jasně oznamovati.“

Jan Rokycana se ve svých kázáních podobal Husovi, protože se především obracel k otázkám praktického života. Jeho kritika tehdejší společnosti byla sice ostrá, ale nikdy nechtěla vést k nějakým radikálním společenským změnám, k revoluční obnově situace předešlých desetiletí. Chtěla jen posílit klidnější stav věcí, který nastal po husitských válkách. Radikální stoupenci Husovi mu však vyčítali, že ve jménu Husově on a Jiří z Poděbrad hájili pouze pro sebe vydobyté výsady a že kalich se jim stal pouhým symbolem.

Co se však stalo s touto kališnickou církví, která na Husa přímo navazuje, kde ji máme hledat? – Nikde! Ona se v průběhu staletí prostě ztratila, poněvadž si v podstatě zachovala všechny základní zvyklosti katolíků, takže postupně splynula s katolickou církví. Jeden příklad pro ilustraci: Když přišli do Prahy jezuité a založili si tam svou kolej, začali pražští utrakvisté dávat syny do jezuitských škol. Tehdejší utrakvistická škola totiž nebyla mezinárodní a víceméně upadala. Takže členů této církve ubývalo a už před Bílou horou se nijak neprojevovala, neboť už tam tehdy byly jiné reformované církve, které přijaly reformaci z Německa.

Živou husitskou tradici však zachovávali čeští bratři a ty máme mezi sebou dodnes. Ti se shodovali s Husem v tom, co se jemu na společnosti nelíbilo. Ale jako utrakvisté i oni viděli v Husovi především obnovitele křesťanství a byli velmi zklamáni a beznadějní do budoucna, když viděli, jak jejich ideál husitství se najednou z národa vytrácel a ustupoval. Hus jim byl blízký také proto, že odporoval katolické církvi. Jejich ideálem však nebyla žádná revoluce, ale únik z vnějšího světa do samoty a pasivní odpor vůči zlu.

Pohled Martina Luthera

Jaký byl postoj Martina Luthera k Husovi? Luther sice některé spisy Husovy na počátku reformace četl a napsal, že on sám v nich sice nenašel nic bludného, ale přece že nechce hájit jeho omyly. A také že nechce dělat z Husa mučedníka nebo světce, jak to dělají někteří Češi – i když přiznává, že na něm byla spáchána křivda a že jeho knihy byly neprávem odsouzeny.

Obraz mučedníka Husa a předchůdce reformace

Bylo to právě luterské a kalvínské Německo (tedy jeho protestantské části – pozn. red.), které dodávalo v době tzv. protireformace po Bílé hoře podporu českým tajným nekatolíkům. Jak víte, po Bílé hoře se začala aplikovat zásada: „Čí země – toho náboženství.“ („Cuius regio – eius religio“ – pozn. red.) tato zásada se aplikovala oboustranně – tzn. nepoužívali ji pouze v Čechách Habsburkové, ale aplikovali ji také protestantští vládci v Německu a nutili poddané k luterství anebo ke kalvínství, podle toho, ke kterému směru se přiklonili. Proto máme dnes polovinu Německa protestantskou a druhou katolickou.

Z Německa tedy začaly přicházet do Čech knihy tištěné česky – např. v Halle byla vytištěna Husova česká Postila a v jiných městech výňatky z jeho spisů, které našli v různých starých rukopisech, a ty pak tajně posílali do Čech pro potřeby českých bratří a tajných evangelíků a luteránů. Nebylo to jen slovo Boží, ale byly tam velmi ostré invektivy proti katolické církvi, proti kněžím a papeži. Proto bylo žádoucí, aby tyto spisy byly šířeny do Čech a zvláště na Moravu ze Slezska. To jsou ty české knihy, které kromě jiných byly páleny pověstnými Koniáši, kteří pak dávali lidem za ně česky tištěné knihy katolické. Z těchto tiskovin, které se zachovaly (neboť všechny spáleny nebyly), a z nových nábožných písní, které se tenkrát začaly skládat česky, se Hus vynořuje jako milovník Boží pravdy, jako nástroj k odhalení antikristovské římské církve a jako nástroj k obnově pravé církve Kristovy a jako předchůdce pozdější a dokonalejší německé reformace, který se mimo jiné také zastával práv českého národa. A nakonec pro statečné hlásání očištěného evangelia a pro kárání kněžských neřestí byl upálen, a proto je mučedník. Takový obraz mistra Jana Husa se vynořuje z těchto knih a písní.

Evangeličtí autoři v 19. století

Evangeličtí autoři v 19. století spojovali Husovu snahu o nápravu Církve také s národnostní otázkou. Byl to v první řadě slavný evangelický kazatel Ján Kollár, který vyslovuje přesvědčení, že Bůh o svou církev neustále pečuje tak, že když blud zastíní pravdu, dává jí k očistě učené muže. A tak Luther dokonal dílo, které dávno před ním započal Slovan – mistr Jan Hus. (Již zde začíná vystupovat všeslovanský prvek.) Hus však podle Kollára nevyšel z Viklefa, ale z domácích tradic, které se sice do Čech dostaly přes německé valdenské, ale od slovanských bogomilů z Balkánu. A proto tedy Hus je právem jedním z českých mučedníků, stejně tak jako sv. Václav a sv. Ludmila, protože zemřel, když nechtěl zapřít pravdu.

Jiný slavný kazatel Bedřich Vilém Košut v roce 1848 napsal, že Husovo dílo není uzavřeno, protože je třeba lidi stále vyvádět z temnot náboženské nevědomosti a také je třeba očistit Církev mravním chápáním evangelia. Hus prý do Čech kdysi přivedl bohyni Osvětu, vypuzenou ze země, postavil se proti Římu, odhalil farizeje a poznané pravdě zůstal věrný až do smrti.

Jozef Miloslav Hurban při oslavách výročí 500 let od narození mistra Jana Husa, které se konaly v letech 1868–1869 v Kostnici, prohlásil ve svém projevu, že Hus je Boží prorok postavený mezi Slovany. Takovéto poněkud romantické představy o Husovi se však stávají předmětem různých kritických prací českých evangelíků v této době. Samotné vydání Husových děl pomáhá tyto představy bourat, neboť až do 19. století se mluví o Husovi, aniž by byla známa jeho díla. Ona totiž vůbec nebyla vytištěna a některá teprve na vydání čekají. Česká akademie věd vydala od roku 1948 teprve 5 nebo 6 svazků. Celkově jich má být 25–28. Lze tedy prohlásit, že se neustále hovoří o něčem, co není známo. Proto se také mohou objevovat různá pojetí Husa, neboť se to nedá z jeho spisů ověřit.

K evangelickému pojetí Husa se může přiřadit také postoj, který k němu zaujal T. G. Masaryk, který sám byl od roku 1880 členem evangelické církve. Ve své kritice tehdejší maloměstské bezzásadové společnosti chtěl vytvořit z Husa národní, ale i náboženský ideál. Pro něj to nebyl jen Hus vlastenec, ale Hus, který důsledně hledal Ježíšovu pravdu a který měl dovést své lidi k čistému lidství pod zorným úhlem věčnosti. Masaryk chtěl tedy řešit potíže a problémy společnosti v duchu Husově, jeho považuje především za duchovního reformátora a husitství je pro něho hnutí duchovní. Na takovéto pojetí Husa reagovali tehdejší evangelíci poněkud rozpačitě. Oni sice přijímali kladně výzvu, aby se národ vracel k husitskému ideálu a odkazu, ale nestavěli se už tak kladně k Masarykově představě Husa, neboť mu vyčítali, že tam opomíjí evangelium o Kristu, který byl pro Husa milosrdným Spasitelem a jehož Masaryk svým pojetím poněkud zploštil a začínal sekularizovat. Pro ně nebyl Hus ani tak vlastenec, ani revolucionář, ale byl především vůdce a vzor na cestě ke Kristu. To je vlastně základ nejstaršího pojetí postavy Husovy, které se udrželo až dodnes – člověk, který chtěl lidi vést ke Kristu tím, že je chtěl vyrvat hříchu.

Mistr Jan Hus v době osvícenské

Pak se nám vynořuje z hlubin minulosti ještě jeden mistr Jan Hus – a to v době osvícenské, v druhé půli 18. století. V této době začala postava Husova v Čechách poněkud zapadat. Situaci však pozměnil toleranční patent Josefa II., který dal svobodu vyznání domácím evangelíkům. Oprávněně bychom tedy mohli předpokládat, že to budou právě oni, kteří se budou snažit oživit vzpomínky na Husa a opět ho vřadit do národní historie. Je zajímavé, že to však nebyli oni, nýbrž zastánci osvícenských názorů, kteří se začali o Husa zajímat – a katoličtí kněží. Ti totiž nacházeli v Husových názorech velmi úzkou spojitost se svými vlastními názory, neboť oni sami už byli alergičtí na papežství a jezuitský řád. V této souvislosti je třeba si připomenout, že druhá půle 18. století se vyznačuje velkým odporem k jezuitskému řádu, který byl v roce 1774 dočasně zrušen (obnoven byl až za několik desetiletí), a že zde existuje určitá spojitost mezi Husem a zrušením jezuitského řádu. Dále je třeba vzít v úvahu, že čeští osvícenci vždycky vyzdvihovali svobodu svědomí vůči jakémukoliv vnějšímu útlaku. Velice zajímavé na tom však je, že kněží, kteří se o Husa zajímali, byli bývalí jezuité po zrušení jezuitského řádu – např. Mikuláš Adam Voigt, historik František Martin Pelcl a známý český buditel a jazykozpytec Josef Dobrovský.

Voigt, první z nich, počátkem 70. let ukazuje sice na Husa jako na výstražný příklad toho, kam vede prudká povaha, tvrdošíjná láska k vlastním názorům a nevčasná touha hájit svobodně názory s nesmírnou odvahou. Nelíbí se mu Husova nenávist k Němcům, proklíná husity, že přivedli Čechy na pokraj zkázy, ale pak později, ve druhém latinsky psaném díle – „Obrazy vzdělaných mužů a těch, kteří vytvořili Čechy a Moravu“ – svůj názor mění. Dílo, které vyšlo v Praze, obsahuje také pojednání o Husovi, kterého charakterizuje jako muže velké horlivosti, výmluvnosti, bezúhonného života a neohroženého ducha, a mluví o něm jako o „našem“ Husovi.

František Martin Pelcl napsal v roce 1774 německy krátké dějiny Čech. Zde sice doznává, že Hus zasel sémě zpustošení Čech, ale už nemluví o jeho bludech, ale jen o jeho novotách a chválí velice Husovu statečnost. Tuto statečnost líčí slovy papeže Pia II., který se původně jmenoval Eneáš Sylvius Piccolomini a jako vyslanec Basilejského sněmu přijel do Čech, tam vyjednával s husity, a než se stal papežem, napsal systematickou českou historii a věci patřící k jeho době líčí často z vlastní zkušenosti. Jeho slova Pelcl používá ve své knize o Husovi, ale když v druhém vydání za pět let později mluví o semeni zpustošení, pak tam dodává, že nikdo nevěřil, že by tak svatý muž, za kterého byl Hus pokládán, mohl sám sebe nebo jiné klamat. Zasazuje zde pochybnost o Husovi, zda je skutečně možné, když byl pokládán za tak svatého muže, aby byl potom nepřímo příčinou tolikeré zkázy. Závěrem cituji Pelcla, kým pro něj Hus přesto souhrnem byl: „Slavný Jan z Husince, bezúhonný kazatel, miláček národa a osvícený katolík.“

Když potom josefínská doba nakrátko uvolnila cenzuru, hned vyšlo několik oslavných spisů o Husovi, které napsali tři katoličtí kněží. První z nich byl z pera Kašpara Rojka v roce 1782, který Husův životopis zasadil do obsáhlého díla o kostnickém koncilu. (Za tři roky byl pak přeložen do češtiny.) Dalším byl Johann Heinrich Wolf, který napsal Husův životopis, dal jej vytisknout v Praze – ale patrně z obav před případnými následky jako místo vydání udal Řím – aby na něj nemohli. Oba dva byli profesory dějin na Karlově univerzitě. Třetím byl kazatel a redaktor pražských novin August Zitte, který kromě německy psaného satirického románu o životě kněží vydal také v roce 1789 Husův životopis. Toto dílo psané novinářskou formou vzbudilo mezi pražskými studenty takový ohlas, že chtěli mít autora kazatelem v Betlémské kapli. Zakrátko však rakouská vláda opět zavedla cenzuru a nařídila, aby Betlémská kaple byla zbourána. (Pozn. red.: Budova, která dnes stojí na místě Betlémské kaple, není původní. Byla postavena v první polovině 50. let 20. století jako památník husitského hnutí.) Tedy tato legendární kaple, která přežila bouřlivé husitské války, porážku na Bílé hoře a celé následné protireformační období, třicetiletou válku a s ní spojená zpustošení švédskými a císařskými vojsky v Čechách, byla zbourána až v době osvícenské, kdy se víra ze vzdělaných kruhů začala vytrácet. Všichni tito tři katoličtí kněží se shodovali v tom, že Hus nebyl žádný kacíř, naopak že to byl dobrý katolík, že to byl osvícený myslitel, i když – „všeobecným hlasem, ale neprávem, za kacíře proklet byl“. Osvícenci v 18. století tedy neviděli v Husovi člověka středověku nebo zbožného kazatele, ale především svobodomyslného osvícence, který zemřel za svobodu svědomí. Řečeno dnešními slovy – podle nich – „Hus byl starý bojovník za moderní lidská práva“.

V této souvislosti nemůžeme vynechat Josefa Dobrovského. On stejně jako všichni osvícenci byl velmi ostře zaměřen jak proti středověku, tak také proti dějinám vůbec. Proto také velmi hyperkriticky hodnotil minulost a přilnul k osvícenským ideálům. Zde musíme trochu odbočit, abychom si ujasnili, jaká byla tehdy situace v Církvi a mezi kněžími. V dnešním Československu (tj. v roce 1984 v době konání sympozia – pozn. red.) je obdobná situace, jako byla za Dobrovského. Dnes se tam na Církev aplikují některé josefínské zákony, např. státní semináře. Za Josefa II. existovaly pouze státní kněžské semináře. To, co jsou dnes Litoměřice a Bratislava, to byl tehdy státní seminář v Uherském Hradišti, kde se učily nauky, které byly přímo protipapežské, v duchu osvícenství a v duchu antiklerikálního liberalismu té doby. Rektorem tohoto semináře byl Josef Dobrovský. Měřeno dnešními měřítky – byl by Josef Dobrovský členem „Pacem in terris“ (spolek tzv. mírového hnutí vytvořený komunisty, aby s nimi církevní činitelé kolaborovali a tím umožnili kontrolu a kompromitování – pozn. red.). Nesmíme se proto divit, že ho Hus přitahoval, neboť napsal, že „byl nevinnou obětí hierarchické tyranie“. A proto mu dával všechny vřelé přívlastky a prohlašoval, že jeho zásluhou se počalo rozednívat, když celá Evropa dosud tonula v temnotách. O Rojkově knize (O Husovi) ve svém literárním, německy psaném „Magazínu Čech a Moravy“ prohlásil, že „mu přináleží pochvala a dík všech dobře smýšlejících Čechů za to, že čest krajana jejich obránil“. Problém – jak oddělit Husa od husitů a od radikálního vojáka Žižky – vyřešil takto: „Však ti husitové, naši dobří předkové, nebyli tak zlí lidé, jak se jezuiti domýšleli. Již na jejich kacéřování nic nedáme.“ Toto psal člověk, který ještě několik let předtím byl členem jezuitského řádu a od svého mládí jezuitou… Pro úplnost je třeba dodat, že Dobrovský byl první, který studoval husitství a snažil se studovat přímo z rukopisných pramenů, které mu byly dosažitelné, a byl také první, který označil husitství jako „die herrschende Periode“ (rozhodující období – pozn. red.) českých dějin. Na jeho omluvu je však třeba dodat, že byl více přitahován Husovým kulturním přínosem, kterým Hus obohatil český jazyk a kulturu – a násilí Žižkovo nijak nevynášel. I když mu říkal „náš Žižka“, přece se však o něm nijak zvlášť nezmiňoval. O chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“ říkal, že jej na něm zaujala umělecká forma, básnický duch a oduševnělé nadšení. Jinak však říkal, že z něj vane děs a odvaha fanatiků. Je možno říci, že tento názor vztahoval prakticky na celé husitské hnutí, které se po Husově smrti zrodilo. Poslední, který nám zbývá, je František Palacký. Sám není přímým současníkem Dobrovského; časově zapadá do období romantismu, spíše však připomíná kriticky chladného Dobrovského než romantika své doby. Palacký byl člověk do jisté míry k tomu povolaný, neboť byl synem tajného evangelíka a k Husovi získal lásku už doma, i když svou zbožností, svým sňatkem a filosofickým postojem byl evangelickému pojetí Husa vzdálen. V roce 1827 dali čeští stavové Palackému úkol, aby napsal první české kritické dějiny, které pak způsobily úplný zvrat v názorech na husitství. Ti, kteří psali před ním, neznali totiž ani dvacetinu toho, co znal on. On také – mimo jiné – objevil historickou postavu Husa, ale také i jeho předchůdce – např. Konráda Waldhausera, Jana Milíče z Kroměříže, Matěje z Janova a zcela už zapomenutého Petra Chelčického. On to byl, kdo první zpracoval kritickou dokumentaci Husova života, a stejně jako osvícenci vyzdvihoval Husa jako bojovníka za svobodu svědomí. Husův zápas byl pro něj především zápasem mezi autoritou a svědomím a Hus to byl, kdo se jako první – podle něho – postavil proti slepému poslouchání autority, užíval práva rozumu a svobodné kritiky a tak se stal prvním zástupcem duchovní svobody, prvním člověkem nového věku a vlastně zakladatelem protestantismu. Palacký však jde ještě dále, když říká, že Církev podle svých zásad správně Husa odsoudila, protože tak ukázala každému, že se musí podrobit bez výjimky „nálezu vyřčenému aneb postaviti se ve zjevný odpor proti Církvi a veškeré její autoritě“. Chce tím tedy jinými slovy říci, že není možné vyjadřovat své názory odporující učení katolické církve a přitom si říkat katolík. Řečeno slovy 20. století – Husem hlásané nauky nejsou katolické. V dnešní době je klasickým příkladem toho, co by se asi dnes stalo mistru Janu Husovi, německý teolog Hans Küng, o kterém papež rozhodl, že již není katolický teolog, že jeho mnohé názory nejsou katolické.

Palacký dále dodává, že už basilejský sněm byl nucen s husity jednat, a tak se – podle něho – Čechům poprvé podařilo poněkud zviklat samotné zásady středověkosti, totiž onu autoritu. A podle Palackého se proces s Husem poprvé vymanil ze zásady pouhé autority, z duchovního poručnictví představených, aby se sám postavil do popředí dějin jako jejich hlavní činitel. A jako historik upozorňuje také poprvé na další stránky Husova zápasu – na sociální pozadí boje o přijímání podobojí a na nestejnou horlivost stran, které se znaly k Husovi. A dodává: „Kdekoli svoboda a hrdost, tam pohříchu nejednota a nesvornost“ – z 15. století dělá závěr pro všechny doby. Zde ale míní především rozdělené husitství. K Husovi se však staví také kriticky, když mu předhazuje jeho – „do oka padající chtivost po lásce u lidu“ – jeho neústupnost, jeho nešetrnost k nepřátelům a touhu po mučednické slávě. Tento názor, který si Palacký utvořil na základě studia originálních středověkých pramenů, však evangelíci odmítali.

Nejblíže Palackého pojetí Husa stojí v době národního obrození liberální novinář a publicista Karel Havlíček Borovský. Ten v Husově díle viděl především boj svobodomyslnosti s autoritou a s despocií světskou i duchovní. Podle Havlíčka, který je mimochodem bývalý seminarista (studoval v pražském kněžském semináři a pak vystoupil), Husova snaha byla zničit slepé poslušenství k hierarchii, která užívá Církev jako „dojnou krávu“. Proto byl – jak to stejně bylo i Havlíčkovým ideálem – Hus zastáncem liberálního myšlení a osvěty lidu. Havlíček však měl ve své době co do činění s absolutistickým režimem Metternichovým, za jehož nástroj byla v Čechách považována i katolická církev, jejíž čelní představitelé byli za Habsburků až na výjimky německé národnosti. Takže jeho postoj k mistru Janu Husovi má v sobě i mnoho aspektů národnostních, tak jak to odpovídalo tehdejší situaci v české společnosti.

Obraz vlastence Husa

Další postavou, která se objevuje, je mistr Jan Hus vlastenec. Dostáváme se tím do doby kolem roku 1830–1840. Literatura té doby je napájena ze zdrojů národně-obrozeneckých, jako byl např. Jungmannův slovník, Šafaříkovy Slovanské starožitnosti, Palackého Dějiny, které povzbuzovaly Čechy k tomu, aby se ohlíželi nikoliv po Němcích, ale po své vlastní zemi, po své vlastní české minulosti. Tyto podněty však mířily ještě dále – k všeslovanské vzájemnosti, ke spojení všech Slovanů, což měla být protiváha neústupné Metternichovy germanizace. Proti této pangermanizaci a do služby panslovanství a českého vlastenectví byl včleněn i mistr Jan Hus.

Vedle už zmíněných spisovatelů a jejich děl bylo v té době vydáváno velké množství romantických povídek z českého venkovského prostředí, sbírky národních pohádek – K. J. Erben, B. Němcová a další –, pověsti, zpěvy, historické básně, dramata z české historie a nakonec rukopisy – Zelenohorský a Královédvorský. Bylo vydáváno vše, co mohlo povzbudit lidi k jejich češství, a vše, co bylo možno postavit proti pangermanismu. Z tohoto důvodu se všichni obraceli do minulosti – k Husovi, protože to bylo, podle nich, jediné období českých dějin, které nebylo zkaleno cizími vlivy, cosi typicky českého, co zůstalo typicky české až do konce.

Josef Jungmann sám však hovořil o Husovi ještě s pohrdáním a o husitských válkách přímo s odporem. Podle něj český národ po smrti Karla IV. – „v šílenství upadl, jakého historie málo příkladů udává. Vůdcové jejich byli nejvíce bohomluvci (jde o novotvar pro teology), kteří celý národ potřeštili. Češi toho věku byli k hrůze všem národům.“ Avšak i Jungmann, stejně jako Dobrovský, vidí jediný veliký klad husitství v tom, že došlo ke zvelebení českého jazyka.

Buditelům však imponoval i boj husitů proti křižáckým cizákům – Němcům. Méně se jim však líbilo, že se husité občas bili mezi sebou, protože to podle nich nepovzbuzovalo národ k tak potřebné jednotě v boji proti metternichovskému režimu. Z toho prvního důvodu se proto snažili Žižku ospravedlňovat. Dokonce i někteří katoličtí kněží, kteří Husova díla nečetli, Husa a Žižku velebili, jako např. básník Kamarýt, který oslovuje Husa takto: „Drahá a věrná památko a slávo, Huse, pro pravdu umučený, shlédni dolů s nebes oken outrpnosti na soudy vlasti své. Hle, jak po tolika staletích žijí ještě tyranové“ (tj. Habsburkové, absolutismus – pozn. red.).

Nadšeně se k Husovi hlásí všichni vlastenci, jako např. Jan Erazim Vocel, František Ladislav Čelakovský a především již zmíněný Jan Kollár, který o sobě prohlašuje: „I já jsemť Hus, jen s tím rozdílem, že mne už Němci deset let pekou“ (Slávy dcera), a je rád, že „už vymizeli přenešťastní časové, v kterých naši předkové náboženstvím národ zabíjeli“ (což je míněno opět proti husitství). A jinde doznává, že „první, co na Husovi v tomto věku a stavu obdivovati musíme, byla jeho láska k národu svému, ke své vlasti a ke svým rodákům“.

A. J. Puchmajer nazývá Husa „Čech slavný“ a v ódě na Jana Žižku z Trocnova ho představuje jako nejčistší a nejpevnější charakter slovanský. Zatímco Žižku je třeba neustále omlouvat (a také to dělá), že loupil a že snad bořil kláštery, protože to byly skrýše pověr, na druhé straně Jan Hus lépe odpovídal ideálům tehdejší české společnosti. Jak vidíme, v této době naplněné nejen myšlenkami slovanskými, ale také revolučním ovzduším před rokem 1848, je už od Husa vlastence k Husovi revolucionáři pouhý krok.

Obraz Husa jako demokratického revolucionáře

Podívejme se tedy na další postavu mistra Jana Husa – a to na Husa jako demokratického revolucionáře. Tento Hus však není přímo výplodem 19. století. Jako symbol neústupnosti a vzdoru vůči římské církvi žil v českém povědomí už dávno. Když v dobách po Bílé hoře za tuhé roboty docházelo k četným a velkým selským bouřím, šli sedláci proti drábům s heslem „Žižku na vás!“. Jestliže se však toto heslo křičelo, pak to nebyl ještě výraz toho, že bylo domyšleno Husovo učení o rovnosti všech lidí před Bohem, ani jeho kritika církevního a panského násilí a práv chudých na majetek bohatých. Hus stejně jako Žižka však byli pro lidi vzorem, jak se postavit proti mocným tohoto světa, stali se vzorem revolučního odporu proti jakýmkoliv utlačovatelům.

Je proto naprosto pochopitelné a zcela logické, že v revolučním roce 1848 byl Hus považován za miláčka lidu, a z toho důvodu a v tomto smyslu, jak to řekl Josef Kajetán Tyl – „jeho jméno s jménem lidu srostlo“. Lze tedy říci, že z vlastence se přes Tábor stal Hus symbolem radikální revoluce. Daleko více v této situaci vystupoval do popředí Jan Žižka. Emanuel Arnold, radikální revolucionář z roku 1848, jehož se dovolávají dnešní komunisté, se považoval dokonce za jakéhosi Žižkova bratra. Podporoval po venkově Husovu popularitu tak, že dům od domu roznášel jeho tištěné obrázky, tak jako se na jarmarcích prodávaly obrázky svatých, a byl přesvědčen (sám to řekl) o tom, že říká přesně to, co říkal Žižka. S Žižkovou osobou ztotožňuje očekávání a tužby roku 1848; ten rok ovšem nemá nic společného s rokem 1420. „Arnoldův Žižka“ prý chtěl, „aby národ sám vládl a Čechie aby republikou se stala“. Máme zde tedy v 19. století poněkud jiný pohled na husitské hnutí…

Nejenom národní, ale i revoluční charakter husitství je vystižen i v takových uměleckých dílech, jako je např. Smetanova Libuše, kdy ona ve svém proroctví zpívá – „jen oni, jen oni pevně jdou“ – anebo – „jako rolník zralé klasy, národa tak vrahy kácí“ – nebo – „celému světu nesou znik a zmar“. Je to vědomé promítání husitské revoluce do celé budoucnosti národa, jako cosi, co čeká na své dokončení, jako nedokončená revoluce. Když se podíváme na „Mou vlast“, vidíme, že i ta je určitým způsobem oslavou husitských bojů. Zvláště Blaník – jako by hudebně chtěl vyjádřit husitskou neústupnost a tvrdost. Zde se připojuje husitský motiv k Blaníku tak pevně, že to vypadá, jako by Smetana chtěl očistit Blaník od tehdy už vžité svatováclavské legendy.

Potom přichází na scénu slavný Alois Jirásek, který vidí husitství jako červenou nit, která se táhne celými dějinami národa. Husa zpodobňuje nejen jako reformátora, který národu udává směr, od kterého když se odchýlí, upadá pokaždé do mravní bídy, ale ukazuje ho také jako bojovníka za práva lidu. Tím umožnil, že se Husa mohli dovolávat i ti, kteří se později snažili přetvořit Husovu postavu ne na národního bojovníka, ale na apoštola třídního boje a chtěli z Husa vlastně vytvořit revolucionáře mezinárodního proletariátu. Symbol revoluční odvahy a vzdoru proti autoritě měl být využit i jako nástroj husitské revoluce a potom jako nástroj mezinárodní revoluce. Proto také Hus a husitská revoluce tak brzy upoutali pozornost Marxe a Engelse. Marx ho srovnával s italským revolucionářem Garibaldim – jehož současní italští komunisté zneužívají stejně tak jako čeští komunisté zneužívají Husa – jako symbol pro své hnutí. Takovýmto způsobem měl být obraz mistra Jana Husa reformátora nebo kazatele překryt obrazem Husa – revolucionáře.

Česká sociální demokracie se už od svého založení v roce 1878 horlivě hlásila k tehdy už populární postavě Husově a k husitství. Jan Neruda dokonce srovnával první májový průvod v Praze v roce 1890 k šiku pochodujících husitů. Další obratnou manipulací pramenů se podařilo po desetiletích s pomocí lidí, jako byl Zdeněk Nejedlý, i „vědecky“ dokázat, že Hus nebyl apoštolem Kristovým, ale apoštolem třídního boje, který po jeho smrti přerostl v násilný pokus utlačovaných o nové uspořádání společenských poměrů. Podle Nejedlého a podle komunistů mezi Husovým kázáním a mezi násilnou revolucí byl nejen vnější, ale i vnitřní vztah a vůbec žádná přehrada. Hus sám, dle Nejedlého, není ani tak zjev národně zanícený nebo náboženský, sociální či kulturní, ale především iniciátor všeobrozující bouře celého národa, totiž všeničící komunistické revoluce. Tak se dle Masarykova pojetí mravní reformace stala v přetvářejících rukách komunistů nedokončenou revolucí proletariátu s vnější – ovšem nic neznamenající – náboženskou fasádou.

K Husovi se komunisté za první republiky vždy okázale hlásili. V roce 1935 se konal v Praze eucharistický sjezd, shodou okolností v červenci. Jako papežský nuncius přijel do Prahy pařížský arcibiskup kardinál Verdier. Byl přijat prezidentem Masarykem a celá Praha tehdy byla ve znamení této události. A ejhle! Pátého července Klement Gottwald a komunistická strana najednou uspořádali pietní slavnost před Husovým pomníkem na Staroměstském náměstí – když byla plná Praha papežských a československých praporů –, kde okázale před celým národem manifestovali uctění památky mistra Jana Husa.

Není také náhodou, že Gottwaldův projev 25. února 1948, ve kterém oznamoval převzetí moci, se nekonal na Václavském náměstí, ale před Husovým pomníkem. Jistě také není náhodou, že prvomájové průvody nechodily zdola k Národnímu muzeu, kde by bylo snadnější a přirozenější postavit tribunu, ale že chodily na Můstek. Jistě ale také není náhodné, že se mladí lidé v roce 1968 soustředili kolem sochy svatého Václava, a ne na Staroměstském náměstí kolem sochy mistra Jana Husa, protože už věděli, co se tam v roce 1948 stalo.

Byl to také Gottwald, který 10. března 1948 v Národním shromáždění řekl – když srovnával poražené demokratické strany s poraženou panskou jednotou: „K rozhodnému slovu přijdou nyní ve všech otázkách národních a státních potomci skutečných táboritů, následovníci mistra Jana Husi, Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého a Roháče z Dubé.“

Je však třeba dodat, že už ve dvacátých letech se proti tomuto populárně znetvořenému obrazu Husa ozvali sami komunističtí proletkultovci – ti, co se pokládali za elitu –, když prohlásili, že jen náboženští lidé mají právo Husa se dovolávat. Podle nich to byl náboženský člověk a pravověrný katolík. Citát: „Kde není místo pro náboženství, tam není ani místo pro mistra Jana Husa. Marxistické učení dokazuje, že každá osobnost vyrůstá z určité doby, a není tedy důvod proč Husa oslavovat. Bojujíce proti tomuto moderně zohavenému Husovi, očišťujeme jej a vracíme ho tam, odkud chceme, aby se už nikdy nevracel – do středověku.“ Tak jako tato elitní marxisticko-ateistická skupinka se k Husovi nehlásila, stejně tak se k němu – ovšem z jiných důvodů – nikdy nehlásili ani katolíci.

Obraz Husa jako kacíře

Nyní se tedy konečně před námi vynořuje poslední postava Husova – Hus jako kacíř vzdorující Církvi. Na úvod považuji za vhodné citovat Milana Machovce, který v roce 1953 napsal: „Katolická církev se vždy hlásila k teorii neschopnosti vlastního vývoje. Vyčítá Husovi totéž, proč jej odsoudili kostničtí kardinálové.“ Církev je opravdu neschopná vlastního vývoje (ve smyslu změny základů, na kterých je vybudována – pozn. red.). To ovšem nezávisí na Církvi. Protože – kdo dal Církvi právo, aby měnila učení evangelia, které je stvrzeno trvalou tradicí? Tím se stalo – co jí také Machovec předhazuje –, „že se nikdy nesnažila uzurpovat Husa pro sebe, nesnažila se s ním nikdy manipulovat proti jiným, a tím“ – a to strašně mrzí Machovce – „jej vydala napospas svým vlastním odpůrcům, tedy i marxistům, kteří s ním teď manipulují, stejně jak to činili po staletí jiní“.

Tedy letmý pohled na minulost ukazuje, že Hus Církev zajímal jen tehdy, když ho jiní proti Církvi zneužívali. To se pak bránila. Když ale nešlo o polemické situace, dívá se Církev na Husa stejně jako téměř Husův současník – Eneáš Sylvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., který popisuje Husa jako mýlícího se kacíře a člověka svedeného na scestí. Proto se také Církev nikdy nesnažila vymyslet pomluvy na jeho osobní život, jakými třeba jiní „zdobili“ např. svatého Jana Nepomuckého v barokní době. I takový nepřítel husitů, jakým byl historik doby Jiřího z Poděbrad Václav Hájek z Libočan, velice na husity a na husitské války nadává, protože je sám zažil, a o Husovi prohlašuje, že to byl muž dobrého života a ctnostného chování. Někteří pozdější kněží, jako např. týnský farář Florian Hammerschmied v roce 1715, na něj pohlíželi s blahosklonnou tolerancí – tak nějak strejcovsky. Nebyla to tedy nikdy nenávistná zloba, ale spíše nanejvýš jakási posměšná shovívavost. Skutečné protihusovské filipiky a nějaké ostré řeči se na katolické straně opravdu nenajdou a – i když jsem hledal – nic jsem nenašel. Uvádějí-li se někdy zpěvy skládané k pálení husitských knih v první polovině 18. století, jsou to vlastně jen reakce na prohusovskou agitaci tajných nekatolíků mezi katolíky. Do tohoto prostředí je také třeba vložit některé polemické odpovědi ze strany katolíků.

Např. jezuita Bohuslav Balbín zaujímal k Husovi stejně odmítavý postoj jako jeho současníci, kněží Beckovský, Berghauer a Pohl, ale řadil Husa a Jeronýma ne tak mezi kacíře, jako mezi bezbožníky, a uznával jejich spravedlivé potrestání. Na základě četby Husových spisů, zachovaných ve starých rukopisech, byl ovšem i Balbín ochoten uznat Husovu osobní mravní bezúhonnost a snažil se husitství líčit věcně a pravdivě. I ti, kteří dnes kritizují Balbínův základní postoj, mu nemohou upřít objektivitu podání, včetně komunistů.

Proto zdrženlivé, ale přitom záporné stanovisko k Husovi bylo vždycky charakteristickým postojem katolíků až do dnešní doby. Ti osvícensky naladění kněží, kteří – stejně jako v 19. století kněží proniknutí hegeliánstvím – se netajili svými prohusovskými sympatiemi, stojí víceméně stranou tohoto vžitého a tradičního postoje katolíků.

Přitom ovšem ani na katolické straně nechybějí kněží historici, jako například Dr. Sedlák, kteří se nestranně a odborně zabývali husovskou polemikou a rekonstruovali znovu Husovu postavu na základě pramenů tak, že jejich práce musí být citovány dodnes v každém díle o Husovi, přestože vyšly v roce 1915. Každé dílo, které si činí nárok na odbornost, musí jeho vývody brát v úvahu, takže dnes i někteří nekatoličtí historici z něho citují, sice s nechutí, ale nic jiného jim nezbývá.

V roce 1926 shrnul pozdější pražský arcibiskup, kardinál Kašpar, tenkrát biskup v Hradci Králové, v knize „Hus a jeho ovoce“ zdůvodnění katolického postoje takto: „Hus šířil spory i mezi lid a svou smrt si zavinil svojí neústupností. Kostnický sněm pro něj udělal, co mohl. Jeho učení pak vedlo k anarchii v Církvi i ve státě, a proto byl spravedlivě upálen.“

Jezuita Bohumil Spáčil v roce 1930 na základě Husových spisů kriticky rozebral jeho učení a jeho nauku a učinil tento závěr: „A proto podle našeho mínění je a zůstane hrdinou náboženské revoluce a vším právem ho mohou jako svého hrdinu a svůj vzor ctít a velebit všichni, kdo na svůj prapor napsali odboj proti autoritě církve Kristovy.“

Jiný jezuita, Blažej Ráček, profesor arcibiskupského gymnázia, ve svém posledním vydání českých dějin, kde zpracovává také církevní dějiny v Čechách, v roce 1947 učinil z Husa skoro vzdáleného předchůdce moderního ateismu: „Nesmí se zapomínat, že i dnešní nevěra se nezrodila naráz, nýbrž že má svůj růst a ponenáhlý vývoj. Jiní dílo započali, jiní je dokonali. Hus se snažil otřást papežstvím, jež je nosným pilířem katolické budovy. Pozdější novotáři strhli střechu, jiní rozvalili zdivo, nejnovější rozmetali základy, odhodivše i Písmo. Proto vždy budou Husa plnými ústy velebit, poněvadž stojí u kolébky nevěry, a kdo o něm píše střízlivě bez oslavných chvalořečí, kdo nejeví obdivu pro jeho neposlušnost a vzdor, ten nepochopil jeho velikost.“ Tato kniha se už nikdy nedostala do oběhu a existuje pouze několik málo zachovaných exemplářů. České dějiny v ní končí rokem 1947 a jeden z výtisků se prostřednictvím kardinála Berana dostal až do Říma.